Základy ekonomických teorií Ing. Petr Bačík petr.bacik@upol.cz

Přednáška č.8

Užitečnost a její měření Spotřebitel uspokojuje svoje potřeby statky a službami. Přitom poměřuje náklady na jejich nákup a míru uspokojení svých potřeb. Užitek je subjektivní pocit uspokojení potřeb ze spotřeby jednotlivých statků Existují dvě teorie měření užitku: Kardinalistická teorie - užitek je měřitelný Ordinalistická teorie - užitek není možné měřit

1. Kardinalistická teorie (zástupci této teorie např. Menger & Jevons) TU...Celkový užitek....... celková úroveň uspokojení určité potřeby... kolik je spotřebitel ochoten zaplatit za celé množství MU...Mezní užitek......... vzrůst TU při dodatečné spotřebě 1 statku........ kolik je spotřebitel ochoten zaplatit za další jednotku

2. Ordinalistická teorie - užitek není možno měřit Optimální spotřebované množství se určí pomocí indiferenční analýzy Indiferenční křivka -spojuje všechny body se stejným užitkem -klesá a je konvexní, neboť s růstem spotřeby jednoho statku klesá jeho MU a je jím možno nahradit menší množství statku druhého (Mezní míra substituce MRS = ^Y/^X = MUx/MUy= poměr, v němž je možno nahrazovat statek X za Y aniž se zmení TU) Indiferenční mapa -mnoho indif. křivek lišících se pouze velikostí užitku Rovnováha: Tam, kde se jedna z indif. křivek dotýká rozpočtové linie- (BL...I=PXX+PYY => sklon BL= PX/PY=^Y/^X )

Grafické znázornění odvození křivky poptávky

Krize neoklasické ekonomie Dvacátá léta minulého století znamenala významný mezník ve vývoji ekonomické teorie, kterým byl poznamenán celý další průběh dvacátého století. Rozsáhlé diskuse se týkaly dvou zdánlivě odtažitých problémů, ale vývoj ukázal, že se jednalo o hledání odpovědí na jeden základní ekonomický problém, i když cesty k němu vedly přes různé souvislosti. Dvacátá léta především znamenala počátek hluboké krize neoklasické ekonomie, se kterou byla spjata otázka efektivnosti trhu, ale rovněž diskuse v sovětském Rusku o podmínkách fungování (a efektivnosti) sovětské ekonomiky. My budeme věnovat pozornost základním souvislostem krize neoklasické ekonomie a způsobům, kterými se ekonomické myšlení pokoušelo nalézt východisko.

Frank Knight (1895 . 1972) Americký ekonom Frank Knight byl žákem J. B. Clarka. Jeho kniha „.Riziko, nejistota a zisk“ znamenala přínos v teorii podnikatelského zisku. Ekonomie chápala zisk jako: • náklad ( spojený s čekáním nebo rizikem) • rentu (výsledek existence monopolu) Takový zisk ve stavu rovnováhy a na konkurenčním trhu neexistuje (cena obsahuje pouze úrok). Knight ukázal, že podnikatelský zisk může vzniknout v kterékoliv situaci a jeho příčinou je nejistota. Vyšel z rozlišení (podle von Thünena) mezi • rizikem - situace, která může nastat s určitou objektivně měřitelnou pravděpodobností • nejistotou - nemůže být charakterizována pravděpodobností. pokusil se odpovědět na otázku, co rozumí ekonomové konkurenčním trhem, který zaujímá místo klíčového předpokladu ve výkladu trhů od vzniku klasické politické ekonomie. Ekonomie zpravidla rozlišovala dvě situace na trhu: a) konkurenci - jejímž výsledkem byla efektivní alokace zdrojů b) monopol, který byl chápán jako negace konkurence, která byla likvidována diktátem monopolu. Knight dospěl k několika standardním předpokladům, které musely být splněny, aby trh byl chápán jako konkurenční: • osoby, tržní subjekty mohou jednat svobodně • všichni jsou stejně způsobilí svými kvalitami • všichni jednají vždy rozumně a účelně, znají důsledky svého činu předem • nikdo nemá zvýhodněný přístup k tomu, co potřebuje ke svému podnikání • nikdo nemá zvýhodněný přístup na trh • produkce je schopna bez obtíží okamžitě reagovat na tržní situaci • na straně nabídky i poptávky mají jednající osoby dokonalé tržní informace. Sumarizace podmínek vedle k poznání,že od uvedených předpokladů se reálné trhy vzdalují, že reálné trhy se svým uspořádáním vymykají zavedenému pohledu. Nejsou ani konkurenční, ale nejsou ani diktátem jediného výrobce. Tím vstoupila do terminologie nutnost odlišit prostředí. • dokonalé konkurence (absence jakýchkoliv výhod na straně jednoho nebo některých subjektů • nedokonalé konkurence, kde na reálných trzích dochází k prolínání konkurence a monopolu.

