Principy fungování práva EU JUDr. Martina Burachovičová

Výčet Princip přednosti (nadřazenosti) Princip přímého účinku vertikální Horizontální Odpovědnost státu za škodu vzniklou porušením normy komunitárního práva Princip subsidiarity Princip proporcionality Princip loajality členských států

Ústava ČR Čl.10a- tzv euronovela- řešení vztahu komunitárního práva a práva vnitrostátního Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.

Princip přednosti práva ES (též princip nadřazenosti) přednost norem práva Společenství před normami vnitrostátních právních řádů členských států je vedle jejich přímého účinku důležitým principem aplikace práva Společenství orgány členských států. Přednost se projevuje pouze v případě rozporu mezi konkrétní normou práva Společenství a konkrétní normou vnitrostátního práva členského státu, dopadají-li obě na tentýž právní vztah.

Princip přednosti není výslovně upraven v žádné ze zřizovacích smluv. Byl však z těchto smluv vyvozen a formulován Soudním dvorem v několika rozhodnutích

Princip přednosti vychází ze 3 vlastností právního systému ES: Společenství je založeno na omezení svrchovaných práv členských států, a to ve vymezených oblastech, které spadají do jeho působnosti. V těchto oblastech musí být "svrchovaným" právem právo Společenství, které zde vlastně nahrazuje vnitrostátní právo. Právo Společenství je nezávislé na právu mezinárodním i na vnitrostátním právu členských států - je to zcela autonomní systém. Právo Společenství je právem společným pro všechny členské státy. Bez přednosti před jednotlivými (a různými) normami právních řádů členských států by ztratilo smysl. Musí být aplikováno ve všech členských státech jednotně, ve stejném rozsahu a se stejnou právní silou.

Costa v. ENEL (6/64) Tento spor, rozhodnutý v roce 1964, vyvolal závažnou otázku nejen pro jednotlivá národní soudnictví, nýbrž i pro celou budoucnost evropského práva. Sporným problémem bylo, kdy se může soud některého členského státu podle čl. 234 Smlouvy o založení ES obrátit na ESD se žádostí o vydání rozhodnutí o výkladu ustanovení primárních smluv. Ze dvou předložených stanovisek odmítl ESD názor, že národní soud nemůže postupovat podle čl. 234 Smlouvy o ES, pokud existuje zákon členského státu, který je povinen aplikovat. Naopak ESD stanovil, že postup podle výše zmíněného článku přichází v úvahu vždy, když je položena otázka výkladu ustanovení evropského práva, bez ohledu na existenci či neexistenci národního zákona. Zároveň ESD formuloval tzv. zásadu aplikační přednosti práva ES před národním právem. Důsledkem této zásady je absolutní nemožnost použití národních právních předpisů, které jsou v rozporu s ustanoveními práva ES, a to ani v případě, že národní právní předpis je novější než příslušná evropská norma.

„Vytvořením Společenství na neomezenou dobu, které je nadáno vlastními orgány, vlastní právní subjektivitou, subjektivitou v mezinárodních vztazích a ještě spíše skutečnými pravomocemi, které vycházejí z omezení suverenity nebo přenosu pravomocí ze států na Společenství, členské státy omezily svá svrchovaná práva, i když pouze ve vymezených oblastech, a vytvořily tak právní řád, který zavazuje jejich občany stejně jako je samotné.“ 6/64 Costa v. ENEL

Italská finanční správa v. Simmenthal (106/77). povinností vnitrostátního soudu je plně aplikovat ustanovení práva Společenství a neaplikovat jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které je s ním v rozporu, i kdyby bylo přijato později. Na právo Společenství je třeba pohlížet jako na celek, neaplikovatelnost normy vnitrostátního práva nastává automaticky v případě rozporu a nesmí být vázána na jakékoli rozhodnutí vnitrostátního orgánu (např. ústavního soudu), existenci rozporu musí konstatovat sám aplikující soud, nikoli orgán jiný (např. ústavní soud). Přednost se vztahuje pouze na přímo aplikovatelná ustanovení zřizovacích smluv (primárního práva ES) a aktů orgánů Společenství (tedy aktů sekundárního práva s přímým účinkem). Příslušná (nesouladná) ustanovení vnitrostátního práva v daném případě nelze použít, avšak nestávají se bez dalšího neplatnými.

