Tržní selhání

Analýza tržních selhání Co to je tržní selhání? Jde o jakýkoliv projev neefektivního fungování trhů Je pak otázkou, zda chápat: tržní selhání jako systémovou chybu – tj. trh jako systém tenduje sám o sobě k neefektivnosti – nedokonalá konkurence tržní selhání jako morální problém – nejde o chybu systému, ale o selhání v lidském jednání – externality, veřejné statky, asymetrické informace

Systémové selhání tendence dokonale konkurenčních trhů ke koncentraci cílem firem je maximalizace zisku DK je pouze teoretickou situací – předpokládá homogenitu firem na trzích v realitě jsou firmy heterogenní – např. už jen tím, že firmy mají různě schopný management na trzích přežijí jen ty nejsilnější firmy výsledkem je koncentrace v odvětvích a přeměna tržních struktur v NK

Systémové selhání NK firma je výrobně i alokačně neefektivní výrobní neefektivnost – firma nevyrábí s minimálními náklady alokační neefektivnost – firma vyrábí nižší výstup za vyšší cenu než odpovídá podmínkám DK – existence DWL snaha o řešení: cenová regulace, antimonopolní politika

Selhání v lidském jednání - Externality EXTERNALITA = efekt, plynoucí z činnosti daného subjektu, a to ve prospěch (či v neprospěch) subjektu jiného negativní externalita – původce způsobuje jinému subjektu nežádoucí efekt (náklady), který ovšem původce neodstraní na své náklady Z hlediska trhu jde v podstatě o neochotu poptávat pozitivní externalita – původce způsobuje jinému subjektu užitek, aniž by původci bylo za tento užitek zaplaceno Z hlediska trhu v jde podstatě o neochotu nabízet

Negativní externalita u zboží s negativní externalitou dochází k produkci většího objemu než v případě zohlednění nákladů na odstranění externality jak zohlednit náklady na odstranění externality? řešení: např. zdanění spotřeby zboží způsobující negativní externalitu Internalizace externalit – snaha o to, aby původce negativní externality zahrnul do svých nákladů také náklady, jež jeho externalita způsobuje společnosti

Pozitivní externalita u zboží s pozitivní externalitou dochází k produkci nižšího objemu produkce než v případě kdy by bylo za externí užitek původci zaplaceno řešení: např. dotace subjektům produkujícím zboží s pozitivní externalitou

Náklady a externality V souvislosti s externalitami vystupuje do popředí ještě více problém určení skutečných nákladů spojených s hospodářskou činností (produkcí výrobků a služeb a s tím spojenou spotřebou VF) Jak vlastně definovat náklad na využití výrobního faktoru? Co vše lze např. zahrnout do nákladů na využití VF práce? Jak tyto náklady ocenit? Jsou všechny náklady společensky (morálně, eticky, kulturně) přijatelné?

Coaseho teorém důraz na vymáhání vlastnických práv Coaseho teorém: při nulových transakčních nákladech je nejefektivnějším řešením vymáhat svá vlastnická práva tj. zajistit, aby např. původce negativní externality tuto odstranil na své náklady, nebo: aby příjemce užitku z pozitivní externality za tento užitek platil tomu, kdo mu jej způsobil pokud transakční náklady nenulové, je efektivnější selhání trhu řešit na celospolečenské úrovni

Vlastnická práva „Nikdo nebude platit, šetřit, investovat nebo ochraňovat zdroj, aniž by měl jistotu exklusivního práva nad ním, které mu umožňuje vynahradit vzniklé náklady díky užívání, prodeji nebo pronájmu. Takové právo musí být vymahatelné.“ Zdroj: http://nb.vse.cz/kzp/cze/akce/akce1/ppt/Tr_n__selh_n__prezentace.ppt

Existence veřejných statků VEŘEJNÝ STATEK = takový, který je charakteristický splněním dvou podmínek jeho spotřeba je nerivalitní – tj. pokud někdo daný statek spotřebovává, nesníží se jeho množství (např. užívání silnice) nevyloučitelnost ze spotřeby – všechny neplatící spotřebitele nelze, nebo je velmi nákladné, vyloučit ze spotřeby (např.užívání MHD)

