Politické procesy v Československu 50. let 20. století Mgr. Eva Ševčíková Ústav veřejné správy a regionální politiky Fakulta veřejných politik Slezská univerzita v Opavě

Nastolení komunistického režimu v Československu a jeho totalitní charakter Poválečný požadavek společnosti na republiku novou, sociálně spravedlivou, opřenou o spojence, kteří ji v nouzi nezradí a neopustí  KSČ zdála být zárukou změn, po kterých společnost volala, brzy se stala nejmasovější československou politickou stranou a díky tomu v roce 1946 přesvědčivým způsobem zvítězila v parlamentních volbách Komunistická strana Československa v zápasu s demokratickými silami zvítězila de facto ještě dříve, než prezident Beneš přijal demisi ministrů  zakládání tzv. Akčních výborů Národní fronty po 23. únoru 1948, které prováděly po celé zemi vlastní převrat, přebíraly do svých rukou moc a zbavovaly legálních pozic a funkcí osoby komunistům nepohodlné Jmenování nové vlády „obrozené“ Národní fronty s Klementem Gottwaldem v čele 25. února 1948 znamenalo jen formální potvrzení komunistického vítězství

Nastolení komunistického režimu v Československu a jeho totalitní charakter

Nastolení komunistického režimu v Československu a jeho totalitní charakter Formálně tato podpora dostala výraz v parlamentních volbách 30. května 1948. Ani zdaleka sice nebyly svobodné, avšak možnost nevolit tzv. „jednotnou kandidátku Národní fronty“ a do volební urny vhodit „bílý lístek“, tu přece jen existovala. V českých zemích jí však využilo pouze 9, 32% voličů a na Slovensku 13, 98% voličů. Část společnosti nebyla schopna tolerovat do očí bijící porušování občanských práv a odmítala komunistický převrat  první velkou demonstrací proti novému režimu se stal XI. Všesokolský slet v Praze v červenci 1948 a pak pohřeb prezidenta Beneše v září téhož roku Větší počet lidí se rozhodl republiku opustit a odejít do demokratické ciziny; zdrcující většina z nich byla přesvědčena, že tzv. studená válka brzy přeroste ve válku „horkou“ a že přechod hranic jim umožní aktivně se podílet na osvobozování republiky po boku západních armád.

Nastolení komunistického režimu v Československu a jeho totalitní charakter Volby roku 1946 se konaly v poválečném Československu, změněném nejen válkou, ale i politickým systémem omezené lidové demokracie a systémem Národní fronty, kdy na rozdíl od prvorepublikového Československa mohly kandidovat jen některé politické strany. Masivní předvolební kampaň roku 1948 byla jednoznačná: "Hlas pro jednotnou kandidátku bude hlasem pro republiku, pro lidovou demokracii, pro cestu svobodného a pokojného budování naší socialistické budoucnosti" - bílý lístek je odmítnutím nastoupené cesty, je to hlas pro nepřátele socialismu a reakcionáře.

Upevnění moci prostřednictvím perzekucí a nezákonnosti Komunistická vláda tedy ostře a bezohledně potírala každého, kdo se odvážil vystoupit proti režimu, který nastolila, a zatýkala a před soudní tribunál bez váhání postavila ty, kdo se proti němu postavili se zbraní v ruce, rozšiřováním ilegálních letáků či jen pasivní rezistencí, ale současně dbala na to, aby veřejnosti ukazovala příznivou tvář. V souladu s tím zahájila komunistická strana obrovskou agitační kampaň, během níž přesvědčovala veřejnost, že strana je otevřena „všem poctivým Čechům a Slovákům“. Výsledkem byla neuvěřitelná skutečnost, že v listopadu 1949 již měla KSČ 2, 6 milionů členů, což představovalo 22% obyvatelstva, neboli každého třetího dospělého občana. Vysoký kredit, který mezi občany Komunistická strana Československa po únoru 1948 měla, jí umožnil provést řadu hlubokých změn ve veřejném životě, aniž by tím vyvolala výraznější odpor. Především podnikla násilné kroky k zajištění nekontrolovatelné moci, které se právě chopila.

