Sociologie – metody a techniky sociologického výzkumu II. CV 5

Rozdíl mezi dedukcí a indukcí DEDUKCE INDUKCE Teorie Pozorování Hypotézy Nalezené pravidelnosti Předběžné závěry Přijaté/zamítnuté hypotézy

Kvantitativní výzkum (verifikační) Kvalitativní výzkum (explorativní) Základní charakter Numerické šetření, matematizování Nenumerické šetření, interpretace sociální reality Vstup a výstup Teoretická znalost problému (konstrukce předmětu a objektu) Testování hypotéz Obohacujeme (zpřesňujeme) známou teorii Problém „s velkým otazníkem“ (souběžně naplňování předmětu, objektu, analýzy a interpretace) Vytváříme hypotézy o daném problému Cíl Otestovat předpoklad, hypotézu Vytvořit novou hypotézu Metoda deduktivní induktivní Procedury Matematická, statistická Monografická, historická, typologická Techniky Standardizované (zejména dotazník, studium oficiálních dokumentů) Nestandardizované (zejména zúčastněné pozorování, rozhovor, studium osobních dokumentů) Redukce informace Málo informací o mnoha jedincích (redukce předmětu na relativně jednoduchý hromadný jev) Mnoho informací o málo jedincích (redukce objektu, to populace a vzorku) Transformace informace Silná standardizace zajišťuje vysokou reliabilitu (= spolehlivost informací vzhledem k objektu), ale nízkou validitu (= věrohodnost, platnost informací vzhledem k předmětu) Nízká standardizace zajišťuje vysokou validitu, ale nízkou reliabilitu

Základní techniky používané v SEV Přímé pozorování Rozhovor Dotazník Analýzy dokumentů Kvantitativní výzkum může nalézt řešení jen pro takové problémy, které je možno popsat v termínech vztahů mezi pozorovatelnými proměnnými Je mnoho různých technik sběru dat – standardizovaný rozhovor, nestandardizovaný rozhovor, skupinový rozhovor, dotazník, pozorování, telefonní výzkum, sociometrické techniky, zúčastněné pozorování, sekundární analýza ….atd. Všechny jsou aplikací následujících základních technik: přímé pozorování – je zaměřené, dobře plánované vnímání vybraných jevů; to co bylo vnímáno, je pečlivě a systematicky zaznamenáváno; rozhovor – vyžadované informace jsou získávány v přímé interakci s respondentem; rozhovor může být prováděn tváří v tvář nebo telefonicky; dotazník – respondent odpovídá písemně na otázky tištěného formuláře; analýza dokumentů – je analýzy jakýchkoliv dokumentů, které nebyly vytvořeny za účelem našeho výzkumu; záznamem mohou být právě tak dobře psané dokumenty jako jakékoliv materiální stopy lidského chování.