Princip přednosti Primát náleží potencionálně kterékoli normě komunitárního právního řádu - ať je to zřizovací smlouva nebo akt sekundárního práva. Podobně na druhé straně se přednost uplatní proti kterékoli normě vnitrostátního práva bez ohledu na její právní sílu. Některé členské státy takto absolutní dosah zásady přednosti práva Společenství popírají a vyjímají z něj svou ústavu.

Princip přímého účinku vlastnost normy komunitárního práva přímo a bez dalšího ovlivňovat právní postavení jednotlivce. Přiznávat mu práva či ukládat povinnosti. Princip přímého účinku v sobě rovněž zahrnuje povinnost soudů členských států přímo aplikovat dotčenou normu komunitárního práva.

Princip přímého účinku- VAN GEND EN LOOS (26/62) Případ, rozhodnutý roku 1963, přinesl stanovení tzv. bezprostředního účinku, jehož smyslem je ochrana státních příslušníků členských států před neplněním povinností členských států, které pro ně vyplývají z norem evropského práva, v případech, kdy postup státu hrozí podstatným narušením účinnosti a užitečnosti práva ES. Subjekt, který se v takovém případě cítí poškozen, má právo dovolat se těchto ustanovení i přesto, že není jejich bezprostředním adresátem. Podmínkami uplatnění bezprostředního účinku jsou jasnost a bezpodmínečnost takovýchto ustanovení, tj. není nutné je konkretizovat nějakou další normou.

Podmínky existence přímého účinku norma, resp. pravidlo chování v ní obsažené, musí být precizní, jasná a konkrétní norma musí být bezpodmínečná k provedení této normy není nutné (přípustné)přijetí dalšího ustanovení norma neponechává žádnou podstatnou volnost

Přímý účinek primárního práva ES. Žádná ze zřizovacích smluv neobsahuje zmínku o přímém účinku svých ustanovení. Některá z nich však přímý účinek nepochybně mají, a to ta, která jsou přímo aplikovatelná (např. čl. 81 Smlouvy ES, který přímo zakazuje podnikům na jednotném vnitřním trhu ES uzavírání tzv. kartelových dohod). V případě pochybností je třeba rozhodnutí Soudního dvora (jak tomu bylo např. u čl. 141 Smlouvy ES, jehož přímý účinek Soudní dvůr uznal).

Přímý účinek nařízení Smyslem nařízení je přímo upravovat práva a povinnosti jednotlivců, a proto je jejich přímý účinek nezbytný a samozřejmý. Čl. 249 Smlouvy ES stanoví, že nařízení jsou "přímo použitelná" (applicable) v členských státech. Pojem přímé aplikovatelnosti zde byl zamýšlen pravděpodobně jako synonymum přímého účinku. Přímý účinek nemají jen nařízení, která nejsou přímo aplikovatelná nebo jejichž aplikace je závislá na splnění určité podmínky ze strany členského státu. Taková nařízení však představují jen zcela výjimečné případy.

Přímý účinek směrnice Z povahy směrnic vyplývá, že vlastnost přímého účinku je jim cizí, neboť směrnice se jednotlivce přímo týkat nemá. Směrnice jsou určeny výhradně členským státům a jsou závazné jen co do cíle (výsledku), jehož mají tyto státy dosáhnout, avšak volbu forem a metod jeho dosažení ponechávají členským státům. Legislativní opatření členských států k provedení směrnice je proto nezbytné a dlouho se vycházelo z toho, že směrnice přímý účinek nemají, neboť jej má až vnitrostátní prováděcí předpis.

