DĚLENÍ ZÁNĚTU TERMINOLOGIE DEFINICE PŘÍČINY VZNIKU DĚLENÍ ZÁNĚTU TERMINOLOGIE M. Ondráková, I.PAÚ FNUSA

ZÁNĚT Zánět je obrannou reakcí těla, která je přirozená a je odpovědí na jeho poškození.

ZÁNĚT Je základním nástrojem vrozené imunity. Je známkou ochranné přizpůsobivosti organizmu a jedním z regulačních mechanismů homeostázy. Zánět je nejvýznamnější obranou, ale také může sebepoškozovat organizmus. Většinou nejde odlišit, kdy je zánětlivá reakce obranou a kdy je organizmus poškozován.

Homeostáza Homeostáza je udržování stálosti vnitřního prostředí organismu (např. stálá teplota, pH, koncentrace iontů apod.). Je nezbytná pro normální činnost organizmu.

PŘÍČINY ZÁNĚTU Neživé příčiny Živé příčiny

PŘÍČINY ZÁNĚTU Neživé příčiny – jsou to obvykle chemické nebo fyzikální faktory (zánět aseptický) jedná se například o poškození tkáně při chirurgickém zákroku, traumatickém poškození (zlomeniny, přetržení svalů, apod.) či popálení Jde o jednoduchou reakci, kdy se netvoří protilátky proti příčině, pouze proti poškozeným buňkám tkáně. Mluvíme o zánětu reparativním.

PŘÍČINY ZÁNĚTU Živé příčiny – jsou látky antigenní povahy (viry, bakterie, parazité), jedná se o velmi složitou reakci. Zánět se vyvíjí od začátku jako obranná reakce, mluvíme o zánětu obraném.

FÁZE ZÁNĚTU 1. fáze: Buňky poškozené tkáně uvolní chemické signalizační molekuly (histamin a prostaglandin). 2. fáze: Rozšíření blízkých kapilár, které jsou potom více propustné. Dojde k tvorbě srážlivých elementů a nastává proces srážení. 3. fáze: Chemotaktické faktory (chemokiny) uvolněné z různých buněk lákají fagocytární buňky z krve. 4. fáze: Fagocytární buňky se dostanou ke zraněnému místu, pohlcují patogeny a zbytky buněk. Následuje uzdravení tkáně, které urychluje mírně zvýšená teplota.

Makroskopické (zevní) projevy zánětu První popsal projevy zánětu římský lékař Celsus. Jsou to 4 základní příznaky (rubor, tumor, calor, dolor).  Později vědec Virchow  k těmto čtyřem projevům zánetu přidal ještě functio laesa (porušení funkce).

Makroskopické (zevní) projevy zánětu Rubor – zčervenání zaníceného místa.   V zánětlivém ložisku se zvyšuje množství krve v cévní síti a tím množství vlásečnic naplněných krví, vzniká tzv. hyperémie

Makroskopické (zevní) projevy zánětu Calor - zvýšená teplota zaníceného místa je dáno zvýšeným průtokem krve ložiskem a tím dochází ke zvýšené intenzitě  katabolických procesů (je soubor rozkladných procesů, při nichž se obvykle uvolňuje energie) a vzniku  pyrogenních látek (horečka - pyrogenní látky uvolňované při některých onemocněních zvýší teplotu v termoregulačním centru v hypotalamu).

Makroskopické (zevní) projevy zánětu Dolor - bolestivost zánětlivého místa Jde především o hromadění kyselých metabolických zplodin (acidóza tkáně), zvýšený osmotický tlak a onkotický tlak v tkáni, a také mechanický tlak tkáně působící na nervová zakončení v ložisku.

Makroskopické (zevní) projevy zánětu Tumor – zduření zánětlivého místa Otok souvisí se zvýšeným objemem krve v ložisku a následným výstupem tekutiny a krevních buněk z krve do tkání. Functio lease – porušení funkce je způsobena poškozením tkáně vzniklého poruchami krevního a lymfatického oběhu.

Mikroskopické projevy zánětu Alterace – poškození buněk tkáně, degenerace tkáně. Exsudace a infiltrace – dochází k rozšíření arteriol, kapilár a venul, tím se krev zpomalí až dochází k postupné stagnaci krevního proudu v zánětlivém ložisku. - zvýšená propustnost cév – dochází k úniku tekutiny bohaté na proteiny z krevní plazmy a vzniká zánětlivý otok, zároveň dochází k výstupu krevních buněk (neutrofily, monocyty, lymfocyty) z krve do pojivové tkáně zánětlivého ložiska.

Mikroskopické projevy zánětu Proliferace – je projevem reparace tkáně a zahrnuje neokapilarizaci (tj. tvorba nových kapilár) a tvorbu nové pojivové tkáně. Je charakteristická pro chronický zánět. Imunitní jevy – zahrnují humorální složky imunitního systému, současně specifickou imunitní odpověď zastoupenou B-lymfocyty a T-lymfocyty.