Základní techniky sběru dat Přímé pozorování Rozhovor Dotazník Dokumenty Co je sledováno jev někdy ne indikátor ano Použitelnost v experimentu Forma standardizovaná nestandardizovaná Interference se zkoumaným systémem Přímé a nepřímé sledování – v s-gickém výzkumu většinou NESLEDUJEME SAMOTNÝ STUDOVANÝ JEV, ALE POUZE JEHO INDIKÁTORY. JEN V TECHNICE PŘÍMÉHO POZOROVÁNÍ, JE-LI STUDOVANÝM JEVEM CHOVÁNÍ, jsme schopni sledovat studovaný fenomén přímo. Experimentální a neexperimentální aplikace – ze 4 základních technik sběru informací mohou být 3 použity v experimentu (přímé pozorování, rozhovor, dotazník). Studium dokumentů ne – za dokument považujeme jen takové záznamy, které nebyly vytvořeny pro náš výzkum; to vylučuje možnost zachytit změny, vyvolané manipulací s experimentální proměnnou. Standardizované a nestandardizované aplikace – všechny základní techniky mohou být použity ve standardizované formě, 3 z nich i v nestandardizované, ale dotazník je vždy standardizovaný. Standardizace přispívá k zajištění objektivity a komparability empirického zkoumání, nejčastěji sjednocením podoby výzkumného nástroje, příp. i výzkumné situace. Interference se zkoumaným systémem – měřící aparát ovlivňuje měřený systém; 4 základní techniky se rozpadají do 2 skupin, s ohledem na to, jak silně mohou ovlivnit chování systému, který chceme studovat. Webb, Campbell, Schvartz a Sechrest (1969) navrhli zajímanou klasifikaci zkreslení vyvolaného výzkumnými stimuly: 1) Efekt morčete – zkreslení vzniklé tím, že zkoumané osoby jsou si vědomy toho, že jsou zkoumány. V případě rozhovoru a dotazníků zkoumaná osoba vždy ví, že je předmětem výzkumu. Jsou to tzv. reaktivní metody, kde v procesu sběru informací vyvoláváme reakci, kterou zamýšlíme analyzovat. Naproti tomu pozorování a studium dokumentů je nereaktivní neagresivní metoda – sběr informací zde nevyvolává, nebo by alespoň neměl vyvolávat žádnou reakci. To ovšem neznamená, že pozorování je vždy nereaktivní – pozná-li zkoumaná osoba, že je pozorována, stává se tato technika nutně reaktivní technikou. To se často děje při experimentální manipulaci. 2) Výběr role – zkoumaná osoba, která si je vědoma, že je zkoumána, nebude reagovat přirozeně, ale tak, aby se jevila v co nejlepším možném světle. Je velice typické jak pro dotazník, tak i pro rozhovor. Zkoumané osoby mají přirozenou tendenci ukázat se v odpovědích v co nejlepším světle. V případě rozhovoru k tomu přistupuje ještě nový faktor, vyvolaný osobou tazatele; respondent může volit odpovědi tak, aby udělal co nejlepší dojen na tazatele. 3) Měření jako zdroj změny – výzkumný proces může vyvolat ve zkoumaných osobách postoje, které předtím neexistovaly. Výzkumy jsou často zaměřeny na problémy, o kterých někteří respondenti nikdy nepřemýšlely, které pro ně nejsou skutečnými problémy a nemají k nim vyhraněný postoj. Teprve naše otázky postoj vytvoří, odpověď není nepravdivá, ale vyjadřuje postoj, který je nový a asi značně nestabilní. Naší hlavní obranou je předvýzkum 4) Stereotyp ve volbě odpovědí – volba alternativních odpovědí je ovlivněna jinými faktory než míněním respondenta. Mnoho respondentů má tendenci s předloženým tvrzením souhlasit spíše než vyjádřit nesouhlas. To je časté zejména, když vyžadujeme odpověď ve formě souhlasu nebo nesouhlasu s předloženým tvrzením.

