Arnošt Lustig Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T. G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí

Arnošt Lustig 1926 - 2011

Arnošt Lustig

Arnošt Lustig nar. v Praze studia na reálce – 1941 vyloučen učil se krejčím 1942 – transport do Terezína (později Osvětim, Buchenwald) útěk z pochodu smrti do Dachau (duben 1945) po válce studium na VŠ zpravodaj v Izraeli (izraelsko – arabská válka)

redaktor různých novin a časopisů, rozhlasu scénárista (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Transport z Ráje, Obchod na korze) 50. a 60. léta – střídání zaměstnání 1968 – odchod do Washingtonu: učitel na VŠ – scénáristika, psaní; jmenován profesorem po návratu redaktorem české verze Playboye

Karel Hvížďala, novinář: Při povídání o tvém selhání jsme zapomněli na hlasování v roce 1950, kdy jsi jako redaktor Československého rozhlasu a člen komunistické strany zvedl ruku pro to, aby byla politička JUDr. Milada Horáková odsouzena k trestu smrti. Jak se na tento svůj čin po 61 letech díváš? Arnošt Lustig: Pamatuji se na to velmi dobře a dodneška mě to straší. V rozhlase jsem pracoval s Aškenazym a Pavlem a najednou nás svolali. Přišel soudruh z Ústředního výboru KSČ a řekl nám, že existuje zrádce a škůdce lidově demokratického režimu, že je paní Horáková členkou spiknutí několika lidí, a proto že dostala trest smrti. Líčil to dost dramaticky, přednesl výčet jejích zrad a pak dodal, že se ke všemu přiznala, a říkal: Soudruzi, souhlasíte s tím?

Hvížďala: A to už bylo po procesu? Lustig: Ano, po procesu. Hvížďala: Ten soudruh ale lhal. Na ten proces to moc dobře pamatuji. Bylo mně sice 9 let, ale děda mě dovedl s tátou k rádiu se zeleným magickým okem a řekli: Poslouchej, o tom se jednou budeš učit, to je velký zločin… Lustig: Já se ti musím bohužel přiznat, že jsem to vůbec nesledoval. Hvížďala: Proč? Lustig: Protože mě tehdy nic nezajímalo, chtěl jsem jen psát. A učit se psát. Všichni zvedli ruku, tak jsem zvedl taky ruku. Hvížďala: To znamená i Aškenazy, který byl starší, tomu bylo skoro třicet, i Ota Pavel? Lustig: Ano, úplně všichni. Nebyla ruka, která by zůstala dole. Tenkrát se hlasovalo jednomyslně za cokoliv, co udělala strana.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou napsáno během jedné noci 20 židovských obchodníků zajato Němci (1943) Němec Brenske z nich mámí peníze ze švýcarských kont pod slibem deportace do USA žid Herman Cohen se ujme Kateřiny, která s celou rodinou nastupuje do transportu Kateřina nemá americký pas, musí se za Cohena provdat, Němci to umožní – další peníze cesta vlakem, židé požádáni, aby se svlékli, že půjdou do očistné místnosti Kateřina pochopí, že jdou na smrt – vytrhne Brenskemu pistoli a dva německé vojáky zastřelí všichni židé včetně Kateřiny jsou okamžitě popravení

Nazítří, počínaje úsvitem, byla na příkaz pana Bedřicha Brenskeho vystavena mrtvola devatenáctileté židovské tanečnice Kateřiny Horovitzové ve skladišti vedle spalovny, kde se běžně sušily vlasy, jak už bylo řečeno, ostříhané mrtvým ženám v plynových komorách. Na to všechno bylo pamatováno s úzkostlivou bedlivostí. Jedna část mužů ze zvláštního komanda polévala pomocí hadic zaplynované postřikem, který zbavoval jejich vosková těla všeho, co se s nimi nevhodně smísilo, a byla to krev, kterou chrlily nemocné plíce, i naopak důkaz zdraví některých rodiček, ba i dívek, i krev, kterou uvolnily zaryté nehty jejich vlastních majitelů anebo jejich nejbližších sousedů. Některé skupiny mívaly hodně dětí, a stávalo se, že žily, když se plyn pro hustotu těl nedostal až dolů, kam dosahovaly nedorozuměním této skutečnosti a jejich věkem jejich hlavy. Místnosti, jak každý zasvěcený věděl, panoval rabín Dajem z Lodže, který se nepřestával nikdy modlit, ani když mrtvolu Kateřiny Horovitzové nesli a uložili na hromadě ostatních jako na katafalku.

