ukázky z knížky Radima Vašinky VAŠINKOVY BÁSNIČKY koláže Miroslav Huptych

Za parného léta roku 1977 sedím naložen po krk v sudu dešťové vody na dvorku venkovského domku Obklopen slepicemi pachem domácích zvířat stájí píce a slámy popíjím kávu kouřím a po paměti listuji v knihách veršů V příjemném rozpoložení smyslů beru svět shovívavě nepředvídaje si už nic dobrého

Silácká báseň, věnovaná ženě tak úctyhodné, že mi nelze uvést ji ani pod cizím jménem Jak děti tatínkovi na ramenou v průvodě na 1. máje sedáváš mi po večerech v týle vypalujíc mi na šíj monogram svého pohlaví že až to pálí na jazyku slovy smilnými Pro klid našich duší budeme si muset jednou vlézt spolu do postele A půjdu zase o dům dál tím světem posraným hovádko cejchované

A zase jaro na krku pokřikující vyzývavou nestydatostí své brčálové nahoty Bojím se zjitřené nervozity mladičkých panen o jaro starších jednoznačného vrtění jejich zadečků hladové a úpěnlivé touhy pod šeříky parků odhodlaného chtění lásky poprvé a bez obezliček s jistotou něžného položení mezi křehké petrklíče však vždy jen na chvíli aby se láska nenastydla Té kvapné a opakované zchvácenosti té upřímné a zarputilé neobratnosti té milostné bolestivosti neukojené v krátkosti potyček Bojím se svatého Jiří kdy vylézají hadi a štíři

Žert Chtěla po mně vysloveně abych jí to udělal Řvala při tom     - panna byla -      a navíc mě oplodnila A já jsem jí přece říkal   aby na nic nešahala Sedím před interrupční komisí a pláču

Chodím bez tebe o holi s čepicí v ruce postávám u každých povědomých dveří Těch chvilek trapné komiky Kojím se v samotě sčítáním vrásek a šedých vlasů přebytku tuku a zbytku snů

Z přátelské příchylnosti srdce necháš se ještě chvilku laskat ve stoje pro připomínku krve a pro potěchu unavených očí Jara se nedožiješ do jarní trávy si tě nepoložím a zimní už zapadla sněhem Z velkého hladu domlel jsem zrní milostných slov Žádné nezbylo k zasetí Snad jedno Pod sněhem Klíčící na jaře Všude je sníh

Z přátelské příchylnosti srdce necháš se ještě chvilku laskat ve stoje pro připomínku krve a pro potěchu unavených očí Jara se nedožiješ do jarní trávy si tě nepoložím a zimní už zapadla sněhem Z velkého hladu domlel jsem zrní milostných slov Žádné nezbylo k zasetí Snad jedno Pod sněhem Klíčící na jaře Všude je sníh

Přilétlo jaro zdaleka a všude plno touhy. III Přilétlo jaro zdaleka a všude plno touhy... III. Na jaře opravdu nejsem už po několik let dvakrát příliš veselý a žádný z kamarádů nechce jít se mnou do hospody Kamarádek se obávám Stále však potírám po ránu svá revmatická kolena vonnými mastmi v touze někam doskákat i když už toho tolik nevydržím s dechem

Kdybych ti to měl říct květinou asi bych tě ubil jiřinami o slunečnicích nemluvě A nezajímá mne k čemu je v květomluvě ta či ona ty moje skromná konvalinko Jenom tu vodu se bojím po tobě pít Ale jak jinak na tebe zapomenout Bolehlav Bolehlav překrásné město

Kdybych ti to měl říct květinou asi bych tě ubil jiřinami o slunečnicích nemluvě A nezajímá mne k čemu je v květomluvě ta či ona ty moje skromná konvalinko Jenom tu vodu se bojím po tobě pít Ale jak jinak na tebe zapomenout Bolehlav Bolehlav překrásné město

Nářek (Idyla I.) Ach kdybych jen měl slunečník Jak tamten pán Nemusel bych pořád jednou za hodinu Chodit do řeky Krásně to osvěží že jo Kývají starci hlavami Což značí že je voda Řádně studená Osvěžuji se potopením až nad hlavu I starci se osvěžují I tety Z místního vzpěračského kroužku těžké váhy

Nářek (Idyla I.) Ach kdybych jen měl slunečník Jak tamten pán Nemusel bych pořád jednou za hodinu Chodit do řeky Krásně to osvěží že jo Kývají starci hlavami Což značí že je voda Řádně studená Osvěžuji se potopením až nad hlavu I starci se osvěžují I tety Z místního vzpěračského kroužku těžké váhy Plavu naznak S údem rozmarně trčícím k letním nebesům Projíždím mezi starci Kteří si probírají s tetami po pás ve vodě Problematiku zemědělských přebytků A vládní cenové politiky Nade mlejnem Vycházím z vody ven Osvěžen Scvrklý a třesa sa Ach kdybych jen měl slunečník Jako tamten pán z města Anebo aspoň prsa Co má támhleta slečna

