Nejbližší úkoly III (Do prázdnin a na prázniny) Radim Valenčík VŠFS květen 2010

Kontextuální hry Každou hru, kterou hrajeme reálně, můžeme chápat jako kontextuální hru, tj. hru, kterou hrajeme v kontextu jiných her. Naše rozhodování v reálných hrách je podstatným způsobem podmíněno tím, jak reflektujeme kontextuální hry. Samotná reflexe kontextuálních her je podstatným způsobem podmíněna naší zkušeností a „přetavením“ této zkušenosti do „on-line“ mechanismů našeho (lidského) rozhodování, ve kterém hraje důležitou roli představivost, emoce aj. atributy psychiky. (Viz následující příklad – Kosička, též dělení 100 Kč – Michl.)

Zdánlivý rozpor teorie s experimentem Ve vězňově dilematu mají oba hráči dvě možnosti – spolupracovat nebo zradit. Sobecká volba zradit vede k vyššímu zisku než spolupráce, pokud druhý hráč spolupracovat chtěl, ale k nižšímu, pokud také zradil. Racionálním chováním obou obviněných je udat svého spolupachatele, i když optimálním řešením je mlčení obou. Rozpor mezi Nashovou rovnováhou a Paretovským optimem. Tento výsledek, kdy zrada je tím správným rozhodnutím, vedl k mnoha diskuzím a pokusům o vysvětlení. Také bylo provedeno několik široce publikovaných experimentů. zrada kooperace neznámé rozhodnutí zrada kooperace neznámé rozhodnutí Shafir, Tversky (92) Li, Taplan (02) Busemeyer (06) (čísla jsou procentuálním vyjádřením zrady, vynechal jsem Croson (99)) Další experimenty ukázaly, že ochota zradit či kooperovat je do velké míry ovlivněna velikostí odměny (trestu) K tomu („teoreticky“ by se zdálo): 1. Pokud nevíme, jak se druhý rozhodl, měli bychom zradit (a ne jen %). 2. Pokud víme, že nás druhý zradil, tím spíše (a ne jen v %). 3. Pokud víme, že druhý kooperuje, proč jej zrazovat (a proč v %)?

Jak tedy vysvětlit „iracionální“ chování? Musíme vyjít z kontextuálního charakteru her. V realitě totiž málokdy dojde k situaci, že se hraje hra typu vězňova dilematu bez opakování a zcela izolovaně bez ostatních her. Vždyť většinou se na průběh hry, to, jak se jednotliví hráči rozhodnou, dívají ostatní hráči a podle toho si vytvářejí i vztah k těm, kteří se dané hry účastní. V realitě se tedy nehraje čistá hra bez opakování určitých dvou hráčů, ale řada her, kterých se účastní další hráči, přičemž jejich součástí jsou herní situace, které bychom mohli nazvat kontextuální hry s kvaziopakováním.

Kontextuální hry s kvaziopakováním Hráči mohou nabývat či ztrácet „důvěryhodnostní“ kapitál a tím je určen další průběh kontextuálních her s kvaziopakování. O tom, kdo podvádí, se ví, že podvádí, a podle toho se k němu budou ostatní chovat. A podle toho se budou chovat i k tomu, o kom se ví, že je poctivý, že si zaslouží důvěryhodnost. Představme si například, že se kromě jiného hrají i hry typu lovu na jelena s vloženým uzavřením dohody, přičemž po uzavření dohody vzniká herní situace typu vězňova dilematu. V tom případě hráč, který má nízký důvěryhodností kapitál, bude vyřazen z těchto her (z původní hry typu lovu na jelena podmíněné smlouvou). Ocenit pak lze jak parametry her, tak i důvěryhodností kapitál. Ten se v hrách tohoto typu mění na jednotky, v nichž jsou vypláceny výplaty (tj. lze jen např. i peněžně ocenit).

Lov na jelena s dohodou Při základní hře typu Lov na jelena předpokládáme, že hráči před započetím hry spolu nekomunikují a nemají tedy informaci, jak bude postupovat každý z nich. Předpokládejme nyní, že spolu mohou komunikovat a uzavřít dohodu, že budou lovit jelena. Jejich rozhodování je zdánlivě jednodušší. Každý z nich ví, že větší výnos bude mít, pokud spolu budou lovit jelena, a proč by tedy někomu něco mělo bránit uzavřít dohodu. Jenže dohodu lze porušit. A představme si nyní, že v kontextu této hry působí poziční multiplikátor, resp. multiplikátor pozičního investování. Tj. kdo v určité hře získá větší výnos (ve hře Lov na jelena s dohodou, kterou lze ovšem porušit), ten má výhodu v další hře. A tak může i ve hře typu Lov na jelena s dohodou dojít k porušení dohody.

