VYMEZENÍ POJMU SOUČASNÝ ČESKÝ JAZYK

Český jazyk Český jazyk – jazyk národní, mateřský, patří k jazykům slovanským Útvary národního jazyka: S KNIŽNÍ VRSTVA hoch NEUTRÁLNÍ VRSTVA chlapec HOVOROVÁ VRSTVA kluk N HOVOROVÁ VRSTVA OBECNÁ ČEŠTINA vokno, mladej INTERDIALEKTY, NÁŘEČÍ

ČEŠTINA – typ: Flektivní jazyk (skloňování jmen, časování sloves, stupňování adjektiv a adverbií). Jedna koncovka mívá více mluvnických významů. Prvky izolačního typu (pád pomocí předložek). Prvky aglutinačního typu (každá mluvnická kategorie má zvláštní koncovku, odvozování předponami). Prvky polysyntetického typu (složeniny). Prvky vnitroflektivního typu (hlásková alternace v kmeni).

ČEŠTINA Čeština patří k slovanským jazykům tvrdým pro nižší výskyt palatálních hlásek: den – [ďieň] (sl.); dzieň (pl.). Hlásková podoba: Pět krátkých vokálů – pět dlouhých – realizované šesti grafémy; má jen jednu dvojhlásku (ou). Ostatní (au, eu) jsou cizího původu.

ČEŠTINA

ČEŠTINA Množství konsonant – bohatá je zvláště na sykavky (s, z, š, ž, c, č, [dz], [dž]). České konsonaty podléhají asimilaci. Čeština má stálý přízvuk – na první slabice.

ČEŠTINA

ČEŠTINA Grafická podoba: Pravopis – fonologický – respektuje fonémy nikoliv jejich poziční varianty (koza – gen. plurálu: koz, nikoliv kos) – nejde tedy o pravopis fonetický. Čeština užívá písmo – latinku.

ČEŠTINA Lexikum: Čeština má bohatou slovní zásobu. Příruční slovník jazyka českého uvádí 250 tisíc slov. Menší homonymie než některé ostatní evropské jazyky (angličtina: wrong = špatný, křivda, zlý). Nová slova se tvoří především derivací; čeština využívá přechylování. Složeniny a zkratky, přejatá slova – v současné době nejvíce z angličtiny.

ČEŠTINA Morfologie: Čeština má bohaté a složité tvarosloví s množstvím typů skloňování jmen a s množstvím synonymních tvarů. Má tři jmenné rody (u mask. životnost a neživotnost), dvě čísla, sedm pádů. Čeština liší slovesný vid dokonavý a nedokonavý, liší násobenost a nenásobenost.

ČEŠTINA Syntax: Základem české věty je sloveso. Čeština nemá pevný, ale pružný pořádek slovní.

Literatura: Jazykověda: ČERNÝ, J. Dějiny lingvistiky. DANEŠ, Fr. A kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997. Fonetika a fonologie: KRČMOVÁ, M. Fonetika a fonologie PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha, 1994. Výslovnost spisovné češtiny I (Výslovnost slov domácích). Praha, 1967. Výslovnost spisovné češtiny II (Výslovnost slov přejatých). Praha, 1978.

Literatura: Morfologie: ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV, 2000. Kol. Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny, 1995. HAVRÁNEK, B; JEDLIČKA, A. Stručná mluvnice česká. Praha, 1992. Lexikologie: FILIPEC. J.; ČERMÁK, Fr. Česká lexikologie. Praha, 1985. Syntax: Grepl, M.; Karlík, P. Skladba spisovné češtiny. Praha, 1986.

Literatura: Ostatní: ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, Fr.; KRAUS, J.; SVOBODOVÁ, I. Čeština jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1996. PASTYŘÍK, S.; VÍŠKA, V. Základní jazykovědné pojmy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. Pravidla českého pravopisu. Školní vydání Praha: Pansofia, 1993. SGALL, P.; HRONEK, J. Čeština bez příkras. Praha: H&H, 1992. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994. Kol. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny.

Norma – úzus – kodifikace

Základní pojmy Úzus – zvyk určité prostředky používat. Norma – souhrn prostředků, které nositelé považují za závazné. Kodifikace – zachycení normy spisovného jazyka.

Příklady Mohu – můžu. Bychom – bysme. Osm – osum. Sedm – sedum.

Vymezení slovních druhů

Třídění Soubor všech slov lze nějakým způsobem roztřídit. Nejobecnější třídy tvoří tzv. slovní druhy, které se pak na základě určitých kriterií uplatňují ve slovní zásobě, gramatice, syntaxi a ve stylistice.

I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko K rozlišení dochází zobecněním lexikálního významu slova – podle toho, co z reálného světa odrážejí: substantiva (označující jevy chápané jako samostatné), adjektiva (příznaky substantiv), verba (příznaky dynamické – vázané na čas), adverbia (příznaky příznaků – velmi starý).

I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko Uvedené slovní druhy tedy můžeme odvodit přímo z pojmů našeho myšlení – říkáme jim základní slovní druhy (tvoří základ slovnědruhové soustavy). Nástavbové slovní druhy: numeralia (prostředek vyjádření počtu, kvantity), pronomina (zástupná funkce),

I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko Tyto slovní druhy tvoří skupinu autosémantických slov (i přesto, že některé výrazy plnovýznamové nejsou – sloveso být apod.). Patří sem ještě mnohé interjekce, napodobující zvuky (bum), naznačující prožitky (ach, ouvej) nebo navazující kontakt (nate, haló). Ale nemají pojmovou složku, mají funkci vypovídací a expresivní.