Dělení zánětu dle času akutní chronické Podle časového projevu dělíme záněty na akutní chronické Chronický zánět může vznikat jak na podkladě nevyhojeného akutního zánětu, tak pozvolným plíživým rozvojem akutního zánětu.

Dělení zánětů dle charakteru Podle charakteru zánětu lze dělit záněty na dvě velké skupiny, (hovoříme o formách zánětu). Specifické/granulomatózní záněty Nespecifické záněty

Nespecifické záněty zánět probíhá poměrně uniformním způsobem, z morfologie obvykle není možno usuzovat na konkrétní agens (původce).

Nespecifické záněty se dělí (dle formy) na zánět alterativní (parenchymatózní) - převažuje poškození tkáně proliferativní (produktivní) - hlavním znakem je tvorba vaziva exsudativní - převažuje produkce tekutin (exsudátu)

Alterativní zánět Základní charakteristikou alterativního zánětu je poškození (alterace) buněčných struktur

Exsudativní zánět exsudativní - převažuje produkce tekutin -- dle exsudátu dělíme na - sérozní - exsudát je vodnatý nehnisavý (nonpurulentní, lymfoplazmocytární) - v exsudátu převažují plazmatické buňky a lymfocyty hnisavý (purulentní) - v exsudátu převažují rozpadající granulocyty – mění se v hnis  fibrinózní - exsudát je zpevněn vlákny fibrinu gangrenózní - fibrinózní exsudát je sekungárně modifikován ischémií nebo nekrózou a infikován hnilobnými bakteriemi

Exsudativní zánět serózní U serózního zánětu převažuje produkce vodnatého exsudátu. Pokud probíhá serózní zánět na sliznici, dochází k míšení exsudátu s hlenem a hovoříme o katarálním zánětu (kataru). Nejčastější serózní zánět je katarální rhinitida (rýma).

Exsudativní zánět nehnisavý Pro tento druh zánětu je charakteristický obvykle nepříliš hojným vodnatým exsudátem a infiltrací tkáně především lymfocyty a plazmatickými buňkami. Klasickým příkladem je chronická gastritida.

Exsudativní zánět hnisavý Zánět je podobný seróznímu, exsudát je však prostoupen rozpadajícími se granulocyty a mění se tak v hnis. Typicky je hnisavý zánět odpovědí na bakteriální infekci. Zvláštními formami jsou především- absces - lokalizovaný ohraničený rozpad tkáně flegmóna - hnisavý zánět šířící se difúzně tkání

Specifické záněty Specifické záněty - nově granulomatózní - změny v tkáních jsou víceméně charakteristické pro vyvolávající agens (původce-mikroby). Vzniká při nich speciální granulační tkáň vytvářející uzlíky podobné nádorům. Patří sem například:  Tuberkulóza, lepra, aktinomykóza, colitida. 

Specifický/granulomatózní zánět Tuberkulóza Výskyt kdekoliv v těle, do těla proniká vdechnutím, polykáním nebo přímým kontaktem přes poraněnou kůži. Příčinou je paličkovitý mikrob Mycobacterium tuberculosis, velmi odolný i mimo tělo.

Tuberkulóza Tuberkolózu dělíme na: 1. Dětskou primární formu Tuberkulózní ložisko se vytvoří v plicích, odkud se nákaza šíří do nejbližších lymfatických uzlin, ložisko i lymfatické uzliny se později opouzdří a zvápenatí (vznik kavern s různým obsahem), při dalším postupu se mohou mykobakterie dostat do krevního řečiště a vyvolat vznik mnohočetných ložisek rozsevem infekce do jiných orgánů ( kosti, ledviny , mozek).

Tuberkulóza 2. Formu dospělých Při infekci se pod plicním hrotem se objeví infiltrát – primární ložisko, který se vstřebá nebo zahojí v podobě jizvy, ta se opouzdří a vznikne kaverna (dutina s vápenatým pouzdrem). Obsah je kaseózní ( tvarohovité konzistence), ložisko může i zkapalnit nebo perforovat do průdušky, infikovaný obsah se šíří do celých plic, ve kterých vznikají další nová ložiska, při kašli člověk ohrožuje okolí kapénkovou infekcí!!

Tuberkulóza Bakterie v „zakukleném“ stádiu přežívá mimo organismus mnoho let. TBC postihuje především lidi s postiženým imunitním systémem, oslabené, podvyživené, v hygienicky závadném prostředí ( např. válečná a poválečná doba, bezdomovci, prostitutky, narkomani). Dnes je však nákaza možná pro všechny vrstvy obyvatel. Vakcinace Tbc.

