VÝCHOVA – PROSTŘEDÍ – SOCIALIZACE VÝCHOVNÁ PROSTŘEDÍ Teorie výchovy I. VÝCHOVA – PROSTŘEDÍ – SOCIALIZACE VÝCHOVNÁ PROSTŘEDÍ

Sociální pedagogika II Sociální pedagogika uvažuje o vlivech sociálního prostředí na vývoj a utváření člověka výchova biologické prostředí sociální prostředí

Biologické prostředí Role genetiky – podíl na utváření osobnostních rysů (temperament), vlastností osobnosti (inteligence), přepokládané vlivy na vznik deviací Role somatiky - tělesná konstituce, zdraví Role přírodního prostředí – vliv krajiny, prostoru na člověka (K. Lorenz – přelidnění a jeho dopady na vztahy – etologie)

Sociální prostředí Člověk jako sociální bytost je ovlivňován (socializován) na úrovni: Mikroprostředí (vlivy sociálních skupin bezprostředně obklopujících jedince – rodina, parta…) Makroprostředí (soc. vrstva, ekonomika, politická a právní kultura…) Exoprostředí (prostředí lidí blízkých) Mezoprostředí (představující schopnost adaptovat se na změny prostředí…)

Sociální prostředí a VÝCHOVA Sociální prostředí má v utváření člověka dvě funkce (role): role situační (každá výchovná situace se odehrává v určitém prostředí, které je pro ní kulisou a tuto situaci pozitivně nebo negativně ovlivňuje) role formativní (konkrétní prostředí vždy konkrétně limituje naše chování a je jednou z podmínek pro utváření naší osobnosti)

Sociální prostředí a VÝCHOVA Prostředí a výchova existuje ve vzájemném vztahu prostředí výchova výchova prostředí

Sociální prostředí a VÝCHOVA Vlivy prostředí na výchovu lze nejlépe vyjádřit ve vztahu k porozumění procesům socializace. Sociální prostředí na nás zde působí ve trojím smyslu, ve třech úrovních. na úrovni antropogeneze (díky sociálnímu prostředí získáváme typicky lidské rysy, stáváme se člověkem (x „vlčí děti“) na úrovni tzv. modální osoby (díky konkrétní sociální vrstvě, kultuře, lokalitě, profesi, ve které žijeme, získáváme specifické návyky, projevy chování, kulturní úroveň („pražák““vysokoškolák“) na úrovní osobní biografie – zároveň na každého z nás působí specifický „mikrokosmos“ osobního prostředí, v němž se dotvářejí naše osudy, rodí se naše specifika a odlišnosti (jedináček, sirotek…)

Sociální prostředí a VÝCHOVA Opačný vztah – vliv výchovy na prostředí: Kraus: pedagogizace prostředí Intervence do prostředí s využitím tohoto prostředí jako „výchovného prostředku“ (např. naučná stezka, barokní kostel, zvukový signál v autě při nepřipoutání se, tvar stolu pro vedení porady, uspořádání učebny pro skupinovou diskusi…) Wroczynski: profylaxe (neutralizace negativních vlivů – např. kamerový systém) a kompenzace (vyrovnání nedostatků – např. náhradní rodinná péče) prostředí

VÝCHOVA a její rozpory I. Biologické a sociální prostředí vymezuje určité (nevelké) pole pro výchovné působení: působení intencionální (přímá intervence, přímý zásah do situace – např. oddělení agresora a oběti a vyšetřování šikany, pojmenování pravidel hry, vydání řádu školy…) působení funkcionální (nepřímý zásah – cílevědomé a záměrné ovlivnění podmínek, ve kterých se utváří jednání lidí (např. tzv. nespecifická prevence, směřující přes posilování osobnosti ke zdravému životnímu stylu…)

VÝCHOVA a její rozpory II. Otázka efektivního výchovného působení – úzce souvisí s pojetím (filozofií) výchovy: Tradiční Alternativní Rozdíly hledejme v pohledu na subjekt výchovy a na vztah aktérů výchovy, ale také v názorech na cíl výchovy…

Tradiční / Tradicionalistické pojetí výchovy Subjekt x cíle/záměry ? (rodič, učitel, ředitel, starosta…) x nátlak Objekt x výsledek ? (dítě, podřízený…) ………. ……… …….. …….

