Leibniz a racionalismus

Německé filosofické myšlení je zvláštní směsí: Mystického a mytologického iracionalismus, temné a pohádkové malebnosti Schwarzwaldu Svébýtné a svobodné protestantské zbožnosti a demokratismu polabské a porýnské nížiny Jasné, ostré a nekompromisně tvrdé racionality alpského typu (viz Lekan, T., Zeller, T. edd. (2005) Germany‘s Landscape: Cultural landscapes and environmental history Cílek, V. (2002/2/10) Krajiny vnitřní a vnější )

Moderní filosofický racionalismus jako nástupce renesančního humanismu se v Evropě rozvinul od 17. do 19. století. V německých zemích se jeho hlavním představitelem a prvním králem německých filosofů stal Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646 – 1716) z Lipska Za jeho předchůdce v německých zemích můžeme považovat Mikuláše Kusánského (Bernkastel-Kues 1401 - 1464) , Johannese Keplera (Weil der Stadt 1571 – 1630) Leibnizův odkaz: Matematik: infinitezimální počet (derivace a integrály), zákon kontinuity, transcendentální zákon homogenity, mechanický kalkulátor Filozof: univerzální předzjednaná harmonie, princip dostatečného důvodu, monádologie, theodicea Učenec: jeho první zaměstnání bylo profesionálním alchymista psal o problémech práva, medicíny, biologie, psychologie, lingvistiky, etiky, teologie; a hlavně fyziky Znal se a dopisoval si s mnoha tehdejšími vzdělanci Evropy: Ch. Huygensem, B. Spinozou, I. Newtonem, Petrem Velikým, N. Malebranchem, A. Arnauldem, Georgem I. anglickým králem a mnoha dalšími Pokoušel se zakládat učené společnosti (po vzoru Paříže a Londýna) ve Vídni, Drážďanech, Petrohradu a Berlíně – nakonec uspěl s berlínskou Preußische Akademie der Wissenschaften, jejímž byl prvním prezidentem V oblasti náboženství byl jedním z prvních zastánců ekumenismu a také velkým sinofilem

Filosofický racionalizmus (H. J Filosofický racionalizmus (H. J. Störig, Malé dějiny filosofie, Tři velké systémy baroka Filozofie 17. století se vyznačuje relativní jednotností a plynulostí vývoje. Všichni učenci se potýkají se stejnými problémy, jejich řešení na sebe navazují a reagují. K tomu vytvořil zvláště příhodné předpoklady právě věk, v němž nastoupil vítězné tažení rozum, a v němž se ideálem veškerého poznávání stala matematika, tj. věda, která se vymyká každé národní a individuální specifičnosti a která má všeobecnou platnost. Filozofii tohoto období nelze oddělit od matematiky Filosofové tohoto období byli geniálními matematiky (Descartes, Pascal, Leibniz) nebo budovali svou filozofii more geometrico (Spinoza) S tím souvisí snaha o přehledné uspořádání, harmonickou stavbu, vyváženost všech částí celku René Descartes Blaise Pascal

Ch. Huygens – první sestrojil mechanické hodiny Isaac Newton Baruch Spinoza

R. Descartes a jeho hlavní ideje: Metodická skepse Claro et distincto Distribuční dualismus Tělo jako stroj

Ve vydání Principií z r. 1726 navrhuje I Ve vydání Principií z r. 1726 navrhuje I. Newton tato metodická pravidla: Pravidlo 1: Nemáme připouštět více příčin věcí v přírodě, než kolik jich je k jejich vysvětlení nutných a také pravdivých Pravidlo 2: Stejné přirozenému důsledku proto, nakolik je to možné, musíme přičítat stejnou přirozenou příčinu. Pravidlo 3: Kvality těles, které nepřipouštějí ani zesílení ani snížení stupně, a o  nichž jsme zjistili, že přináleží všem tělesům v rámci našich pokusů, máme považovat za univerzální kvality všech těles vůbec. Pravidlo 4: V experimentální filozofii máme považovat za přesné nebo téměř pravdivé takové výroky odvozené obecnou indukcí z jevů, kterým neodporuje žádná protikladná hypotéza, jakou si lze představit, a to až do té doby, dokud se neobjeví jiné jevy, pomocí nichž je lze ještě zpřesnit anebo z nich učinit výjimku.

Hlavní Leibnizovi filosofické myšlenky Učení o monádách = res extensa + absolutní prostor + kritika z hlediska pohybu a síly + matematický problém kontinua + atomismus + mikroskop Monády jsou body, silová centra, oduvšenělé a individuální Harmonia mundi jako vyladění vzájemného pohybu monád tak, aby celý vesmír fungoval „Bůh do počátku každou ze substancí vytvořil tak, že každá z nich, sledujíc toliko své vlastní zákony, jež obdržela zároveň se svou existencí, zůstává s souladu s druhou přesně tak, jako by docházelo k vzájemnému vlivu anebo jako by bůh vždy znovu zasahoval.“ Princip dostatečného důvodu: Podle principu určujícího důvodu "se nikdy nic neděje, aniž by existovala příčina, nebo alespoň určující důvod, tj. něco, co může poskytnout důvod a priori, proč něco existuje spíše, než neexistuje, a proč to existuje takto, a ne spíš jakýmkoli jiným způsobem. Tento velký princip platí pro všechny události a nikdy nenajdeme protipříklad. ... Bez tohoto velkého principu bychom nikdy nemohli dokázat Boží existenci a bylo by pro nás ztraceno bezpočtu nanejvýš správných a nanejvýš užitečných argumentů, které tento princip zakládá. A nepřipouští žádnou výjimku, jinak by ztratil na síle. Jednotlivé konečné věci v sobě neobsahují dostatečný důvod vlastní existence, nýbrž jsou důsledkem vyšší příčiny. Tyto nahodilé věci poukazují mimo sebe k nenahodilému čili nutnému základu své existence, k dostatečnému důvodu, jenž je soběstatačný, tj. je též dostatečným důvodem vlastní existence.

Theodicea neboli odůvodnění boží dobroty a existence zla Žijeme v nejlepším z možných světů – Leibniz Toto je nejhorší z možných světů. Tento svět je bojiště zmučených a zmírajících tvorů, kteří přižívají díky vzájemnému požírání - Schopenhauer

Žijeme v nejlepším světě, tvrdí Leibniz,[52] protože Boží vůle určována sklonem k dobru nemohla ze všech možných světů nezvolit ten nejlepší. Zde dostáváme také odpověď na otázku po důvodu existence právě našeho světa, jímž je nejvyšší možná míra dokonalosti, kterou se vyznačuje. Bůh tvoří svět z přemíry své dobroty, která ho vede k cíli, aby sám sebe sdílel. Kdyby však v pouhé možnosti neexistoval právě jeden takový svět, Bůh by nestvořil žádný.