Hadi Serpentes

Úvod hadi jsou vývojově nejmladší skupinou plazů tělo je celé pokryté šupinami dorůstají do délky pouze několika málo centimetrů, nebo mohou dosáhnout až devítimetrové délky a okolo 200 kg hmotnosti nejnápadnějším znakem je úplná ztráta končetin -  jedinou výjimkou jsou hroznýšovití a někteří primitivní hadi, kteří mají zachovány zbytky pánve a nepatrné náznaky zadních noh, navenek patrné jako malé drápky po stranách kloaky oční víčka hadů jsou srostlá a tvoří průhlednou blanku pokožku svlékají 1krát až 2krát do roka hadi nemají vnější zvukovody a proto jsou téměř hluší dokáží však dokonale vnímat i sebemenší otřesy půdy. Chřestýšovití a někteří hroznýšovití mají navíc   tepločivné jamky -sloužící ke snadnějšímu vyhledávání kořisti

čelisti spojují pružné a značně roztažitelné vazy, které hadům umožňují pohltit kořist i větší než je jejich hlava jazyk hadů je orgánem hmatu, čichu i chuti neskutčný počet žeber – 180 až 435 párů které končí volně ve svalovině,protože nemají hrudní kost jedové žlázy vznikly přeměnou slinných žláz někteří hadi rodí živá mláďata mají většinou jen jednu plíci

Životní prostředí Životní prostředí jednotlivých druhů hadů jsou rozdílná. Všichni se ovšem svému prostředí přizpůsobili tak, aby v něm bez problémů přežili. Na život hada v jakémkoliv prostředí má největší vliv teplota, voda a světelné podmínky. Například hadi, kteří jsou ze suchých pouštních oblastí se dovedou s  nedostatkem vody velmi dobře vyrovnat a oproti tomu hadi z dobře zavodněných oblastí v momentě nedostatku vody obvykle hynou. Co se týče teploty, tak pro hady je nejideálnější tělesná teplota kolem 30ºC. Při nižší teplotě se jim začínají zpomalovat tělesné funkce, při vyšších teplotách se zase hadi více vyčerpávají, dochází k přehřátí a v extrémních případech může had dokonce i zemřít. Teplota je pro hady velmi důležitá, protože nemají vlastní termoregulaci, tudíž teplota jejich těla je závislá na teplotě okolí.

Hadí jed Nesilnější jed mají druhy, které se živí rychlou kořistí. Příkladem mohou být křovináři ostnití, kteří jsou schopni usmrtit i rychle se pohybujícího kolibříka, nebo mořští hadi, živící se korálovými rybami. Pokud by had neměl takto silný jed, kořist by mohla ještě po uštknutí rychle uniknout. Hadi mohou mít také jed specializovaný na určitý druh kořisti. To znamená, že může úspěšně působit např. na drobné hlodavce a zase např. pro ptáky stejné váhy a velikosti je neškodný. Mezi pozemními hady mají nejsilnější jed kobra královská (Ophiophagus hannah), australský tajpan menší (Oxyuranus microlepidotus) a mamba černá (Dendroaspis polylepis). Tito hadi mají nejsilnější a nejrychleji působící jed mezi pozemními druhy, ovšem neznamená to, že by měli na svědomí také nejvíce útoků na lidi. Je to tím, že tito hadi jsou poměrně vzácní, tudíž se s nimi člověk tak často nesetká. Navíc jsou plaší a před člověkem se raději schovají a možnost útoku volí až jako nejkrajnější řešení situace, když už jiné východisko nevidí. Oproti tomu taková zmije paví (Echis carinatus) je běžný a hojně rozšířený druh, který je velmi nedůtklivý a může působit vůči člověku až agresivně. Tato zmije má také účinný jed, ovšem je o trochu slabší než u trojice nejjedovatějších pozemních hadů. Díky svému silnému rozšíření má na svědomí mnohem více útoků na lidi a jejich úmrtí ročně.

Potrava Všichni hadi jsou výhradně masožraví. Jídelníček hadů zahrnuje drobné savce, ptáky a jejich vejce, ryby, obojživelníky, ještěrky, jiné hady, ale především hlodavce. Někteří hadi polykají svou kořist živou, okamžitě poté, co ji sevřeli čelistmi. Tento způsob je častý u hrabavých hadů. Ti, co nemají jedové zuby se musí spoléhat na udušení kořisti ve svém sevření. Populární tvrzení, že takzvaní škrtiči rozmačkávají svou kořist, je však mylné. Ve skutečnosti se nejedná o prosté použití síly, ale o komplikovanější souhru svalů. Usmrcování kořisti utažením tělních závitů ovládají hroznýši, krajty a mnoho užovkovitých hadů, jako jsou příslušníci rodu Elaphe a Lampropeltis.

Konec