VĚDA A EKOMONIKAV PRVNÍ REPUBLICE Zpracovali: Janis Janeček Tomáš Nikel Markéta Niklová

Vědecká základna po vzniku první republiky Konkurenční vysokoškolské prostředí přispělo k dalšímu rozvoji starých i nově vznikajících českých vědeckých škol. Osobnostmi působícími v tomto prostředí byli mimo jiné botanik Karel Domin, fyziolog rostlin Bohumil Němec, matematik Vojtěch Jarník, chemici Bohuslav Brauner a Emil Votoček, fyzikální chemik a objevitel polarografie, nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský, fyzik Václav Dolejšek, biolog Jan Bělehrádek, radiolog František Běhounek, fyziologové Edward Babák a Vilém Laufberger, chirurgové Arnold Jirásek a Jiří Diviš, internisté Josef Pelnář, Bohumil Prusík a Josef Charvát. Univerzitní učitelé nadále hráli rozhodující roli v učených společnostech a vědeckých spolcích. Na vývoji vědy v Československu se po roce 1918 podílely jak tradiční vědecké společnosti, kterými byly Královská česká společnost nauk, Česká akademie věd a umění a Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (od roku 1924 Německá společnost věd a umění Československé republiky), tak společnosti nové. Z nich největší význam měly Masarykova akademie práce a Československá národní rada badatelská.

V letech 1919–1920 byly založeny Státní ústav statistický, Státní ústav meteorologický, Státní ústav pro geofyziku, Státní ústav geologický, Státní historický ústav, Sociální ústav Československé republiky, Vojenský zeměpisný ústav, Vojenský letecký ústav a Státní ústav radiologický. Roku 1937 existovalo v Československu 146 státních a soukromých (průmyslových) výzkumných a zkušebních ústavů. Byla to rozsáhlá síť a zároveň síť dosti nepřehledná, která nevylučovala duplicitu výzkumu. Systém vysokých škol, učených společností, vědeckých a odborných spolků a ústavů mohla iniciovat, nikdy ale reálně usměrňovat, Československá národní rada badatelská. Moravská přírodovědecká společnost, založená roku 1923, navázala na bohatou tradici moravské přírodovědy, když začala vydávat vědecké práce a zajišťovat mezinárodní výměnu přírodovědeckých publikací. Roku 1926 byla z iniciativy českých učitelů na Univerzitě Komenského v Bratislavě založena Učená společnost Šafaříkova.

Průmyslový palác v Praze - HISTORIE Výstaviště v Bubenči vzniklo při příležitosti Jubilejní zemské výstavy, která se konala v roce 1891 (tehdy byla postavena také např. Petřínská rozhledna, lanová dráha na Petřín, Hanavský pavilon, lanová dráha na Letnou či Křižíkova elektrická dráha, první elektrická tramvajová trať v českých zemích). Centrem výstaviště se stal novobarokní Průmyslový palác, otevřený 15. března 1891 a vystavěný dle projektu architektů Bedřicha Münzbergera a Františka Prášila.[1] V současnosti má výstaviště rozlohu 36 ha.[2] Atrakcí také byla elektricky osvětlená Křižíkova fontána, obnovená na začátku 90. let 20. století. Během konání Jubilejní výstavy v roce 1891 (od 15. května do 18. října) navštívilo výstaviště přibližně 2,5 milionu lidí. Za komunistické éry bylo holešovické výstaviště přejmenováno na „Park kultury a oddechu Julia Fučíka“ a Průmyslový palác na Sjezdový palác. V současnosti je majitelem areálu hlavní město Praha, dlouhodobým nájemcem je společnost INCHEBA PRAHA Průmyslový palác v areálu výstaviště pochází z roku 1891. Secesní budovu navrhl architekt Bedřich Münzberger. Palác tvořila bohatě prosklená ocelová konstrukce. Tradičně byl využíván k výstavním účelům, ale také k různým kulturním akcím. V letech 1952–1954 byl zrekonstruován a přejmenován na Sjezdový palác, kolem roku 1990 opět na Průmyslový palác

