SVAZ LYŽAŘŮ ČESKÉ REPUBLIKY Metodický dopis obecné základy didaktiky lyžování a snowboardingu pro OSÚ ZS SL ČR (2017) Obecné základy didaktiky Metodická komise OSÚ-ZL SLČR Petr Kutač
Obecné základy didaktiky Pro efektivní vedení výuky lyžování nebo snowboardingu je nutná znalost didaktiky. Proto je tato kapitola zařazena před metodickou část. Didaktika je teorie vzdělávání, která se zabývá formami, postupy a cíli ve vyučování. Pro potřeby výuky lyžování nebo snowboardingu budeme vycházet z didaktiky tělesné výchovy. Instruktor využívá pro správné vedení výukového procesu a splnění stanovených cílů: 1. Didaktické metody 2. Didaktické postupy 3. Sociálně-integrační formy 4. Didaktické řídící styly 5. Dodržuje didaktické zásady
didaktické metody Didaktické metody Didaktickou metodu můžeme chápat jako teoretický model uspořádání činností a časových aspektů, který je záměrně naplánován učitelem s ohledem na vytýčené úkoly a podmínky. Nejčastěji jsou vymezovány 4 didaktické metody: a) metody seznamování s učivem b) metody nácviku c) metody výcviku d) metody diagnostické a klasifikační
didaktické metody a) Metody seznamování s učivem Jedná se především o vytvoření vztahu žáka k lyžování nebo snowboardingu. Cílem je, aby se žák chtěl učit vybrané dovednosti, které mu umožní se zlepšovat. K tomuto můžeme využít: Metodu ukázky Instruktor předvede ukázku nacvičované dovednosti (tzv. přímá ukázka, nepřímá ukázka = např. použití videa, může být jako motivační prvek večer na kurzu). Tato metoda je při výuce nejvhodnější a to nejen pro výuku dětí. Metodu slova (slovní) Většinou doplňuje metodu ukázky (zejména u starších klientů). Pozor! U méně zkušených instruktorů se často objevuje chyba – příliš mnoho slovních instrukcí na úkor ukázky a cvičení. b) Metody nácviku Jedná se již o nácvik nových lyžařských dovedností. Pro zvládnutí nových dovedností můžeme použít: Metodu napodobení (imitace) Jedná se o napodobování známých pohybů. Nácvik pohybu můžeme doprovázet příběhem, pohádkou, představou známého. Tuto metodu s úspěchem využíváme zejména u malých dětí. Příklad: Při nácviku pluhu nepoužíváme termín: dáme lyže do pluhu, ale uděláme šipku, pizzu apod.
didaktické metody Metodu opakování Používá se při nácviku nových dovedností. Cvičení opakujeme dokud novou dovednost lyžař nezvládne (metoda je vhodná u nácviku hrubé koordinace). Pozor! Je nutné se vyvarovat bezduchému opakování, neboť to hrozí ztrátou motivace (žáka to přestane bavit a ztratí zájem o učení), je potřeba výuku zpestřit (např. formou soutěží). Metodu pasivního pohybu Učitel přímo na těle žáka upraví správnou polohu jednotlivých segmentů těla. Tato metoda se používá, pokud žák nedokáže provést nacvičovaný prvek na základě ukázky a výkladu. Příklad: Úprava lyžařského postoje pro jízdu šikmo svahem bezprostředně před rozjetím lyžaře. Metodu pohybového úkolu Jedná se o zadání úkolu, který když žák splní, tak správně provede nacvičovanou dovednost. Žákovi však není zadán nácvik dovednosti, ale splnění pohybového úkolu. Žák tedy nacvičuje určitou dovednost nevědomky, soustředí se na splnění zadaného úkolu, který mu může být jasnější, než případný popis nacvičované dovednosti. Rovnovážná cvičení ve vertikálním směru (pohyb těžiště nahoru-dolů). Zadání pohybového úkolu: podjíždějte brány, mezi bránami se narovnejte. Během jízdy se střídavě dotýkejte vnější strany bot.
