Úvod do ANATOMIE a FYZIOLOGIE 1

HISTORIE První poznatky o stavbě svého těla získával člověk- nechtěně, při zranění a jeho ošetřování Provádění pitev (byly základním zdrojem poznatků o stavbě lidského těla), bylo vždy závislé na společenské a kulturní úrovni dané společnosti STAROVĚK- připustil pitvu zvířecích a v některých kulturních obdobích i pitvu lidských těl Řečtí filozofové, přírodovědci a lékaři: Aristoteles (384 - 322 př.n.l.) a Galenos (129 - 200 n.l.) buď sami pitvali nebo měli základní anatomické vědomosti získané léčením poranění. Znali hlavní části kostry a některé orgány hrudní, břišní a lebeční dutiny i orgány pánve. Jejich znalosti byly pro středověk zachovány díky spisům arabského učence Avicenny. 2

Teprve NOVOVĚK znamenal pokrok v poznání stavby lidského těla. STŘEDOVĚK- nepřinesl ve studiu anatomie podstatný pokrok. Katolická církev zakázala pitvy lidských těl a při překročení zákazu následoval v podstatě trest smrti Mimoevropské kultury (asijské, africké a jihoamerické) dosáhly v některých směrech vyššího stupně poznání stavby lidského těla než byl evropský standart, ale evropskou lékařskou vědu významněji neovlivnily. Teprve NOVOVĚK znamenal pokrok v poznání stavby lidského těla. Zakladatel vědecké anatomie Adreas Vesalius (1514 - 1564), kriticky prověřil starověké anatomické poznatky, a na základě vlastních pitevních zkušeností sepsal první, skutečně vědeckou anatomii lidského těla. V českých zemích provedl v r. 1600 první veřejnou a podrobněji popsanou pitvu Jan Jesenský (Johanes Jessenius 1566 - 1621) lékař, profesor a rektor Univerzity Karlovy. 3

Jedním ze zakladatelů fyziologie byl Angličan W Jedním ze zakladatelů fyziologie byl Angličan W. Harvey (1578 - 1657), který navázal na nové anatomické poznatky a stal se objevitelem krevního oběhu. Další zásadní fyziologické objevy musely na své autory počkat téměř 200 let. Další významné osobnosti z oblasti fyziologie jsou: J.E.Purkyně (buňka), I.P.Pavlov (podmíněný reflex), K.Rentgen (paprsky X), T.Schwann (buněč.teorie), P.a M.Curie (radioaktivita), J.D.Watson (deoxyribonuk.kys.) Přes nesporný význam, který měly základní anatomické poznatky o stavbě lidského těla pro vývoj lékařských věd, začíná teprve v 19. století skutečně vědecký biologický výzkum (zavedením experimentu) podmíněný rozvojem fyziky a chemie. Teprve v průběhu 16. - 18. století se také postupně ustalovala náplň medicíny a biologie přibližně tak, jak tyto obory chápeme dnes. 4

LÉKAŘSKÉ VĚDY - zabývají se předcházením a léčením chorob a péčí o zdraví a harmonický vývoj člověka - spojují v sobě obory: 1, biologického charakteru (např. anatomii, fyziologii) 2, společenské vědy (psychologií, sociologií atd.) 3, speciální lékařské obory (chirurgií, patologií atd.) Obory biologického charakteru dělíme na morfologické a funkční. 5

BIOLOGIE (životavěda) = vědní obor zabývající se studiem živé hmoty (bioplazma) a vším co s ním souvisí, od chemických dějů probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy- tedy společenstva Dělí se na uzší obory: Zoologie= přírodní věda zabývající se studiem živočichů (fauny) Botanika (fytologie)= přírodní věda zabývající se studiem rostlin (flóry) Mikrobiologie= věda studující mikroorganismy, např. viry, bakterie, houby SOMATOLOGIE (tělověda, někdy také pod názvem antropologie) = nauka o struktuře a funkcích lidského těla - nejedná se o samostatný vědní obor, ale o didaktický předmět - shrnuje základní poznatky z anatomie, fyziologie, biologie atd.

Morfologické obory - studují tvar, vývoj a stavbu živých organismů - předmětem studia lékařské morfologie je člověk - lidské tělo - morfologické obory jsou historicky starší než obory funkční Podle pracovních metod rozlišujeme anatomii, histologii a embryologii. !!! Pozor: MORFOLOGIE = vědní obor biologie, studující stavbu a tvar živých organismů a jeho částí, a to jak na úrovni makroskopické anatomie, tak na úrovni mikroskopické histologie. Studuje tvarové změny a poměry za normálních podmínek i při nemoci patologie. 7