Ó Velvary Jak jsme jen byli tehdy mladí ty s svými třinácti a těch mých třicet pět V poustevní kobce mé lesní skrýše snažil jsem se ti nahradit otce chlácholivě a tiše Předouce jako koťátka vískali jsme svá holátka v soumraku šedesátých let Těch sladkých konání v podvečer před večeří Těch vonných koupání v studánkách s lesní zvěří jež dělala nám lesní strýčky Tvé údky hádku přelíbezný A na dříku jak od princezny ňadérka mušelínem krytá pružná a líbezná a hbitá veselá jako veverky naprosto neuchopitelná obzvláště Bětka ta mrška vpravo vzpomínáš

Ó Velvary Jak jsme jen byli tehdy mladí ty s svými třinácti a těch mých třicet pět V poustevní kobce mé lesní skrýše snažil jsem se ti nahradit otce chlácholivě a tiše Předouce jako koťátka vískali jsme svá holátka v soumraku šedesátých let Těch sladkých konání v podvečer před večeří Těch vonných koupání v studánkách s lesní zvěří jež dělala nám lesní strýčky Tvé údky hádku přelíbezný A na dříku jak od princezny ňadérka mušelínem krytá pružná a líbezná a hbitá veselá jako veverky naprosto neuchopitelná obzvláště Bětka ta mrška vpravo vzpomínáš Pak přešla léta Tu mě máš A znovu vyzván jarostí tvého těla uléhám k aktu tříčtvrtečního taktu slavnostně troubě fanfáry žasna odhaluji tajemství tvého mládí legrační Kašpárky tvá prsa na gumičku

U mě na bělidle Intenzívně se bělím dětským mýdlem coby stéblem k dosažení úbělu srdce a jednou týdně posiluji mýdlem s jelenem a ač se stále máčím nerezavím si v touze pohříchu nebílé a s tebou mladá paní v kombinaci Však 20.8. transmutován dotykem mýdlové vůně dětství poklekám vedle tebe na písku a oba s citem přednášíme tu báseň že Bábo bábo bábovičko raz dva tři už jdu Je podvečer a z polí voní obilí po heřmánku maminka volá Děti pojďte jíst tu máte chléb a mléko Je nebezpečné mydlit se v zralém věku dětským mýdlem s jelenem navíc a snít si mladou krásnou paní Konce jsou jiné než dřív

Zaplač mi aspoň trochu když ti čtu svoji novou báseň abych se dojal že tě dojímá že bolest prosekávané pásky psacího stroje je trochu vykoupena tvými slzami že nebušil jsem marně ve svém osamění

S každým dnem    odchází mi z paměti      jeden z těch dávných      co jsem žil       a zanechává po sobě      jen neurčitou vůni      po které srdce točí hlavu Snad žiji už jen kvůli mrtvým Je těžké od nich odejít

S každým dnem    odchází mi z paměti      jeden z těch dávných      co jsem žil       a zanechává po sobě      jen neurčitou vůni      po které srdce točí hlavu Snad žiji už jen kvůli mrtvým Je těžké od nich odejít

Tiše a po nocích zarůstám mechem přesně definovaného smutku stesku prázdnoty jak starý vykotlaný pařez studánka za mnou po dešti někdy zeleně světélkuji Smrtka bledá usnout nedá kdesi ve mně ťuká za mák něhy A komu já ji dám když se už ani nehýbám

Tiše a po nocích zarůstám mechem přesně definovaného smutku stesku prázdnoty jak starý vykotlaný pařez studánka za mnou po dešti někdy zeleně světélkuji Smrtka bledá usnout nedá kdesi ve mně ťuká za mák něhy A komu já ji dám když se už ani nehýbám

koláže © Miroslav Huptych vyrobila © Dagmar Petrášková 2008

Prohlášení autora   Po takřka stoletém váhání, jestli si mám či nemám vydat své napůl celoživotní „dílo”, byl jsem k tomu v podstatě přinucen. Viníky neoznačím. Knížka, shrnující na jednu kopu verše rozličných žánrů, různého časového rozpětí i rozličných kvalit. Ale co bych asi vyřadil z básnické sbírky, ponechávám v této knížce, která tak svojí strukturou vytváří jakýsi lyrický deník lidského života, mého života. Svoji poezii beru napůl vážně, ale i napůl nevážně. Také rád provokuji. Pro orientaci : narodil jsem se r. 1935, první verše jsou z let, kdy mi bylo 21 (ano, i mně kdysi bylo tak málo !). Poslední jsou o více než 50 let mladší. Nebo starší, jak se to vezme. Jsem totožný s geologem mineralogického vzdělání, jedním ze zakladatelů brněnské Iksky, za bolševika divadelním psancem ze starého Malostranského Orfea, propagátorem Egona Bondyho, Othellem a principálem z Divadelních poutí na Střeláku, orgány státní správy vyděděným principálem divadla Orfeus s jeho dvěma sekcemi - Putující královskou šekspírtovskou divadelní společností a Krytovým divadlem, dostal jsem Poděbradskou růži za celoživotní otročení poezii coby recitátor, léta jsem propagoval na Šestce ČRo nežádoucí texty za bolševika zakazovaných autorů, jsem i jedním z neviditelných herců Českého rozhlasu. Bydlím v Praze, ač srdcem pořád spíš Brňák.   Radim Vašinka