Veřejný statek a neefektivnost trh zpravidla není sám o sobě schopen zajistit efektivní produkci veřejných statků nebo je to nebezpečné svěřit trhu a soukromému sektoru bude-li na trhu ponechána např. výstavba silnic, pravděpodobně se neuskuteční, protože: spotřebitelé budou chtít silnici využívat, ale téměř nikdo za ni nebude ochoten zaplatit, popř. jen relativně malou částku (problém černého pasažéra) řešení: veřejné statky zpravidla poskytují vlády, které disponují příslušnými nástroji (vybírání daní a vymáhání placení daní)

Asymetrické informace Vztah principal-agent (nájemce-zmocněnec) Nepříznivý výběr Morální hazard

Principal – agent principal deleguje část svých rozhodovacích pravomocí na svého zástupce (agenta) agent je zpravidla lépe informovaný než principal, takže: agent zvyšuje svůj užitek na úkor principala např.: akcionáři (principals) delegují svou rozhodovací pravomoc na management (agents) při správě a řízení akciové společnosti management má lepší informace než akcionáři, a tak může zvyšovat svůj užitek na úkor vlastníků (akcionářů) Vznikají tzv. náklady zastoupení

Nepříznivý výběr díky nedokonalé informovanosti mohou spotřebitelé nakupovat nekvalitní zboží nebo jej nakupovat za pro ně nevýhodných podmínek. např.: nákup automobilu v autobazaru – autobazar je lépe informován o stavu vozidla než kupující – prodá i nekvalitní vůz byla-li by informovanost dokonalá, spotřebitelé by nakupovali pouze zboží kvalitní, případně za lepších podmínek firmy produkující nekvalitní zboží by trh při dokonalé informovanosti dokázal eliminovat

Morální hazard Morální hazard je situace, kdy si je jedinec vědom, že neponese v plné míře (negativní) následky svého jednání, a proto se chová jinak (obvykle riskantněji), než kdyby tyto následky skutečně nesl. Dotyčný jedinec si je přitom vědom toho, že tyto následky mohou nastat a že je v konečném důsledku ponese někdo jiný. Například pokud si myslíte, že Vás v případě chybného strategického rozhodnutí „někdo zachrání“ (investor, garant, stát, atd.), bude Vaše jednání na základě této skutečnosti méně zodpovědné = hazardní; využíváte určité míry „zajištěnosti“ Vašich rozhodnutí a aktivit

Řešení tržních selhání věc názoru část ekonomů (a politiků) volá po státních zásazích do trhu – intervencionistické proudy ekonomického myšlení část ekonomů (a politiků) chce přesto nechat volně působit trh – argument: státními zásahy nelze zvýšit celospolečenský užitek, pouze ho redistribuovat

EKONOMIE BLAHOBYTU patří do oblasti normativní ekonomie (zatím jsme měli převážně pozitivní ekonomii) navazuje na pojetí celkové rovnováhy teorie společenského blahobytu je zaměřena na nalezení těch alokací, které jsou současně efektivní (není možné přerozdělení, které by někomu polepšilo, aniž by poškodilo kohokoliv jiného) i spravedlivé (spojeno se spravedlivým rozdělováním příjmů a bohatství)

EKONOMIE BLAHOBYTU společenský blahobyt = úroveň uspokojení či užitku členů společnosti hodnotí stav ekonomiky, vychází z určité úrovně společenského blahobytu W  W* (W* = optimální, vyšší úroveň blahobytu – Welfare) ekonomie blahobytu toto zkoumá a dává rady, jak to řešit – zabývá se cestami, jak roste společenský blahobyt

Kritéria růstu společenského blahobytu

Smithovo kritérium (Adam Smith) považuje za kritérium růst produktu ekonomiky HDP když roste produkce, přispívá to k růstu společenského blahobytu dvěmi způsoby: růst produkce znamená efektivnější využití stávajících zdrojů = vytváří se více statků pro spotřebu díky lepšímu využití zdrojů je zajištěn větší důchod a lidé si pak mohou dovolit kupovat více statků = zvýšení blahobytu nedostatky: je zastáncem „božího zákona“, ale ve skutečnosti důchody dostávají jedni větší a druzí menší – čímž roste nerovnost proto se jeho předpoklad nemusí splnit a při růstu produktu blahobyt neporoste

