K charakteristice současné sociologie 1. Úvod 2. Sociologie A. Giddense 3.Sociologie A. Touraina 4. Sociologie U. Becka 5. Vlivy sociologické tradice 6. K postmoderní etapě sociologie

Periodizace vývoje modernity 1. Omezená liberální modernita – konec 18. a dvě třetiny 19. století. 2. organizovaná modernita – poslední třetina 19. a dvě třetiny 20. století. 3. období postmoderny – poslední čtvrtina 20. století

Sociologie je produkt modernity. Společnost změnila své ekonomické, politické a sociální uspořádání. K nejobecnějším procesům tvořícím podstatu modernity patří individualizace, abstrakce a generalizace společenských vztahů a funkční diferenciace subsystémů. Tyto procesy se staly předmětem protikladných hodnocení.

Sociologie Giddense Giddens uvádí, že odlišnosti mezi moderní a tradiční společností souvisí se zásadními změnami v pojímání prostoru a času. V tradiční společnosti se aktivity lidí odvíjely v rámci lokality a v rámci místního času. V moderní společnosti se prostor oddělil od místa.

V moderní společnosti se lidské činnosti stále více odehrávají na dálku a probíhají mezi lidmi, kteří nejsou současně přítomní na témže místě. Sociální vztahy byly vytrženy z místních, časových kontextů. Tato koordinace je možná díky dvěma mechanismům: a) symbolickým znakům b) expertním systémům

Giddens se domnívá, že moderní abstraktní systémy poskytují člověku mnohem více bezpečí, než mu mohly poskytnout tradiční společnosti. Tradiční svět byl naplněn častěji úzkostmi a nejistotami, neboť příroda i lidské násilí bylo častěji mimo kontrolu. Giddenss polemizuje s názorem, že abstraktní společnosti jsou vůči lidem cizí a nepřátelské.

Nesouhlasí s J.Habermasem, že abstraktní systémy kolonizují živý svět. Zdůrazňuje, nakolik se osobní svět moderního člověka stal bohatším. Zdůrazňuje výhody globalizace pro socilní vztahy. Připouští existenci rizik dříve neexistujících. Moderní člověk už nevystačí s omezenými příležitostmi. Moderní člověk si vytváří a přetváří vlastní identitu pomocí abstraktních systémů.

Sociologie A. Touraina zdůrazňuje rozchod aktéra se systémem. Giddens vidí v abstraktních strukturách prvky, které umožňují rozšiřovat možnosti lidsjého jednání. Druhá sociolgická tradice, teorie konfliktu v nich vidí nástroje dohledu a kontroly, jež utlačuje aktéry a působí v zájmu sebereprodukce systému a těch, kdo z daného systému profitují.

Právě z těchto myšlenkových zdrojů čerpá své pojetí modernity A Právě z těchto myšlenkových zdrojů čerpá své pojetí modernity A. Touraine Své názory na povahu moderní společnosti shrnul nejúplněji v práci Critique de la modernité (1992). Touraine na rozdíl od Giddense klade důraz na nebezpečí těchto systémů. Vychází z poznání kritické sociologie, která odhalila násilí za řádem, represi za konsensem, iracionalitu v modernizaci, soukromý zájem uvnitř obecných principů.

Touraine charakterizuje moderní dobu jako narůstající separaci systému společnosti od světa subjektivity. Ve jménu rozumu jsou prosazovány stále účinnější způsoby výroby, výkonu, moci a aplikace technic- kého, expertního vědění. Tomuto tažení rozumu má ustoupit všechno, co není kalkulovatelné, využitelné, bezprostředně ziskové.

Rovněž člověk má být podřízen těmto kritériím má být proměněný v pouhý „ lidský zdroj“, připra-vený spolu s ostatními zdroji sloužit stále vyšší výkonnosti systému, což údajně prospívá oběma stranám, tedy systému i člověku. Ve skutečnosti si však moderní systém svými členy posložil při sledování svých, neosobních zájmů.

Nadvláda nad jednotlivcem je méně brutální, ale je mnohem rafinovanější, než dříve. Technické aparáty dokáží vyvolat v domněle nezávislých individuích určité potřeby a tím zasahují přímo do kulturního vymezení hodnot, zatímco v přechozích fázích modernity se omezovaly jen na oblast vztahů vý-roby a distribuce zboží.