P – cena (price) , Q – množství (quantity), D – poptávka (demand), S – nabídka (supply) MR – mezní příjem (marginal revenue) – matematicky první derivace celkového příjmu AR – průměrný příjem (average revenue) TR – celkový příjem (total revenue) MC – mezní náklady (marginal cost) AC – průměrné náklady (average cost) TC – celkové náklady (total cost) Monopson  Opak monopolu. Představuje trh, kde je pouze jeden kupující. Dovoluje to kupovat zboží za nižší cenu než v podmínkách dokonalé konkurence.

Rovnováha monopolu Na rozdíl od dokonalé konkurence, v nedokonalé konkurenci individuální poptávková křivka klesá, křivka mezních příjmů klesá rychleji než křivka poptávky. Objem výroby při němž monopol maximalizuje zisk je Qm, protože zde platí MR=MC. V podmínkách monopolu neexistuje nabídková křivka, protože neexistuje vztah mezi cenou a množstvím. Mezi cenou a množstvím není jednoznačný vztah.

• soustřeďují se na zkoumání individuální rovnováhy výrobce (firmy) Vznik teorií nedokonalé konkurence je spojován s dvěma autory, kteří nezávisle na sobě odpověděli na základní otázky. Joan Robinsonová 1903 - 1983 Edward H. Chamberlin 1899 - 1971 Přístup obou autorů je velmi blízký a obsahuje tyto hlavní společné znaky: řeší problém rovnováhy v tržním prostředí na přechodu mezi monopolem a konkurencí, tedy trhy, na nichž se prolíná monopol a konkurence • soustřeďují se na zkoumání individuální rovnováhy výrobce (firmy) • důraz kladou na vlivy monopolu (monopolních sil) v oblasti cenové tvorby • za hlavní cenotvorný faktor považují shodně maximalizaci zisku. Odlišují se v tom, kde je vidí zdroj monopolu, jehož vlivy zkoumají v prostředí nedokonalé konkurence. Robinsonová chápe monopol spíše jako kolektivní monopol podnikatelů v jednotlivých oborech, který brání dalšímu ve volném vstupu. Pro Chamberlina se může stát částečným monopolistou každý konkurent díky diferenciaci produktu. Východiskem Robinsonové je charakteristika nedokonalé konkurence, kterou vymezuje dvěma znaky: 1. na straně nabídky omezený počet producentů - k hlavním důvodům patří např.: • potřebné minimum investičních prostředků, • nezbytnost disponování určitými znalostmi atd. 2. na straně poptávky diferencovaná reakce kupujících na stejné cenové podmínky různých producentů. Na rozdíl od neoklasického výkladu zdůrazňuje, že kupující nepřihlíží pouze k ceně, ale v úvahu bere i jiné faktory, např.: • náklady spojené s jeho dopravou, • podmínky úvěru • kvalitu obsluhy • pověst firmy, atd.