I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko Slova synsémantická Po stránce věcného významu slova nesamostatná: prepozice (vyjadřují okolnostní významy, ale pouze ve spojení se jmény), konjunkce (vyjadřují obecné vztahy mezi větnými členy a větami), partikule (vždyť, kéž, nechť; spojkové výrazy ale, i, aby; původní příslovce s modalitou jistotní a možnostní: prý, snad, lze).

II. Hledisko formální (morfologické, tvaroslovné) Dělí slovní druhy na ohebné a neohebné. Ohebná slova Časování – verba. Skloňování – jména (substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia). skloňování jmenné (substantivní) – vzory podstatných jmen, skloňování zájmenné – formy osobních a ukazovacích zájmen, skloňování adjektivní (složené) – mladý, jarní. Ne všechna substantiva mají skloňování substantivní (hajný, průvodčí); ne všechna adjektiva mají skloňování adjektivní (mlád), ne všechna pronomina zájmenné (každý, sám). Některá slova mají skloňování tzv. smíšené (substantivní a adjektivní: adjektiva přivlastňovací – otcův, otcových)

II. Hledisko formální (morfologické, tvaroslovné) Adjektiva Mají schopnost tvořit, na rozdíl od substantiv, tvary pro všechny tři rody. Jakostní adjektiva se stupňují. Číslovky Nemají samostatný systém tvarů – využívají systémů substantivních (sto, milión, miliarda), adjektivních (druhý, pátý, šesterý), zájmenných (jeden). Ale typ pět, pěti, dva, oba je typický pro číslovky. Mají-li úlohu adverbia, zůstávají nesklonné (dvakrát). Podstatná a přídavná jména slovesná Řadíme je k substantivům a adjektivům, ačkoliv si ponechávají některé slovesné kategorie (slovesný vid, slovesný rod) – stání, chození, stojící, ležící, spící.

II. Hledisko formální (morfologické, tvaroslovné) Shrnutí: 1, 2, 3, – skloňují se, 5 – časují se, 4 – tvaroslovná charakteristika je individuální (nemají vlastní skloňování), 6 – nemají tvaroslovný význam, 7 – neohebné, diktují však pád jména, se kterým se pojí – tvaroslovný význam, 8, 9, 10 – nemají tvaroslovný význam (řada spojek se na začátku věty mění v částice)

III. Hledisko syntaktické Slova různé druhové platnosti plní rozmanité funkce v mluvnické výstavbě výpovědi. Uplatňují se jako slova – výpovědi, jako větné členy, jako gramatické výrazy (pomocná slova při výstavbě věty nebo textu…).

III. Hledisko syntaktické Interjekce – mají samostatnou funkci výpovědi, pojímají skutečnost globálně, nerozčleněně (Hurá! Jéje!). Některá příslovce však plní funkci sloves (větného členu) – Žába žbluňk do vody. Autosémantické slovní druhy – mají funkci větných členů. Predikativa – slova, která plní funkci neslovesné části slovesně-neslovesného predikátu (je chladno, je zapotřebí) v dvojčlenných i jednočlenných větách. Běžně se tato slova řadí k příslovcím, avšak ve větě nemají funkci příslovečného určení. Někde je možné se setkat se zařazením predikativ jako jedenáctého slovního druhu.

III. Hledisko syntaktické Prepozice – nejsou samy o sobě větným členem, avšak tvoří větné členy ve spojení se jménem (ve studni – PUM). Od příslovcí je rozeznáme tak, že nemohou stát na konci věty (okolo stromu – běžel okolo). Konjunkce – spojují větné členy nebo výpovědi. Partikule – podílejí se na vyjadřování modality (prý, snad), naznačují komunikační funkci výpovědi – druhy vět podle postoje mluvčího (kéž, ať), uvozují výpovědi s naznačením emocí (Ale to jsou k nám hosti!). Spojky, některá zájmena (vztažná, ukazovací, osobní, přivlastňovací), příslovce a částice jsou významovým prostředkem pro výstavbu textu. Slouží ke koherenci textu = konektory (Tehdy jsme navštívili i muzeum. Tam jsme viděli…).

Gramatické kategorie jmen. Substantiva

Jména Substantiva Adjektiva Pronomina Numeralia. Mají stejné gramatické kategorie.

Substantiva Pád Číslo Rod Životnost Vzor

Číslo – numerus Substantivum má schopnost zaujímat vztah k množství, tj. k jednotlivině nebo mnohosti jednotlivin, souboru jednotlivin. Pravidelné vyjadřování protikladu – gramatická kategorie čísla – slouží k vyjadřování singularity a plurality (k tomu jsou určeny singulárové a plurálové koncovky – zároveň vyjadřují rod i pád).

Hromadná jména (singularia tantum) Mají singulárovou podobu, ale označují soubory počitatelných jednotlivin. Tento význam vyjadřují slovotvornými formanty –í (listí), -oví (olšoví), -stvo (panstvo), -ež (mládež), -ivo (topivo) i pojmovým obsahem (lid, hmyz). Ve spojení s lexikálními prostředky vyjadřují množství nebo míru (plno mládeže) a s druhovými číslovkami se spojují ve významu druhovém (dvojí kamení).

Pomnožná slova (pluralia tantum) Skupina slov, která má pouze plurálovou podobu (nůžky, vrata, Vánoce..). Pluralita - vyjadřována druhovými číslovkami, určitými i neurčitými (dvoje nůžky, troje dveře).

