ÚSS PdF UP OLOMOUC Petra Křížkovská OHROŽUJÍCÍ RODINA V KONTEXTU PRAKTICKÉ ORIENTACE OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ÚSS PdF UP OLOMOUC Petra Křížkovská

Příspěvek je orientován do oblasti speciálněpedagogické andragogiky. Zaměřuje se na stručné zmapování situace dospělého člověka s mentálním postižením v kontextu aplikace nevhodných výchovných stylů ze strany rodiny.

Moderní pojetí dospělých osob s mentálním postižením Z hlediska speciální pedagogiky, která zdůrazňuje individualitu každého jedince, nestačí členění osob pouze podle kategorizace (různé stupně mentální retardace), ale přidává se i míra sociálního uplatnění a praktické orientace v každodenním životě s ohledem na budoucnost člověka s mentálním postižením. 

Dospělost – různá pojetí Ekonomický model (dospělý = ekonomicky soběstačný) Sociální model (dosažení rolí dospělého člověka) Psychologický model (ustálení psychického vývoje) Pedagogický model (dospělost jakoby neexistuje = celoživotní učení) Právní model (dosažení 18 let věku) X možnosti dospělého člověka s mentálním postižením

Příklad č. 1 Že jsem jiný, jsem si začal uvědomovat asi někdy v 18 letech. To se mi smály děcka naší sousedky, že jsem debil, když kulhám a nechodím do školy…“ (Muž, 56 let. Dnes pracuje a bydlí sám, v mládí byl zbaven povinnosti docházet do školy. Po roce 1990 začal navštěvovat Večerní školu a posléze získal základní vzdělání.)

Příklad č. 2 Já jsem si říkala, že jsem divná, oni zlí. Nevěděla jsem, čemu se smějou a proč. Neměla jsem je ráda, byli zlí… Pak jsem přešla do zvlášťky a tam bylo fajn.“ (Žena, 48 let)

Příklad č. 3 Víš, to je nejhorší, jsem si pak řikala, že jsem teda blbá. Radši jsem nešla ven, ani tam k popelnici.“

Dospělost osoby s mentálním postižením Nutnost přestavby rodinných vztahů (respekt, soukromí) Nové stanovení pravidel Přiznání statutu dospělého Přijmutí dospělosti

Příklad č. 4 No, zkus něco udělat, když ti pak všichni řeknou, že to tak není. To už se ti pak teda nic nechce…Jsem mimino, to oni..tak myslí,no.“

Rodina Ve speciálněpedagogických tématech je rodina velmi frekventovaným tématem. Především v kontextu dětí a rodiny se zdravotním postižením. Rodině se nabízí otázky: Kdo bude opatrovník? Jakým způsobem se připravit na dospívání mého dítěte? Jak zajistit jeho další život, až se o něj nebudu moci postarat? Jak mu mohu vysvětlit, že jednou každý zemře? Až bude dospělý, jak bude žít? Bude pro něj lepší domov nebo nějaké zařízení? Bude lepší, když bude v kontaktu s jeho vrstevníky i v dospělosti? Jak to mohu zajistit? Jak to bude s rozdělením majetku?

Rodina Sdělení přítomnosti postižení (především neočekávaného) zákonitě vyvolává šok, smutek. Jednou z mnoha dalších obav je i reakce okolí.

Příklad č. 5 „Myslel jsem, že s ní nezvládnu jít ven. Všichni okolo přece museli vidět, že s ní něco není v pořádku…“

Příklad č. 6 „Nevěřila jsem tomu, do jejích půl roku jsem si to nepřipouštěla…“

Do jaké míry jsou rodiče schopni přestat vnímat jejich potomka s mentálním postižením za „malého“?