1, ANATOMIE = zkoumá organismy z hlediska jejich tvaru, velikosti, vývoje, stavby a uložení orgánů - klasickou pracovní metodou anatomie je pitva 2, HISTOLOGIE = se zabývá studiem mikroskopické a ultramikroskopické stavby tkání a orgánů - základní metodou je pozorování tkání ve světelném mikroskopu 3, EMBRYOLOGIE = obor studující vývoj oplozeného vajíčka a vývoj zárodku - studuje také vztahy mezi zárodkem a mateřským organismem (u savců) a zárodkem a vnějším prostředím 4, CYTOLOGIE- dnes již také samostatný obor = zabývající se zkoumáním buňky a buněčných organel - tvoří "strukturální" základ jedné části genetiky

Funkční obory - zkoumají fyzikální a chemickou podstatu životních projevů a činnost jednotlivých orgánů i organismů jako celku - základními pracovními metodami jsou pozorování a pokus Pokus je pozorování za přesně definovaných a zpravidla zjednodušených podmínek. Pokus využívá i pozorování na modelových organismech (pokusných zvířatech) a modelování s využitím výpočetní techniky. 1, FYZIOLOGIE = zkoumá výkony a funkce jednotlivých orgánů i organismů jako celku a řízení jejich činnosti - úkolem je poznat a pochopit podstatu těchto dějů a stanovit příčiny, které je vyvolávají 9

2, BIOFYZIKA 3, BIOCHEMIE 4, GENETIKA = studuje fyzikální změny, které provázejí činnost buněk tkání i organismů - studuje také působení fyzikálních vlivů na organismy, např. účinky různých typů záření - je to hraniční obor mezi biologií a fyzikou 3, BIOCHEMIE = vědní obor, který se zabývá chemickým složením organismů, přeměnami a funkcí různých látek v organismu, i působením chemických látek na živé organismy - biochemie je hraniční obor mezi biologií a chemií - speciální částí je např. nauka o jedech a jejich vlivu na organismus – toxikologie 4, GENETIKA = věda o dědičnosti a proměnlivosti organismů - studuje schopnost organismů předávat dědičné vlohy potomstvu - lékařská genetika studuje příčiny nemocí a možnosti jejich prevence 10

Speciální lékařské (medicínské) obory - jsou zaměřeny na studium podstaty chorob, jejich projevy, prevenci a léčbu - k oborům, které mají především preventivní charakter patří hygiena a lékařská genetika VNITŘNÍ LÉKAŘSTVÍ (INTERNA)= zabývá se projevy onemocnění vnitřních orgánů, diagnostikou, také jejich prevencí i léčbou CHIRURGIE= zabývá se studiem léčení nemocí a úrazů manuálním a instrumentálním ošetřením, především operacemi DĚTSKÉ LÉKAŘSTVÍ (PEDIATRIE)= zabývá se nemocemi dětského věku, jejich předcházení a léčení ŽENSKÉ LÉKAŘSTVÍ (GYNEKOLOGIE a PORODNICTVÍ)= zabývá se chorobami ženských pohlavních orgánů, léčením poruch plodnosti, také těhotenstvím a vedením porodu Rozvoj poznání vede ke stále větší specializaci. Uvnitř oborů vznikají podobory, které se věnují činnosti a chorobám jednotlivých orgánů včetně jejich prevence a léčby.

(z lat. ars medicina, umění léčit) LÉKAŘSTVÍ (MEDICÍNA) (z lat. ars medicina, umění léčit) = je věda o zdraví, stavech a chorobných procesech člověka, o způsobech léčení a předcházení nemocem - úkolem je chránit a zlepšovat zdraví lidí - úzce navazuje na biologii; opírá se o poznatky biologie, chemie, fyziky a stále více se prosazuje také informatika Zakladatelem tradice současného lékařství byl řecký lékař Hippokratés (již v 5 stol.před n.l.). Obvykle se obory medicíny dělí obory teoretické, paraklinické a klinické. Teoretické- např. genetika, lékařská etika, imunologie, neurovědy... Paraklinické- např. radiodiagnostika, klinická farmakologie, hygiena... Klinické- chirurgické x nechirurgické

Medicína jako celek představuje natolik složitou činnost, že vyžaduje specializace. Nechybí však ani integrující složka, kterou by měl ovládat všeobecný praktický lékař ("obvoďák"). STOMATOLOGIE (zubní lékařství) je odvětví lékařství, dentální věda, která se zabývá diagnostikou, terapií a prevencí chorob DÚ, zubů a tkání s nimi funkčně spojených. Lékař stomatolog se označuje jako zubní lékař, či obecně jako zubař, nesprávně někdy také jako dentista. Podle českého zákona o vysokých školách je takovému lékaři udělen titul doktor zubního lékařství (ve zkratce MDDr.), dříve dostávali titul doktor všeobecného lékařství (ve zkratce MUDr.).

