Proč už se v sadě neskví jara květ aneb, co bych si přál … Proč už se v sadě neskví jara květ aneb, co bych si přál … Úvaha Petra Krejčího, LIDOVKY

Strávil jsem část jara na jihu italské kozačky, mezi špičkou, patou a ostruhou poloostrova Gargano. Itálie je mojí srdeční záležitostí, spolu s domovinou, samozřejmě. Jenomže tady v Čechách jsem se poslední rok, dva doslova dusil. Připadal jsem si jako v Půlnočním království, ze kterého je radno alespoň na chvíli utéci do Země krále Miroslava; nadechnout se, zazpívat si. Pryč od obrozujících se papalášů, neodstřelitelných politických zjevení, pryč z dohledu na milovanou, ale drancovanou zemi, pryč z korupčního ráje, kde spravedlnost zdála se být nejen slepou, ale už snad i polomrtvou… Moc rád bych věřil, že se konečně změní i náš vztah k tomu, co nám bylo odjakživa nejdražší: k vlastní krajině. Chceme-li vědět, jak to u nás vypadalo před tím, než se 20.století splašilo, můžeme oprášit staré Světozory po pradědečkovi, přimět vyprávět prababičku, ale podle mě je nejúčinnější odebrat se právě na Apeninský poloostrov. Na první pohled toho středozemní Itálie se středoevropskou Českou republikou nemá společného téměř nic. Jiná kultura, jiná historie, jiné podnebí, jiné podloží, jiní lidé… vše je vlastně na první pohled odlišné. Přesto právě v italské krajině můžeme nejlépe pochopit, o co všechno už jsme se sami připravili, o co všechno se připravit míníme a jakým lžím a nepravdám jsme ochotni věřit, pokud jde právě o krajinu, ve které žijeme.

Co je staré, je dobré - žádného Itala by nenapadlo vystěhovat se z centra města jen proto, aby vydělal na prodeji historického domu. Praha je pro ně mrtvé město bez původních obyvatel. A jako první na ráně jsou zemědělci. To, co člověka na jarní Itálii upoutá hned od začátku, je nepřeberné množství květů všude, kam se podíváš. Silnice jsou lemovány barevnými koberci stejně jako horské louky, všude vidíte pasoucí se ovce… prasata se pasou v lese, koně běhají po kopcích. To spolu úzce souvisí: jen díky moudrému a tradičnímu zemědělství zůstává zachováno druhové bohatství. Italové doposud nezapomněli, kdy vyhnat zvířata na pastvy a kdy je z nich stáhnout tak, aby se louky každé jaro vždy znovu vybarvily květy a ne jen trávou, jetelem, sedmikráskou, pampeliškou a sem tam kopretinou… Květnaté louky jsou u nás už jen v chráněných oblastech, ale v Itálii jsou všude. V každém městě, v každé vesnici, představují produkty místních zemědělců základ stravy tamních obyvatel. Klasický supermarket jsem na jihu Itálie neviděl ani jeden, i když se tak jmenují i malinké krámky v přízemí rodinných domů (Supermercato). Pro maso se chodí k řezníkovi, pro ovoce a zeleninu na tržiště. Prodavač je velmi často zároveň producentem. Pole nikdy nejsou lány a téměř nikdy se na dvou sousedních pozemcích nepěstuje tatáž plodina. Rádoby ekologickou řepkou se Itálie nedusí. Plevel není důvodem k chemickým postřikům, jednoduše se toleruje – Italové upřednostňují chuť a kvalitu před absolutním možným výnosem. Spotřebitel pro italského zemědělce není anonymním zdrojem obživy, ale váženým zákazníkem – sousedem

Jedním z mnoha příkladů za všechny, které ilustrují stav našich polí, je i osud hlaváčku letního. U nás známe především hlaváček jarní, který rozkvétá časně z jara velkými žlutými květy na našich stepních stráních. Hlaváček letní, jeho blízký příbuzný, má květy o poznání drobnější a červené. Je to polní plevel, který dřív rostl doslova na každém českém políčku. Kulturním plodinám nikterak nekonkuruje, takže ani není důvod se ho zbavovat. Ale povídejte to českým „hospodářům“, kteří – když už se zmůžou k nějaké kolektivní akci, je z toho rozlévání mléka po polích. Takže hlaváček letní je dnes na seznamu silně ohrožených rostlin a je zákonem chráněný; prakticky nemáte šanci se s ním setkat. Na vině je chemie. Pak tu máme italské lesy, z povahy zeměpisné šíře převážně listnaté. I u nás je přirozená dřevinná skladba v drtivé části listnatá, ovšem v našich lesích se s ní téměř nesetkáváme – s výjimkou fragmentů v přírodních rezervacích. To, co našince na italských lesích zaujme na první pohled, je absence holosečí. V Itálii se dřevo těží stejně, jako kdekoli jinde, ale vždy se na místě ponechávají tzv.výstavky, vzrostlé stromy, které zajišťují genetickou i estetickou kontinuitu lesa. Téměř všudypřítomné smečky vlků, rysové a medvědi udržují stav vysoké zvěře v lesích na zdravé úrovni, takže srny či divočáci nepředstavují pro les takové fatální ohrožení, jako u nás, kde si z nich myslivci udělali velkochov.

