Školy a směry literární vědy Příprava k závěrečnému testu a zkoušce z Úvodu do studia teorie literatury

Pozitivizmus Směr vychází z filosofie Augusta Comta. Je pro něj charakteristická především víra ve vědu (po stádiu, kdy na palčivé otázky odpovídalo náboženství či spekulativní filozofie, nastupuje podle pozitivistů éra moderní vědecké metody). Literatura má být objasňována prostřednictvím faktů (vyžaduje vědecký přístup). Pozitivistická věda propracovala především metodu literárního dějepisectví (Gustav Lanson), která na přelomu 19. a 20. stol. umožnila vznik zakladatelských děl literární historie (v českém prostředí např. Jaroslav Vlček, Jan Jakubec, Arne Novák ad.). Důraz je kladen na biografická fakta (dílo je vykládáno prostřednictvím pramenů a faktů, jež se historikovi o autorovi a jeho době podařilo shromáždit).

Formalizmus Směr, který se prosadil v Rusku přibližně v letech 1915-1930. Centrem byl Moskevský lingvistický kroužek a petrohradská Společnost pro výzkum poetického jazyka (OPOJAZ). Podle formalistů je třeba soustředit pozornost na literárnost, tj. na způsob, „jak je dílo uděláno“ (pro pochopení díla není důležitý autor, ani obsah díla, nýbrž způsob zformování obsahu). Velký význam má mj. i formalistické rozlišení tzv. fabule (obsah díla) a syžetu (forma) či teorie básnického jazyka (literatura je „násilí páchané na jazyku“ – důvodem je autorova snaha připoutat pozornost k „ozvláštněné“ formě). Představitelé: Viktor Šklovskij, Boris Tomaševskij, Vladimir Propp).

Strukturalizmus Cílem strukturalismu je pojednat literární dílo jako textovou či verbální strukturu (uspořádaný systém, v rámci kterého lze zkoumat vztahy mezi jednotlivými prvky). Poznání této struktury podle strukturalistů zamezí spekulativnímu chápání literárních děl. Strukturalismus má kořeny v jazykovědě Ferdinanda de Saussura, úzce je spjat se sémiotikou. Významným strukturalistickým centrem byla rovněž Praha (Pražský lingvistický kroužek byl založen v r. 1926). Představitelé:Jan Mukařovský, Roman Jakobson, Felix Vodička ad.). Strukturalismus se jako vědecký názor uplatnil v řadě oborů, mj. např. v antropologii („kulturu lze zkoumat jako jazyk“). Kromě Prahy k významným centrům počítáme Ženevu (Saussure), Kodaň či Paříž (60. léta).

Fenomenologie Směr, jehož cílem není identifikace díla jako strukturního objektu, nýbrž identifikace zkušenosti, kterou dílo vyvolává (dílo se jeví našemu vědomí). Fenomenologie vychází z filozofie Edmunda Husserla. Zájem o zkušenost vyvolanou textem obrací pozornost ke studiu čtenáře. V 60. letech se pro jedno stadium fenomenologie ujal pojem recepční estetika (dílo nabývá významu v aktu recepce, tj. v aktu čtení) či Kostnická škola (podle teoretiků Hanse Roberta Jausse a Wolfganga Isera, kteří působili na tamější univerzitě).

Nová kritika Nová kritika (New Criticism) představuje výhradně anglo-americký směr literárního bádání. Tento přístup se nejvíce prosazoval mezi dvacátými a padesátými lety 20. stol. Podobně jako formalismus umístil do centra pozornosti básnický text. Škola vyvinula techniku tzv. „pečlivého čtení“ (close reading). Metodu zavedli Ivor A. Richards a William Empson. Prostřednictvím pomalého a soustředěného čtení lze podle novokritiků rozpoznat význam textu, kontext (včetně autorských záměrů) v porozumění dílu nehraje podstatnou roli („důležitá jsou jen slova na stránce“).

Psychoanalýza Směr vychází z učení Sigmunda Freuda. Centrálním pojmem je nevědomí. Podle psychoanalytiků zeje mezi člověkem a světem propast, a proto je význam vždy jen přibližný (Jacques Lacan). Psychoanalytická interpretace se soustředí na vztah autora a díla, eventuálně čtenáře a díla. Podle H. Blooma básník vždy soupeří se svým předchůdcem - touží se vymanit z otcovského vlivu.

Marxizmus Směr, který vykládá literaturu jako produkt společenských jevů. Literaturu chápe rovněž jako společenskou instituci s ideologickou funkcí. Marxistické teorie hodnotí literaturu dle schopnosti zobrazit skutečnost (není míněno „věrně“, nýbrž způsobem, který je ideologicky žádoucí (např. umění socialistického realismu má zobrazovat třídní konflikty a výjevy ze života proletariátu)). V Československu byl po r. 1948 dominantním směrem stalinský marxizmus (Ladislav Štoll). V západním světě se ale marxizmus osvědčil jako produktivní metodologie. Životný je mj. pro objasnění geneze literárních žánrů (Georg Lukács: Teorie románu) či ideového pozadí myšlení o literatuře (Terry Eagleton).

Poststrukturalismus a dekonstrukce Poststrukturalismus se odklonil od strukturalismu zejm. kritikou tradičního pojetí znaku (význam není vlastností jednoznačně danou výrazem). Podle poststrukturalistů je význam textu naopak nestabilní; ideální texty jsou mnohoznačné a otevřené různým interpretacím. Představitelé: Roland Barthes, Michel Foucault. Dekonstrukce (pojem zavedl v r. 1967 Jacques Derrida) je filozofická metoda, která nabádá k ostražitosti vůči tradičním a „děděným“ významům. Požaduje kritiku a opětovnou analýzu předchozích závěrů. Dekonstruktivisté vybízejí k tázání, „přestože se nabízejí odpovědi“; v textu bychom měli hledat elementy, které podrývají tradiční výklad.

Nový historismus Směr, který se rozvinul v 80. a 90. letech 20. stol., jeho nejvýznamnějším představitelem je Stephen Greenblatt. Nový historismus je reakcí na školy, které opomíjely historický kontext. Podle novohistoriků je výklad díla nemyslitelný bez pochopení vazeb na společenskou situaci a kulturní praktiky sledovaného období (objektem zájmu je nejčastěji Shakespeare a Alžbětinská Anglie).

Některé další soudobé směry Feminizmus – společenské hnutí založené na kritice pohlavní nerovnosti má obdobu i ve studiích literatury (zaměřuje se na to, jak se literatura podílí na konstrukci mužských/ženských paradigmat). Někdy v rámci tzv. genderových studií. Gay a lesbická studia / Queer theory – zajímá se zejména o způsoby, jimiž literatura a kultura vytvářejí obraz (ne)normální sexuality. Postkoloniální studia – studuje zejm. vliv západní kultury na kulturu a literatury v rozvojových zemích (Asie, Afrika, karibské země atd.)