Upevnění moci prostřednictvím perzekucí a nezákonnosti Funkcionáře nekomunistických politických stran, kteří odmítli s novým režimem kolaborovat, zbavila prostřednictvím Akčních výborů Národní fronty pozic v jejich vlastních stranách, ve státních úřadech a ve společenských organizacích. následovalo blíže nezjištěné množství příslušníků Státní bezpečnosti a Sboru národní bezpečnosti, z armády bylo vyřazeno 28% důstojníků, odejít museli rovněž vysokoškolští učitelé a ze 48 000 vysokoškolských studentů neprošlo politickou čistkou 18% - na jejich místa dosazovala komunistická strana své vlastní lidi, oddané jí bezezbytku a ochotné jí bez jakýchkoli výhrad sloužit zavedení cenzury - nová struktura tisku, odpovídající potřebám monopolní moci - likvidace mnohých časopisů, novin a nakladatelství

Politické procesy 50. let 20. století Stalin měl s vykonstruovanými politickými procesy zkušenost od 30. let, kdy mu pomohly zlikvidovat všechny, kteří mu bránili v absolutní samovládě. A po roce 1945 se rozhodl uplatnit tyto zkušenosti jak znovu v Sovětském svazu, tak také v čerstvě ovládnutých zemích východní a střední Evropy, které se staly součástí sovětského bloku. K prvním procesům došlo koncem 40. let v Albánii, kde se obětí stali představitelé projugoslávského křídla tamní komunistické strany v čele s Kočou Dzodze, v Bulharsku, kde se obětí stalinského teroru stal významný komunistický funkcionář a státní činitel Trajčo Kostov, a zejména v Maďarsku, kde v čele smyšleného spiknutí stanul bývalý ministr vnitra a tajemník strany László Rajk. Ve všech těchto procesech byly vyneseny tresty smrti, všechny měly mít exemplární dopad nejen na obyvatele zemí, v nichž se odehrávaly, ale také dopad mezinárodní. Lászlo Rajk popraven 15. října 1949 v Budapešti

Politické procesy v Československu 50. let 20. století

Politické procesy v Československu 50. let 20. století Politické procesy znamenaly vyvrcholení, nejvyšší formu při pronásledování nepřátel režimu, odpůrců nové politické linie, označovanými nejrůzněji jako třídní nepřátelé, agenti imperialismu, kulaci atp. Můžeme je tedy označit jako jednu z forem realizace oficiální politiky, ale také jako stabilizační faktor komunistického režimu. Procesy poukazovaly na nebezpečí vnitřního ohrožení, rozvratu republiky především formou protistátní činnosti a vnášely tak do společnosti atmosféru strachu a poslušnosti. Karel Kaplan, český historik, který zasvětil své bádání právě odkrývání zločinů komunismu, si všímá možných tří možných kritérií členění politických procesů: členění na základě politické koncepce procesů Karel Kaplan vymezuje dvě hlavní vlny politických procesů. První vlna, jež vrcholí a následně kulminuje v letech 1950-1951, zahrnuje procesy, jejichž primárním úkolem bylo zlomit jakýkoli odpor proti režimu, ať již se jednalo o odpor skutečný, domnělý či uměle vykonstruovaný. Všechny tyto procesy působily rovněž jako stabilizační prvek nově budovaného totalitního režimu.

Politické procesy v Československu 50. let 20. století Druhá vlna procesů, která bezprostředně navazuje, sledovala cíle a působila jako nástroj prosazování momentálních úkolů oficiální politiky. Velkou úlohu zde plnily především monstrprocesy, velké církevní procesy i procesy s vojáky. Do této druhé vlny spadají i velmi početné ekonomicky motivované procesy, zvláštní místo zde zaujímají procesy s funkcionáři komunistické strany. členění na základě rozsahu působnosti procesů Mohly být na místní, regionální bázi, až po procesy s celostátním až mezinárodním dosahem, které mj. přispívaly k mezinárodní izolaci Československa a posilovaly jeho závislost na Sovětském svazu. členění na základě rozsahu a podílu Státní bezpečnosti na procesech Do jaké míry byla tzv. protistátní činnost Státní bezpečností vyprovokována či přímo vedena, a procesy ostatní.