Krávy se pasou v kavylové stepi a tím ji zároveň udržují. U nás se nad záchranou posledních stepních zbytků scházejí odborná shromáždění a žádá se o granty EU, abychom je vůbec byli schopni zachovat. Proč, když stačí otevřít "JZD" ? Českého vodohospodáře musí na Itálii iritovat nezregulované řeky a potoky, nezmeliorované louky a nevybudované jezy… vodní toky se tam klikatí stejně, jako před tisíciletím, štěrková řečiště jsou i tři kilometry široká, i když jimi po většinu roku protíká jen malý potůček, nikde na jejich březích nestojí žádná obydlí, takže když přijde velká voda, je to jen podívaná, nikoli ohrožení na majetku či životě. U nás za mnohé může komunismus, ale porevoluční doba mu zdárně šlape na paty. Podíváte-li se třeba do turistické mapy Žďárských vrchů, vydané KČT v roce 2002, vidíte v okolí Poličky spoustu drobných přírodních památek, ani ne hektarových enkláv s výskytem vzácných druhů rostlin, třeba vstavače májového či starčeku potočního. Napočítáte jich na 19. V mapě z roku 2009 už není ani jedna: i po revoluci se vesele odvodňuje a v důsledku tohoto socialistického přežitku naše louky a lesy stále chudnou a chudnou. Vstavače u Poličky už nenajdete, místo toho jen tráva a meliorační rýhy. Čerstvě se jedna z přírodních památek odvodnila i loni.

Mečík bahenní uprostřed obilného pole v Itálii nikomu nevadí. U nás jde o ohrožený druh, přežívající v několika málo rezervacích. Ochránce přírody na Itálii může fascinovat množství chráněných území a nápadná ochota lidí podporovat vyhlašování nových. U nás je např. vyhlášení CHKO na soutoku Moravy a Dyje, tedy nejhodnotnějšího lužního lesa celé Evropy, připravováno od 70.let minulého století a k vyhlášení stále nedošlo. Lesníci na Křivoklátsku předběhnou ochranáře vyhlášením jakéhosi lesnického parku, aniž by kdokoli věděl, co to je za novou kategorii, jen aby tím měli další argument pro odmítnutí parku národního, který by jim samozřejmě neumožňoval tak veselé a holosečné kácení, na které jsou zvyklí. Lidem se, prostřednictvím médií, implikuje do hlav představa, že s vyhlášením chráněného území jsou div ne ohroženi na životech, minimálně však na majetku. U nás je NP nebo CHKO vnímáno jako překážka v podnikání. Přitom není nic jednoduššího, než vzít vlastní rozum do hrstí a podívat se třeba do Krkonoš, našeho nejstaršího národního parku – opravdu má někdo dojem, že Krkonoše strádají? Že se v nich podnikatelům nedaří? Nebo že by České Švýcarsko hynulo na úbytě? Anebo Podyjí, kde se vyhlášením NP rapidně zvýšila návštěvnost, vznikly nové cyklostezky, turistické zázemí a celý region se tak povznesl? Stěžují si snad obyvatelé Českého ráje na to, že žijí v chráněné oblasti? Tak proč by se měli bát v Jeseníkách nebo Křivoklátsku?! Nejspíš proto, že jim to někdo „poradí“: bojte se!

Itálii se hospodaří i v horách - a nikoli na úkor přírody, naopak, města a vesnice, to už je tuplem kapitola sama pro sebe. Skutečně – můžu odpřísáhnout – jsem na jihu Itálie neviděl město, jehož historické panorama by bylo skryto za hangáry skladišť, obchodních center či satelitními městečky. Žije se tam, kde se žilo, žádný skanzen, jako je Krumlov nebo Praha. Ano, Italy lze označit za bordeláře… mezi orchidejemi, rostoucími i na dálničních náspech, se válí tuny odpadků. Italovi co od ruky odpadne, to už nezvedne. Taky v jejich třídění na první pohled zaostávají za námi… pravidla silničního provozu snad ani nemají, ale to bude nejspíš tím, že si umějí tak nějak vyjít vstříc, i na silnicích… a taky tím, že italská policie spíš opravdu chrání a pomáhá tam, kde je třeba, ve městech, než aby buzerovala na silnicích, jako ta česká… Neidealizuju si Itálii, vnímám její problémy a nedokonalosti… ale tam prostě si můžou dovolit být bordeláři a nezajímat se o to, co se děje s krajinou, protože ti, co ji skutečně spravují, ji spravují a udržují ze své vlastní vůle správně a opakuji – V SOULADU S TRADICÍ. Inspekce životního prostředí by tam mnoho práce neměla.

Kde se žilo, tam se žije stále..." Je toho moc, co Itálie má a my ne, i když jsme to dříve měli také. To naše krajina byla rozkvetlým sadem, zahradou, zemským rájem na pohled… to naše hymna opěvuje výhradně a pouze, jako jediná ze všech státních hymen na celém světě, krajinu. O ničem jiném se v ní nezpívá. Jen o krajině, ze které pochází slavné Čechů plémě… Vrátit čas zpátky nejde. Ale je možné naší krajinu obnovit, oživit, vrátit jí její krásu a bohatství. A vůbec to není tak těžké a náročné, jak se může zdát. Stačí se o věci trochu zajímat, stačí si prolistovat třeba ten starý Světozor, stačí se seznámit s vlastní historií, s tím, jak vypadalo okolí našeho domova před pár desetiletími. Stačí se nespokojit s tím, co máme a chtít o trochu víc. Stačí naléhat na naše zemědělce, lesníky a jiné hospodáře, aby ve své práci více ctili odkaz předků, neboť to, co se děje dnes, není výsledkem pokroku, nýbrž hlouposti, krátkozrakosti a ignorantství. Věřím, že se časem dostaneme i k tomu, abychom si vymohli takové hospodaření v naší zemi, jaké si její neopakovatelná krajina zaslouží.