didaktické metody Metodu hry Jedná se o nejpřirozenější způsob nácviku. Pokud se dítě učí formou hry, neztrácí motivaci, brání nástupu únavy a může se velmi rychle zlepšovat. Dítě to prostě baví. Typickým příkladem jsou soutěživé hry (velmi oblíbené zejména ve starším školním věku). Velmi dobře se můžeme inspirovat pohybovými hrami, které můžeme mnohé upravit pro využití při lyžování nebo snowboardingu. Příklad nácviku zdokonalení změny směru jízdy (střídání různých poloměrů oblouků): Navigace: Žáci utvoří dvojice. Jeden z dvojice sjede do vyznačeného místa (např. o 50 m níže). Pomocí holí naviguje jízdu svého partnera (hole doprava – oblouk doprava, hole doleva – oblouk doleva, hole nahoře – jízda rovně, hole u země – zastavení). Navigátor tak může určovat poloměr oblouku i jejich rytmus. Metodu pohybového kontrastu Metoda spočívá v tom, že učitel nejprve předvede sám chybnou ukázku a pak ukázku správnou, s výrazným zdůrazněním správného provedení a vymezením klíčových míst. Pozor! 1. Je nutné dodržení pořadí ukázek: nejprve chybná, po ní správná. V opačném případě by mohlo dojít ke špatnému pochopení (žáci si zapamatují to, co viděli naposledy). 2. Učitel nesmí nikdy použít pro chybnou ukázku žáka, kterému vyučovaná dovednost nejde („shodit“ může učitel jen sám sebe, nikoliv některého z žáků)! Příklad: Při nácviku základního sjezdového postoje provede učitel nejprve chybnou ukázku se spuštěnými pažemi a v záklonu, pak následuje správná ukázka.
didaktické metody c) Metody výcviku Jedná se o metody, které se používají především pro rozvoj jednotlivých složek zdatnosti. Jednotlivé metody se liší zejména v manipulaci se zatížením (souvislá metoda, střídavá metoda – fartlek, intervalové metody, přirozeného posilování, rychlostní metoda a další). Jelikož při výuce lyžování nebo snowboardingu není našim primárním cílem rozvoj tělesné zdatnosti (jejich složek) nebudeme se dále touto metodou zabývat. d) Metody diagnostické Diagnostika je nedílnou součástí výchovně vzdělávacího procesu a tedy i výuky lyžování nebo snowboardingu. Diagnostiku můžeme rozdělit na vstupní diagnostiku, diagnostiku v průběhu výuky a výstupní diagnostiku. Vstupní diagnostika nám umožní posoudit úroveň dovedností, se kterou vstupuje žák do výuky lyžování nebo snowboardingu. Slouží nám tedy především pro stanovení přiměřených cílů výuky. Diagnostika v průběhu výuky nám umožní odhalit a korigovat chyby. Výstupní diagnostika (např. po týdenním kurzu) nám umožní zhodnotit výsledek našeho pedagogického úsilí (úroveň zvládnutí učených dovedností). V praxi využíváme nejčastěji tyto dvě metody: Metoda pozorování Jedná se o sledování žáka, výsledky můžeme zaznamenávat do připravených formulářů (ve kterých jsou vypsány klíčové body sledovaných dovedností a jejich hodnocení) přímo na svahu, nebo využít videozáznamu a výstupní diagnostiku provést až při rozboru tohoto záznamu.
didaktické metody Zásady opravy chyb: První pokusy se neopravují (děti musí dostat čas). Opravovat pouze nejpodstatnější chyby. - Mluvit stručně, jasně a zřetelně. - Nekorigovat během jízdy. - Využít všech dostupných prostředků (např. video, manuálně, verbálně). Používat pozitivní korekci.
