Člověk žije v proměnlivém životním prostředí, kde na něho působí mnohonejrůznějších biotických a abiotických faktorů.Tyto faktory je možné členit na: -fyzikální,-chemické,- biologické, -sociální a -psychické Př: - klimatické změny, - cizorodé látky přijaté s potravou a nápoji nebo s vdechovaným vzduchem(např. těžké kovy, rezidua chemických prostředků na ochranu rostlin),které mohou vyvolat onemocnění, - každodenní zátěžové situace, stresové faktory, - různé druhy záření.

Známou skutečností posledního desetiletí je, že vzrůstá počet úmrtí, a to ivelice mladých lidí, na civilizační choroby. Jejich existence souvisí s nezdravýmživotním stylem a nepříznivým stavem životního prostředí

Zpracoval: Petr Prokop

Imunita v imunologii označuje schopnost organismu bránit se proti antigenům pocházejícím jak z vnějšího prostředí, tak z prostředí z pohledu organismu vnitřního. V praxi se antigeny myslí zejména buňky patogenních organizmů, viry či třeba nádorové buňky. Imunita spouští imunitní odpověď vůči těmto a dalším vyjmenovaným strukturám a vyznačuje se jí nejen člověk, ale do jisté míry i ostatní živočichové či rostliny, ale u živočichů je nejrozvinutější a řídí ji tzv. imunitní systém.imunologiiorganismuantigenůmvirynádorové buňkyimunitní odpověďživočichové rostliny imunitní systém V užším slova smyslu znamená termín „imunita“ naprostou odolnost organismu proti chorobě („imunní jedinec“).

Vrozená či také nespecifická imunita umožňuje první linii obrany vůči infekci a slouží jako stále „ostražitý“ strážce v případě náhlého napadení těla. Zahrnuje vlastně jak buněčnou, tak látkovou (humorální imunitu). Princip vrozené imunity spočívá v tom, že mnohé bakterie (a podobně) mají na povrchu různé typické molekuly, které mohou být rozeznány imunitním systémem (viz např. toll-like receptor). Při vrozené imunitě se hojně účastní tzv. fagocyty, schopné pohltit cizorodé částice v těle: k fagocytům vrozené obrany patří zejména makrofág a neutrofil. Není však možné zapomenout ani na roli sliznic a pokožky, tedy bariér, které mechanicky zabraňují vstupu infekce a navíc produkují řadu antimikrobiálně působících látek. Vrozená imunita zpravidla předchází tu adaptivní a mnohdy zcela postačuje ke zvládnutí infekce. [6]bakterietoll-like receptorfagocytymakrofágneutrofilantimikrobiálně [6] Ronald Laufesweiler

Zdraví může být definováno negativně jako absence nemoci, funkcionálně jako schopnost vyrovnat se s denními aktivitami, nebo pozitivně jako způsobilost a podoba balansu (vyrovnanosti). V každém organismu je zdraví forma homeostáze. To je stav balansu s příjmem a výdejem energie a látky v rovnováze (s možností růstu). Zdraví též značí dobré vyhlídky na trvající přežití. U vnímajících bytostí jako lidi je zdraví širší koncept.

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody, a nesestává se jen z absence nemoci nebo vady“. Přestože toto je užitečná a přesná definice, dá se považovat za idealistickou a nerealistickou. Podle této definice WHO se dá klasifikovat 70– 95 % lidí jako nezdravých. Nejsolidnější aspekty pohody, které pevně vyhovují sféře medicíny, jsou environmentální zdraví, výživa, prevence nemoci a veřejné zdravotní záležitosti, které mohou být zkoumány a pomoci v měření pohody. Filip Skula

Duševní hygiena neboli psychohygiena je nauka o tom, jak si chránit a upevňovat duševní zdraví a jak zvyšovat odolnost člověka vůči nejrůznějším škodlivým vlivům. Přínos psychohygieny spočívá: v prevenci somatických a psychických nemocí, v dobré pracovní výkonnosti - vyrovnaný člověk se dokáže dobře koncentrovat na práci i odpočinek, ve fungujících sociálních vtazích - člověk, který je duševně zdravý, kladně působí na své okolí, v subjektivní spokojenosti - vyrovnaný člověk neprožívá citová vypětí.

Je užitečné naučit se hospodařit s časem i vlastními silami. Psychohygiena přejímá doporučení lidové moudrosti „neodkládej na zítřek, co můžeš udělat dnes“. Měli bychom dbát na pořádek ve věcech i na přiměřené osobní pracovní tempo. Pravidelný denní rytmus práce a odpočinku šetří naši energii a napomáhá k duševní vyrovnanosti.

Relaxační techniky: Jóga Pavla Vlačuhová

RELAXACE Stav,kdy se v těle uvolňuje svalové a psychické napětí.

Člověk musí umět relaxovat,aby ho styl současného života nezničil.Při relaxaci dělá obvykle činnost,která ho baví,nebo mu je příjemná.Zbavuje se tak stresu a únavy. Například pobyt v přírodě,sport,jóga nebo práce na zahrádce,to všechno patří k relaxaci. Můžeme relaxovat i v zařízeních tomu určených.Máme zde různá centra zdraví a lázeňská střediska. Dominik Papřok 9 A

Stres je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránit poškození nebo smrti organismu. Druhy stresu: Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům. Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt. Psychické reakce zahrnují přizpůsobení, úzkost a depresi. Pokud stres vede k vyšším psychickým. nebo fyzickým výkonům, jedná se o eustres. Pokud ovšem působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování. Jakub Bíž