Rod Přirozený rod – může se uplatnit jen u substantiv označujících životné substance, slouží k přechylování – můžeme tvořit k mužským pojmenováním jejich ženské protějšky (spisovatel – spisovatelka,…) a naopak. K některým mužským nebo ženským pojmenováním můžeme vytvořit názvy mláďat (holoubě, lišče…). Existuje také ještě souborné pojmenování pro všechny rody (člověk, kur). K řadě pojmenování se rodové protějšky netvoří (letuška..).

Rod Gramatický rod – vznikl aplikací přirozeného rodu na neživotné substance a je substantivům životným i neživotným implikován. Zahrnuje maskulinum, femininum a neutrum. Je dán soubory skloňovacích koncovek a dále je vyjadřován při shodě s koncovkami adjektiv, zájmen, číslovek a slovesných tvarů. U některých existuje kolísání v rodě – dáno nízkou frekvencí nebo růzností jejich rodu v různých dialektech (to se projevuje především jako regionální rozdíly česko-moravské). Tak kolísají např. mezi makul. a feminin. – bronz, kyčel; feminin., maskul. a neutrem – rukojmí; feminin. a neutrem – ralley. Některá pojmenování živých osob mohou mít rod (a koncovky) podle toho, jaký přirozený rod označují (choť, naivka, citlivka..), nezařaditelnost mezi formální typy – následek zařazení mezi neutra (dlouhé interview, oblíbené bordó..).

Životnost Projevuje se jako rozhodující faktor pro výběr koncovek pouze u mužského rodu. Platí: substantiva označující živé bytosti = typy životné (pán, muž, předseda, soudce), substantiva označující neživá abstrakta = typy neživotné (hrad, stroj). Rozdíly mezi koncovkami hl. v akuzativu.

Gramatická životnost se vždy nekryje s reálnou životností Názvy rostlin + sub. označující soubory živých bytostí – tvary neživotné. Substantiva koně, rodiče, lidičky – koncovky neživotné – shoda jako u životných. U některých substantiv označujících neživotné substance lze užívat koncovek životných i neživotných – názvy činitelských jmen (-tel, -ec), názvy některých ryb a výrobků z nich, substantivum mikrob, pojmenování některých hraček znázorňující živé bytosti = shoda forem adjektivních, zájmenných a slovesných pak probíhá podle formy (podle druhu koncovky), např. ledoborce vypluly X ledoborci vypluli.

Pád substantiv

Pád substantiv Pádové formy – základní prostředek, který vyjadřuje funkce substantiva ve větě. 7 pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál.

Pády - sémantika Nominativ – Kdo? Co? Genitiv – Bez koho? Bez čeho? Dativ – Ke komu? K čemu? Akuzativ – Vidím koho? Co? Vokativ Lokál – O kom? O čem? Instrumentál – S kým? S čím?

Nominativ Ve větě je subjektem, má funkci pojmenovací – formálně nezávislý, někdy plní i funkci adverbiální (Potil se až hrůza.), a funkci doplňku (Jako dítě se bála tmy.), Z hlediska sémantického vyjadřuje původce děje nebo jeho nositele (stařec byl zraněný).

Genitiv Funkce syntaktická, v roli neshodného atributu vyjadřuje řadu vztahů: posesivitu u názvů osob a zvířat (obojek našeho Jonáše), autorství (opera Bedřicha Smetany), původce děje (kázání mistra Jana Husa = Jan Hus kázal) nositel děje – předmět, který je dějem zasažen nebo jím vzniká (podtrhnout slovo), vztah části a celku (střecha domu), vlastnost, která musí být blíže určena adjektivem (dívka jiskrných očí), vysvětlení nebo zpřesnění (znamení kříže).

Dativ Funkce syntaktická, jde o doplnění druhého typu (pád nepřímého předmětu ve větě – Petr vysvětlil učivo žákovi.), tzv. prvním objektem je dativ u sloves s dativní vazbou – slovesa s významem prospěchu nebo neprospěchu (prodávat postiženým, ošetřovat zuby lvům) a slovesa myšlenkových reakcí (divit se všemu), dativ je nositelem přívlastku vyjádřeného predikativem, např. pocity (je mi veselo).

Akuzativ Syntaktický pád = pád přímého objektu slovesa, spolu s nominativem je centrálním pádem – tvoří základ české věty, jako adverbiální určení vyjadřuje akuzativ místo, čas, způsob, míru, příčinu, zřetel, účel, přípustku (položil mísu na stůl, přijde za chvíli, jít krok za krokem, nájem stojí nejednu tisícovku, pro nemoc zůstal doma, šel pro vodu, přes nechuť se pustil nakonec do práce). akuzativ dále funguje v eliptických zvoláních: Vodu! Pomoc!

Vokativ Oslovuje se jím nebo zvoleným oslovením hodnotí adresát, utvoříme-li ho od jmen neživotných, mají funkci poetizační personifikace (Horo, horo, vysoká jsi), v hovorovém projevu může být nahrazen nominativem, a to u oslovení typu pane Novák, pane Josef.

Vokativ Pane Nováku. Pane Zemane. Pane Němec. - nikoliv Pane Němče.

Lokál Převážně adverbiální, jediný, který neexistuje bez předložky – vyjadřuje okolnostní vztahy, může být adverbialem: místa – ležím v posteli, času – na jaře, příčiny – ve své zaslepenosti mu vše odpustila, způsobu – kulhat o holi, přípustky – při bolesti užívejte jeden prášek denně, …

Instrumentál Pád věcný – neosobní. Vyjadřuje okolnosti děje (prostředek – sekat kosou seno; nástroj – bouchat kladivem) – je tedy adverbiale prostředku nebo způsobu (díval se smutnýma očima). Objekt – pohybovat rukama. Doplňkem – po slovesech jmenovat, nazývat, zvolit (prezidentem).

