Čas Ticha Čas Ticha Ein01 & Andel01

Něco hledajíc Hledám smích v době smutku, hledám smrt v životě věčném, hledám sebe v sebe samotném, hledám upřímnost v mysli pohledu, hledám svůj díl v koloběhu všeho, hledám lásku nesvazujíc pouty bez klíče, hledám něhu ve chvíli boje, hledám slovo v šepotu znění, hledám svůj zrod v narození, hledám hluk svého srdce v mlčenlivém chvění, hledám život v chuti oslovení, hledám tebe ve chvíli okouzlení. Koloběhem v sebe zamítajíc své vlastní nebe, jenž zabíjím, protože cítím to vše.

Padá Hvězda Smrti Nocí padá, nocí padá smrtící hvězda, padá a vraždí vše živé, nenechá žít hodné ani roztomilé, klesá a drtí v ničení těl v prachu žhnoucím vše zabije, bez vyjímky zničí vše. Nocí padá a vůbec se ti nezdá, nocí padá krvelačně spravedlivá hvězda, splňuje odvěké přání Matičky země, padá a ničí miliony těl ve vteřině, nocí klesla, viděla jsi svět naposled, rozteklá uhelná těla vmýsena v půdu žhavou, už nenarodí se člověk, ani ty, ani já, nadešel čas zhojení ran, je konec řekla Matička zem.

Mateřská Láska Zemřela ve smrt Matka se obrátila v temnotu hrobu pohřbena byla, jen siroty po ní živé zůstaly, chodily truchlit každičkého rána, plakaly a maminku svou hledaly. I zželelo se Matce milých smutných dívek, duše její se vrátila ve chvíli na zem se zhmotnila, vzala sekeru a hlavy jim posekala v hrob je pozvala. Vylepšená Kytice ;)

Jít ven Teče krev, teče z mých očí plyne dál, teče z mých rtů upíra, teče z mých uší asi tělo umírá, teče z mých nehtů aniž chci, teče z mé kůže, ven se prodírám. Třísněním v mém já, teče krev z těla, praská má kůže v puklinách, chci jít ven, není to moje tělo, tělo jsem já, chci vyjít v světlo světa.

Je krásný večer, slunko zašlo ulehnout a spát, v peřinách oblaků odpočívá, motýly v pestrosti barev, převlékly svůj denní kabát v temnotu tmy na chvilku snad, vítr též uklidnil svou neposednost, lehce hladí noc v myšlenkách, na nebi hvězdy září a smějí se jemnými hlásky, při hrádkách na blikanou, mé oči září při pohledu, jak dokáže být krása příjemná. Lehce usínám v bdělé spaní velmi rád, slyším lehký déšť, pláču a ostatní si slzy setírají.

Pláň pohybu Vyjde slunko proudící planinou v rozevření pohledu jest vše, neustávající smích ve tváři větru, složitá jednoduchost prostoru vědění a dění, za krásného zpěvu dávných mrtvých tváří, jenž podávají slova ve vědomí, klusot očí v zářivosti dne, potichu mlčící příroda i zvěř. Vše v radost pohledu se obrací, protože i když není pro co žít, není smyslu víc, zas vyjde slunce, zas přijde nový den. THE END