V člověku je však něco, co nelze redukovat na pouhý kalkul, na využitelnost a snadnou použitelnost. Celé dějiny modernity jsou svárem mezi racionalizací prováděnou ve jménu celku a subjektivací, tedy obrany hodnot , jež jsou z hlediska těchto cílů vyloženě neužitečné. Právě v tomto rozporu, který se neustále zostřuje, spočívá podle Touraina roztržka mezi sytémem a aktérem.

Moderní člověk podle Giddense by nemohl užívat ani svého soukromí bez abstraktních systémů, které mu přinášejí stále nové výhody a stíle zajímavější impulzy.Giddens odmítá nazývat toto zvyšování lidských možností kolonizací soukromí. Touraine naopak tvrdí, že abstraktní systémy využí- vají, ba přímo zneužívají své členy tím, že kladou na první místo bezprostřední maximalizaci zisku.

V takto deformovaném světě systém obohacuje jen některé a činí tak na úkor všech ostatních.Giddensovo rozpojení času a prostoru nepřináší stejné výhody všem, naopak přispívá ke vzniku nových mocenských asymetrií.

Alternativu takto neutěšené situace nevidí Touraine v návratu ke starým masovým hnutím, která hovořila jménem, budoucnosti a pokroku a půovažovala se za ztělesnění a vyvrcholení smyslu dějin. Tato masová hnutí se stala jen novým idolem, který po vzoru starých božstev vyžadoval kruté lidské oběti.

Veškeré naděje vkládá Touraine do nových sociálních hnutí jako jsou feministky, ekologové a noho dalších hnutí, která hovoří jen svým vlastním jménem a jejichž členové se dožadují pouze práva být sami sebou. Návrat aktéra tak nemá dobyvačný charakter, je to naopak kolektivní obranná reakce proti snahám systému podřídit se jednorozměrné logice růstu.

Subjekt se vrací jako protihráč moderní společnosti v podobě hnutí, která protestují proti degradaci člověka na nástroj produkce, či jednotku konzumu. Taková hnutí nesměřují k ovládnutí společnosti, nýbrž usilují o ochranu svých individuálních či kolektivních svobod.

Jak vidno, Giddensova a Tourainova koncepce modernity představují dvě zcelá odlišné interpretace procesů, jež stojí v jádru utváření moderní společnosti, tedy procesů individualizace a generalizace.

Teorie reflexní modernity Ulricha Becka Již od dob klasiků sociologie se sociologická teorie snaží postihnout, nakolik je moderní společnost seberegulačním systémem, který spolehlivě zajišťuje svojí rovnováhu, nebo může vést k strukturnímu zhroucení

Úvahy o křehkosti moderní společnosti, o dočasnosti její existence jsou zejména v posledních desetiletích 20. století posilovány vlnou tzv. postmoderního myšlení, které zpochybnilo řadu základních tezí modernity. V samotné sociologické teorii byla myšlenka sebedestrukce modernity oživena především teorií reflexní modernizace německého sociologa Uricha Becka.

Klasici sociologie předpovídali, že k sebedestrukci modernity dojde až ve více méně vzdálené budoucnosti, Beck kon-statuje, že tato tendence je vysoce aktuální a hovoří o konci jednoduché či průmyslové modernity, jehož jsme právě svědky. Hovoří pouze o krizi jedné její části a další vývoj ponechává otevřený.

Plně se však se svými předcůdci shoduje v tom, že modernita se zevnitř přeměňuje, postupně spotřebovává své vlastní základy a ruší sebe samu v dosavadní podobě. Proměny nejsou způsobeny vnější sílou, ani náhodným selháním dobře fungujícího mechanismu.

Beck rozvíjí teorii reflexní modernizace od poloviny 80. let 20 Beck rozvíjí teorii reflexní modernizace od poloviny 80. let 20. století Vychází z analogie: tak jako kdysi jednoduchá modernita nahradila traiční společnost, právě tak nyní počáteční fáze modernity střídá radikálnější formu moderní společnosti.