Adjektiva

Adjektiva Příznak substantiv. Vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jevů označených podstatným jménem anebo jejich význam jinak omezují (hezký chlapec, cizí člověk, bílý kůň, rychlý běh, otcův dům, jsem velmi šťasten). S podstatnými jmény, k nimž patří, se shodují v rodě, v čísle a v pádě. V rodě mužském se v některých pádech rozlišují i tvary životné a neživotné (bílí psi, bílé domy). Jsou to slova ohebná, skloňují se.

Funkčně sémantická charakteristika Plnovýznamová slova, primární funkce vlastnost (atribut), sekundárně i ve funkci S, O (Tohle pro chudé není), Predikát (být+A ve jm. tvaru – být mlád), Atribut verbální (narodil se černý).

Sémantické významy Jakostní: (sladký, žlutý, malý) kvalitativní, většinou primární, vyjadřují vlastnost bezprostředně. deskriptivní (absolutní) - bez subjektivního hodnocení vlastnosti. Nestupňují se (většinou) červený, slepý, mrtvý, nahý. kvalifikační – vlastnost jako vědomé subjektivní hodnocení mluvčího (dobrý, smutný, pěkný), stupňují se. Vztahová: (slaměný, přesvědčivý) okolnost, vztah

Sémantické významy Přivlastňovací: osobě: (otcův), druhu: (ptačí), Dějová: (kropicí, žehlicí) vlastnost trvalá, Slovesná: (kropící, uchopivší) zpřídavnělé přechodníky, (došlý dopis) zpřídavnělé příčestí - obojí vlastnost časově omezená.

Skloňování Deklinace složená (adjektivní): vzor mladý – tvrdá adjektiva vzor jarní – měkká adjektiva Deklinace substantivní – pouze malé množství tvarů, většinou jsou nahrazovány dlouhými tvary příslušných adjektiv – jedná se o jmenná adjektiva: vzor mlád, šťasten – koncovky podle vzorů pán, hrad, žena, město. Deklinace smíšená – adjektiva přivlastňovací – tvary tvořené dle substantivních vzorů a dlouhé tvary adjektivní: Vzor otcův, matčin.

Kategorie a) rod - shodují se s rodem, číslem a pádem podstatného jména, na němž závisí, b) číslo - jednotné, množné, c) pád - shoduje se s podstatným jménem.

Kategorie – vzor Tvrdá přídavná jména - ve tvaru: složeném: mladý, mladá, mladé jmenném: mlád, mláda, mládo, měkká přídavná jména: jarní, jarní, jarní, přivlastňovací přídavná jména: otcův, otcova, otcovo; matčin, matčina, matčino.

Kategorie – druh Tvrdá - 1.pád j. č. – koncovky: -ý, -á, -é (milý muž, milá žena, milé dítě). Měkká - 1.pád j. č. – koncovka –í (psí ocas, psí bouda, psí oko). Přivlastňovací

Komparace Pozitiv: veselý, Komparativ: veselejší (přípony –í, -ejší, -ější), Superlativ -nejveselejší (2.stupeň + předpona nej-). Stupňují se tvrdá adjektiva.

Pronomina

Pronomina Plnovýznamový ohebný slov. Druh, v němž se různou měrou realizuje schopnost jazyka pojmenovávat substance a vlastnosti substitučně. ZA JMÉNA

Pronomina Jejich funkce je: situační (poukazují na skutečnost – já, ty, on…) kontextová (odkazují na kontext – on, ten, tento…) Vyjadřují vztah komunikační role a posesivity (můj, tvůj, svůj…) vyžadují doplnění informací o předmětu komunikace (kdo, co, jaký, který, čí) vyjadřují vztah (kdo, co jaký, který čí, jenž) vyjadřují různé odstíny neurčitosti předmětu, vlastnosti nebo vlastníka (někdo, ledajaký, čísi…) popírají předmět nebo vlastníka (nikdo, nic, žádný, ničí) identifikují (týž, jiný) totalizují a kvantifikují (všichni, každý, sám) reflexivizují (se, svůj).

Druhy zájmen osobní – já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, zvratné – se přivlastňovací – můj, tvůj, náš, váš, jeho, její, jejich, zvratné – svůj ukazovací - ten, tento, tenhle, onen, takový; vymezovací - týž, tentýž, sám. tázací – kdo, co, jaký, který, čí vztažná – kdo, co, jaký, který, čí, jenž neurčitá – někdo, něco, … ledakdo, ledaco, … kdosi, cosi, … leckdo, lecco, … každý, všechen záporná – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný

Pronomina – kategorie pád číslo rod vzor - bezrodá (já, ty, my, vy, se) – mají zvláštní skloňování - rodová - zájmenné skloňování - tvrdý vzor - ten - měkký vzor - náš - složené skloňování - mladý, jarní

Úskalí On, ona ono: Ona má ve všech pádech dlouhé tvary, jen ve 4. pádě je tvar krátký vidím ji x dal jsem jí dopis. Vztažné jenž: Muž, jehož jsem právě potkala; dům, jejž nedávno koupili; kotě, jež jsem našla……….. Zvratné se: Vezměte si s sebou svačinu – házel sebou celou noc.

Úskalí Přivlastňovací zájmena Zájmena můj, tvůj, svůj mají v některých pádech tvary krátké a dlouhé: mí/moji přátelé. V množném čísle jsou vždy jen tvary krátké mých, mým, mými. Tázací zájmena jaký, který Jaký – ptáme se na vlastnost z neurčitého množství, odpověď může být různá: Jaký muž se mi líbí? Hubený, statný, drobný…… Který - vybíráme z daného množství: Který muž se mi líbí? Můj, ten drobný, žádný. Který kluk to udělal? Jakub.

