Vertebrogenní poruchy-hyperlordóza, funkční poruchy páteře

Vertebrogenní poruchy Jde o choroby, které ohrožují jedince i celou společnost zejména pro jejich mimořádně frekvenční výskyt. Je to onemocnění, které má až 35% roční prevalenci a celoživotní prevalenci až 70–80 %. Degenerativní změny na páteři má přítomno 90 % mužů nad 50 let a 90 % žen nad 60 roků. Nejde však jen o vysoký výskyt degenerativních změn, ale má to i velký dopad socioekonomický.

Vertebrogenní onemocnění jsou na prvním místě mezi chorobami, které vedou k omezení pracovní aktivity, jsou na 2. místě (po chorobách z nachlazení) v nemocnosti a jsou 5. nejčastější příčinou hospitalizace. Závažnost tohoto problému dále dokumentuje údaj, že 1 % populace je přechodně a 1 % trvale v pracovní neschopnosti pro vertebrogenní nemoci. Všechny tyto skutečnosti ukazují na to, že jde o chorobu, která mimořádným způsobem ovlivňuje práci všech praktických lékařů a velkého počtu dalších odborníků, ovlivňuje také zásadním způsobem ekonomiku společnosti a zdravotní rozpočty.

Vertebrogenní nemoci bývají někdy přesto podceňovány proto, že jde většinou o choroby, které nemocné neohrožují na životě a že značná část se jich zase upraví bez ohledu na druh léčby, kterou podstoupí. Většina těchto nemocných se léčí sama a nevyhledává pomoc lékaře. Menší, ale významná část je diagnostikována a léčena u praktického lékaře a ještě menší část (ale v absolutních číslech se stále jedná o velký počet) vyhledá pomoc specialistů (neurologů, ortopedů, rehabilitačních pracovníků), kteří musí řešit ty nejsložitější případy, které se již samy nebo základní léčbou neupraví.

Vznik vertebrogenních poruch vertebra - latinské slovo znamenající obratel, genesis - řecké slovo označující původ. Spojením obou výrazů vzniklo slovo označující, že příčina poruchy je přímo v páteři. Příčin vertebrogenních poruch může být celá řada: zánětlivá onemocnění páteře, funkční poruchy, degenerativní změny, nádory, onemocnění svalů, nesprávná činnost svalů, neurologická onemocnění, poruchy látkové přeměny, stavy po úrazech, vnitřní onemocnění, bolest přenesená z jiných tkání atd.

Vertebrogenní onemocnění lze definovat jako soubor funkčních a degenerativních onemocnění páteře, manifestujících se obvykle bolestí některého úseku páteře nebo bolestí vyzařující z páteře do jiných částí těla. Vertebrogenní syndrom Jedná se o poruchu pohyblivosti páteře, neboť je přerušena reflexní vazba mezi obratli a příslušným párem míšních nervů.

Hyperlordotické držení (tzv.prohnutá záda) Hyperlordóza čili zvětšená lordóza bederní je vůdčím příznakem posturální odchylky, vyplívající z nadměrného sklonu pánve. Projevuje se nápadným prohnutím bederní oblasti to je zapříčiněno zkrácením bederního vzpřimovače, flexorů kyčle a ochablými břišními a hýžďovými svaly Náprava: cviky posilující svalstvo břišní, hýžďové a zádové a protažení flexorů kyčle a bederních vzpřimovačů

Funkční porucha páteře Vertebrogenní porucha Tato porucha označuje stav, kdy vznikla funkční kloubní blokáda vlivem uskřinutí meniskoidu v mezipáteřním kloubu, nebo funkční poruchu v důsledku zvýšené pohyblivosti. Meniskoid je vazivová tkáň, která je na jedné straně pevně spojena s kloubním pouzdrem a její druhý konec se volně pohybuje v mezikloubní štěrbině. Úloha meniskoidu je, že při pohybu v kloubu vyrovnávají povrchové a okrajové nerovnosti kloubních plošek. Dokonalá kluzkost meniskoidu a kloubních plošek je zajištěna synoviální tekutinou.

Funkční porucha páteře tedy znamená, že funkce páteře je porušena omezením pohyblivosti, které je odstranitelné bez následků. Vertebrogenní poruchy, zejména funkční porucha páteře, byly postupně vysvětlovány podle různých teorií.

Teorie zánětlivá Vertebrogenní poruchy byly zpočátku zařazeny do oblasti revmatických onemocnění nebo byly označovány prostě jako revmatismus. Bylo tak proto, že s pojmem revmatismus byl ztotožňován i pojem zánětu. Každý zánětlivý proces vyvolává bolest, která je nejčastěji příznakem vertebrogenních poruch. Z tohoto důvodu byly vertebrogenní potíže považovány za zánětlivé onemocnění páteře a měkkých tkání uložených a probíhajících kolem ní. Důkazy prokazující přítomnost zánětu však byly nedostatečné. S tím i zánětlivá teorie začala upadat a hledala se jiná příčina vertebrogenních obtíží.

Teorie degenerativních změn Degenerativní změny jsou takové, které vedou k trvalým změnám na páteři. Tyto změny jsou způsobeny poškozením jedné nebo více páteřních struktur, mezi které řadíme meziobratlovou ploténku, kloubní chrupavku, vazivový aparát a nervovou či svalovou tkáň. Takto poškozená páteř není schopna plnit svoji funkci, a to zejména při zvýšené zátěži. Obtíže se nejčastěji projevují na krční a bederní páteři. To proto, že na bederní páteř je vyvíjen největší tlak a krční páteř je nejvíce pohyblivá, tudíž i nejméně stabilní.