Nevhodné výchovné styly hyperprotektivní výchova liberální výchova rigorózní výchova punitivní výchova rozmazlující výchova zanedbávající a zavrhující výchova

Příklad č. 7 Matka třicetiletého muže s mentálním postižením navštívila svého syna v chráněném bydlení. Během návštěvy svého syna před ostatními spolubydlícími líbala na konečky prstů, paže, krk a hlavu. Často používala oslovení miláčku, drahoušku, zlatíčko a zdrobňovala jeho jméno. Na upozornění asistentů reagovala negativně a nerespektovala pocit studu, který jí syn dával najevo před ostatními obyvateli v chráněném bydlení. V rámci supervize týmu byl doporučen následující postup. Pověřený asistent promluvil s klientem a dohodli způsob, jak takovým situacím předcházet. Asistent zprostředkoval setkání s matkou. Tým oslovil externí psycholožku, která zmíněné situace s matkou probrala. Následně došlo ke vzájemné dohodě a respektování práva na přiměřené zacházení a oslovování.

Často člověk s mentálním postižením vyrůstá od raného věku v rodině a jeho sociální kontakty probíhají pouze v nejbližším okolí. Nemá možnost se scházet se svými vrstevníky, je permanentně pod dohledem rodičů či dalších rodinných příslušníků.

Příklad č. 8 Já, když sem se sem dostal..tak tady to bylo hrozný..ti lidi...nikde moje věci..auta..nic. Ráno mě budila mamča a já tady sem musel to..sám..To se mi nelíbilo. Když sem sem přišel, musel sem si mazat chleba..teď už mi to de.“

Příklad č. 9 „Chodil jsem s mamkou na nákupy, to jo, to jsem chodil. Pak jsem přišel tady za chlapama na můj pokoj, kde teďko jsme. Pamatuju se, že jsem šel pro jídlo. Ale prodavka na mě nebyla hodná, myslela si, že jsem úplně blbej. Chtěl jsem chleba, ten, jako mama. To prodavka byla hloupá, že nevěděla. (Výše popsané je úryvek z rozhovoru od klienta, který (kvůli hospitalizaci matky v nemocnici po třech měsících pobytu v domově pro osoby se zdravotním postižením byl přestěhován do chráněného bydlení) šel s asistentkou nakupovat. Paní prodavačka v obchodě se jej zeptala, jaký chleba chce – jestli krájený nebo celý, žitný nebo pšeničný… A pan T. jí opakoval, že chce „ten od mamy“. )

Příklad č. 10 „Já vždycky když přijdu k doktorce, tak mi říká Maruško pojď dál, ona teda vůbec neví, že pracuju a to mě docela štve, je to mladá holka. Taky jí netykám. Mama mi řekla, že to Maruško je v pořádku, že to doktorka může“ (Jde o ženu ve věku 42 let, které byla v jejích 8 letech (!) diagnostikována lehká mentální retardace, poté už nedošlo k rediagnostice.)

Dospělý člověk s mentálním postižením – stavěn do role dítěte Pojmenování člověka pomocí přezdívek, zdrobnělin Komunikací výhradně s doprovodem Ignorací Výsměchem Vybavením pokoje (dětský nábytek, výzdoba)

Příklad č. 11 „Mama to nechce, ať bydlím sám..já bych rád..tady s klukama..mají tam místo, v pokoji u nich. Doma mě to nebaví, nechci chodit pořád krmit do parku. Chci ke klukům.“

Sebehodnocení Sebehodnocení a vnímání sebe sama je ovlivňováno vztahem širšího okolí a reakcemi blízkých osob na příslušného člověka s postižením. Proces sebehodnocení úzce souvisí s výchovou a procesem motivace, proto by měl tvořit nezbytnou součást edukačního procesu od raného věku dítěte.

Příklady na závěr „Jsem ráda, že jsem v domečku, mám to svoje..“ (Žena, 32 let) „Jo, líbí se mi tu, můžu si vzít koho chci na kafe... návštěvu.“ (Muž, 41 let) „Můžu dělat co chci a kdy, jak...“ (Muž, 34 let) „Úplně sama si vařím, když mám chuť na oběd...“ (Žena, 33 let)

Petra Křížkovská petra.krizkovska@seznam.cz Děkuji za pozornost! Petra Křížkovská petra.krizkovska@seznam.cz