IP 1.3. Realita a konstrukce Dlouhodobý výcvik v integrativní psychoterapii 1. ročník, Integrovaná psychoterapie MUDr. Jan Kubánek

PŘEDPOKLADY A HYPOTÉZY DENNÍHO ŽIVOTA Vidíme svět ve světle našich předpokladů. Objektová stálost - schopnost znovu rozpoznat objekty jako totožné, i když se poněkud liší. Podle Konráda Lorenze (1973) se objektová stálost v evoluci zvířat vyvinula pod tlakem přirozeného výběru, protože spolehlivé rozpoznávání totožných předmětů ve vysoce proměnlivých podmínkách prostředí bylo otázkou života a smrti.

Radikální konstruktivismus Kostruktivismus inspiroval různé směry konstruktivistických psychoterapií Některé z nich nezajímá skutečnost, kterou stejně nelze poznat, důležitá je jen interpretace pacienta, též jeho minulost, kterou lze narativní psychoterapií překonstruovat.

Poznámka - radikální konstruktivismus Radikální konstrultivismus je filosofický směr, který vzniknul v sedmdesátých letech dvacátého století. Svým pojetím světa má mnoho společného s fenomenologií. Ve zkratce říká asi toto: objektivní realita neexistuje. Existuje pouze subjektivní realita, kterou si však vytváříme (konstruujeme) sami. Na značném množství věcí se však lidé mezi sebou shodnou. Ovšem sdílená realita není objektivní realita. Objektivní realita (tak jak si ji objektivisté vytvořili) je nezávislá na pozorovateli a má svou vlastní existenci. Naopak sdílená realita je na pozorovateli značně závislá - je jím vlastně vytvořena. Podle jednoho z autorů radikálního konstruktivismu Humberto Maturany se sdílený svět společně vytváří v procesu jazykování (languaging) - tedy tím, že o něm hovoříme. Sdílený svět jsou tedy sdílené jazykové konstrukce. Radikální konstruktivismus je dobře uplatnitelný v psychoterapii - umožňuje totiž změnit svět nemoci na svět zdraví. Na podkladě radikálního konstruktivismu je vybudována například narativní psychoterapie Klíčová publikace je: Maturana, H.: Biology of Cognition, Illinois, BoC.htmlhttp:// 80BoC.html

Knobloch Interpretace minulosti je důležitá. Je možno a někdy i žádoucí ji v terapii měnit. IP klade stejný důraz na znalost a význam interpersonálně ověřených skutečností. Rozpor mezi oběma protichůdnými stanovisky je jen důsledek nepřesné analýzy.

PROSTOR FENOMENÁLNÍ, FYZIKÁLNÍ A PROSTOR MODELŮ Jak E. Mach (1838–1916) upozornil, musíme rozlišovat fenomenální a fyzikální prostor. Náš fenomenální vizuální svět, který je tak důležitý pro naši orientaci, je neeuklidovský - když se díváme na koleje, sbíhají se až do jednoho bodu. Víme, že se ve skutečnosti ve fyzikálním prostoru koleje nesbíhají, že běží rovnoběžně. To vědomí je tak silné, až přebíjí naše vnímání, a i děti budou kreslit, vyzvány zachytit co vidí, koleje rovnoběžné. Pokroucené železniční koleje při zemětřesení v Tang šan 1976.

1. Fenomenální prostor Představte si, že si musíte najít cestu vaším domem v naprosté tmě. Procházíte z pokoje do pokoje kolem židlí a stolů, jak si je pamatujete. Při chůzi se jich dotýkáte a tak si ověřujete, kde jste. Představované a skutečné předměty jsou v jednom fenomenálním prostoru, ne ve dvou. Nemusíte se přemísťovat ze skutečného prostoru, když se dotýkáte židle, do představovaného prostoru ve vaší hlavě.

Zevní x vnitřní Samozřejmě používat rozlišení zevní - vnitřní v běžném životě vůbec nevadí. Je časté i v řeči a bylo zakotvena a upevněno v psychoanalýze a jiných psychoterapeutických systémech. Vjem je způsobený vnějším podnětem (mimo naše tělo), zatímco představa je způsobena vnitřním podnětem (uvnitř našeho těla). Rozlišování vjemu od představy a tedy reality od fantazie, hraje důležitou úlohu. Descartes ( ) a jeho následovníci hlásali, že fyzikální objekty se rozpínají v prostoru (res extensa), zatímco duševní stavy nemají žádné prostorové dimenze (res cogitans).

Herbert Feigl ( ) Rakouský filosof a člen Vídeňského kruhu. „Docházíme k závěru, že duševní jevy mají svou vlastní (fenomenální) prostorovost. Fyzikální prostor je teoretická konstrukce, která byla zavedena, aby vysvětlila rysy a zákonitosti fenomenálně prostorových vztahů. Přesné a podrobné odvození, dokonce i pro pouhé aspekty perspektivy ve vizuální prostorovosti, je záležitost značně složitá, zahrnující zákony geometrické, fyzikální, psycho-fyzikální a psycho-fyziologické. Naše dosavadní diskuse prokázala zatím jen jako nepravdivé karteziánské tvrzení, že duševní svět je neprostorový. Řekněme velice důrazně, že duševní pochody, tak jak jsou prožívány a fenomenálně popisovány, jsou prostorové." (1967)

Praktické důsledky zkoumání pacientova fenomenálního prostoru Umístění napětí a emocí v rozdílných částech pacientova těla nás řídí, abychom se zabývali právě tou danou oblastí a například o ní mluvili, vyvíjeli tlak na jisté body nebo užívali zvláštních cvičení. Uveďme příklad: pacient pociťoval zvláštní napětí v tváři. Když jsme tlačili na určité body na tváři, vyvolalo to tiky, o nichž si pacient vzpomněl, že je míval v dětství. Uvolnění tiků vyvolalo vzpomínky na ponižující okolnosti z jeho dětství, které byly následovány tiky.

Internalizace Psychoanalýza hovoří např. o introjekci a introjikovaných objektech či o introjektech. Introjekcí se rozumí, že „funkce zevního objektu je přejata jeho vnitřní reprezentací a vztah k vnějšímu objektu je nahrazen vztahem k vnitřnímu objektu". „Internalizace rodiče: Znamená to, že uvnitř psychy je reprezentace osoby a k ní se jedinec vztahuje stejným způsobem (vnitřní vztah), jako se vztahuje k skutečné osobě (zevní vztah). A individuum cítí také působení přicházející od té reprezentace" Birchnella (1993). Proč je vztah k představovanému rodiči nazýván vnitřní? Je pravda, že je vnitřní ve fyzikálním prostoru, ale rodič v představě je v zevním fenomenálním prostoru.

H.S. Sullivan „Psychiatrie je studium jevů, které se odehrávají v interpersonálních situacích, v konfiguracích dvou nebo více lidí, z nichž až na jednoho všichni mohou být více či méně imaginární."(1937/1964)

Prostor modelů Freudův model (1940) Id - ego – superego Podle tohoto modelu je člověk v interakčním vztahu se svým prostředím, ale zároveň uvnitř člověka pokračují interakce mezi ego, id a superego. Z neblahých důsledků představy samostatnosti vnitřního světa připomeneme mylné uvažování typu „jestliže, problém tkví ve „vnitřním" světě pacienta, sám izolovaný pacient může být v psychoterapii změněn, aniž je třeba do terapii zahrnout jeho signifikantní osoby." My naproti tomu dokazujeme, že minimální systém pro studium jednotlivce je jeho skupinový rámec, neboť jedinec je součástí skupiny, i když je sám.

Konec 3. části