Keynesiánství (makroekonomický směr) Světová hospodářská krize, která začala v roce 1929 “černým pátkem” , tj. prudkým poklesem kurzů akcií na New Yorské burze a která se dále projevila “Velkou depresí” (1929 – 1933). Postavila ekonomickou teorii před naléhavé otázky. Hromadné bankroty velkých firem způsobily řetězovou reakci v celém, tehdy již ekonomicky propojeném světě a vedly k prudkému poklesu výroby a ke vzniku hromadné celosvětové “nedobrovolné” nezaměstnanosti. Zklamaly všechny naděje na to, že se ekonomický systém zotaví z vlastních vnitřních sil, přestože ještě neoklasikové o takové automatické adaptaci byli přesvědčeni. Velká deprese vyvolala vážné obavy, že kapitalismus spěje do slepé uličky dlouhodobé stagnace, jíž se obávali již klasikové politické ekonomie A. Smith a D. Ricardo. Z ekonomického problému se vyvinul světový sociální problém, který se promítl do politiky. V těchto podmínkách zesílily snahy některých ekonomů o nalezení alternativního teoretického rámce pro výklad nestability či cyklického vývoje ekonomiky. Za zakladatele nové makroekonomie* je považován anglický ekonom, profesor Cambridgeské univerzity, John Maynard Keynes (1883 – 1946). Nová makroekonomická teorie přinášela závažné pochybnosti o schopnosti samoregulačních tržních sil vytvářet podmínky pro plné využívání ekonomických zdrojů a hledala nápravu v hospodářské politice státu. Ve svých důsledcích tento vývoj znamenal ústup od “neviditelné ruky trhu” k “viditelné” ruce státu. Keynesova teorie i na něj navazující ekonomické směry představují optimistický pohled na možnost stabilizace tržní ekonomiky státním intervencionismem.

John Maynard Keynes (1883 – 1946). John Maynard Keynes svým dílem zásadně ovlivnil vývoj ekonomické teorie i hospodářské politiky 20. století. Jeho vliv na ekonomii je považován za tak hluboký, že bývá označován za nejvýznamnějšího ekonoma 20. století vůbec. Keynesovo učení je reformní ekonomickou teorií. Vyústilo totiž do požadavku doplnit tržní ekonomiku stabilizační hospodářskou politikou, zaměřenou na dosahování plné zaměstnanosti. Hlavní myšlenkou celého Keynesova díla je představa, že kapitalistická tržní ekonomika prodělala ve svém vývoji takové změny, že ve dvacátém století již nemůže úspěšně fungovat pouze na základě samoregulačních tržních sil. Ve svém díle odmítl Sayův zákon trhu a teorii dobrovolné nezaměstnanosti. Již od poloviny 20. let byl Keynes zastáncem programů veřejných investic jako opatření pro boj s nezaměstnaností. Filosofickým základem tohoto jeho postoje se stala jeho práce Konec laissez faire z roku 1926. V této práci Keynes přichází s názorem, že je třeba se rozejít s tradiční představou laissez faire a že vedle oblastí, v nichž plní soukromá ekonomická iniciativa zásadní a nezastupitelnou úlohu a kam stát nemá zasahovat, existují oblasti, v nichž si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé. Formuloval zde myšlenku, že stát by měl regulovat ekonomiku pomoci omezeného počtu nástrojů hospodářské politiky. Pojednání o penězích Pojednání o penězích z roku 1930 má v Keynesově díle zvláštní postavení. Tuto práci není možné jednoduše zařadit ani do jedné ze dvou etap ve vývoji Keynesových názorů. Tvoří určitý přechod mezi oběma etapami. Nadále vychází z představy, že úspěšné fungování tržní ekonomiky vyžaduje stabilní kupní sílu peněz. Za hlavní příčinu jejího kolísání již považuje Keynes nestabilitu investic, ale příčiny jejich nestability ještě hledá v chování finančních trhů a v úloze spekulantů. I >S – růst cenové hladiny (inflace), I <S – pokles cenové hladiny (deflace) Keynes rozdělil ekonomiku na dva sektory - spotřební a investiční - a pokusil se analyzovat nerovnováhu, vyvolávanou nesouladem mezi strukturou výdajů a strukturou produktu. Vycházel z myšlenky, že rozhodnutí spořit nejsou totožná s rozhodnutími investovat. Proto může být podíl investičních výdajů na agregátních výdajích vyšší než podíl výroby investičních statků na celkovém domácím produktu. V takové nerovnovážné situaci porostou ceny investičních statků a následkem toho vzniknou mimořádné zisky jejich výrobců. Pokud růst zisků podpoří optimistická očekávání podnikatelů, porostou jejich investiční výdaje dále. Tím v ekonomice sílí inflační proces, který se šíří z investičního sektoru do celé ekonomiky. Keynes kritizoval tradiční přístupy kvantitativní teorie peněz (Fisherův transakční přístup i cambridgeský přístup hotovostních zůstatků) a navrhoval přístup důchodově - výdajový. Ten vycházel z tvorby důchodů domácností a z jejich výdajů. Právě tento přístup se stal výchozím v jeho pozdější teorii efektivní poptávky a je dodnes považován za významnou součást Keynesova teoretického systému. Důchody domácností (Y) rozdělil Keynes podle jejich tvorby na důchody, které vznikají při výrobě spotřebních statků (Yc), a na důchody vznikající pří výrobě investičních statků (YI). Platí tedy: Y = Yc + YI Z hlediska užití rozdělil Keynes důchody domácností na důchody vydávané na spotřební statky (C) a na část důchodů, kterou domácnosti spoří (S). Potom platí: Y = C + S

