Zvuková stránka jazyka Hláskosloví Zvuková stránka jazyka

Význam výslovnosti „Popravit / ne / poslat do vězení.“ „Prohlíželi jsme si ve spěchu vystavené zboží.“ „Největším nepřítelem jsou lijáky způsobené sesuvy půdy.“ tiší vs. tišší, raci vs. racci, nejasnější vs. nejjasnější

Hláskosloví – dílčí obory Fonetika – zkoumá mluvidla, hlásky a jejich tvoření, zvukovou stránku souvislé řeči Fonologie – zkoumá funkci hlásek v řeči (jak vytvářejí či mění význam slov: např. pes, les, ves) Ortoepie – zkoumá spisovnou výslovnost Logopedie – zkoumá a napravuje vady řeči a výslovnosti Fonetický přepis – doslovný záznam mluvené řeči, píše se v hranaté závorce – viz učebnice, s. 20

Mluvidla 1) ústrojí dýchací – z plic vychází výdechový proud vzduchu 2) ústrojí hlasové – proud vzduchu prochází hrtanem a rozkmitává hlasivky 3) ústrojí artikulační – zvuk přichází do rezonančních dutin (hrdelní, ústní, nosní) Vlastní mluvidla – jazyk, zuby, rty, zubodásňový výstupek, tvrdé a měkké patro, čelisti

Schéma mluvidel

Hlásky a slabiky Nejmenší jednotky řeči, učíme se nejdříve (hláskování a slabikování u dětí) Viz učebnice, s. 20: Rozdíl mezi hláskou a písmenem Pojmy – slabičné jádro, otevřená a zavřená slabika, slabikotvorné souhlásky r, l, m Úkoly 1, 2, 3 v učebnici Kdy neplatí shoda mezi hláskou a písmenem? – ě, i/y, ú/ů, ch, dz, dž

Hlásky – 1) samohlásky (vokály) a/á, e/é, i/í, o/ó, u/ú Proud vzduchu z plic nenaráží na žádnou překážku Výslovnost bez problémů V češtině se na jejich artikulaci podílí pouze dutina hrdelní a ústní – nemáme nosovky Zaokrouhlení rtů – u kterých samohlásek?

Hlásky – 2) souhlásky (konsonanty) Proud vzduchu z plic naráží na překážku v artikulačním ústrojí Výslovnost může být obtížná (u kterých souhlásek?) Místo tvoření souhlásek: Sledujte, kde vyslovujete tyto hlásky: P, B V, F T, D Ť, Ď K, G H

Třídění podle místa tvoření Retné – P, B, M Retozubné – V, F Zubodásňové – T, D, N L, R, Ř S, Z, C, DZ Š, Ž, Č, DŽ Předopatrové – Ť, Ď, Ň, J Zadopatrové – K, G, CH + zadopatrové N Hrtanové - H

Třídění podle znělosti Podle toho, zda se hlasivky vzájemně přiblíží a rozkmitají – znělé vs. neznělé Pomůcka – PITE KAFE SE ŠLECHAČKOU 1) Párové souhlásky (liší se pouze znělostí) Znělé – B, V, D, Ď, Z, Ž, G, H, DZ, DŽ Neznělé – P, F, T, Ť, S, Š, K, CH, C, Č 2) Jedinečné (nepárové) – M, N, Ň, L, R, J Ř může být znělá i neznělá (tře vs. dře)

Třídění podle nosovosti Na tvoření některých souhlásek (na rozdíl od vokálů) se podílí nosní dutina M, N, Ň, zadopatrové N (Hanka, Kongo) Při rýmě je nosní dutina uzavřena a vyslovíme je jako B, D, Ď („Všichni byli da bé prebiéře, jenom ty jsi debil!“)

Dvojhlásky Spojení dvou samohlásek v jedné slabice V češtině je původní pouze dvojhláska OU (louka, kouř) Přejaté dvojhlásky AU, EU (auto, euro) Pokud patří samohlásky do různých slabik, musí se vyslovit s tzv. rázem (např. prvouka)

Cvičení Určete, kdy se jedná o dvojhlásky: Pouze, strouha, poučný, doufat, poukázat, pravoúhlý, brouk, jednouchý, samouk, mouka Určete, kdy je Ř znělé a kdy neznělé: Keř, keře, křoví, keřík, dřevo, třetí Určete, které hlásky jsou znělé a neznělé: Pořád, slepec, rolník, smrk

Spojování hlásek v řeči Spodoba (asimilace) – přizpůsobení výslovnosti jedné či více souhlásek okolním souhláskám A) spodoba znělosti Jak se vyslovují tato slova? Podle jakých pravidel se spodoba řídí? zpěv, sbor, plod, plot, loď, vsadit, svatba, pod kopcem, msta, dub, když