Specifický/granulomatózní zánět Syfilis (lues) Syfilis se v 95 procentech přenáší pohlavním stykem a to jak vaginálním, tak i orálním či análním (získaná syfilis), dále pak z matky na plod (vrozená syfilis). Výjimečně může dojít k přenosu infekce přes kontaminované předměty či při těsném kontaktu s nakaženým (taktéž získaná syfilis). Teoreticky možný je i přenos krevní transfuzí, dárci jsou ale testováni. (zdroj: wikipedia.org)

Syfilis Neléčená – smrtelná nebo trvalá invalidita. Původcem - spirocheta Treponema pallidum

Treponema pallidum http://tema.novinky.cz/syfilis

Syfilis Stádia Stádium 1. Asi po 3 týdnech od nákazy vzniká na pohlavním orgánu nebolestivé uzlovité ložisko (měkký vřed), toto stádium vymizí i při neléčení, (asi za 4-6 týdnů) nemoc přejde do období zdánlivého klidu. Je zduření mízních uzlin a mízní cestou se nemoc šíří do celého organizmu.

Syfilis Stadium 2. !!Obě stádia jsou velmi infekční!! za 6-8 týdnů po zániku měkkého vředu se objeví tvrdý vřed, který se ve svém středu rozpadá, vznikají různé formy kožních erupcí v podobě mokvavých plátů po celém těle - včetně pohlavních orgánů, nastupuje teplota, bolesti v kloubech, toto období je přechodné a opět ustupuje bez léčby. Po asi 2 letech příznaky vymizí. Dál se však šíří, zdánlivě bez příznaků. !!Obě stádia jsou velmi infekční!!

Mokvavý plát - syfilis http://tema.novinky.cz/syfilis

Kožní projevy syfilis http://tema.novinky.cz/syfilis

Syfilis Stadium 3. Nastupuje po několika měsících až letech, charakteristická je tvorba gumat (pružné uzlíky s méně pokročilou nekrózou) - v kůži, kostech, mozku a jinde. Dalším projevem je postižení mozku nebo míchy a jejich paralyzování. Pohybové obtíže – tzv. luetická chůze.

Syfilis 1. a 2. stadium – ranné (antibiotika) 3. stadium - pozdní (ve vyspělých společnostech-vzácně) Vrozená syfilis vzniká přechodem infekce z matky na plod a novorozenec má různé projevy orgánové syfilis. Vědomé šíření nemoci je trestné.

Specifický zánět Aktinomykóza vyvolávají ji anaerobní (vzduch nepotřebující) aktinomycety (tvoří přechod mezi bakteriemi a houbami) patří k běžné flóře dutiny ústní při snížení odolnosti těla mohou vnikat do tkání v okolí dutiny ústní

Aktinomykóza Objevuje se tuhý otok v okolí dolní čelisti a na krku, který hnisá, vznikají chodbičky vyplněné hnisem, vyúsťující na povrch kůže nebo ústní dutiny a vznikají četné píštěle. Kromě orofaciální formy existuje i plicní, břišní, močová, pohlavní forma.

Specifický zánět (střevní) - Celiakie Celiakie (intolerance lepku) – je způsobena přemrštěnou reakcí imunitního systému na přítomnost lepku ve stravě. Lepek (gluten) je obsažen v obilovinách. Celiakie má příčiny genetické, ale i infekční. Vyznačuje se hlavně průjmovitou stolicí, váhovým úbytkem a celkovou slabostí nemocného.

Specifický zánět – Celiakie Problémem onemocnění ovšem nejsou příznaky samotné, ty jsou zastoupeny u pacientů v různé míře. Při tomto zánětu atrofuje střevní sliznice, což pomalu vede až k úplnému vyhlazení klků a řas. Střevo pak nedokáže dostatečně vstřebávat živiny (tzv.malabsorpční syndrom). Základním léčebným prvkem je dieta bez obsahu lepku. Poměrně častou komplikací zejména neléčených a dlouho nediagnostikovaných celiakií je možný vznik maligního adenokarcinomu.

TERMINOLOGIE zánětů Pro terminologické odlišení zánětlivých změn od jiných patologických procesů, se k řeckému názvu postižené tkáně (orgánu) přidává přípona -itis, v české formě -itida.

TERMINOLOGIE zánětů Nověji vznikla i označení spojená s latinským kmenem (zánět červovitého přívěsku se označuje jako apendicitis).   Dále existuje několik výjimek - jednak pravděpodobně nezánětlivé poruchy pojmenované s koncovkou -itis nebo naopak zánětlivá onemocnění nemají v názvu koncovku -itis.

Použitá literatura Mačák, Jiří – Mačáková, Jana. Patologie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 347 s. ISBN 8024707853 Miřejovský, Pavel - Bednář, Blahoslav. Obecná patologie. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova - Vydavatelství Karolinum, 1994. 84 s. ISBN 80-7066-950-0.   Povýšil, Ctibor. Speciální patologie. Díl 2. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 151 s. ISBN 80-7184-484-5.   Macek, Milan. Praktikum z patologie I : Histopatologie. Illustrated by J. Wotke. 1. vyd. Brno: Univerzita J.E.Purkyně, 1985. 182 s. Bibliogr. ISBN 80-210-0011-2.  

Děkuji za pozornost