Rozhovor nebo dotazník? Velice pracná a nákladná technika. Vysoce efektivní technika, která může postihnout veliký počet jedinců při relativně malých nákladech. Rozhovor je časově velice náročný. Získat informace v rámci určitého časového limitu může být velice nákladné a často i nemožné. Dotazník umožňuje poměrně snadno získat informace od velkého počtu jedinců v poměrně krátkém čase a s poměrně malým nákladem. Rozhovor vyžaduje spolupráci dosti velkého počtu alespoň částečně vyškolených tazatelů v terénu. Spolupracovníci v terénu jsou nezbytní jen někdy (při použití osobně rozdělovaných a sbíraných dotazníků). Požadavky na jejich zaškolení jsou nízké. Výzkum na prostorově rozptýleném vzorku je nákladný. Náklady na šetření na rozptýleném vzorku jsou relativně nízké. Anonymita výzkumu je pro respondenty málo přesvědčivá. Anonymita je relativně přesvědčivá. Rozdíly mezi tazateli a rozdíly v jejich chování mohou vyvolat rozdílnost ve výpovědích respondentů („interviewer bias“). Formální shodnost podnětové situace je vysoká; „interviewer bias“ je prakticky vyloučen. Rozhovor klade menší nároky na iniciativu respondenta, pro respondenta je obtížnější vynechat odpovědi na některé otázky. Dotazník klade vysoké nároky na ochotu dotazovaného, je snadné „přeskočit“ otázky nebo neodpovědět vůbec. V rozhovoru je téměř jisté, že dotazovaná osoba je ta, která byla vybrána do vzorku. U dotazníku je možné, že otázky byly zodpovězeny jiným členem rodiny, nebo, a to nejčastěji, celým rodinným týmem. Proporce úspěšně dokončených rozhovorů je podstatně vyšší, než návratnost dotazníku. Návratnost je velice nízká. S výjimkou některých speciálních případů je tak nízká, že jakákoliv reprezentativnost vzorku je ztracena. Z 9 kritérií zmíněných v tabulce jich 6 jednoznačně svědčí pro dotazník. Některé důvody proti použití rozhovoru jsou závažné – existence zkreslení vyvolaného tazatelem a zejména vysoká nákladnost postupu (Dá se řešit telefonním interview – výhodou je, že je levnější než rozhovor tváří v tvář, návratnost mnohem lepší než u dotazníku, nevynechání odpovědi, ale možnost omezení populace, různé výmluvy respondentů. Toto interwiev má větší anonymitu, interviewer bias je mnohem slabší. U dotazníku je nevýhodou nesmírně nízká návratnost. To platí zejména o velice ekonomických, poštou distribuovaných dotaznících. Existují i jiné techniky distribuce dotazníku – osobní distribuce se sběrem (návratnost srovnatelná s rozhovorem)   finančních a časových nákladů. KONSTRUKCE OTÁZEK: Je daná otázka opravdu nezbytná? – pro kterou z našich hypotéz tuto otázku potřebujeme. Měří otázka opravdu to, co chceme měřit? – není nezbytné na ni aplikovat text validity? Bude otázka srozumitelná opravdu každému členu našeho vzorku? Budou ji všichni respondenti rozumět stejným způsobem? – Jedinou jistotu nám může dát vyzkoušení otázky v předvýzkumu. Je respondent vůbec s to poskytnout nám žádanou informaci? – Použijeme pilotní studii. Neptá se otázka na dvě různé věci najednou? (např. Máte rád mléko a mléčné výrobky?) Není naše otázka sugestivní? – tedy nemá takovou formulaci, která zvyšuje neúměrně výskyt určité varianty odpovědi (např. Řekl byste, že máte rád sýr?) Je výčet kategorií pro odpovědi na uzavřenou otázku úplný? Vylučují se vzájemně použité kategorie? (nejsme-li si jisti výčtem přidáme kategorii jiné) Je použití otevřené otázky nezbytné? – Zkušenost ukazuje, že jenom zlomek použitých otevřených otázek je opravdu použit pro finální analýzu. Nevyžaduje otázka nějaké příliš zobecněné údaje? – (např. ne Kolik knih přečtete v průměru za měsíc?  Které knihy jste četl v posledních čtyřech týdnech?) Mají odpovědi respondentů stejnou váhu? – někteří z našich respondentů mohou být o určitém problému lépe informování než ostatní a tak jejich otázky mohou být závažnější. V takové situaci je vhodné použít tzv. filtrační otázky. 11) Není otázka nepříjemná, znepokojující, nemůže se respondent cítit ohrožen pravdivou odpovědí? (např. o chování, které není zcela legální, nebo etické a přesto se ho přece jen většina z nás alespoň občas dopouští) – řešením je anonymita výzkumu, vhodné formulace otázek (např. místo trestání dětí – výchovné metody), možnost volby neodpovědět na otázku….. ROZHOVOR JE MOŽNÉ PODLE MÍRY FORMALIZACE JEHO SCÉNÁŘE DĚLIT NA: 1) Nestandardizovaný – nemá stanovenou přesnou formulaci otázek, ani jejich závazné pořadí. V takovýchto rozhovorech je možné podle aktuální potřeby rozebírat jednotlivé problémy do větší hloubky a naopak v případě, že některá oblast je respondentu vzdálená či cizí, ji rychle přejít, resp. vynechat. Tento typ rozhovoru je častěji užíván v počátečních fázích výzkumu, při sondáži určitého, dosud málo známého nezmapovaného problému, nebo v případě, kdy jsou dotazované osoby na danou problematiku odborníky. Výsledky není možné považovat za hromadné jevy, a tudíž je ani není zpracovávat statistickými postupy. 2) Standardizovaný – má pevně stanovené otázky, u kterých jsou zpravidla uvedené i varianty odpovědí a otázky mají stanovené pořadí. Formální podobou se blíží dotazníku. Tazatel musí zaujímat nestranný postoj, musí působit neutrálně a výroky respondenta nesmí v žádném případě hodnotit a komentovat. Výhodou je možnost získání údajů v o jevech hromadného charakteru, které jsou dobře statisticky zpracovatelné. 3) Polostandardizovaný – postrádá zpravidla některou z charakteristik standardizovaného rozhovoru. Mezi nevýhody patří jeho velká náročnost na tazatele, obtížná statistická zpracovatelnost výsledků.

Přehled doporučených otázek Uzavřené Polouzavřené (polootevřené) Filtrační Nepřímé a projekční Kontrolní Zakázané – sugestivní, otázky typu „PROČ“, provokující otázky, deklarativní Po pravidlech pro formulaci otázek máme i PŘEHLED TZV. DOPORUČENÝCH OTÁZEK (to je různorodých otázek dle jejich funkce ve standardizovaném dotazovacím nástroji, ale také zakázaných otázek (takových, kterých bychom se měli vyvarovat , nebo je takovým způsobem nepokládat).