Číslovky

Numeralia Číslovky jsou jako slovní druh vymezeny sémantickým významem kvantovosti, která je morfologicky formována: substantivností (pět, pětka, pětice), adjektivností (pátý, pětinásobný) adverbiálností (pětkrát). Charakteristickým rysem je možnost počítání pomocí vzestupné řady čísel.

Druhy číslovek Podle toho, čeho počet vyjadřují. Podle toho, jaký počet vyjadřují.

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Základní Označují prostý počet jednotlivých jevů (dva studenti, pět židlí, tisíc pozdravů, pět set jedna korun). Zpravidla se spojují s počítaným předmětem (předmět ovšem musí být počitatelný).

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Souborové – se vztahují k předmětům, které se užívají v sadách, souborech, baleních atp. Číslovka označuje počet souborů (dvoje klíče = dva soubory klíčů, troje rukavice = tři páry rukavic, čtvery zápalky = čtyři krabičky zápalek). Jsou to: jedny, dvoje, oboje, troje, čtvery, patery, desatery, tisícery, několikery atd. Ve spojení se substantivy pomnožnými plní funkci číslovek základních (dvoje dveře = dva kusy), v nepřímých pádech bývají u těchto podstatných jmen někdy (zvl. v běžně mluvené češtině) nahrazovány číslovkami základními (klíč ke dvojím/dvěma dveřím).

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Druhové – jsou adjektivní povahy a rozlišují počet druhů (trojí pivo = různého druhu, dvojí výklad = každý jiný). V komunikaci se často zaměňují s vyjádřením číslovkou základní (přednesl dva výklady (rozuměj každý jiný).

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Velikostní – mají povahu adjektiv a udávají počet jednotek, které tvoří obsah jevu pojmenovaného substantivem, se kterým se číslovka spojuje (padesátimilionový náklad učebnic).

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Násobné – vyjadřují počet realizací děje jako kvantitativní příznak děje (zvoňte třikrát). Nejčastěji mají povahu adverbia: jednou, dvakrát, dvojmo, dvojnásobně, dvojnásob, třikrát, trojmo, trojnásobně, čtyřikrát, čtvermo, pětkrát, šestkrát, mockrát, atd., ale i adjektiva: dvojnásobný, dvojitý, trojitý, tisícinásobný/tisíceronásobný, atd.

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Dílové – vyjadřují velikost dílu nějakého celku (půl, polovina, čtvrt, čtvrtina, osmina). Mají výraznou substantivní povahu a mohou být samy počitatelné (tři čtvrtiny zápasu).

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Řadové – označují pořadí v řadě (první/prvý, druhý, pátý, stý, tisící, několikátý).

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Skupinové – označují skupinu podle počtu členů, které ji tvoří (ruská trojka, nastoupila první pětka/pětice hokejistů, podobně dvojka/dvojice, trojka/trojice, čtyřka, šestka/šestice, sedma, osma, devítka, desítka, atd. Nejčastěji se vztahují k lidem.

Druhy číslovek podle toho, čeho počet vyjadřují. Numerické – jsou pojmenování čísel. Vznikly abstrakcí z číslovek základních a většinou s nimi mají shodné tvary. Jen pro označení číslovek 1, 2 a jejich řádově vyšší kombinované číslovkové výrazy se ustálily tvary jedna (jeden), dvě (dva), dvacet jedna, dvacet dva.

Druhy číslovek podle toho, jaký počet vyjadřují. Číslovky určité – počet je vyjádřitelný číslem. Číslovky neurčité – vyjadřují počet, ale nevyjádřený číslem. Číslovky úhrnné – vyjadřují počet úhrnně, vcelku (čtvero ročních období). Patří sem číslovky: dvé, tré, čtvero, patero, šestero, ….desatero, dvanáctero …. stero, tisícero; několikero, tolikero, kolikero.

Skloňování číslovek

Adjektivní skloňování Podle vzoru mladý, jarní se skloňují číslovky řadové, druhové, souborové, násobné (prvý, druhý, čtvrtý, desaterý, dvojnásobný; první, třetí, dvojí, obojí). Zvláštní adj. skloňování: dvoje, oboje, čtvery, tisícery.

Zájmenné skloňování Jako zájmeno ten: jeden. Ten – jeden. Ta – jedna. To – jedno.

Skloňování substantivní Jako substantiva se skloňují číslovky, které jsou „podstatnými jmény číselného významu.“ Hrad: milion, bilion, pár, tucet. Stroj: tisíc. Žena: miliarda, polovina, třetina. Růže: půle, polovice. Kost, píseň: čtvrt. Město: sto, devatero.

Zvláštní skloňování Dva, oba – duálové skloňování. Použijte tato slova ve větách: očima, nohami, rukama, uchy, oky, ramenou, ušima, ručičkama, nohama.

Spojení číslovky se jménem počítaného předmětu: číslovka se skloňuje a jméno je v 2. pádě (ze sta případů, šest stromů), číslovka i jméno se skloňují (o stu lidech, z pěti chlapců, pěti chlapcům), číslovka se neskloňuje, skloňuje se jméno počítaného předmětu (o sto lidech, se sto lidmi),

Spojení číslovky se jménem počítaného předmětu: po číslovkách 2, 3, 4 – 1. osoba množného čísla (dva chlapci) od 5 výše – 2. osoba množného čísla (pět chlapců), složené číslovky (dvacet jeden chlapec, dvaadvacet chlapců, dvacet tři chlapci, třiadvacet chlapců), skloňují se všechny části spojení (třiceti/třicíti, tří/třech chlapců), půl, pár ve spojení s jménem je nesklonné (k půl litru, s pár korunami), číslicemi v textu označujeme jen výrazy složitější (data, letopočty, počet, …), jinak je vyjadřujeme slovy.