Beck považuje za jednoduchou modernitu průmyslovou společnost od svých počátků až do poslední čtvrtiny 20. století. Společnost byla tehdy uzavřena do hranic národního státu. V hranicích státu byl uzavřený i průmyslvý sektor , bez ohledu na mezinárodní obchod. Vztahy mezi prací a kapitalém byly podřízeny potřebám sociálního státu a regulovány formou tripartity.

Ideálem této společnosti byla plná zaměstnanost. Politice se věnovaly masové strany a jejich voliči se rekrutovali podle klíče třídní příslušnosti. Teorie modernizace si představovaly další vývoj jako lineární stupňování blahobytu. Modernizace, jíž jsme svědky vede spolenost jiným, ne zcela zřetelným směrem.

Beck říká, že v průběhu reflexní modernity vniká nový druh kapitalismu nový druh práce, nový druh globálního řádu, přírody, subjektivity, nový druh každodenního soužití, dokonce i nový druh státu. První modernita byla ve znamení podmíněné in-dividualizace.

Individua se stala sice formálně svobodnými a navzájem rovnými, své životní dráhy však mohl každý realizovat jen v prostoru, jenž byl pevně strukturován. Reflexní modernizace prudce snižuje význam všech souřadnic, takže do budoucna si každý musí pomoci zcela sám, bez příkazů a opory.

Každý se stává výhradným autorem svého života musí se rozhodovat při velkém rozsahu nejistoty daném rozhodováním druhých, jež je přesně tak nepodmíněné, jako jeho vlastní rozhodování. Jednoduchá modernita se rozvíjela na principu funkční diferenciace jednotlivých sektorů společ-nosti. Tento princip však narazil na své meze.

Funkční diferenciace vedla k tomu, že v případě kritických situací není prakticky nikdo, kdo by za vývoj převzal odpovědnost. To se týká jak krize, v níž se ocitá zaměstnanecká společnost, stejně jako globální krize ekologická. Jednoduchá modernita znala na všechny problémy jednoduchovou odpověď více techniky, více trhu, více věděckého poznání.

Druhá reflexní modernita, vyrůstá z poznání , že mnohé problémy zapříčinila právě moderní technika, minulý ekonomický růst. Základní teze Beckovy teorie zní: je něco zásadně špatného na západním projektu modernizace. Musíme ji podrobit tvrdé kritice, máme.li zachránit to, co je na ní cenné.

Becková diagnóza naší přítomnosti vytváří obraz silně ambivalentní. Druhá modernita je sice plná nových rizik, je plná nejistoty a bezradnosti, zároveň však dává naději, že modernita neustrne. Jde o odlišný pohled od Giddense i od Touraina. Podle Becka struktury nejsou tak stabilní, jak sliboval Giddens a jak se obával Touraine.

Tyto struktury erodují , rozpadají se a ve vzniklém vakuu se aktéři učí využívat nový prostor a čelit novým nejistotám. Nepochybně se nalézáme v přelomovém období, kdy staré formy a kategorie přestávají platit a nové dosud nevykrystalizovaly.

Sociologická tradice Americký sociolog Robert Nisbet (1913-1996) analyzuje dějiny sociolgického myšlení na základě sady klíčových pojmů. Nisbetova anylýza pracuje s pojmy: tradiční společnost -komunita- autorita – stav- posvátné omezeně liberální společnost – individuum- rozum- kontrakt- příroda organizovaná modernita – společnost- moc- třída - světské

V době dnešní krize lze popsat vztahy mezi modernitou, která se již stačila proměnit v novou tradici a světem sítí, který tuto tradici rozbourává a činí tak s odvoláním na hodnoty rozumu a kontraktu. Nově vznikající svět sítí je výrazem druhé vlny individualizace, abstrakce a generalizace.

Svět sítí je charakterizován pojmy síť – sebekontrola – neukotvenost- deregulace. Sítě jsou sestavy tvořené nezávislými uzly, mezi ni miž může být střídavě navozováno a apot rušeno spojení. V případě sítí působících ve společnosti jsou uzly tvořeny jednotlivci, či skupinami a spojení může mít podobu vztahů mocenských, ekonomických, informačních, sociálních.

Sítě jsou prastarou formou sociální organizace Jak ukázal španělský sociolog Manuel Casttels moderní in formační technologie povznesly sítě na kvalitativně novou úroveň.