Tato dominanta celého areálu Výstaviště v Bubenči (nikoli Holešovicích, jak se stále píše), je jednou z nejcennějších památek nástupu moderní architektury. Byl inspirován smělými (a bohužel již nedochovanými) stavbami s impozantní železnou konstrukcí, které vznikly na světových výstavách v Londýně (Crystal Palace, 1851-1936) a Paříži (Hala strojů, Eiffelova věž, 1889). Pařížské expo inspirovalo Prahu, která připravila Jubilejní výstavu o dva roky později. V rámci této akce byla rychle také smontována Petřínská rozhledna (arch. Vratislav Pasovský), v areálu Výstaviště pak Strojovna a právě Průmyslový palác. Projektantem obou staveb byl Bedřich Münzberger, tvůrce mnoha pražských staveb, např. Palackého mostu, Karlínské sokolovny atd. Strojovna bývala v dolní části Výstaviště, později byla rozebrána a nová Strojovna pak postavena na místě, kde je dnes sportovní hala Sparty (arch. Rudolf Kříženecký, 1908).

Aktualita o Průmyslovém paláci – 17.října Požár, který těžce poškodil Průmyslový plác, je velkým neštěstím. Průmyslový palác na pražském Výstavišti se částečně zřítil, z levého křídla zůstaly stát jen kusy zdí - Příčiny požáru se vyšetřují - Nikdo nebyl zraněn Budova pražského Průmyslového paláce je zahalená v kouři. V okolí Výstaviště stojí desítky hasičských vozů a protínají tmu a déšť blikáním modrých majáků. Místo, které tisíce Čechů znají díky poutím a výstavám, které se tu konají, se včera večer změnilo k nepoznání. Požár vypukl kolem sedmé hodiny večerní, levé křídlo paláce se zřítilo o hodinu později. Plameny šlehaly tak vysoko, že je viděli i obyvatelé vzdálené čtvrti Bohnice. Dosahovaly výšky šestipatrového panelového domu. Konstrukci stavby oheň polykal ještě dvě hodiny poté, co na místo dorazili hasiči. Kromě budovy požár zničil i některá auta zaparkovaná před ní. Na místo nejprve vyrazili profesionální hasiči, brzy však bylo jasné, že to nebude stačit. Moderní požárnické karosy proto brzo doplnily tatrovky dobrovolných hasičů z širokého okolí. Přijely až z Lipenců nebo Klánovic. "Nasadili jsme všechny profesionální pražské sbory, které jsme mohli," komentoval situaci mluvčí pražských hasičů Vít Pernica.

Na místě se v době, kdy vypukl požár, konala akce Gaudeamus Igitur, která měla být oslavou zahájení akademického roku. Podle dostupných informací však nikdo z přítomných nebyl zraněn. Kromě evakuovaných studentů se kolem areálu výstaviště shromáždily desítky zvědavců, řada z nich se tísnila u plotu směřujícího do parku Stromovka. Ten podle dostupných informací požár nezasáhl. Situaci na místě komplikovala i spadlá trolej u železničního viaduktu naproti Výstavišti. Kvůli ní se kolem místa tvořily kolony aut. Secesní budova Průmyslového paláce z roku 1891 nehořela poprvé. V roce 1974 zde oheň napáchal škody za 224 milionů korun. Majitelem Výstaviště je pražský magistrát, ten jej pronajímá společnosti Incheba. Asistentem ředitele firmy je Václav Kočka starší, jehož syn byl nedávno zavražděn. Část paláce, jež včera padla, má údajně v nájmu jeho syn Jan Kočka.