Alternativní / pedocentristické pojetí výchovy Subjekt x cíle/záměry ? (rodič, učitel, ředitel, starosta…) x autorita ? Subjekt x schopnosti ? (dítě, podřízený…) ………. ……… …….. …….

Děti jsou jako loutky Děti jsou jako Děti jsou jako květiny Děti jsou jako stromky v divadle, je třeba je cestovatelé objevující na zahrádce, je třeba v lese, je třeba nechat vést, aby někam došly. svůj svět, je třeba je o ně pečovat, aby jim volnost, aby doprovázet, aby rozkvetly. mohly samy vyrůst. nezabloudily. (výzkum, T. Janík)

VÝCHOVA a její rozpory III. Výchova jako cílevědomé a záměrné formování osobnosti člověka XXXX Výchova jako cílevědomé a záměrné formování podmínek a prostoru (situací, prostředí), ve kterém se utváří osobnost člověka

Vymezení výchovy – doc. J. Pelikán Pedagogická encyklopedie (Průcha a kol, 2010, s., 19 an.): „proces záměrného a cílevědomého působení na vychovávaného, a to zejména cestou vytváření a ovlivňování podmínek pro rozvoj dětí a mladých lidí, pro jejich vlastní bytí se sebou samými, s druhými lidmi, se společenstvím, s přírodou“.

Vymezení výchovy prof. B. Kraus „pomoci při utváření optimálního životního způsobu." (Kraus, 2004, s.17). Předmětem zájmu sociální pedagogiky je promýšlení i koncipování konkrétních postupů jak „optimalizovat a usměrňovat životní situace a procesy, a to s akcentem na vnitřní potenciál jedince a jeho aktivitu." (Kraus, 2004, s.17)

Vymezení výchovy prof. R. Palouš Výchova není jen „přípravou ke větší zdatnosti při jednání během všedního dne“ (Palouš, 1991, s. 67), ale měla by rušit zanořenost do každodenních „obstarávek“ a vést nás za horizont očekávaného. Výchova je díky tomu schopna přinášet perspektivní cíle a pomáhat nám pochopit sociální realitu a předcházet problémům.

Vymezení výchovy prof. Z. Matějček Charakteristickým znakem výchovy její zaměřenost k cíli, pak by měla výchovná práce podporovat především otevřenost k těmto cílům. Podle Z. Matějčka je taková výchova především „vytvářením podmínek“ a „přípravou na otevření k přijímání“ (Matějček, 1992, s. 15).

Cíle výchovy u J. Pelikána (Pelikán, 2007, s. 30 - Jedná se o hledání a nalézání smyslu, o podporu adekvátní sebereflexe a o podporu schopnosti zaujmout aktivní životní pozici. - Dále je úkolem výchovy utváření charakteru dítěte a vedení k osobnímu světovému názoru, kdy jde především o vnitřní přijetí hodnotových preferencí.

- Podstatným úkolem výchovy bude také potřeba rozvíjet pozitivní emocionalitu, jež je daná nadhledem dospělého, jeho schopností pozitivně vnímat svět. - Poslední dva klíčové okruhy výchovy tvoří formování smyslu pro odpovědnost a poctivost k ostatním lidem.

VÝCHOVA a její rozpory IV. Současné pojetí výchovy počítá s rozpory, které jsou uvnitř tohoto procesu skryty (E. Fink, 1992) rozpor mezi výchovou jako pomocí a výchovou jako manipulací… rozpor mezi mocí a bezmocí vychovatele (vychovatel vychází většinou ze svých vlastních zkušeností, ale jsou tyto zkušenosti přenositelné?) rozpor mezi tím, že výchova nemá konce a tedy i vychovatel je zároveň vychováván (je „nehotový“…)

VÝCHOVA a její rozpory IV. rozpor mezi obecnými nároky kultury, společnosti a jedinečnou individualitou vychovávaného rozpor mezi výchovou k profesi a výchovou k lidství problém faktických možností a mezí výchovy