KmKII 2 M. Hádková

Jazyk V rámci kognitivního paradigmatu se jazyk zkoumá jako výraz specifické kognitivní kapacity člověka. Přirozený jazyk a lidská kognice jsou komplexní jevy, které jsou neoddělitelně propojeny.

KOGNICE představuje soubor všech duševních struktur a procesů a zahrnuje celek aktivit lidského poznávání. LIDSKÁ JAZYKOVÁ KAPACITA je specifická část kognice: jde o specificky lidskou mentální schopnost, která má zásadní význam pro řadu našich obecných kognitivních schopností. KOGNICE je obecnější pojem a JAZYK je v něm zahrnut. Studium vztahu K a J je předpokladem každé adekvátní lingvistické teorie.

Cíle KL systém jazykových znalostí zkoumat jako subsystém kognice, popsat inherentní vlastnosti příslušného mentálního systému znalostí, popsat způsoby interakce (tohoto) příslušného mentálního systému s ostatními kognitivními subsystémy

KL zdůrazňuje nedostatečnost čistě syntaktického přístupu. Zvýšenou pozornost věnuje dlouho zanedbávaným sémantickým aspektům. Čistě formální teorii, která se nevztahuje k obsahovým strkturám jazyka, nahlíží jako rudimentální a neadekvátní. KL usiluje o studium procedurální kompetence. Usiluje analyzovat zejména rozhraní mezi jazykovým systémem a dalšími kognitivními systémy v průběhu zpracování jazyka.

Pojem kompetence (v KL rozšířený) Kompetence – nejen systém znalostí, ale i mechanismy, které tento systém znalostí realizují. Lidská jazyková kapacita: definována jak strukturálně (jako mentální systém znalostí), tak procedurálně (jako zpracovávací mechanismus). Dříve se pracovalo jen se zúženým pojmem kompetence – pouze znalost jazyka ve statickém smyslu. Faktory jako paměť, pozornost, kapacita atd. byly odsunuty do oblasti performance a z hlediska tvorby linhvistických teorií byly převážně vnímány jako irelevantní.

Předpokladem lidské schopnosti používat jazyk, tedy předpokladem jazykové kapacity, však není jen vlastní jazykový systém, ale i procedurální schopnosti aktivace a zpracování informací. Jazyková kompetence je vázána na realizační mechanismy. Při zkoumání lidské jazykové kapacity se kladou tyto hlavní otázky: V čem spočívá naše znalost jazyka? Jak je tato znalost osvojována? Jak je tato znalost užívána? Které neuronální struktury a mechanismy jsou základem reprezentace, osvojování a užívání jazyka?

1 – zkoumá teoretická lingvistika 2 a 3 – zkoumá psycholingvistika 4 – zkoumá neurolingvistika KL – integrující přístup Vystupuje s požadavkem zkoumat celek jazykového chování v jeho kognitivní komplexnosti. Tento požadavek vyžaduje především zřetel k modelům osvojování, recepce a produkce jazyka.

Kognice, jazyk, paměť Znalosti – souhrn informací, které si člověk uložil. Základním předpokladem kognitivní vědy je, že člověk specifickým způsobem mentálně reprezentuje okolní svět a že na těchto mentálních strukturách probíhají děje, které umožňují komplexní chování. Znalosti tak nejsou jen statickým souhrnem zkušenostních obsahů, ale zahrnují také schopnost provádět s těmito obsahy různé operace.

Obecná kognitivní kompetence člověka tak sestává jak ze strukturních (deklarativních) znalostí, tak znalostí procedurálních. Procedurální znalosti nelze ztotožňovat s performancí. Procedury – programy uložené v kognitivním systému, předpoklad skutečných realizačních mechanismů. Procesy – děje skutečně probíhající v čase (realizace procedur). „Vědění, že...“ – deklarativní znalosti. „Vědění, jak ...“ – procedurální znalosti.

Předpoklad komplexního chování a myšlení – schopnost lidského organismu interně a trvale ukládat obsahy zkušenosti. Paměť je často chápána jako určité mentální úložiště lidského vědění a v tomto smyslu je vnímána jako pouhý zásobník. (NE!) Paměť není samostatný úložný orgán nebo specifická část mozku, kterou by bylo možné přesně lokalizovat. Jde o komplexní systém kognitivních funkcí, mezi nimiž je dlouhodobé ukládání znalostí jen jedna z mnohých. – Paměť = souborné označení pro celou řadu kognitivních funkcí.

Ultrakrátkodobá paměť – modalitně specifický receptor, krátkodobý zásobník. Přijatá informace je přístupna vědomí teprve tehdy, je-li dosaženo tzv. prahu vědomí – 250milisekund vědomého vnímání podnětu. Je-li prahu dosaženo, informace v krátkodobé paměti se dostanou do vědomí a jsou prožívány jako aktuálně přítomné. Krátkodobá paměť – omezený množství úložných buněk. Dloudobá paměť určuje, co může být zpracováno jako chunk.

Učení Miller, G. A. (1956) The Magical Number Seven Plus or Minus Two (Psychological Rewie 63, 81-97): Maximální počet informačních jednotek, které lze udržet, činí u krátkodobé paměti přibližně 7 jednotek – kapacita krátkodobé paměti – chunking. Počet jednotek (chunků) je omezený, ale počet jednotek v každém chunku se může měnit – lze udržet 5-9písmen, 5-9 slov, 5-9 vět.

Lepší výkony krátkodobé paměti závisejí na možnosti aktivace jednotek dlouhodobé paměti, které mohou být převedeny zpět do paměti krátkodobé. – Obě komponenty spolu tedy úzce souvisejí. Obecné procesy učení probíhají v závislosti na již uložených strukturách znalosti v dlouhodobé paměti: čím strukturovanější a obsáhlejší je určitá oblast, tím snadněji se lze v této oblasti naučit nové informace. Informace vyvolávané z dlouhodobé paměti jsou před přesunem do krátkodobé předmětem řady kognitivních operací. – Předpokládá se existence pracovní paměti (zprostředkovává kontakt mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí.

Paměťové mechanismy, které aktualizují znalosti a zpřístupňují je vědomí, hrají rozhodující úlohu ve všech kognitivních procesech a musejí být brány v úvahu i při vytváření modelů percepce a produkce řeči. Jazykové znalosti jsou část dlouhodobě uložených paměťových obsahů: jazyková kompetence je tedy z hlediska psychologie paměti systém znalostí zakódovaných v paměťových stopách. Percepce řeči nezahrnuje pouze aktivizaci znalostí z dlouhodobé paměti, ale veškeré kognitivní procesy ze všech paměťových komponent.

Klix, F.: On Structure and Function of Semantic Memory (1980) Trojí původ informací v lidské paměti: z historie druhu (evoluční historie) z historie společnosti (přenášena vyučováním a jazykem) z historie individuálního života (ego na styku s vnímatelnou realitou)

Mentální lexikon Část dlouhodobé paměti, kde jsou reprezentována slova určitého jazyka. Mluvčí musí mít o určitém slovu svého jazyka tyto informace: fonologickou reprezentaci, grafémickou reprezentaci, údaje o syntaktickém rámci, sémantický význam Rozdělení na lexikální komponentu a systém pravidel bylo překonáno v lexikalistickém přístupu 70. let 20. století. Dnes – styčný bod tvorby formálních a obsahových struktur. Slovní tvary a významy slov nejsou neoddělitelné jako dvě strany jedné mince, jak uvažoval de Saussure, ale jsou reprezentovány nezávisle.