Síťové uspořádání má oproti hierarchické formě organizace výraznou přednost ve své větší přizpůsobivosti požadavkům prostředí i i svých vlastních účastníků. V posledních desetiletích 20.století se přednosti informačních sítí začínají prosazovat vekonomice a stávají se hlavním technickým předpkladem ekonomické globalizace.

Přechod z hierarchického uspořádání na pružně měnitelnou a volně přestavitelnou síť měl řadu závažných sociálních důsledků.Přechod na síťové uspořádání umožnil snížit objem pracovních smluv a rozšířit pracovní poměr na dobu určitou, či částečný pracovní úvazek. Pro mnoho lidí se práce stala permanentně dočas-nou.

Bez ohledu na problematické důsledky sociální,morální i politické, které jsou s jejich působením spjaty, sítě vítězí v konkurenčním boji s hierarchicky uspořádanými organizacemi. Nemalou část nákladu se daří firmám v síťovém uspořádání externalizovat jak na pracovníky a jejich rodiny, tak na sociální stát.

Casttels hovoří o tom, že tlaky konkurence, flexibilita práce a zeslabování odborů vedou k redukci sociálního státu , který byl základním kamenem společenské smlouvy průmyslové éry. Svět sítí odbourává byrokratické formy kontroly a realizuje sebekontrolu. Svět sítí umožňuje udržovat všechny účastníky ve stálé úzkosti t toho, že budou odpojeni.

Život v sítí se promítá i do rozvrstvení Skládá se z mozaiky více či méně úspěšných vesměs krátkodobých projektů a ustavičných přecodů mezi nimi. Série nejrůznějších projektů vytváří jeho nespojitost a zapřičiňuje sociální neukotvenost. Ta bývá prezentována jako flkexibilita.

Casttels diagnostikuje situaci všeobecné nejistoty. Hovoří o vzestupu pro některé a ztrátě pevného zaměstnání pro všechny ostatní, což vede k častějšímu výskytu krizí.

Postmoderna se projevuje i v oblasti ideí. Přichází s tezí o konci velkých vyprávění. Liberální myšlení tuto tezi obhajuje s odkazem na odlidšťující důsledkyvelkých vyprávění náboženského i světského typu. Konec velkých vyprávění nemá jen emancipační dopady. Velká vyprávění pomáhala udržovat řád ajejich údajný konec je součástí procesu deregulace.

Svět sítí představuje rovněž nejrozsáhlejší vlnu deregulace, jaskou moderní společnost poznala Odstraňuje velkou část platných norem a činí tak ve jménu rozoje svobody, individuí a údajně racionál-nějšího uspořádání celku. ¨ Jeden z cílů deregulace je odstranění reglemen-tačních institucí, které v moderní společnosti garan-tuje stát.

Jak konstatuje Casttels, ve společnosti globalizovaných sítí je stát fakticky vyřazen ze seznamu činitelů vykoná- vajících reálnou politickou moc, proože ztrácí kon- trolu nad vlastní ekonomickou politikou.

Konec vyprávění znamená, že člověk ztrácí schopnost sledovat v širším rámci a dlouhodobějším horizontu vývoj sil, které formují jeho osudy. V důsledku konce vyprávění není schopen se vyjádřit, zda procesy jejichž je účastníkem vedou k pokroku nebo do slepé uličky odcizení.

Příznivci světa sítí považují sebekontrolu za projev svobodné vůle Kritici naopak namítají, že sebekontrola je jen intenzivnější stupeň kontroly, takovou její formou, která šetří náklady na výkon dohledu.

Podle stopenců sítě znamená neukotvenost krok na cestě k otevřené společnosti, každý se může stát naprosto svobodným dizajnérem svého osudu a v krátkém okamžiku může korigovat a vylepšovat svojí životní dráhu a karieru. Kritici ti naopak zdůrazňují nebývalou míru nejistoty, kterou sociální neukotvenost přináší a poukazují na problémy budování vlastní identity.

Sítě jsou v neustálém pohybu, což vytváří mohuné toky kapitálu, investic, ale také informací, technologií, medilních představ a kulturních symbolů. Tyto toky vyřazují ze hry až dosud vrcholnou instituci, národní stát. Přechod moci z rukou státu do nadnárodních oblastí zmírnil obavy, že moderní svět se stane utlačivým vězením. Zároveň zvýšil riziko, že se společnost promění v divokou džungli.