Průmyslový palác Průmyslový palác po požáru Obrázky Průmyslový palác Průmyslový palác po požáru

Masarykova univerzita v Brně O vznik Masarykovy univerzity se zasloužil zejména Tomáš Garrigue Masaryk, profesor Univerzity Karlovy a pozdější první prezident Československa Teprve konec války a rozpad Rakouska-Uherska přinesl příznivější podmínky pro založení nové univerzity. Zřízena byla zákonem číslo 50 Sb. ze dne 28. ledna 1919 a v době svého vzniku měla čtyři fakulty (právnickou, lékařskou, přírodovědeckou a filozofickou). Ačkoli zákon předpokládal výstavbu univerzitního areálu do roku 1930, podařilo se realizovat pouze budovu právnické fakulty.

Česká akademie věd a umění císaře Františka Josefa I. Byla instituce pro podporu věd a umění, založená soukromým mecenášem, stavitelem Josefem Hlávkou roku 1888 v Praze. Hlávka Akademii věnoval 200 tisíc zlatých a jeho žena pak ještě 50 tisíc jako kapitál, z jehož výnosu se činnost financovala. Akademie měla tři třídy vědecké a čtvrtou třídu uměleckou a literární. Vydávala řady výročních vědeckých sborníků (Rozpravy České akademie věd a umění) i jednotlivá díla, například překlady antických autorů a díla přírodovědecká i historická. Po roce 1918 se přejmenovala na Českou akademii věd a umění a od roku 1953 ji nahradila po sovětském vzoru organizovaná Československá akademie věd (ČSAV).

Josef Hlávka - 15. února 1831, Přeštice – 11 Josef Hlávka - 15. února 1831, Přeštice – 11. března 1908, Praha) byl architekt, stavitel a největší český mecenáš. Nadace - Čtyři roky před smrtí završil Hlávka mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje svým univerzálním dědicem (dětí nemaje) nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti. Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní Nadace velkou část Hlávkova odkazu. Je to nejstarší nadace s nepřerušenou kontinuitou u nás.

Univerzita Karlova, Univerzita Masarykova a Josef Hlávka Obrázky Univerzita Karlova, Univerzita Masarykova a Josef Hlávka

Masarykova Univerzita v Brně

Josef Hlávka

Koruna za první republiky Československá koruna byla ustavena zákonem č.84 z 25. února 1919 na jehož základě byly mezi 3. až 19. březnem 1919 staženy a okolkovány rakousko-uherské bankovky, které byly postupně až do července 1920 vyměňovány za nové československé státovky. Prvním penízem nového státu byla 100 korunová státovka z 15. dubna 1919. Prvními mincemi byly 20 haléř a 50 haléř vydané v únoru 1922. První korunová mince byla do oběhu uvolněna v roce 1922. První skutečnou bankovkou (nikoli státovkou) byla 20 koruna s datem 1. říjen 1926, ale do oběhu se dostala až v roce 1927. 14. dubna 1920 byl přijat zákon o bace cedulové, který předcházel vzniku centrální banky, která však definitivně vznikla až 21. března 1926 a svoji činnost zahájila až 1. dubna 1926. Prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil, který byl do té doby vrchní ředitel Městské spořitelny pražské a byl též přítelem Aloise Rašína a přední finační odborník v zemi. Národní banka byla založena jako akciová společnost se základním jměním 12 000 000 USD ve zlatě rozděleným na 120 000 akcií. Československá koruna byla tehdy napojena na zlatý standart. Poté byly vydány bankovky I. a II. série, které se v tu dobu řadily mezi nejkrásnější oběžné bankovky na světě. Spolupracovali na nich např. Alfons Mucha, Max Švabinský, Otto Gutfreund a mnozí další významní umělci. Mezi nejznámější výtvarníky mincí patřil tehdy Otakar Španiel

25 haléř – přední strana

25 haléř – zadní strana

První koruna

Prvorepubliková mince o hodnotě 5 Kčs

Porovnání velikosti prvorepublikových pětikorun Porovnání velikosti prvorepublikových pětikorun. Vlevo pětikoruna z roku 1925 o průměru asi 2,95 cm, uprostřed stříbrná pětikoruna z roku 1928, vpravo niklová pětikoruna z roku 1938. Stříbrná pětikoruna a pětikoruna z roku 1938 mají průměr 2,7 cm.