Provokace předcházející politickým procesům Ještě před uchopením moci v roce 1948 proběhlo několik pokusů o konstrukci politických procesů: proces s předáky slovenských demokratů v roce 1947, jehož obětí se stali významní funkcionáři Demokratické strany Miloš Bugár a Ján Kempný. proces s Vladimírem Krajinou, jehož úkolem mělo být zastrašení a rozklad demokratických sil v zemi. Komunisty ovládaná StB od roku 1945 sbírala kompromitující materiál, který měl usvědčit generálního tajemníka Československé strany národně socialistické doc. Vladimíra Krajinu ze zrady v letech druhé světové války a z kolaborace s Němci. tzv. mostecká špionážní aféra  její strůjci obvinili bývalého československého důstojníka Pravomila Reichla a další vojáky z povolání a politické činitele ze špionáže, prováděné v severních Čechách. tzv. krčmáňská aféra  případ dopisových bomb, které v září roku 1947 dostali tři nekomunističtí členové tehdejší československé vlády (národní socialisté - místopředseda vlády Petr Zenkl a ministr spravedlnosti Prokop Drtina - a také ministr zahraničí Jan Masaryk, nestraník)

Výrok Klementa Gottwald na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 „Nesmíme ani na okamžik zapomínat, že cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje. Stále platí, že v února byla reakce sice bita a poražena, ale nebyla a nemohla být dobita a zlikvidována… Ano, dnešní plány reakce jsou zrůdné a chorobné a nemají nejmenší naděje na uskutečnění…. Dovedli jsme zatočit s reakcí, když seděla ve vládě. Najdeme si vás ve vašich řadách a vaše temné dílo znemožníme.“

Charakteristika a vývoj politických procesů V období nejplodnějším na politické procesy, v letech 1948-1954, lze vyčlenit fázi do příchodu sovětských poradců do Státní bezpečnosti v roce 1949-1950. Mezníkem byl první vyrobený monstrproces, proces s Miladou Horákovou a spol. , po kterém následovala fáze velkých procesů, která skončila procesem s Rudolfem Slánským a spol. Třetí tříletá fáze se vyznačovala ústupem od velkých procesů a přechodem na procesy neveřejné a menšího politického významu. Klíčovým předpokladem se staly zásahy do právního rámce, které jednoznačně odbouraly dosud přetrvávající zákonné zábrany zneužití práva  zničení nezávislého soudnictví, zrušení instituce vyšetřujícího soudce (v polovině roku 1949), který měl dosud možnost dozorovat práci vyšetřovatelů, se jednotlivé součásti ministerstva vnitra,zvláště Státní bezpečnost (StB), staly zcela nekontrolovanými institucemi, částečně řízenými pouze vedením KSČ. Základním rysem užití politického procesu byla účelová podřízenost politice vedení KSČ, a to ve formulování obvinění, klasifikaci jeho vážnosti, výběru obětí i v následném propagandistickém využití.

Podle zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky  odsoudili komunisté nejvíce osob za přípravu úkladů o republiku (32,6%), za rušení obecného míru (21,2%), za šíření nepravdivých zpráv (17,2%) a za nepřekážení nebo neoznámení trestných činů (11,9%). Podle nového zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky  odsoudili nejvíce lidí za velezradu (17,4%), za nezákonné opuštění republiky (16%), za pobuřování proti republice (14,9%) a za šíření poplašné zprávy (9,6%). Podle pozdějšího trestního zákona č. 86/1950 Sb., odsoudila komunistická justice nejvíce lidí za ohrožení jednotného hospodářského plánu (56%), za nezákonné opuštění republiky (7,7%), za pobuřování proti republice (6,3%) a za velezradu (4,6%).

Vybrané politické procesy Procesy s nekomunistickými představiteli politických stran Dvě vlny procesů postihly sociální demokraty. První proběhla v letech 1949-1950  před soudem stanuli činitelé, kteří stanuli u zrodu prozatímního ústředního vedení nezávislé sociální demokracie. Druhá vlna proběhla v letech 1954-1955, kdy s použitím provokací zkonstruovali pracovníci StB rozsáhlou protistátní skupinu pro chystaný ovšem neuskutečněný monstrproces. Rovněž představitelé lidové strany byli vystaveni soudní perzekuci, ve dvou akcích nazvaných Modrý štít (zlikvidováno politické křídlo strany lidovců) a Orel (zaměřené proti představitelům tělovýchovné organizace Orel ideologicky spjatou s lidoveckou stranou) Největším politickým procesem s představiteli nekomunistických stran se stal proces s vedením záškodnického spiknutí – Milada Horáková a spol. někteří představitelé národních socialistů, lidovců a sociálních demokratů, kteří neodešli do exilu se několikrát sešli v soukromí a projednávali stávající politickou situaci – nejznámější schůzka na faře ve Vinoři – vedení StB s posvěcením stranických orgánů toho využilo ke konstrukci procesu se „spiklenci“

Proces s dr. Miladou Horákovou a spol.