Verba

Verba plnovýznamový ohebný druh, vyjadřuje stavy a akční mutace těchto stavů a procesy a změny těchto procesů. Toto vše může sloveso vyjádřit jako děj, který v okamžiku proběhl (děj minulý), nebo jako děj probíhající (přítomný) anebo jako děj, který proběhne (budoucí).

Ze sémantického hlediska lze dělit slovesa různě,např.: na slovesa plnovýznamová (je jich většina) na slovesa významově pomocná, která doplňují významy plnovýznamových sloves o prvek modality nebo fázovosti (Chci spát, musím jít, začínám studovat). Být, chtít, muset, začít.

Verba Slovesa se mohou transportovat v substantiva (kreslení, lov), adjektiva (běžící, odřený) a adverbia (letmo, mlčky).

Verba Všechny formy slovesné se tvoří různými morfy od slovesných kmenů. Tradičně se rozeznává kmen prézentní, minulý a infinitivní.

je slovníkovou formou slovesa, Tvary slovesné, které vyjadřují osobu, čas a způsob, nazýváme určité (verbum finitum), ty tvary, které je nevyjadřují, nazýváme neurčité – jsou to: infinitiv: je slovníkovou formou slovesa, tvoří se od kmene infinitivního koncovkami –t, -c(t), ve vyšším stylu –(c)i. z gram. významů je nositelem vidu, rodu. má dvě podoby infinitiv aktivní a infinitiv pasivní.

Obě formy se tvoří od kmene minulého. Tvary slovesné, které vyjadřují osobu, čas a způsob, nazýváme určité (verbum finitum), ty tvary, které je nevyjadřují, nazýváme neurčité – jsou to: příčestí jsou tak nazývány formy l-ového tvaru slovesa (příčestí l-ové,minulé) a –n/t-ového tvaru. Obě formy se tvoří od kmene minulého. Příčestí l-ové přidáním koncovek –l,-la,-lo,-li,-ly,-la,příčestí n/t-ové připojením –n,-na,-no,-ni,-ny,-na nebo –t,-ta,-to,-ti,-ty za doprovodu alternací.

Slovesné tvary Určité - vyjadřují všechny mluvnické tvary slovesné: OSOBA, ČÍSLO, ZPŮSOB, ČAS, ROD, VID. Neurčité - určitou osobu nevyjadřují a z ostatních významů pouze některé.

Neurčité slovesné tvary Infinitiv činný – plakat – pouze rod, vid Příčestí činné – plakal – číslo, rod, vid Příčestí trpné – volán – číslo, rod Přechodník činný přítomný – vid, rod, čas Přechodník činný minulý – vid, rod, čas Přechodník trpný – byv nesen – vid, rod, čas Infinitiv trpný – být volán, voláno, volána – rod, vid

Přechodník přítomný Přechodník pro přítomnost. Tvoří se od kmene přítomného zpravidla od sloves nedokonavých. Pomocí přípony se rozlišuje tzv. jmenný rod: nesa – maskulinum – maže nesouc – femininum, neutrum – mažíc nesouce – plurál – mažíce Tvary přechodníku přítomného jsou knižní.

Přechodník minulý Přechodník pro předčasnost. Tvoří se od kmene přítomného zpravidla od sloves dokonavých. udělav – maskulinum – přines udělavši – femininum, neutrum – přinesši udělavše – plurál – přinesše Tvary přechodníku minulého jsou dnes zastaralé užívají se ve stylu vědeckém a uměleckém.

Časování sloves

Osoba slovesa (persona) Slouží k základní orientaci o účastnících promluvy vzhledem k obsahu věty. Čeština má tři osoby: první a druhá vyjadřuje, že mluvčí nebo adresát jsou účastníky obsahu věty v pozici podmětu, třetí osoba znamená, že jimi nejsou: děj, který se týká mluvčího = první osoba, děj adresátův = druhá osoba, děj neúčastněné osoby = třetí osoba.

Osoba slovesa (persona) Kategorie gram. osoby má více sémantických rysů: první a druhá osoba jsou gram. osoby životné celý ostatní svět kromě dějů týkajících se mluvčího nebo adresáta = třetí osoba

Osoba slovesa (persona) Všechny tři gram. osoby lze vyjádřit jak v jednotném, tak v množném čísle. První osoba pl. pak vyjadřuje kombinaci s kterýmkoli účastníkem obsahu věty (Jakmile se Petr vyspí, pojedeme do lesa.). Druhá osoba pl. vyjadřuje kombinaci adresáta/ů a dalších účastníků obsahu věty mimo mluvčího, i nepřítomných (Pojďte dál, přátelé, buďte vítáni.)

Číslo slovesa (numerus) Nevyjadřuje se jím však singularita nebo pluralita dějů, ale singularita nebo pluralita konatele děje nebo objektů děje: já čtu X my čteme, most se opravuje X mosty se opravují Kategorie čísla má s kategorií osoby společné výrazové prostředky a je jejím doprovodným významovým rysem.

Kategorie slovesného způsobu Jde o významy a jim odpovídající prostředky, které vyjadřují vztah děje ke skutečnosti. V rovině morfologických prostředků odpovídá těmto významům indikativ slovesa všech časů, kondicionál přítomný a minulý a imperativ. Slovesný způsob zahrnuje ve své sémantice i modalitu.