Přímý účinek směrnice Soudní dvůr však k tomuto problému zaujal jiné stanovisko, a to v několika svých rozhodnutích, v nichž specifikoval i další podmínky pro přímý účinek směrnic. Směrnice může výjimečně nabýt přímého účinku, není-li řádně a včas implementována do vnitrostátního práva a je-li tím znemožněno uplatnění práv jednotlivce, které ze směrnice vyplývají. Směrnice může získat přímý účinek až poté, co marně uplynula lhůta k její implementaci do vnitrostátního práva (rozhodnutí ESD ve věci Van Duyn). Přímý účinek směrnice může být jen vertikální vzestupný, tj. jednotlivec se může na základě přímo účinné směrnice dovolat svého práva vůči členskému státu; nemůže mu být směrnicí přímo uložena žádná povinnost. Členský stát, který ve stanovené lhůtě neprovedl směrnici, se nemůže dovolávat tohoto porušení vlastní povinnosti vůči jinému subjektu.

Horizontální x vertikální přímý účinek Přímý účinek vertikální se týká vztahu mezi jednotlivcem a členským státem. Může-li se dovolávat normy pro uplatnění svých práv jednotlivec vůči členskému státu, jde o přímý účinek vertikální vzestupný. Může-li členský stát uložit příslušnou normou jednotlivci povinnost, je to přímý účinek vertikální sestupný. Lze-li se dovolávat komunitární normy pro vztahy mezi jednotlivci (např. zaměstnanec - zaměstnavatel), jde o přímý účinek horizontální. Zatímco směrnice může mít přímý účinek jen vertikální vzestupný, primární právo (Smlouva ES) a nařízení mohou mít přímý účinek jakýkoli.

Proporcionalita zásada proporcionality, která platí pro vymezení pravomocí ES vůči členským státům. při vymezování pravomoci ES, která není výlučná. Činnost Společenství nemá překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smlouvy ES (čl. 5 této smlouvy). Přijetí opatření, které je sice nezbytné, avšak nikoli pro dosažení cílů Smlouvy, tak nespadá do pravomoci ES a náleží členským státům.

Subsidiarita Zásada subsidiarity se uplatňuje při vymezování pravomocí ES ve vztahu k členským státům. Do Smlouvy o ES byla vtělena  Smlouvou o EU. Její podstata spočívá v tom, že v oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, Společenství vyvíjí činnost jen tehdy a potud, pokud cílů navrhované činnosti nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, avšak může jich být, co do rozsahu a účinků, lépe dosaženo Společenstvím (kumulativní kritéria).

Subsidiarita Neurčitý obsah této zásady byl důvodem k její konkretizaci Protokolem o použití zásad subsidiarity a proporcionality, který byl Amsterodamskou smlouvou připojen ke Smlouvě ES. Podle tohoto protokolu zásada subsidiarity nezpochybňuje pravomoci svěřené Evropskému společenství. Poskytuje toliko vodítko, jak tyto pravomoci vykonávat na úrovni Společenství.

Článek 5 SEU- subsidiarita a proporcionalita Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou a cílů v ní stanovených. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto, z důvodu jejich rozsahu či účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství. Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy

ang. LOYALTY- Loajalita ČLENSKÝCH STÁTŮ Členské státy jsou povinny nejen formálně plnit své povinnosti vyplývající z práva ES a EU, ale také aktivně přispívat k plnění cílů ES a EU a usnadňovat plnění jejich úkolů. Povinnost loajality tak neznamená jen dodržování smluv, jichž jsou členské státy stranou, ale také zdržení se jednání, která by mohla ohrozit uskutečňování cílů ES a EU.

Článek 4 odst. 3 SFEU- Loajalita Členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství. Usnadňují mu plnění jeho poslání. Zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy.

Judikatura Rozhodnutí ESD ve věci Van Gend en Loos (26/62). Rozhodnutí ESD ve věci Costa v. ENEL (6/64). Rozhodnutí ESD ve věci Van Duyn (41/74). Rozhodnutí ESD Simmenthal (106/77). Rozhodnutí ESD ve věci FRANCOVICH (C6 a 9/90) Rozhodnutí ESD ve věci CASSIS DE DIJON (120/78)