Církevní procesy církevní politika komunistického režimu v Československu sledovala jediný cíl – zcela si církve podřídit (oslabit jejich vliv ve společnosti, izolovat je a přerušit jejich svazky s západními ústředími). V případě katolické církve mělo odtržení od Vatikánu vyústit v ustavení národní církve, plně ovládané a řízené státními institucemi. Zázrak v Čihošti  jeden z účelových procesů, chystaný jako velký případ, který se ovšem jeho tvůrcům nevydařil (oběť, kněz Josef Toufar, zemřela na následky krutých vyšetřovacích metod již ve vazbě) Akce K  procesy s představiteli církevních řádů a zákrok proti klášterům, jejich zabírání a odvoz řeholníků do internačních táborů Procesy proti vatikánským agentům na Slovensku  dobové označení dvou procesů odehrávající se v Čechách a na Slovensku, odsuzující k vysokým či doživotním trestům vysoké církevní představitele (biskup Stanislav Zela, Ján Vojtaššák, Pavol Gojdič ad.)

Vojenské procesy Politické procesy s příslušníky ozbrojených sil spadaly do pravomocí vojenské justice, která se vyznačovala zvlášť tvrdými tresty. Politické čistky vyřadily z armády do roku 1951 více než 4800 generálů a důstojníků, odešli rovněž velitelé se zkušenosti z 2. světové války  destrukce důstojnického sboru, který byl doplňován nezkušenými, ale loajálními komunistickými funkcionáři z řad dělníků Obžaloby téměř všech důstojníků a generálů armády obsahovaly trestné činy velezrady, vyzvědačství a úkladů o republiku. Mnozí byli obviněni ze spolupráce s gestapem, zrady za války apod. Případ generála Heliodora Píky  za války vykonával funkci velitele československé vojenské mise v SSSR, po válce požíval v důstojnickém sboru značnou autoritu. Krátce po převratu v roce 1948 byl propuštěn z armády, v květnu zatčen a následujícího roku odsouzen k trestu smrti.

Proces s generálem Heliodorem Píkou O trestu smrti soud rozhodl pouze formálně, neboť jen uposlechl rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ. Do procesu s generálem Píkou se promítl sovětský zájem  za svého válečného pobytu v Moskvě se dozvěděl o praktikách sovětské tajné služby a ta se jej nyní potřebovala zbavit.

Procesy s představiteli Komunistické strany Československa Proces s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským v listopadu 1952  znamenal mezník (poslední z monstrprocesů, největší poválečný soud s komunistickými funkcionáři sovětského bloku), lišil se rovněž skladbou obviněných (vedoucí funkcionáři KSČ – nejbližší spolupracovník Gottwalda, dva jeho zástupci, ministr zahraničních věcí, několik náměstků ministrů, velitelé StB, náčelník generálního štábu, generálové ad.) Antisemitský charakter (odpovídalo potřebám sovětské zahraniční politiky) Proces sovětského ražení  na jeho konstrukci se podíleli hned 3 sovětští poradci, příprava trvala 1 rok, přísný výběr obětí, soudců propagandistická kampaň, organizování schůzí, veřejných shromáždění, celkem 2 355 resolucí žádajících smrt

Proces s Rudolfem Slánským Prokurátor Josef Urválek Rudolf Slánský před soudem

Novinové titulky a dobová propaganda

Rezoluce

Celkem 11 osob odsouzeno k trestu smrti a popraveno

Důsledky procesů s vedoucími funkcionáři komunistické strany Zatčení osob dosud těsně spjatých s režimem, které se podílely na jeho nastolení, upevňování a výstavbě, ale také osob, které se dosud těšily důvěře široké stranické veřejnosti  nejistota a zmatek v řadách KSČ, oslabení komunistické stranické mašinérie, strach, vzájemné podezírání