1, základní stomatologické obory: ZÁCHOVNÁ STOMATOLOGIE (terapeutická stomatologie, konzervační zubní lékařství)- zabývá se diagnostikou a léčbou onemocnění zubů Základní nemoci zubů: zubní kaz (caries dentis), zánět zubní dřeně (pulpitis), zánět závěsného aparátu (periodontitis). Kariologie- řeší příčiny vzniku zubníku kazu, jeho diagnostikou a léčbou Endodoncie- léčení komplikací zubního kazu (infekce pronikla do zubní dřeně, popř. i ke tkáním ORTODONCIE (čelistní ORTOPEDIE)- zabývá se studiem příčin vzniku anomálních postavení, prořezávání a tvarů zubů a čelistí; zaměřuje se na diagnostiku a léčbu nepravidelnosti skusu (zubní rovnátka) a prevenci STOMATOLOGICKÁ PROTETIKA- rekonstrukční stomatologický obor, který se zabývá nahrazováním poškozených nebo ztracených zubů, měkkých tkání a kostí v oblasti DÚ, obličeje a hlavy

2, nadstavbové stomatologické obory: ORÁLNÍ CHIRURGIE (STOMATOCHIRURGIE)- zabývá se řešením nestandardních situací a problémů v oblasti DÚ, pomocí operačního zákroku s následnou pooperační péčí Dentoalveolární (orální) chirurgie- chirurgické výkony na zubech, výběžcích čelisti, měkkých tkání DÚ Kraniomaxilofaciální chirurgie- složitější chirurgické výkony v oblasti obličeje, krku a DÚ Ortognátní chirurgie- chirurgie čelistních a obličejových anomálií (deformity, rozštěpové vady atd.) Orofaciální onkologie- nádorová onemocnění v oblasti DÚ, lební báze, očnice a krku Orofaciální traumatologie- úrazy zubů a obličejové kostry 2, nadstavbové stomatologické obory: DĚTSKÁ STOMATOLOGIE (PEDOSTOMATOLOGIE)- zabývá se stomatologickou problematikou dětí a adolescenců; zvláštnosti ošetřování spočívají v odlišném profesionálním jednání, ve schopnosti lékaře pochopit situaci dítěte, zvládnout přítomnost rodičů a zejména získat rodiče a dítě pro aktivní spolupráce

PARODONTOLOGIE- studuje patologické pochody, které poškozují tkáně kolem zubu, také se zabývá chorobnými procesy na sliznici úst Časté onemocnění dnešní doby: parodontitis STOMATOLOGICKÁ RENTGENOLOGIE- zabývá se vývojem spojeným s objevy a zaváděním nových zobrazovacích metod, např. CT (výpočetní tomografie), MR (magnetická rezonance), PET (pozitronová emisní tomografie), metody invazivní radiologie atd. GERONTOSTOMATOLOGIE- péče o chrup a zubní náhrady u seniorské populace EPITETIKA- nauka o nefunkčních, pouze kosmetických náhradách ztracených nebo nevyvinutých částí (zubní protézy a náhrady)

ESTETICKÁ STOMATOLOGIE- zná různé způsoby, jak zkrášlit vaše zuby, zabývá se zanedbanými, poškozenými a zabarvenými zuby, jejich zápachem a dalšími nepříjemnostmi; všechny tyto estetické zákroky se neobejdou bez základní ústní hygieny- odstranění zubního kamene, plaku, pigmentace...(pískování, laser, fluoridace...) FORENZNÍ STOMATOLOGIE- posuzování mechanismu vzniku poranění a hodnocení závažnosti poranění v orofaciální oblasti (stížnosti na nesprávné ošetření, kousnuté rány, vhodnost poskytnutého ošetření apod.) DENTÁLNÍ IMPLANTOLOGIE- náhrada chybějícího zubu/zubů pomocí implantátu, který se zavádí přímo do místa, vzniklého po vytažení zubu; nejčastěji se tak děje min. půl roku po extrakci zubu, kdy dojde k dokonalému zhojení kostního defektu PREVENTIVNÍ STOMATOLOGIE- je soubor metod a opatření, jež mají zásadní význam pro udržení zdravého chrupu a krásného usměvu; zahrnuje preventivní kontroly, rentgeny zubů, instruktáže péče o chrup, jaké vybrat pomůcky a jak je správně používat, aby bylo dosaženo maximální účinnosti a požadovaného výsledku; jak se vyvíjí moderní medicína, dochází k obrovským posunům

Historie oboru stomatologie v českých zemích Prof. dr. František Nessel (1830-1876)- chirurg gynekologie a porodnictví, zakladatel českého zubního lékařství, předmět zubní lékařství začal v češtině přednášet na české univerzitě jeho syn prof. dr. Eduard Nessel (1851-1920). Prof. dr. František Kostečka (1893-1951)- proslavil se odbornými prácemi v chirurgické korekci; sepsal monografii Nauka o nemocech zubních a ústních Prof. dr. František Bažant- zakladatel zubní kliniky v Brně (1923) Prof. dr. František Neuwirth- zakladatel zubní kliniky v Praze (1945) Dalšími známýni stomatology, kteří se zasloužili o rozšíření oboru: prof. dr. Jan Jesenský, doc. dr. Mořic Baštýř, dr. Karel Wachsman st., prof. dr. Jaroslav Křečan, prof.dr. Jaroslav Žák, prof. dr. Jaroslav Švejda a další