Podnikatel Tomáš Baťa Povalečné krize V roce 1919 se začalo v Baťových závodech stávkovat. Baťa již nemohl tuto stávku potlačit, tak nechal založit odborové organizace, kam si mohli dělníci volit své zástupce. Krize vyvrcholila o rok později, kdy došlo k celonárodní dělnické stávce. To zapříčinilo vznik Komunistické strany Československa. Tovární sklady byly zaplněny zbožím. Proto se Tomáš Baťa rozhodl k odvážnému a důmyslnému kroku. Dvakrát snížil cenu obuvi, čímž chtěl vyprodat sklady. Nakonec snížil ceny o 50% a mzdy o 40%. Pracovníkům to vykompenzoval tím, že jim poskytl určité slevy (např. 50 % zlevnění zboží ve firemním konzumu). Poloviční ceny působily jako magnet na zákazníky. Zásoby bot se výborně prodávaly a Baťa inkasoval deflací drahocenně zhodnocené peníze. Tímto opatřením prorazil krizové sevření, a jeho levné boty začaly ovládat trh. Čtyři písmena BAŤA se staly všudypřítomným symbolem odvážného a úspěšného podnikání. V roce 1923 měla síť prodejen Baťa již 112 poboček. V témže roce se Baťa rozhodl kandidovat ve volbách do obecního zastupitelstva na post starosty města Zlína, s heslem „Chci pracovat pro všechny. Bojovat proti bídě.“. Volby vyhrál.

Plánovité hospodářství Baťa se začal v roce 1924 orientovat na zahraniční obchod. V zahraničí budoval obchodní síť prodejen. Prodával za ceny pod cenovou úrovní konkurence, čímž ji dokázal likvidovat. Výroba vzrůstala, na konci roku 1925 pracovalo v Baťově koncernu 5 200 zaměstnanců. V prvním sestaveném desetiletém plánu předpovídal denní výrobu 100 000 párů bot, ale tento plán byl po roce překonán téměř o dvojnásobek. Proto se začaly tvořit roční plány, které v sobě zahrnovaly plány veškerých oddělení výroby. Ty byly dále rozděleny na týdenní plány a ty pak na denní programy. Tudíž na každý den byl stanoven přesný obrat, kterého muselo být dosaženo.

Expanze podniku V letech 1926–1928 vzrostl export obuvi a firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Ve firmě došlo k zavedení pásové výroby, která byla používána v závodech Henryho Forda. Koncem roku 1928 tvořila továrna komplex 30 budov. Koncern se rozrůstal a Baťa začal navíc podnikat do dalších sfér hospodářství (gumárenský, chemický, textilní, dřevařský průmysl). Vytvořil celou řadu výchovných i vzdělávacích organizací (Baťova škola práce). Roku 1931 se rodinný podnik změnil na akciovou společnost se základním kapitálem 135 000 000 korun a začaly vznikat dceřiné společnosti po celém světě, továrny v Německu, Anglii, Holandsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Ve Zlíně vzniklo vlastní filmové studio, které se zabývalo natáčením reklam na obuvnické výrobky. Mezi další známé objekty ve Zlíně, které později nechal vybudovat nevlastní bratr Tomáše Bati, Jan Antonín Baťa, patří Velké kino, ve své době největší ve střední Evropě a Baťův mrakodrap (1938), ve své době nejvyšší betonová stavba Evropy, ve kterém dnes sídlí krajský úřad. Tragická smrt 12. července 1932 Tomáš Baťa zahynul spolu se svým pilotem Jindřichem Broučkem při letecké nehodě, když ve svém osobním letadle letěl do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření nové pobočky (v té době měla firma Baťa pobočky již ve více než 60 státech). Startoval z firemního letiště v Otrokovicích za husté mlhy. Havarovali těsně po startu ještě na pozemku firmy. Na pohřbu Tomáše Bati pronesl smuteční řeč jeho nevlastní bratr a nástupce ve firmě Jan Antonín Baťa.

Tomáš Baťa

Vila Tomáše Bati