Itálie Bss161, přednáška

Benito Mussolini (1883-1945): Původně pedagog Dříve člen Italské socialistické strany (1901) Od r. 1908 novinář, noviny Avanti. 1919 založil Fasci di Combattimento (bojové svazy), které se v roce 1921 změnily na Fašistickou národní stranu. 1922 – pochod na Řím. Vynucení si přemiérského křesla. Od r. 1925 capo del governo (šéf vlády), resp. duce.

Fašismus po r. 1945 V Itálii proběhla očista od fašistických živlů, které se nejvíce zkompromitovaly s režimem, ve dvou etapách. V červenci 1943, po vynucené demisi Mussoliniho a jeho uvěznění na králův popud, se nestalo téměř nic. V noci z 25. na 26. července obsadily římské davy ulice hlavního města a ostatní města tohoto příkladu brzy následovala. Ničily fašistické emblémy a svrhávaly busty diktátora, ale k organizovanému honu na představitele strany nedocházelo. Část představitelů italského fašismu uprchla do Německa. Mussolini 12. 9. 1943 osvobozen komandem, kterému velel Otto Skorzeny. V severní části existence Italské sociální republiky, tzv. republiky Salo.

Po občanské válce: V roce 1945, po ukončení občanské války, v níž proti sobě v severní Itálii téměř dva roky bojovali antifašističtí partyzáni a muži z „černých brigád“ a Národní republikánské gardy, to probíhalo jinak. Mussolini totiž po svém úniku z Gran Sasso souhlasil na Hitlerův nátlak s tím, že na březích Gardského jezera vznikne vláda naprosto podřízená říši, s hlavním úkolem organizovat po boku Němců boj proti hnutí odporu. Výsledkem byla mimořádně krutá občanská válka, v níž docházelo na obou stranách ke krvavým represáliím. Jakmile padla Italská sociální republika (s postupující frontou), následovala rozsáhlá, nekompromisní vlna čistek.

Čistky: Poté následovala selektivní a méně razantní očista, kterou prováděly „lidové“ soudy podléhající výborům národního osvobození, vojenské soudy a mimořádné porotní soudy. Trestné akce a vyřizování osobních účtů s bývalými fašisty a osobami, podezřelými z privilegovaných vztahů s režimem či s okupanty, však neustaly den ze dne a trvaly až do roku 1984. Při tzv. „divoké“ očistě padlo za oběť 12 až 15 tisíc osob v severní Itálii, z toho tři tisíce v Miláně. Před pušky popravčích čet se dostalo poměrně málo vysokých hodnostářů režimu a vedoucích stranických kádrů. Mnoho aktivních fašistů, kteří se přidali k republice Salo, si navíc muselo odpykat dlouhé tresty vězení a spousta různých úředníků byla zbavena funkcí.

Qualunquismus: Na rozdíl od Německa, okupovaného a spravovaného čtyřmi vítěznými mocnostmi a zbaveného suverenity, vděčila Itálie za udržení své plné nezávislosti roku 1945 tomu, že během války změnila tábor. Očista probíhala dosti přísně, ale přesto nemohla zcela vymýtit sympatie, které režim v lidech vzbudil za dob své slávy. Nejaktivnějšími oponenty vývoje po r. 1945 byly FAR (Fasci di azione rivoluzionaria), což byli velmi mladí lidé, kteří prováděli sabotáže a útoky na bývalé partyzány. První vážné útoky na režim vzešlý z bojů hnutí odporu však přesto ještě nepřicházely z této strany. Jejich nositelem bylo totiž „apolitické“ hnutí, které v listopadu 1945 založil bývalý hlasatel Radia Tobruk Guglielmo Giannini na základě týdeníku Uomo qualunque (obyčejný člověk, člověk ulice).