Ekonomicky motivované procesy zvláštní úlohu sehrály na přelomu 40. a 50. let procesy s nepřáteli kolektivizace zemědělství zakládání JZD (dle zákona z února 1949) mnoho zemědělců zaskočilo a zklamalo, kladli odpor, především odmítali do JZD vstupovat. komunisté rozdělili zemědělce na tzv. kulaky či vesnické boháče a na ty ostatní, nejprve jedny a pak i ty druhé se snažili zvyšováním povinných dodávek zlomit, poté dokonce připravit o majetek

na přelomu let 1950/1951 se postup vůči samostatně hospodařícím rolníkům ještě více zostřil, stávali se oběťmi správního či soudního řízení, řada sedláků skončila před Státním soudem s obžalobou z velezrádné, protistátní či teroristické činnost všechny násilné kroky proti zemědělcům československý venkov nadále rozvracely a projevovaly se negativně ve výsledcích hospodaření  v únoru 1951 znovu zavedeny lístky na chléb a moučné výrobky, projevil se značný nedostatek masa, másla, sádla a vajec počátkem 50. let vyostřil třídní boj na vesnici – nejdrastičtějším projevem se 2. července 1951 stal dodnes neobjasněný atentát na čtyři funkcionáře národního výboru v obci Babice na Moravskobudějovicku – následovaly politické procesy se sedláky z okolí…

Vývoj po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 Pozvolný ústup od teroru Moskva: pokus o překonání stalinistického politického dědictví (projev Chruščova na XX. sjezdu KSSS v roce 1956) prověřování procesů Praha: reaguje se značným zpožděním ústup od fyzického násilí při vyšetřování zákaz poprav již odsouzených osob roste počet stížností na nezákonnosti prověřování případů neodsouzených osob ve vazbě oproti zemím východního bloku v Československu procesy teprve doznívají (1954: M. Švermová, G. Husák)

Snaha o vyrovnání se s politickými procesy v Československu Vedení KSČ bylo již v první polovině padesátých let informováno, respektive z vlastní zkušenosti vědělo, že při jejich přípravě se užívalo násilí a nezákonných policejních a soudních metod a to vše za přímého řízení komunistickou stranou. Po vzoru Sovětského svazu byla v roce 1955 k zřízena první rehabilitační komise, vedená ministrem vnitra Rudolfem Barákem, která záměrně pracovala nedůsledně a většinu žádostí o přezkoumání případu zamítla. Z asi 7 000 žádostí jen padesát rozsudků uznala za neodůvodněné. Vedení KSČ pak v roce 1957 prohlásilo otázku řešení nezákonností za uzavřenou, přestože tisíce lidí zůstaly uvězněny a politické procesy pokračovaly. Novým pokusem smést problém ze stolu byla amnestie prezidenta republiky z 9. května 1960 O rehabilitacích se opět jednalo v roce 1963, kdy vedení KSČ schválilo zprávu tzv. Kolderovy komise, která připravila cestu k soudní rehabilitaci části odsouzených komunistických funkcionářů.

Snaha o vyrovnání se s politickými procesy v Československu Pražské jaro znamenalo krátkodobý průlom  vedení KSČ vytvořilo novou tzv. barnabitskou komisi (též Kaplanovu) ke zkoumání nezákonností a politických procesů (konečná zpráva byla ovšem v roce 1971 novým vedením KSČ odmítnuta a utajena) V polovině roku 1968 byl vypracován a schválen zákon o soudní rehabilitaci č. 82/1968. Následkem byl zrušen rozsudek u 2 900 osob, z toho u 2 718 zcela, u zbývajících byl vynesen nový, mírnější trest (po nástupu normalizace byl zákon nejprve novelizován a posléze došlo k novému zhodnocení již vyřešených případů, takže plná rehabilitace byla u 1714 osob zrušena) do roku 1989 bylo rehabilitováno jen asi 1 500 nevinně odsouzených Po pádu komunistického režimu byl nejprve v dubnu 1990 přijat zákon č. 119/1990 o soudní rehabilitaci a následně zákon č. 87/1991 o mimosoudní rehabilitaci, který konečně otevřel cestu k alespoň symbolické nápravě většiny křivd.