Benthamovo kritérium „Blahobyt roste, jestliže největší množství statků je rozděleno mezi největší počet lidí“ podle něj je společnost rozdělena na jednotlivce, kteří mají své užitky U = UA + UB + UC užitečnost = součet užitků jednotlivých subjektů např. I = IA + IB + IC 900 = 200 + 300 + 400 1200 = 300 + 400 + 500  vzroste W neumí ale řešit, když se změní užitek jen u jednoho subjektu 1200 = 500 + 300 + 400 ani když se nezmění celkový užitek, ale změní se užitek mezi subjekty 900 = 250 + 350 + 300

Kardinalistické kritérium vychází z klesající mezní užitečnosti dokazuje, že když se přidá 100,- subjektu s nižším důchodem, přinese to společnosti větší přírůstek blahobytu, než 100,- přidaná subjektu s vyšším důchodem nedostatkem je, že optimem je až situace, kdy mají všichni stejně např. I = IA + IB + IC 1100 = 300 + 300 + 500 1300 = 400 + 400 + 500 celkový blahobyt stoupne více 1300 = 300 + 300 + 700 celkový blahobyt stoupne méně

Kompenzace zpravidla jsou ve společnosti přijata opatření, která zlepší situaci subjektu X, ale subjektu Y se situace zhorší (při existenci většinového systému, při rozdělování státního rozpočtu) při porovnávání se užitek vyjadřuje pomocí důchodu např. Skupina A chce prosadit opatření, které jí přinese zlepšení o 1000,-. Skupině B toto opatření přinese zhoršení o 400,-. A si opatření prosadí a kompenzuje B ztrátu tím, že jim těch 400,- dají. A pak zůstane čistý přírůstek 600,-  kladný výsledek přináší růst společenského blahobytu

Paretovo kritérium blahobyt je podle Pareta maximální, když jsou splněny všechny 3 podmínky paretovského optima tzn. podmínky ekonomické rovnováhy je kritizován za to, že ztotožňuje maximalizaci společenského blahobytu s dosažením ekonomické efektivnosti navíc paretovsky optimální situace nemusí být zároveň spravedlivá. Pokud je bohatství společnosti rozděleno tak, že jej z 90 % vlastní jen 10 % společnosti, pak je možno tuto situaci označit za paretovsky efektivní, neboť nelze nikomu (chudým ani bohatým) zlepšit situaci, aniž by se někomu jinému (bohatým nebo chudým) situace nezhoršila. Je však takovéto rozdělení spravedlivé? další nedostatek: k paretově optimu jsme došli přes paretovská zlepšení (jeden subjekt si polepší a druhý si nepohorší) – neumí ale řešit situaci, kdy se jednomu subjektu užitek zlepší a druhému zhorší

Ekonomické myšlení vs. etika Ekonomickému myšlení je často vytýkán destruktivní dopad na lidské hodnoty jako jsou morálka, spravedlnost, solidarita Má v tržní ekonomice své místo spravedlnost a solidarita? Existuje mezi ekonomikou a etikou propast nebo jsou spolu pevně spojeny? „Pokusili jste se zabít mého otce“ „Neberte si to osobně, byl to jen obchod.“ Mario Puzzo, Kmotr Etika (z řeckého ethos - mrav), nebo též teorie morálky je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Etika se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit. Etika se dále dělí na další disciplíny: e. analytická, e. autonomní, e. deontologická, e. environmentální, e. evoluční, e. feministická, e. heteronomní, e. individuální, žurnalistická etika atd. Morálka (z lat. moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav) znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti. Od pravidel zdvořilosti se liší tím, že se týká věcí závažných a podstatných, na druhé straně od práva se liší tím, že se nedá soudně vymáhat a na její porušení nejsou sankce (tresty). Používá se ve dvojím významu: v normativním významu znamená to, co je z vnitřního přesvědčení správné nebo naopak nepřípustné, případně i soubor principů, podle nichž se má lidské jednání a rozhodování hodnotit; v popisném významu je to pojem pro to, čím se členové určité společnosti nebo skupiny fakticky řídí, co jejich společnost vyžaduje a co naopak odmítá.