Člověk ulice: Týdeník získal podporu některých bankovních kruhů znepokojených sílícím vlivem výborů osvobození. Náklad týdeníku se pohyboval od 80 tisíc (první číslo) až po 800 tisíc. Poté co B. Croce odmítl spolupráci Gianninim byl 7. listopadu 1945 v týdeníku Uomo Qualunque uveřejněn program politického uskupení – Fronte del Uomo Qualunque. Poté začal vycházet stranický list Buonsenso (Zdravý rozum) – prosinec 1945.

Italské volby 1946: V červnových volbách roku 1946 získala Fronta více než 5 % odevzdaných hlasů a 30 křesel v Poslanecké sněmovně, čímž se stala pátou nejsilnější italskou politickou stranou. Správní volby na podzim 1946 potvrdily úspěch Gianniniho hnutí: 8,4 % v Turínu, 10 % v Mantově, 13,7 % ve Florencii, více než 20 % v Římě, 24,5 % v Palermu, 46 % v Bari a 47 % v Lecce.

Konec Fronty obyčejného člověka: Hnutí postihla řada rozkolů a rychle upadalo. Do dubnových voleb roku 1948 šla Fronta jako součást Národního bloku spolu s Liberální stranou a získala pouze 3,8 % hlasů. Krátce nato zanikla. Týdeník Uomo qualanque zanikl až r. 1960 po smrti Gianniniho. Qualanqusimus – tento termín označuje protestní hnutí, srovnatelné s tím, co o několik let později ve Francii znamená poujadismus. Termín se užívá i v současnosti.

Italské sociální hnutí – MSI: Ilegální skupiny fašistů se sloučily v prosinci 1946 v politické straně MSI. Hlavními postavami strany byli většinou představitelé Italské sociální republiky – např. Giorgio Pini, Augusto De Marsanich, Pino Romualdi, Arturo Michelini a Giorgio Almirante. Ve straně se utvořila dvě křídla.

MSI: 2 proudy – na jedné straně stáli stoupenci „fašismu – hnutí“ , tzv. socializzatori, většinou mladí lidé, kteří bojovali v řadách republikánských milicí. Na druhé „politikové“ pocházející často z řad fašistů, kteří se po 25. červenci 1943 smířili s porážkou režimu a nyní bojovali za integraci hnutí do celonárodní politické hry. Tato diferenciace byla zároveň generační i geografická (revolucionáři na Severu, konzervativci na Jihu). Tyto dva proudy ve straně přetrvávaly po celou dobu.

První roky: Až do roku 1951 převládala tvrdá tendence, ztělesňovaná tajemníkem Almirantem. Úderné skupiny MSI, avanguardisti, útočily na sídla komunistické strany a přepadaly její členy, aniž by proti nim vládní křesťanská demokracie příliš zasahovala. Ve volbách v r. 1948 získala MSI 525 000 hlasů (z toho dvě třetiny v jižních provinciích) a šest poslanců. Roku 1951 musel totiž generální tajemník MSI G. Almirante, jemuž italská justice vykázala nucený pobyt, přepustit místo Augustovi De Marsanichovi, bývalému státnímu podtajemníkovi ministerstva spojů ve fašistické vládě.

1951 Když tedy corporativisti, stoupenci fašismu jako režimu, spojení s církví a tradičními elitami, zvítězili nad socializzatori, obdivovateli republiky Salo, přijali vedoucí činitelé MSI oficiálně méně „revoluční“ orientaci než byl původní kurz Almiranteho týmu. Roku 1951 se MSI skládalo z několika stovek roztříštěných sekcí a mělo desetitisíce stoupenců, především v jižních provinciích. K nim je třeba připočíst paralelní organizace: Movimento femminile, Sdružení studentské a pracující mládeže, Národní federaci republikánských bojovníků.

1952- 1954 De Marsanich uspořádal první celonárodní sjezd strany. Na sjezdu v roce 1956 se objevil třetí proud v MSI – tzv. mladí aktivisté, Pino Rauti, Enzo Erra – styl: tradicionalistický extremismus – Julius Evola – z tohoto proudu vzešlo mnoho pozdějších ultrapravicových teroristů.