Indikativ Indikativ = oznamovací způsob: vyjadřuje děj reálný v minulosti (tvrzení o něm), v přítomnosti a záměr o něm v budoucnosti, s částicemi vyjadřuje přání, rozkaz: Ať (mi) tam něco nerozbiješ, pomocí intonace nabývá indikativ významů apelu, pobídky, varování, výhružky: Jedeš! Mlčíš!, ve vojenském a sportovním slangu vyjadřuje ostrý, expresivní rozkaz: Nekecám, dělám!, někdy může indikativ nahrazovat kondicionál (hl. přítomný).

Kondicionál Kondicionál = způsob podmiňovací – vyjadřuje jako základní význam nereálnost obsahu slova (nereálnost je různého druhu: podmínky, přání, nejistoty..). kondicionál přítomný – vyjadřuje potencionálně možný děj (Vyhověl bych, kdybych měl větší možnosti.), vyjadřuje se jím nejistota v deliberativních otázkách (mluvčí je klade sám sobě). kondicionál minulý – vyjadřuje neuskutečnitelný děj (Kdybych /byl/ nejel tak rychle, nic by se mu /bylo/ nestalo.) použití: když chce mluvčí oslabit rezolutnost děje, tj. při vyjádření úcty, zdvořilosti, skromnosti (Co by jste si přáli? Dal by jste si kávu?)

Imperativ Imperativ = rozkazovací způsob – slouží k vyjádření apelu (výzvy) => je omezen na komunikační situace, v nichž je adresát přítomen. Pomocí částic, intonace v mluveném projevu a interpunkce v psaném projevu lze rozlišit významy od mírného vybídnutí, prosby, pokynu až po striktní rozkaz. Apel může být vyjádřen také infinitivem s příslušnou intonací (Sedět a mlčet!), standardně se užívá tzv. opisného nebo rozloženého imperativu (Koukej zmizet.). Spisovnou paralelou je spojení Hleď to nezkazit.

Kategorie slovesného času Dynamičnost se realizuje jako čas slovesa. Dnešní čeština disponuje tzv. časy objektivními (présentem, préteritem a futurem – ty jsou vyjadřovány v rámci slovesného způsobu oznamovacího = indikativu, ve tvarech trpného rodu opisného je čas vyjádřen tvary slovesa být (je, byl, bude). Imperativ časy nerozlišuje. Časy poměrné (relativní) – současnost, předčasnost, následnost – se vyjadřují v rámci větných struktur také pomocí slovesného vidu a pomocí přechodníků.

Kategorie slovesného času Z hlediska významového souvisí hodnocení času jako přítomného, minulého nebo budoucího těsně s okamžikem promluvy. Děj probíhající v okamžiku promluvy je chápán jako přítomný, děj, jenž okamžiku promluvy předcházel = minulý, děj, jenž následuje po okamžiku promluvy = budoucí.

Prézens (přítomný čas) Forma vyjadřující děj v okamžiku promluvy, prostředkem vyjadřujícím prézens je prézentní kmen slova. Dělám, děláš…

Préteritum (minulý čas) Forma, která vyjadřuje děj, který se odehrál před okamžikem promluvy. V češtině se vyjadřuje pomocí l-ového příčestí a prézentních tvarů pomocného slovesa být v 1. a 2. os. sg. i pl. Ve 3. os se pomocné sloveso vypouští. Příčestí l-ové vyjadřuje také jmenný rod činitele a gramatické číslo.

Futurum (budoucí čas) I.forma složená – vyjadřuje děj následující po okamžiku promluvy a tvoří se od sloves nedokonavých II.forma jednoduchá – vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy, přitom nevylučuje, že se děj již v okamžiku promluvy koná, tvoří se od sloves dokonavých

Futurum (budoucí čas) použití futura: nejistota o přítomném ději (Neotvírá, to bude u sousedů), ve výzvách (Proto přeci nebudeš plakat.), ve zdvořilých žádostech (Budu prosit váš cestovní pas.), ve výtkách (Ty si budeš ležet,a já abych myl nádobí.)

Slovesný rod

Slovesný rod Slovesným rodem se z hlediska morfologického rozumí především protiklad, který je vyjádřen slovesnou formou: aktivní (probudil, probudí,..) proti tzv.. formě pasivní (byl probuzen, bude probuzen...) Uvedené formy vyjadřují pokaždé jiným způsobem vztah mezi původcem děje (agentem, kauzátorem) a podmětem věty. Je-li sloveso ve tvaru činném, pak je původce děje v roli podmětu. Dělník staví most. Je-li sloveso ve tvaru trpném, pak je původce děje z místa gramatického podmětu odsunut. Most je stavěn dělníkem.

Slovesný rod Pasivní forma slovesa = opisné pasivum tvoří se pomocí tvarů slovesa být a tvarů tzv. příčestí trpného. Reflexivní pasivum považujeme za jednu z funkcí spojení slovesa+se

Příčestí trpné lze tvořit od sloves předmětových existuje ve dvou podobách: 1. tvoří se od kmene minulého jednak morfy –(e)n,-(e)na,-(e)no,-(e)ni,-(e)ny,-(e)na od všech sloves kromě typů minout, krýt, začít. Tyto morfy mohou být doprovázeny alternacemi základového konsonantu, např. nosit – nošen 2. morfy –t,-ta,-to,-ti,-ty,-ta od sloves typu minout, krýt, začít. Morfy tohoto typu bývají doprovázeny alternací typu –nout-/-nu-: prominout – prominul

Reflexivní pasivum Tzv reflexivní pasivum považujeme za jednu z funkcí spojení slovesa + se Opravovala se tam auta jeho užití je omezeno na 3.osobu u nepředmětových sloves nejde o pasivum, ale o anonymizaci agentu: Jde se. Sedí se.