Proč vznikají degenerativní změny? Vývoj degenerativních změn je proces dlouhodobý. Je ovlivňován odolností pojivové tkáně, chrupavek, kostí atd. Degenerativní změny páteře vznikají z nejrůznějších příčin: 1.) Nerovnoměrné zatěžování páteře a dlouhodobě se opakující přetěžování některých úseků páteře. Tím vznikají mikroskopická poškození kostěné i vazivové tkáně. 2.) Zvýšená hybnost neboli hypermobilita. Ta vzniká uvolněním vazů nebo kloubního pouzdra. 3.) Projev přirozeného stárnutí organismu. U lidí nad 50 let jsou degenerativní změny velmi časté a u lidí nad 70 let se vyskytují v 90%.

4.) Důsledek úrazu. 5.) Vývojové poruchy jak páteře, tak i jednotlivých obratlů. 6.) Poruchy látkové přeměny a různá jiná onemocnění 7.) Degenerace meziobratlových plotének – projevuje se snížením meziobratlového prostoru. To způsobuje snížení schopnosti tlumit nárazy a zvyšuje se zatížení okolních struktur. Na povrchu ploténky se tvoří nerovnosti a trhlinky. V pokročilých případech nacházíme podél obratlových těl zobáčkovité výrůstky, ty mohou dráždit okolní struktury, především míšní pleny a míšní kořeny.

Teorie výhřezu meziobratlové ploténky Mezi další možné vysvětlení vzniku vertebrogenních poruch patří i výhřez meziobratlové ploténky. Důsledkem změny polohy meziobratlové ploténky jsou kloubní blokády a bolesti v zádech s vyzařováním do končetin. Tato hypotéza byla podpořena rozvojem chirurgie, protože se zjistilo, že po odstranění výhřezu operací byla převážná většina nemocných zcela bez obtíží. Zároveň tím byla i definitivně vyvrácena zánětlivá teorie potíží. Na druhé straně měla tato teorie i negativní vliv. Každá bolest v zádech a v páteři byla posuzována jako výhřez ploténky. To způsobilo, že se pozornost upínala pouze k meziobratlové ploténce místo na celou páteř.

1.) Kdyby každá vertebrogenní porucha byla způsobena výhřezem ploténky, musel by prakticky každý nemocný být operován, což není vždy nutné. 2.) V některých případech byl výhřez ploténky prokazatelně zjištěn, avšak nepůsobí nemocnému obtíže. 3.) U některých pacientů se projevuje kořenový syndrom, a přesto se při operaci výhřez meziobratlové ploténky nenajde. U těchto nemocných jde o vyklenování ploténky a ne o její výhřez. Kořenový syndrom charakterizuje bolest, která se promítá v pásech, probíhající po povrchu horní nebo dolní končetiny. Příčinou je mechanická komprese nebo mechanické dráždění.

4.) Kořenový syndrom může být vyvolán i jinou příčinou než výhřezem meziobratlové ploténky. 5.) Existují klouby, kde meziobratlové destičky nejsou, a přesto vzniká funkční kloubní blokáda. A tak se také u této teorie došlo k závěru, že výhřez meziobratlové destičky není všeobecnou příčinou funkčních vertebrogenních poruch.

Použitá literatura Bursová, M. (2005). Kompenzační cvičení. Praha: Grada. Buzková, K. (2006). Strečink Praha: Grada. Čermák, J. et al. (1992). Záda už mě nebolí, Praha. Haladová, E., & Nechvátalová, L. (1997). Vyšetřovací metody hybného systému. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Hálková, J. et al. (2001). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební texty I. část - obecná]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. Hošková, B., & Matoušová, M. (2000). Kapitoly z didaktiky zdravotní tělesné výchovy. Praha: Karolinum. Janda, V. (1996). Funkční svalový test. Praha : Grada Publishing. Kabelíková, K., & Vávrová, M. (1997). Cvičení k obnovení a udržení svalové rovnováhy (průprava ke správnému držení těla). Praha: Grada Publishing. Kolář, P. et al. (2009). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galém. Kyralová, M., & Matoušková, M. (1995). Zdravotní TV, Sport pro všechny, Praha. Kyralová, M., & Matoušová, M. (1995). Zdravotní TV, 2. část, Sport pro všechny, Praha. Novotná, H. (2001). Děti s diagnózou plochá noha. Praha: Olympia. Lewit, K. (2003). Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. Praha: Sdělovací technika. Přidalová, M., & Riegerová, J. (2002). Funkční anatomie II. Olomouc: Hanex. . Rašev, E. (1992). Škola zad. Praha: Direkta. Riegerová, J., & Ulbrichová, M. (1993). Aplikace fyzické antropologie v TV a sportu (příručka funkční antropologie). [Učební texty]. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Schreiber et al. (1998). Funkční somatologie. Jinočany: H & H. Syslová, V. et al. (2003). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební text II. část - zdravotní tělesná výchova při jednotlivých druzích oslabení]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. Tanner, J. (1995). Co s bolavými zády. Bratislava: Perfekt. Véle, F. (2006). Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. Praha: Triton.