Nástup světa sítí byl po technické stránce umožněn novou informační a komunikační technologií Z hlediska obsahu však nepředstavuje rozchod s modernitou. Jak vyplývá z analýz Casttelse vzniká minimálně trojí ohnisko sociálního napětí. 1. napětí ve světě práce 2. napětí mezi uživateli sítě a nepotřebnými 3. napětí mezi neosobní sítí kapitálových trhů a zkušeností s těmito sítěmi.

V rámci moderní sociologické teorie zaujímá výrazné místo problém vztahu mezi sociálním mikrosvětem a makrosvětem. Giddens črtá vysoce vyvážený obraz mezi lidskými aktivitami a mocenskými vztahy.Reprodukce velkých struktur mikrosvěta je plodem drobných všedních aktivit.

Stanovisko R.Nistela je pesimističtější. V mikrosvětě každodennosti je podle něj silně rozšířen pocit odcizení, který pochází z vědomí, že základní primární vztahy a hodnoty se staly pro svět velké politiky naprosto bezvýznamné. Lidé se marně snaží nalézt odkud jsou řízeny jejich osudy. Tento problém je zaviněn úpadkem významu malých skupin jako je rodina či lokální komunita.

A. Touraine vidí roztržku mezi mikro a makrosvětem v ještě radikálnější poloze. Podle něj neexistuje v současné době mezi spole-čenským makrosvětem a individuálním mikrosvě-tem žádné přemostění. Neoliberalismus redukuje společnost na systém trhu bez aktéru, kde veškeré jednání je předvida-telné podle pravidel racionální volby. Postmodernismus si zase představuje aktéry bez systémuTouraine volá po nové syntéze, která může mít jen formu dialogu, jak sladit účinnost a svobodu.

V moderním vývoji jsme identiikovali 2 tendence. Jednou z ich je schopnost ekonomicky využívat a spotřebovávat pro potřeby reprodukce svého subsystému formy sociálních vztahů, sociální solidaroty a socilního zajištění, které byly vyvinuty a praktikovány v minulosti.

Druhou tendencí modernity je trvalý proces koncentrace moci a vlivu Schopnost žít na úkor sociálna tak dotuje ekonomi-ku a zárověň se ekonomický sektor stal určujícím signálem a příkazem pro činnost všech funkčně diferencovaných podsystémů moderní společnosti.

Ve světě sítí se stává sociální otázka mnohem otevřenější a naléhavější než kdykoliv dříve. Pospolitostní prvky jsou v nejvyspělejších zemích prakticky vyčerpány. Sociální stát, který nastoupil na jejich místo je v historické krizi, zároveň je pravděpodobné, že sítě nebudou moci fungovat bez zbytků sociálního státu.

V současné době představuje sociologie široce rozvinutou vědu a to jak v oblasti aplikace do sféry řízení, marketin-gu, sdělovacích prostředků. Sociologie reaguje na dynamicky se měnící svět, na procesy globalizace, důsledky rozvoje informačních technologií, i evropských integračních procesů.

Ve srovnání s celým předchozím obdobím je současná etapa stále častěji označovaná jako postmoderní. Tomu odpovídá i charakter sociologie.Myšlenka o konci velkých vyprávění je spojena s tím , že pro lidskou společnost nelze vypracovat obecnou sociotechnickou teorii, resp. projekt optimálního řešení. Takové koncepce podle F.Fukujamy vedou k potlačování práv jednotlivců, k nesvobodě.

Vedle filosofických prací o postmodernismu se problematikou zabývá i řada sociolgů. R. Reich si všímá dopadů globalizace na sociální strukturu společnosti a koncipuje novou progresivní skupinu tzv, symbolických analytiků.

Problematikou sociálního systému a sociálních vztahů včetně organizačních procesů se v soudobé společnosti zabývá Z. Bauman v práci Tekutá modernita. Označením tekutá chce zdůraznit neuchopitelnost organizačních procesů ve společ-nosti

Uvedené postmoderní sociologické výklady světa nejsou však všeobecně přijímány. Přes fakt, že postihují významné proměny ve společnosti, obsa-hují vždy poněkud módní náboj.