Pravidla spodoby znělosti 1) týká se pouze párových souhlásek např. „m“ – směna vs. změna 2) dva a více souhlásek vedle sebe – celá skupina je buď znělá, nebo neznělá – záleží vždy na poslední souhlásce N+Z = ZZ (prosba) Z+N = NN (zpívat) 3) zvláštní případy – výslovnost skupiny „sh“ (shoda), souhláska „v“ (vtip vs. svatý)

Spojování hlásek v řeči B) neutralizace znělosti na konci slova se všechny párové souhlásky vysloví nezněle (zpěv, plod); výjimky (např. běž domů) Cvičení – jak se vyslovují tato slova: loďka, všechno, kdy, bez tebe, tak dlouho, nehty, včas, přes hory, led, mříž Pracovní sešit, s. 13/5, s. 14/6

Spisovná výslovnost - cvičení Čtěte nahlas s pečlivou výslovností: Čtrnáctý, šestnáctý, sedmdesát, osmdesát K obědu, v únoru, s Alenou, z okna, přes jez Po učení, poučení, neobyčejný, modrooký Prosba, mám několik proseb, přišel jsem, na shledanou, mango, dcera, jdeme, jméno dětský, francouzský, francouzští, vzbudit, vstávat

Spisovná výslovnost - cvičení Čtěte nahlas s pečlivou výslovností: předtucha, Anna, nejjedovatější had, před domem, nejcennější dárek, vzít s sebou, půllitr, rozsvítit, užší, těžší úkoly, čtyřruční hra, pár roků, mužský, ctnosti žen, rozštípnutá kost, přívlastek shodný, říkal-li to, panna, okenní rám, vyšší postava, tetiččin šátek

Výslovnost cizích slov Může být zachována výslovnost původního jazyka (pointa, revue, faux pas, interview…) Jinak snaha o přizpůsobení české výslovnosti SPECIFIKA 1) délka samohlásek – dvojí výslovnost (benzin, citron, sezona, kultura), nebo jen dlouhá (angína, bazén, disciplina…) Schéma / schematický, téma / tematický 2) výslovnost „X“ - [gz] v předponě ex- před samohláskou nebo znělou souhláskou (existovat, exotika, exhumace), jinak [ks] (extrakt, fixa, sexta)

Výslovnost cizích slov 3) „S“ – dvojí výslovnost i pravopis (diskuse/diskuze, renesance/renezance, resort/rezort) výslovnost [z] – gymnázium/gymnasium, filosofie/filozofie, univerzita/universita, prezident/president; v příponě –ismus/-izmus 4) „K“ – dvojí výslovnost (akát, plakát, inkoust), nebo jen [k] (cirkus, sekretářka, krém, demokracie) 5) „di, ti, ni“ – v cizích slovech [dy, ty, ny] (diktát, titul, minimální) 6) „sp, st, sk“ – stejná výslovnost (spekulovat, student, skandál)

Výslovnost cizích slov - cvičení Čtěte nahlas s pečlivou výslovností cizí slova: exploze, exemplář, exulant, excerpce, exil, luxus, praxe, existovat kultura, próza, komunismus, cirkus, plakát, nikotin, diplomatický, sport, skandál

Zvuková stránka souvislé řeči

Mluvený projev Výsledek působení mnoha jevů: Výslovnost hlásek a hláskových skupin Přízvuk a důraz Tempo a pauzy Melodie věty Barva hlasu Základem je modulace = obměňování výšky a síly hlasu, tempa řeči apod.

Přízvuk (akcent) Zvýraznění určité části projevu zesílením hlasu 1. dělení – slovní přízvuk (zvýrazňuje určitou slabiku ve slově – obvykle první) vs. větný přízvuk (zvýrazňuje určité slovo ve větě – obvykle na konci) Důraz – zesílený větný přízvuk, neřídí se žádnými pravidly, lze zdůraznit kterékoliv slovo Tys včera nepřišla s Petrem? Dám sestře nový šátek. 2. dělení – podle síly hlasu – přízvuk hlavní vs. vedlejší (např. ´několika,násobný, ´vítá,me tě)

Nepřízvučná slova 1) Příklonky – nepřízvučná jednoslabičná slova Přiklánějí se ve větě za přízvučné slovo Např. ´Vzal si ´rohlík. ´Dej mu to. ´Nemá se to ´říkat. 2) Předklonky – nepřízvučná jednoslabičná slova Přiklánějí se ve větě před přízvučné slovo Např. Už ´dost! Jak ´tohle ´můžeš ´říct? I ´on to ví.

Intonace a tempo Intonace – viz učebnice, s. 22 Tempo – spád řeči Záleží na – temperamentu mluvčího, obsahu sdělení, na posluchači, na daném jazyku Pauza – přestávka v řeči (důvody?) Frázování – členění řeči na logické celky pomocí pauz – odpovídá interpunkci „Popravit / ne / poslat na Sibiř.“