Dramaturgie dotazovacího nástroje Skladba otázek Průběh dotazování Připojování dalších náležitostí nezbytných pro zdárný průběh akce Schéma běžného sledu otázek platné v obou dotazovacích nástrojích (dotazník, rozhovor) nemá přesáhnout 45 minut 1. úvod („nechat rozjet“) 0 min. nenáročné otázky, pro navázání kontaktu („nabírání rychlosti“) 5 min. filtrační otázky 2. hlavní obsahová stať dotazování 10 min. začínáme s důležitými otázkami 15 min. pokračujeme 20 min. nezajímavé otázky z hlediska respondenta (ještě není unaven) 25 min. pokračujeme 30 min. atraktivní otázky z hlediska respondenta (pro povzbuzení, již je unaven) 35 min. pokračujeme 3. zakončení 40 min. choulostivé otázky (nemusí zodpovědět) 4. nabízíme svůj čas respondentovi jako poděkování za jeho čas, který nám věnoval (je v případě rozhovoru)  45 min. chce-li respondent, ptá se teď on Další náležitosti nezbytné pro zdárný průběh akce – liší se u dotazníku a rozhovoru  vázáno na fakt přítomnosti/nepřítomnosti tazatele. Rozhovor – nevýhoda interference, existují prostředky jak se tomu bránit preventivně – kvalifikací a zkušenostmi tazatelů, přítomností průvodní dopisu (která má tazatel, aby jím představil výzkum vždy stejným způsobem), zařazení speciálních otázek do záznamového archu (mají funkci interferenční působení odhalovat, ale není lehké je vytvořit); nejlepší obranou je předvýzkum. Dotazník: průvodní dopis – navázání kontaktu; instrukce pro vyplňování - v záhlavní dotazníku; formální úprava – přehlednost, dostatek místa pro odpovědi, jednostranný tisk, neoddělovat otázky od odpovědí při rozdělení stran, kvalita papíru, grafická úprava, jazykový styl.

Anketa Výběr vzorku Způsob distribuce Návratnost Rozsah Anketa je typem dotazování za pomoci dotazníku. Od dotazníkového šetření se ale anketa liší - bývá zpravidla předávána ne přesně definovanému základnímu souboru, případně výběr respondentů není v moci výzkumníka. Při anketním dotazování se počítá s předáním co největšího počtu anketních lístků, s tím že i při malé návratnosti se dosáhne dostatečného počtu respondentů, který umožní statistické zpracování výsledků. Anketní otázky bývají zaměřeny na velmi konkrétní problém. Podle způsobu distribuce rozlišujeme ankety: poštovní - (např. všem lidem v určitém regionu, pokud jsou k dispozici všechny adresy). Náklady na její uskutečnění jsou vysoké, ale při správné motivaci k vyplnění, vysvětlení smyslu a významu akce je možné čekat vyšší návratnost; předávané – (např. divákům divadelního představení, kupujícím v obchodním domě). Návratnost je malá, prostřednictvím těchto anket je možné uskutečňovat pouze sondy o existenci určitých sociálních jevů; novinové – návratnost bává na úrovni několika procent. Návratnost ovlivňují výhradně respondenti. Ankety musí být krátké (s malým počtem otázek asi do 30 znaků), srozumitelné, snadné pro vyplnění.

Pozorování Zúčastěné Nezúčastěné Skryté Zjevné Standardizované Nestandardizované Technika, v níž je sociální realita, události, zachycována očitým svědkem. Tato technika je omezena možnostmi pozorovatele na malé sociální skupiny. Pozorování musí mít přesně stanovený cíl a zformulovaný předmět a objekt pozorování. Všechny zjištění jsou zachycována v protokolech, na magnetofonovou pásku, v denících apod. Podle postavení pozorovatele se pozorování rozlišuje na: zúčastněné - kdy pozorovatel se stává nebo již je součástí pozorovaného objektu výzkumu; nezúčastěné – kdy pozorovatel součástí objektu výzkumu není. Podle vztahu pozorovatele k pozorovaným objektům: skryté – kdy pozorovaný objekt neví o tom, že je pozorován; zjevné – kdy účastníci pozorování na straně objektu vědí, že jsou pozorováni. V kvantitativním výzkumu je STANDARDIZACE POZOROVÁNÍ nezbytná, bez ní bychom nemohli zaručit srovnatelnost dat od různých pozorovatelů.