didaktické postupy 2.Didaktické postupy Patří k základním strategiím ve výuce a jsou jedním z určujících aspektů při výběru jednotlivých výukových metod. Existují tři didaktické postupy, které se v oblasti tělesné výchovy využívají. Komplexní postup Při tomto postupu je dovednost vyučována v konečné podobě (vcelku). Při jejím opakování dochází k jejímu upevňování a přechodu od hrubé formy provedení k finální podobě. Tento postup se používá zejména u malých dětí a začátečníků a při nácviku jednoduchých dovedností. Pozor! Je nutná neustálá korekce chyb a zpětná vazba, aby nedošlo k fixaci chyb, které vznikají při tomto způsobu nácviku (dovednost v hrubé formě provedení). Analyticko-syntetický postup Při tomto postupu se postupuje od nácviku dílčích pohybů k cílovému pohybu. Nevýhodou je, že se nerozvíjí rytmus pohybu. Tento postup se používá zejména při výuce dospělých, pokročilých lyžařů a při zdokonalování techniky. Úskalím může být pokus o následnou syntézu (zpětné spojení) pohybových dovedností do celkové dovednosti, což se může projevit např. v timingu, plynulosti provedení apod. Synteticko-analytický postup Jedná se o kombinaci předchozích postupů, používá se především při výuce sportovních her.
3. Sociálně-interakční formy Sociálně-interakční formy vyjadřují vztah mezi učitelem a žáky, nebo mezi žáky samotnými. Tyto formy můžeme rozdělit na základní a specifické. Základní formy: a) Hromadná forma b) Skupinová forma c) Individuální forma Pojmenování těchto forem většinou nevychází z didaktických, ale organizačních aspektů. Většinou se jedná o definování počtu žáků ve výuce (družstvu). Příklad: Skupinová výuka – výuka v počtu osob 4 – 12 Privátní (individuální) výuka – výuka v maximálním počtu 3 osoby
Sociálně-interakční formy a) Hromadná forma Při využití této formy všichni žáci provádí (cvičí) stejnou činnost (dovednost), plní stejný úkol. Při výuce lyžování nebo snowboardingu se jedná o velmi používanou formu. Pozitiva: Snadná kontrola skupiny, bezpečnost, systematičnost, efektivní zprostředkování učiva a časová ekonomičnost, řízená interakce učitel – žák. Negativa: Nevede žáky k vlastní aktivitě, podílu na řešení úkolu a samostatnému myšlení, nepodporuje rozvoj sociálních dovedností. Pozor! Pokud se nejedná o začátečníky, předpokladem použití této formy je homogenita družstva – všichni žáci by měli být na stejné výkonnostní a dovednostní úrovni. b) Skupinová forma Základní charakteristikou je rozdělení žáků do pracovních skupin. Z hlediska výkonnostního např. na výkonnostně homogenní nebo heterogenní skupiny. Společnou prací všech členů skupiny se pak řeší zadané úkoly. Učitel se u skupin střídá a podává zpětnou vazbu. Možnosti: Všechny skupiny plní stejný úkol – k dělení dochází z důvodu počtu žáků (např. ve školní TV). 2. Každá skupina plní jiný úkol.
Sociálně-interakční formy Pozitiva: Individuálnější a efektivnější přístup učitele při současné výuce většího počtu žáků, u žáků rozvíjí vzájemnou spolupráci, rozvoj osobních vlastností, vtažení žáků do řešení problému. Negativa: Protože skupiny řeší zadané úkoly samostatně, může dojít v nepřítomnosti učitele k chybné interpretaci prováděných cvičení a tím ke krátkodobé fixaci chyb. Ve skupině mohou převážit negativní osobní vlastnosti a narušit postup i efektivitu výuky. Využití a realizace při výuce lyžování nebo snowboardingu: Tato forma se může využít, pokud družstvo není homogenní z hlediska výkonnosti a dovedností (např. na lyžařských kurzech). S ohledem na zajištění bezpečnosti, však všechny skupiny musí řídit učitel, žáci tvoří při jízdě jedno družstvo, ale každá skupina bude realizovat jiný pohybový úkol, nacvičovat (zdokonalovat) jinou dovednost. Učitel tak střídavě pracuje se všemi skupinami. Jedná se o poměrně náročnou výuku. c) Individuální forma Učitel dává žákům samostatné úkoly, pracuje s žáky individuálně. S každým žákem pracuje samostatně. Při výuce lyžování nebo snowboardingu se většinou jedná o formu využívanou omezeně (např. při privátní výuce). Pozitiva: Učitel učí jen jednoho žáka, může vybrat postup, který žáku vyhovuje, doba učení jednotlivých dovedností se řídí tím, jak se žákovi daří. Negativa: Je časově náročný a ekonomicky neefektivní
Sociálně-interakční formy Specifické formy: Kruhový provoz (slouží pro rozvoj motorických schopností – rychlostních, silových …), s ohledem na primární cíl výuky lyžování nebo snowboardingu tato forma využívaná není (pouze v rámci sportovního tréninku lyžování nebo snowboardingu – lyžaři závodníci) Cvičení na stanovištích, někdy označováno jako variabilní provoz (slouží pro rozvoj pohybových dovedností, mohli bychom jej tedy využít i při výuce lyžování nebo snowboardingu) Doplňková cvičení (jedná se o jednoduchá cvičení, která žáci provádí samostatně mezi nácvikem dovedností řízených učitelem. Příklad při výuce sjezdového lyžování nebo snowboardingu: Příkladem může být tzv. „Parkur (Překážková dráha)“. Žákům vytýčíme trať, na které plní jednotlivé úkoly (výstupy, podjíždění, zatáčení, přešlapování, skok, brzdění …), které jsou vymezeny pomůckami (kužele, slalomové tyče, hříbky …). Obsahem trati by měly být takové dovednosti, které se žáci učili v průběhu kurzu a její absolvování by mělo prověřit zvládnutí těchto dovedností. Takovouto trať můžeme zařadit i do závodů na konci kurzu.
Sociálně-interakční formy Možnosti vedení výuky v družstvu při výuce lyžování nebo snowboardingu (možnosti interakce učitele a žáků) Jízda v “hadu“ Pozor na bezpečnost! Při tomto způsobu vedení družstva je nezbytná volba optimálního terénu (dostatečný prostor – nepřeplněné sjezdovky), při zastavování je nutné vybrat místo, kde se vejde celé družstvo. Zastavovat musíme plynule, při nečekaném a rychlém zastavení může dojít ke srážce jednotlivých členů družstva (všichni „na jedné hromadě“). 1. Instruktor jede první Výhody: výběr terénu, volba tempa a optimální stopy, volba poloměru oblouku, žáci kopírují jízdu instruktora (ale pouze žáci jedoucí hned za instruktorem) Nevýhody: instruktor nevidí na žáky, nemožnost opravy chyb žáků, žáci imitují chyby předchozího, jezdce (je nutné, aby se žáci pravidelně střídali za instruktorem) 2. Instruktor jede poslední (první jede žák) Výhody: instruktor má kontrolu nad žáky, instruktor může opravovat chyby žáků Nevýhody: Instruktor nemůže zasáhnout do vedení jízdy (tempo, stopa, poloměr oblouku), ani první žák za vedoucím jezdcem nemá optimální ukázku dovednosti (oblouků)