Volební výsledky MSI: 1948 – 2 % 1953 – 5,8 % 1958 – 4,8 % 1963 – 5,1 % 1968 – 4,5 % 1972 – 8,7 % 1976 – 6,1 % 1979 – 5,3 % 1983 – 6,8 % 1987 – 5,9 % 1992 – 5,4 %

Identita hnutí: Zcela zásadní otázka pro MSI. Již od r. 1956. Radikálové kolem J. Evoly. Na sjezdu v r. 1963 došlo ke ideovým střetům mezi konzervativci a revolucionáři. Rok 1968 znamenal v dějinách MSI nový mezník. S méně než 1,4 miliony hlasů a 4,5 % v parlamentních volbách – znamenalo ztrátu poslaneckých křesel a MSI porazila i Liberální strana. G. Almirante byl zvolen do čela MSI – více aktivizačních a socializačních prvků.

Strategie napětí: Označení pro strategii, která měla destabilizovat demokratické instituce v Itálii, spojována s bombovými útoky v 60./70. letech. Některé skupiny, které byly spojovány se strategií napětí měly vazby na MSI, i když stály mimo ně. Akce: k první významné došlo v Miláně: na piazza Fontana před budovou Národní zemědělské banky vybuchly 2 bomby – 14 mrtvých a mnoho zraněných (obviněna ultralevice). Útok v Brescii, vykolejení vlaku 12 mrtvých – Ordine nuovo (černý řád). Nejvražednější z atentátů spáchaných v letech 1977 – 1982 se udál na nádraží v Boloni. V srpnu 1980 si vyžádal 85 mrtvýhc a 200 zraněných.

MSI – Národní aliance: Nemocnému Almirantemu se ještě před smrtí podařilo nechat na XV. Sjezdu strany v Sorrentu v prosinci 1987 zvolit Giofranka Finiho (kontiunita). Přesto: v roce 1990 do čela strany Pino Rauti – 80 % zastupitelů sjezdu – problém národní identity, 60 % přistěhovalectví, 44 % - židé mají v rukou finanční moc. Rok 1992 (!). – poté návrat Finiho do čela strany. Bývalé MSI, z něhož se stala Aleanza nazionale, zapojené do parlamentní hry a souhlasící v principu s rozchodem s politickou kulturou zděděnou po mussolinistické éře, se takto už roku 1994 dostalo k moci ve vládě S. Berlusconiho, v níž mělo 5 ministrů a 12 státních podsekretářů.

Strategie 1994: Pól svobody na severu – Forza Italia a Liga severu. Dobrá vláda – Forza Italia a MSI. Hlavní překvapení voleb MSI-AN – 13,5 % voličů. Fini ztrojnásobil zastoupení politické strany (109 poslanců, oproti 34 z roku 1992). Od r. 1995 je možné považovat AN za konzervativní stranu, dle výsledků sjezdu z Fiuggi (proti rasismu, proti totalitarismu, Fini navštívil Ardeatinské masové hroby apod.) Pino Rauti – založení Sociálního hnutí- Trojbarevný plamen (MSI – Fiamma tricolore). – Neuspěch. V roce 2009 při volbách do EP (0,79 %).

Předčasné volby 1996: NA v pravicové koalici Pól pro svobodu. Volby 2006 – opět v koalici s Berlusconiho Forza Italia (Dům svobod).

Mimostranické aktivity krajní pravice: Skupiny v 90. letech – Movimento politico, či Azione skinhead, často ilegální a násilný charakter spjatý s radikálními fotbalovými ultras. Dále organizace jako Fronte nazionale, Lega nazionale popolare a Zero – boj proti sionismu, proti míšení ras, imperialismu USA atd.

Forza nuova: 1997, lidé z Terza posizione a z Nuklei Armati rivoluzionari (militantní organizace). Představitel: Roberto Fiore Zanedbatelný vliv, násilné aktivity, vzdělávací a osvětové akce, demonstrace atp. Forza Nuova- Foglio di Lotta (Nová Síla- Časopis našeho boje – měsíčník.