Ovíjel se nábožnými řemínky, pro něž je - pro většinu lidí - nesrozumitelné hebrejské pojmenování, a díval se pak ve dne i v noci na tu, kterou oddával a která měla i ve smrti všechny své vlasy krásné jako hedvábí. Byly opravdu černé jako uhel. Někdy, když měl světlé chvilky, mezi úsvitem a soumrakem, je rabín Dajem z Lodže srovnával s dušemi svých věznitelů. Nemohl umřít, protože opravdu kdysi, když začal zpívat u transportu, s nímž měl být zaplynován, vybral ho pan Bedřich Brenske mezi živé; pak mu stále zdůrazňoval, že budou přáteli; protože souručenství tu není nikdy vyloučeno, ať je to souručenství jakkoli neuvěřitelné; pověřil ho, aby zpíval mrtvým ženským vlasům, dokud nebudou usušeny a odeslány do Německa na výrobu sítí, matrací a látek.

Nemilovaná – Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. Perla Sch. – prostitutka snaha zachránit se před transportem prodej drobných předmětů, které měla ráda prostituce vztah s panem L. – několikrát ji uchránil před transportem pan L. do transportu Perla na nádraží čeká na svůj vlak do míst, odkud se málokdo vrátí…

Je to dva roky, co jsme přijeli do Terezína Je to dva roky, co jsme přijeli do Terezína. Bylo to hezké, když jsme byli všichni pohromadě, i když to zrovna nebylo nejlepší po jiných stránkách. Zůstat tu dva roky je jako být někde jinde padesát nebo sto let; tolik se toho stalo, tolik lidí se ztratilo, tolik představ se zvrhlo. A přitom všichni víme, že tam, kam jezdí transporty, je to nesrovnatelně horší. A tak se volba mezi tím, co je dobré a špatné, zúžila mezi horším a nejhorším. Nejhorší jsou dny, kdy se svolává do transportů. Stačí jen poslouchat, jak úředník z Centrální evidence vyvolává čísla a jména lidí a bloků a ubikací. Je mi, jako bych se zmenšila, jako bych byla menší než ten nejmenší hmyz a čekala, zda to bude moje jméno, co přečte a vyvolá úředník jako příští. A pak přijde úleva, jako by člověk vešel z mrazu do tepla, z pekla do nějakého nezměřitelného bezpečí, že jsem to tentokráte nebyla já, že to bylo jméno mého souseda, přítele, nepřítele, matky, otce, bratra, sestry…

28. listopadu. Jednou. Pět deka práškového cukru. V noci pětkrát 28. listopadu. Jednou. Pět deka práškového cukru. V noci pětkrát. Dvacet deka chlebové mouky. Album na poštovní známky. Šicí souprava se špulkou černých a hnědých nití. Patnáct marek.

„Zabíjejí nás jako mouchy. Jako mouchy „Zabíjejí nás jako mouchy. Jako mouchy.“ „Sledují tím, aby na světě žili jenom ti nejkrásnější,“ a doufala jsem, že to Ludmila pochopí, jak to říkám. „Nordická rasa, lebka, nos, oči, všechno. Je to jako vylučovací soutěže. Je to docela normální, co chceš? Ti nejkrásnější budou smět dělat děti, ale jenom s těmi nečistokrevnějšími, a pojede to jako po másle, takže se budou zase rodit jenom ti nejkrásnější, a kdyby se náhodou narodilo dítě s křivým nosem, černými vlasy nebo šilhavýma očima, nos mu rozbijou, oči vyloupnou nebo vytrhají vlasy se skalpem jako Indiáni. Budeme se jen koukat a závidět jim, a stydět se podívat třeba jen na vteřinu na sebe do zrcadla, protože takovou krásu a čistokrevnost a všechno podle nejpřísnějšího předpisu bychom ze sebe nedostali, ani kdybychom se rozkrájeli.“

„Život není to, co chceme, ale to, co máme „Život není to, co chceme, ale to, co máme. Život je často i to, co nechceme.“ Když už na tom byl hodně špatně a lékaři mu dávali transfúzi: „Doufám, že je to krev křesťanských panen.“

Arnošt Lustig Seznam použitých pramenů: www.cesky-jazyk.cz Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T.G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí Seznam použitých pramenů: www.cesky-jazyk.cz www.zivotopisy.cz