Sociálně-interakční formy Možnosti vedení výuky v družstvu při výuce lyžování nebo snowboardingu (možnosti interakce učitele a žáků) Jízda po jednom Hlavní nevýhodou jsou ztrátové časy – jede jeden žák a ostatní žáci stojí. Zefektivnit výuku můžeme tak, že budeme pouštět žáky po dvou (po třech), korekce proběhne až po sjetí všech žáků z družstva (je možné provádět při méně početných družstvech, instruktor musí již být zkušený, aby si zapamatoval jízdu všech žáků. Můžeme provádět také v případě, že s družstvem již pracujeme delší dobu, techniku jízdy žáků známe a jejich chyby se opakují). 1. Instruktor stojí dole Instruktor sjede vymezený úsek a demonstruje vyučovanou dovednost. Po jeho zastavení žáci sjíždí po sjezdovce (nejlépe na smluvené znamení – např. zvednutí hole). Výhody: žáci vidí bezprostředně po výkladu správnou ukázku, instruktor může individuálně opravovat chyby každého žáka Nevýhody: v případě potřeby (úrazu) nemůže být učitel okamžitě u žáka, časové prostoje
Sociálně-interakční formy Možnosti vedení výuky v družstvu při výuce lyžování nebo snowboardingu (možnosti interakce učitele a žáků) 2. Instruktor stojí nahoře Žáci sjíždí vymezený úsek, instruktor je pouští z družstva. Pozor! Musíme žákům (zejména prvnímu) přesně vymezit místo kde má zastavit. Výhody: v případě potřeby (úrazu) může být učitel okamžitě u žáka, je možné využít pro nácvik diagnostiky chyb („pouč se z chyb druhých“) (viz. příklad) Příklad: Vyjede první lyžař a instruktor diagnostikuje chyby, které jedoucí lyžař dělá v průběhu jízdy. Po dokončení jízdy prvního lyžaře vyjíždí druhý lyžař, který po dojetí předá hodnocení instruktora prvnímu lyžaři (takto sjíždí družstvo postupně až do posledního lyžaře). Diagnostiku posledního lyžaře provede instruktor. Nevýhody: žáci nevidí bezprostředně po výkladu správnou ukázku, časové prostoje
4. Didaktické řídící styly Jedná se o přesné uspořádání činností učitele a žáka během výuky. Didaktických stylů je celá řada. Vzájemně se doplňují a každý má své uplatnění v konkrétní didaktické situaci. Didaktické styly využitelné (využívané) ve výuce lyžování nebo snowboardingu: Didaktický styl příkazový Jedná se o direktivní řízení. Učitel přesně vymezuje úkoly, dává pokyny, informuje. Žák se snaží určenou činnost provádět přesně podle pokynů. Při výuce lyžování nebo snowboardingu asi nejčastěji používaný řídící styl. Didaktický styl se vzájemným hodnocením (reciproční) Žáci jsou rozděleni do skupin, jeden žák cvičí, druhý pozoruje, hodnotí a opravuje. Tento styl můžeme využít při učení žáků vnímat chyby („pouč se z chyb druhých“ viz. možnosti vedení výuky v družstvu). Didaktický styl se sebehodnocením Žáka se snaží po skončení cvičení uvědomit, jak se mu cvik podařil a jaké udělal případně chyby. Použití při výuce lyžování nebo snowboardingu: Po dojetí jízdy instruktor vyzve žáka, aby sám zhodnotil svou jízdu a aby řekl, jaké chyby během ní udělal. Pozor! Tento styl nemůžeme použít u dětí mladšího školního věku (nejsou dostatečně vyspělé) a u začátečníků (nemají dostatečné zkušenosti).
Didaktické řídící styly Didaktický styl s nabídkou Učitel nabízí žákům několik různě obtížných variant pohybové dovednosti. Žák samostatně rozhoduje o své výkonnostní úrovni. Příklad – nácvik různých poloměrů oblouků: Trojitá horizontála – postavíme trať z trojitých horizontál (vždy 3 slalomové tyče vedle sebe – v takové vzdálenosti, aby se dalo mezi nimi projet), lyžař si při jízdě vybírá, kolem kterých tyčí projede, čím vzdálenější tyče (ve směru horizontálním) volí, tím musí jet oblouky uzavřenější a jízda je náročnější. Didaktický styl s autonomním rozhodováním žáka o učivu Žák samostatně určuje problém, který chce řešit. Vzniká individuální program, autorem programu je samotný žák po objasnění problému učitelem. Příklad: Do lyžařské školy přijde klient (zkušený lyžař) s konkrétním požadavkem na zdokonalení techniky jízdy.