Problém různé informovanosti: Problém ovšem je ve skrytém předpokladu – když se někdo zachová nefér (nečestně apod.), všichni to vidí a vědí, tj. jsou plně informováni. Co když porušení dohody zjistí jen jeden z hráčů kontextuálních her? Může uplatnit dvě strategie: - Rozšířit informaci ostatním hráčům. - Nechat si informaci pro sebe (příp. aktivně „přikrýt“ nečetné jednání určitého hráče) a začít s tímto hráčem hrát své hry. (Vydírat jen, ale nejen to, existují i jiné typy her, do kterých ho může vtáhnout.)

Struktury vzájemného krytí: - Omezení role důvěryhodnostního. - Jsou vytvářeny složitější struktury, které v daném společenském prostoru podléhají zákonům přirozeného výběru (stabilnější, odolnější a agresivnější, které jsou schopny zabezpečit efektivní krytí nečestného jednání a získat větší zdroje z prostředí, v němž se hrají, vytlačují měně dokonalého struktury tohoto typu). - Vznikají sofistikované mechanismy blokující schopnost hráčů něco rozpoznat, něco si uvědomovat.

Souvislost s institucemi: - Pokud v rozvinutější společenských systémech vznikají specializované instituce, jejichž cílem je odhalit nečestné formy jednání, zveřejnit je či sankcionovat, tak právě tyto instituce jsou účinně napadány těmi strukturami vzájemného krytí, které v boji o přežití vítězí. - Protože podstatnou součástí vzniku těchto struktur je vyjednávání, vznikají v komunikačním prostoru odpovídajícím příslušnému společenskému systém replikátory, které podstatným způsobem profilují jednotlivé hráče her určitých typů.

Jeden z aspektů racionality a iracionality v kontextuálních hrách: Můžeme předpokládat plnou informovanost o kontextuálních hrách? Z hlediska reálného chování hráčů je takový předpoklad nerealistický. Informovanost o kontextuálních hrách je z principu vždy jen částečná. Můžeme tedy předpokládat, že každý z hráčů je kontextuálními hrami odlišně imprimován. Při odhadování situací proto musíme odhadovat i to, jak který hráč uvažuje (reflektuje dle svých zkušeností) kontextuální hry.

Naším cílem je: 1. Vytvořit model kontextuálních her, tj. her, které na sebe v reálném společenském prostoru navazují. 2. Rozpracovat metodiku postupného rozšiřování výchozího modelu (příp. výchozích modelů), které umožní analyzovat skryté vazby a skryté formy jednání.

Tento postup chápeme ve dvou rovinách: 1. Jako výzkumný program postupného „dešifrování“ reality, kdy to, co již dokážeme „číst“ slouží jako východisko odhalení skrytějších vazeb, složitějších vztahů. 2. Jako oporu těm, co chtějí v příslušných hrách obstát, tj. jako metodicky vhodně upravenou podobu prezentace výsledků realizace programu pro širší veřejnost, kdy každý na základě své představivosti a odhadu je schopen „on-line“ vidět to, co mělo zůstat skryto, a efektivně jednat.

Součástí tohoto programu je: 1. Analýza redistribučních her tak, aby bylo zřejmé, jaké skryté vazby působí na tvorbu koalic. 2. Vytvoření představy o „ontologii“ vzájemné podmíněnosti a vzájemných souvislostí mezi jednotlivými hrami. 3. Vyjádření výsledků prostřednictvím funkčního názorného modelu tak, aby si potenciální uživatel rozšířil a obohatil svoji představivost. 4. Rozpracování metodologických základů zkoumání a popisu přechodů a souvislostí mezi jednotlivými hrami. 5. Analýza a typologie skrytých struktur, resp. struktur založených na vzájemném krytí. 6. Analýza a typologie replikátorů působících v komunikačním prostoru. 7. Identifikace vztahů mezi vytvářením institucionální struktury a působením struktur založených na vzájemném krytí.

Pragmatické kroky: - Dokončit monografii – materiálu je dostatečně, hlavní otázka, Na čem ji postavit“, „jak odstartovat výklad problematiky“, aby to čtenáře co nejvíce zaujalo. - Návazně na monografii organizovat stránku prestižních „paperů“. Jde mj. o rozšíření kapacit a navázání spolupráce.

Děkuji za pozornost – výzkum – Teoretický seminář EPS ACTA VŠFS (Marathon)