Slovesný vid

Slovesný vid Slovesným videm (aspektem) rozumíme ten fakt, že české sloveso existuje ve dvou (až třech) podobách, které mají stejný lexikální význam, ale odlišují se od sebe vztahem k  ukončenosti děje. Slovesa dokonavá (perfektivní) vyjadřují, že děj byl buď dokončen, nebo, že bude završen (napsal jsem dopis, napíšu dopis). Slovesa nedokonavá (imperfektivní) se k faktu ukončení děje nevyjadřují: psal (psal jsem dopis – není jasno, zda byl dopsán, píšu dopis, budu psát dopis).

Dokonavá slovesa vyjadřují omezenost trvání děje více než o časovou ukončenost jde o kompletnost, celistvost děje, kdy je děj završen ne proto, že uběhla jistá časová jednotka, ale protože byl hotov, cíle bylo dosaženo a nemělo smysl v něm dále pokračovat (přečíst knihu, uvařit oběd) zvláštní skupinu tvoří slovesa jednorázová (momentální): bodnout, seknout, křiknout. Zvláštnost: děj nemůže trvat, průběh děje, který vyjadřují, je tak krátký, že se začátek a konec odehrají v témže okamžiku => jejich nedokonavá podoba tedy nemůže vyjadřovat nedokončení děje, ale jen jeho násobky (bodal, sekal, vykřikoval)

Vidové protějšky nemají je všechna slovesa slovesa modální a některá stavová jsou podstatou svého významu nedokonavá a jejich význam nepřipouští dokonavost = imperfektiva tantum (muset, chtít, vědět, smět, umět, žít, stát viset, vypadat..) jako nedokonavá mohou fungovat i jiná slovesa, pokud se významem schopnosti přiblíží slovesům modálním (vydrží, unese, uplave) existují i jednobodová slovesa pouze dokonavá = perfektiva tantum, např. nadchnout, naplakat se vynadívat se …

Vidové protějšky existují i slovesa, která ještě nevstoupila plně do vidového paradigmatu = netvoří ke své nedokonavé podobě podobu dokonavou, říká se jim obouvidová, jde hlavně o slovesa vzniklá z cizích základů (absolvovat, organizovat, promovat..) – dokonavé protějšky tvoří prefixací jen některá z nich (zorganizovat, vydezinfikovat, zkonstruovat),jsou to také některá česká slova (věnovat, obětovat, jmenovat) problém při utváření vidových protějšků je v tom, že nejčastěji způsob prefixace sloves je zároveň i způsobem jejich významové modifikace (změny významu) => v profesní mluvě pak vznikají často podoby, u nichž je prefix zvolen nevhodně => mají charakter hovorový až slangový (oddezinfikovat, odizolovat, vyemigrovat..), jen málo prefixů, které mění pouze vid slovesa, za nejuniverzálnější prefixy se považují: z-,vy-,na-.

Formální prostředky vid není čistě gramatickou kategorií => nevede ostrá hranice mezi prostředky morfologickými a slovotvornými základním tvarem je u většiny sloves jejich forma nedokonavá - k utvoření dokonavé podoby slouží většinou prefixy protiklad dokonavosti a nedokonavosti se vyjadřuje také využití sufixů (říci - říkat, sednout - sedat, koupit - kupovat..) některé vidové dvojice jsou tvořeny od různých základů (tzv. supletivismus): vzít - brát, složit - skládat, najít - nacházet

Neohebné slovní druhy

Adverbia vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností: místa (tam) čas (pozdě) způsob (dobře) příčinu nebo důvod (proto) stupeň vlastnosti nebo míru věci (velmi, dost)

Adverbia Jsou to slova neohebná (existují výjimky – adverbia, která mění tvar podle rodu a čísla – jakživ, jakživa, …).

Adverbia Nejpočetnější skupinu tvoří adverbia deadjektivní. Proto lze za modelová zakončení adverbií považovat jejich morfolog. charakteristiky: -E/-Ě: dobře, pěkně, … -O: smutno, veselo, … -Y: hezky, česky, …

Adverbia Adverbia utvořená od kvalifikačních adjektiv lze stupňovat. Příslovečné spřežky – shora, zdola, popaměti, zasvé.

Prepozice spojeny se substantivy = předložková vazba, vyjadřují vztah substantiva (les – v lese) ve větě – součást příslovečného určení, předmětu, přívlastku, doplňku Vlastní předložky: k, v, ve, do, na, u, při… - nejsou jiným slovním druhem Nevlastní: během, kolem, blízko, proti… - mohou být jiným slovním druhem Kromě – pojí se s druhým pádem!!! Kromě podmětu. Mimo – pojí se se čtvrtým pádem!!! Mimo podmět. Po předložkách cizího původu (a la, kontra…) je substantivum vždy v prvním pádě.

Konjunkce - spojování vět a slov - souřadicí a podřadicí Viz dále v syntaxi

Partikule - ve větě nejsou větným členem Uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé citové a významové odstíny – ano, ne, ať, kéž, nechť, což, pak, jen Copak to nevidíš? Úlohu částic mají i spojky, ale v případě, že nespojují věty: Ale to je překvapení. Kdybych to neříkal.

Interjekce Vyjadřují nálady, city, vůli, hlasy, zvuky: hej, haló, fuj, bum, prásk. Mohou být odvozená od jiných slovních druhů: bože, hrome, běda, vida… Ve větě oddělena čárkami: Žába, žbluňk, skočila do vody.