Didaktické zásady 5. Didaktické zásady Jedná se o nejobecnější pravidla didaktického procesu, která musí být respektována, aby byl vzdělávací proces úspěšný. Zásada přiměřenosti a individuálního přístupu Při výuce musí být zohledněny předpoklady žáka (viz. kap. 2.1). (Např. čím jsou žáci mladší, tím musíme používat pestřejší formy výuky, výuka trvá kratší dobu.) Zásada uvědomělosti a aktivity Žák by měl mít zájem o výuku, měl by si uvědomit a porozumět podstatě a záměru prováděných činností (cvičení). Aktivita se projevuje pozitivním přístupem, aktivitou a zvídavostí žáka (např. kladením otázek). Velmi důležitou roli hraje motivace ze strany instruktora. Zásada postupnosti (požadavek postupu) 1. Od známého k neznámému 2. Od hrubé formy provedení k jemnější 3. Od lehčího k těžšímu 4. Od konkrétního k abstraktnímu 5. Od částí k celku
Didaktické zásady Zásada soustavnosti (systematičnosti) a cílevědomosti Jedná se o promyšlené (logické) a cílevědomé řazení učiva. Při výuce lyžování nebo snowboardingu se jedná o: 1. Postup podle metodického řádu 2. Procvičování oblouků na obě strany 3. Upevňování a zdokonalování oblouků zvyšováním tempa jízdy 4. Vysvětlování a korigování podstatných chyb Zásada trvalosti Upevnění (pochopením) učiva, budování předpokladů pro aplikaci v aktuálních podmínkách (pohybová paměť – automatizace naučených činností). Zásada názornosti Žák si musí nejprve utvořit představu pohybu. Po vysvětlení pohybu musí následovat názorná a bezchybná ukázka instruktora (je možné použít i ukázku technicky nejzdatnějšího žáka – může rovněž sloužit jako motivační prvek). Zásada spojení teorie s praxí Jedná se o spojení teoretické (informační) roviny s praktickou činností. Žák by měl zde propojit všechny získané teoretické informace s praktickým cvičením.
Didaktické zásady Instruktor by měl: - Mluvit jasně a zřetelně - Při výkladu stát vždy čelem k žákům a dívat se jim do očí - Mluvit stručně, teoretický výklad nesmí převažovat nad cvičením („méně je někdy více“) - Žáky oslovovat jménem - Dodržovat zásady bezpečnosti - Družstvo postavit tak, aby bylo co nejméně vystaveno negativním vlivům (např. zády k větru) - Při výuce být autorita, ale výuka musí být zábava - Výuka musí být pestrá – užívat různé formy výuky - Nezapomenout žáky pochválit Cílem výuky je bezpečné lyžování nebo snowboarding a tedy poskytnout každému žákovi techniku odpovídající jeho dispozicím, která mu umožní bezpečné sjíždění.
Vyučovací jednotka v lyžování nebo snowboardingu Vyučovací jednotka je relativně stabilně uspořádaný systém hlavních faktorů výchovně vzdělávacího procesu. Je determinovaná obsahem a cílem učiva, prostorem, kde se realizuje a dalšími faktory (viz. podmínky výchovně vzdělávacího procesu). Struktura vyučovací jednotky: Vyučovací jednotka má tři části, které se liší svou délkou, obsahem i cílem. Úvodní část (dělí se na úvod a průpravnou část) Hlavní část Závěrečná část Vyučovací jednotka v lyžování nebo snowboardingu Délka vyučovací jednotky: Při stanovení délky vyučovací jednotky musíme vycházet jak z dispozic žáků, tak z klimatických podmínek. Obvyklá délka jejího trvání se u dětí pohybuje v rozmezí 2 – 3 hodiny (u menších dětí do 1,5 hod.). Pokud je výuka plánovaná na celý den, obvykle je rozčleněna na 2 samostatné jednotky v délce trvání 2 hodiny. Struktura odpovídá běžnému členění vyučovacích jednotek v tělesné výchově.
Vyučovací jednotka Úvodní část Hlavním cílem této části je uvést žáky po tělesné i psychické stránce do vyučovací jednotky. 1. Úvod Obsah: Kontrola výzbroje a výstroje žáků. Seznámení žáků s obsahem vyučovací jednotky – seznámení s cílem (jaké dovednosti se budou učit). 2. Průpravná část Obsah: Zahřátí organismu a rozcvičení (nejprve je nutné organismus zahřát – např. různé honičky, po zahřátí rozcvičit zejména ty segmenty těla, které budou při výuce zatěžovány či nejvíce namáhány – např. při pádech u začátečníků). Hlavní část Jedná se o nejdůležitější a nejdelší část vyučovací jednotky. Obsah: Opakování dovedností (prvků) z předešlé vyučovací jednotky. Nácvik nových dovedností. Procvičování nově učených dovedností (např. v proměnlivých podmínkách). Součástí hlavní části by měly být také zotavovací přestávky (u dětí do 10 let se doporučuje zařazovat je častěji). Unavené děti se hůře učí a hrozí zvýšené riziko úrazu.