John Maynard Keynes KEYNESŮV SYSTÉM

KEYNESŮV SYSTÉM

Keynes doporučoval využití nástrojů fiskální a monetární politiky Keynes doporučoval využití nástrojů fiskální a monetární politiky. - Fiskální politika Rozpočtová politika vlády. Fiskální politika je politika, zaměřená na ovlivňování ekonomiky prostřednictvím veřejných rozpočtů. Hlavní nástroje: 1.daně (příjmová strana rozpočtu) 2.vládní výdaje na nákup zboží a služeb (výdajová strana rozpočtu) 3.transfery, jednostranné převody bez protislužeb (výdajová strana rozpočtu) Opatření fiskální politiky se uplatňují často v kombinaci s opatřeními monetární politiky jako tzv. smíšená fiskálně-monetární politika (mixed monetary and fiscal policies), tj. buď expanzivní monetární politika a restriktivní fiskální politika, která brzdí spotřebu a podněcuje investice nebo naopak restriktivní monetární politika a expanzivní fiskální politika, která podněcuje spotřebu a brzdí investice. - Monetární politika Důležitá součást hospodářské politiky vlády. Monetární politiku provádí centrální banka ovlivňováním rozsahu a podmínek nabídky peněz. Hlavní nástroje: Diskontní sazba – sazba, za kterou centrální banka půjuje bankám některé úvěry (zvýšení znamená zvýšení úrokové sazby a pokles čerpaných úvěrů) Úvěry centrální banky – úvěry které centrální banky poskytuje bankám. Liší se technikou poskytování, splatností, úrokovou sazbou a účelem (zvášení objemu úvěrů posk. = zvýšení likviditních rezerv bank = zvýšení objemu poskytovaných úvěrů) Operace na peněžním (volném trhu) – spočívají v obchodech s cennými papíry mezi centrální bankou a bankami. Jejich dopad je jako u úvěrů (nákup cenných papírů od bank = zvýšení likviditních rezerv banky = zvýšení objemu poskytovaných úvěrů) Povinné minimální rezervy - prostředky, které banky musí udržovat jako svůj neúročený vklad u centrální banky. Jejich výše je bankám stanovena v relaci k objemu primárních vkladů. (zvýšení sazby povinných rezerv = nutnost k danému objemu vkladů držet vyšší objem rezerv = snížení objemu poskytovaných úvěrů, zvýšení povinně drženého objemu prostředků u CB při nezměněném množství vkladů) Konverze a swapy cizích měn – nákup a prodej cizích měn za měnu tuzemskou, termínovaný prodej za předem stanovený měnový kurz Pravidla likvidity – závazné relace mezi určitými položkami pasiv a aktiv banky Úvěrové kontingenty a úrokové limity ­ - úvěrové kontingenty předepisují v absolutním vyjádření maximální objem úvěrů. Úrokové limity předepisují maximální úrokové sazby z úvěrů.