Studium dokumentů Osobní dokumenty Úřední dokumenty Materiály hromadného předávání informací Může se jednat např. o úřední statistiky, daňové záznamy, romány, plakáty a letáky, novinové články, osobní deníky…atd. Nejčastěji se setkáváme s analýzou psaných záznamů. STUDIUM DOKUMENTŮ MÁ SVÉ VÝHODY I NEVÝHODY: 1) Výhody - můžeme zkoumat výpovědi lidí nedostupných; - jejich výpověď není zkreslena tím, že by se přizpůsobovala výzkumníkovi; - je možné zkoumat dokumenty za velmi dlouhou dobu a velikost výběru může být větší než u pozorování, rozsah jako u dotazníku nebo rozhovoru; - je levnější než dotazování nebo používání rozhovoru v terénu. 2) Nevýhody - dokumenty nebyly vytvořeny pro účely sociologického zkoumání; - některé dokumenty nemají dostatečně dlouhou životnost; - některé dokumenty se ztrácejí, mohou chybět informace potřebné k tomu, abychom je pochopili; - k některým dokumentům se vůbec nedostaneme; - uniká neverbální chování; - záznamy nejsou pořizovány ve stejném čase a stejným způsobem; - potíže z kódováním; - vždy nemůžeme srovnávat údaje v čase. Ke vhodným metodám, které se zde používají patří sekundární analýza dat a obsahová analýza.

Metody studia dokumentů Sekundární analýza dat Obsahová analýza Práce s dokumenty – SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA DAT - výhodou je možnost návratu do minulosti, dostupnost a malá nákladnost pořízení dokumentů. Nevýhodou je neúplnost některých dokumentů, jiná doba a účel vzniku, různá úroveň záznamu dané situace. Zabývá se interpretací a kritikou historických pramenů. Snaží se historické projevy systematizovat a vytvářet jejich typologii (např. snaha o rekonstrukci historických forem institucí, sociálních systémů, nebo kulturních vzorců a zvyků (historická sociologie). Byla vytvořena speciální technika pro analyzování obsahu sdělení – OBSAHOVÁ ANALÝZA. Jedná se o kvantitativní, objektivní analýzu sdělení jakéhokoliv druhu (může se zabývat obsahem sdělení, jeho formou, autorem). Organizačně obsahová analýza sleduje stejné logické schéma jako každý jiný kvantitativní výzkum. Populace zde není soubor lidí, ale soubor sdělení. Má využití např. v literární vědě, psychologii, s-gii. V sociologii např. při zkoumání politické komunikace, masových médií, při analýze změny hodnotových postojů nebo životního stylu. Její výhodou je, že často máme k dispozici texty z dlouhých časových období a jejich zkoumání se přitom nijak přímo netýká zkoumaných osob. Má 4 základní formy: frekvenční analýza – klasifikace textových prvků a zjištění jejich četnosti; valenční analýza – to je uvedení specifičtějších hodnocení (negativní, neutrální, pozitivní, např. je možné zkoumáním novinových článků zjisti, jaká hodnocení bývají spojována s pojmem daňová reforma; analýza intenzity – ukazuje sílu hodnocení; analýza kontingence – všímá si výskytu určitých řečových prvků v souvislosti s jinými pojmy (např. pojem daňová reforma s pojmem přerozdělování). Obsahová analýza postupuje v těchto fázích: nejdříve je stanovena hypotéza, na jejímž základě jsou vybrány kategorie (jednotlivá slova, stylistické charakteristiky, témata, objekty, hodnoty, postoje), jejichž přítomnost má být měřena; dále jsou stanoveny zkoumané jednotky (slova, symboly, nadpisy, odstavce) a jejich četnost a rozsah.

Techniky používané v KVN a KVL přístupu Standardizovaný a polostandardizovaný dotazník Anketa Studium oficiálních dokumentů (statistiky) – kvantitativní obsahová analýza KVL Vyprávění Nestandardizované rozhovory Studium osobních dokumentů – obsahová analýza s důrazem na význam sdělení Pozorování (zúčastěné, skryté i zjevné) Rozdílnostem v charakteru obou přístupů odpovídá použitelnost a používanost technik sociologického výzkumu. V zásadě platí, že KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUP v SEV používá techniky s vysokou mírou standardizace, ve které se také projevuje snaha o exaktizaci (exaktní – založený na matematických metodách, na bezpečně zjištěných faktech) sledované sociální reality.

Literatura Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost Hudečková, H., Kučerová, E., Kříž L.: Metodologie sociologického výzkumu pro nesociology (příručka pro distanční studium) Jandourek, J: Úvod do sociologie Tauber, J. Sociologie zemědělství a venkova Tomšík, M.: Sociologie pro ekonomy Velký sociologický slovník