Vyučovací jednotka Závěrečná část Tato část vyučovací jednotky uzavírá proběhnuvší výuku. Obsah: Uklidnění organismu (pohybově méně náročné hry, kompenzační cvičení). Zhodnocení výcviku (včetně pochval žáků). Informace o dalším programu (motivace k dalšímu výcviku, čas a místo srazu, čas odjezdu, odchod k ubytovacímu zařízení).
Bezpečnost při výuce Kontrola žáků před výcvikem Každá lyžařská výuka by měla začít nástupem, při kterém instruktor zkontroluje nejen výzbroj, ale i výstroj svých žáků (zda mají odpovídající oblečení, lyžařské rukavice apod.). Kromě přilby by žáci měli být vybaveni i vestou výrazné barvy (která zvyšuje jejich viditelnost). Místo výcviku Výcvik musí probíhat na takovém místě, které zvládne bezpečně sjet každý žák v družstvu. Pro malé děti a začátečníky je vhodné výuku realizovat v lyžařských školkách, které jsou odděleny od ostatních částí areálu (prostor, kde lyžují ostatní lyžaři). Minimalizujeme tak nebezpečí srážky žáků s jiným (rychlejším, těžším) lyžařem. Jízda na vleku Před využitím vleku v lyžařském výcviku je nutné zařazení průpravných cvičení pro nácvik jízdy na vleku (jedná se o imitační cvičení). Před samotnou jízdou na vleku by měli být žáci řádně poučeni. Základní pokyny: Způsob výjezdu na vleku (např. hole držíme v jedné ruce, ne v poutkách). Po výstupu z vleku co nejrychleji opustíme dojezdový prostor. V případě pádu co nejrychleji opustíme stopu a u kraje sjezdovky čekáme, až k nám přijede družstvo. Instruktor vyjíždí jako poslední (aby případně pomohl žákům s nasednutím, aby měl přehled, zda některý z žáků upadl a kde na družstvo bude čekat).
Bezpečnost při výuce Vedení družstva na sjezdovce Družstvo musíme vést tak, abychom minimalizovali srážku našich žáků nejen s projíždějícími lyžaři, ale také mezi sebou. Družstvo zastavuje vždy u okraje sjezdovky (nejlépe tak, aby již za družstvem nebyl prostor pro průjezd cizího lyžaře) na dobře viditelném místě (zásadně ne pod hranou). Žáci se do družstva zařazují tak, že zastaví mimo družstvo (nikdy ne nad družstvem – v případě pádu následuje „dominový“ efekt), a pak se zařadí zespod. Při vyjíždění z družstva je důležité, aby instruktor na začátku výcviku určil, zda se bude z družstva vyjíždět shora nebo zespoda a žáci to musí dodržovat, pokud instruktor nestanoví jinak (aby nedošlo ke srážce v případě výjezdu dvou žáků najednou).
Bezpečnost při výuce Volná jízda U žáků je velmi oblíbená, mnohdy se však během ní zvyšuje riziko úrazu. Minimalizaci nebezpečí úrazu můžeme dosáhnout: Učitel je stále přítomen i při volné jízdě. Přesně stanovíme žákům prostor, ve kterém bude volná jízda probíhat. Nejlepší a nejslabší žáci mohou dostat zvláštní úkoly, které budou v průběhu jízdy plnit. Pokud je sjezdovka dlouhá a členitá, stanovíme žákům přesně místa, kde budou zastavovat. Použitá literatura pro část didaktika: Kutáč P.(2011). Didaktika lyžování. In Česká cesta, Lyžování metodika výuky sjezdového lyžování. APUL. s. 21-37.
SVAZ LYŽAŘŮ ČESKÉ REPUBLIKY Děkujeme za pozornost Obecné základy didaktiky