Hodnotové tradice – ctnosti EvP (P-4) Pavel Seknička

Obsah přednášky Hodnotová tradice ve starověku – Sokrates, Platón, Aristoteles Hodnotová tradice ve středověku – křesťanské hodnotové koncepty (Aurelius Augustinus, Tomáš Akvinský) Novověké hodnotové (etické) koncepce – Benedikt Spinoza, Immanuel Kant

Sokrates ( 479 – 399 př. n. l.) Nastolení otázek „Jak má člověk žít?“ a „Jak má člověk správně žít?“; Poukázal na vztah poznání a hodnocení; Moudrost je považována Sokratem za nejvyšší ctnost a nejvyšší dobro, ale současně věděním; Další ctnosti – rozumnost, spravedlnost, statečnost, zbožnost a dobra jako zdraví, krása, bohatství a přátelství; Jaké jsou vztahy mezi dobrem a moudrostí, ale také mezi skutečným věděním a ctností.

Platón (428 – 347 př. n. l.) Platónův filozofický systém je idealistický – dobro jako nejvyšší idea, je středobodem světového dění, ke kterému všechno směřuje; Systém ctností: moudrost, statečnost, umírněnost, spravedlnost; Lidská duše je složena ze tří částí: žádostivá duše (pracující, řemeslníci), vznětlivá duše (vojáci a strážci), rozumová (racionální) duše (filozofové vládci); Obec, tj. městský stát: vládce, strážce, řemeslníci, obchodníci a zemědělci (pracující).

Platón – souvztažnosti systému ctností Moudrost – vládce- rozumová duše Skutečnost – strážci – vznětlivá duše Umírněnost – řemeslníci, obchodníci a zemědělci – žádostivá duše Spravedlnost – zachování vztahů v obci – zachování síly duše

Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) Etiku odvíjí od ctností, cílem etiky je dosažení dobra jako účelu lidského jednání; Etika vychází z metodologie realismu, tj. z konkrétních situací; Systém ctností zahrnuje 5 rozumových (dianoetických) a 11 morálních ctností (tuto skupinu dělí na obecné a specifické); V praktickém jednání se člověku odhaluje možnost si vybrat mezi dvěma alternativami, a proto je ctnost a etika založena na rozumu a svobodě, přičemž výhodu mají jednotlivci od přirozenosti k dobru disponovaní.

Aristoteles – specifické mravní ctnosti Specifické mravní ctnosti jsou členěny: Ve vztahu k hospodaření s penězi a majetkem (štědrost a velkorysost); Ve vztahu k vážnosti a cti (velkomyslnost, zdravá ctižádostivost a mírnost); Ve vztahu s druhými lidmi (pravdivost, humor, přívětivost); Ve vztahu ke společnosti (spravedlnost).

Aurélius Augustinus (354 – 430) Jeho etika má řadu specifických a originálních prvků, ale zároveň obsahuje velmi zřetelné stopy platónovsko-sókratovské a stoické tradice. Podle Augustina se jistota vědění zakládá na sebejistotě vědění. Augustin klade důraz na náboženské hodnoty víru, naději a lásku, zároveň však zdůrazňuje roli svědomí a milosti boží.

Tomáš Akvinský (1225 – 1274) Díky jeho hlubokému pochopení aristotelovské filozofie traktovat křesťanskou etiku nikoliv pouze jako morální teologii, jak bylo do této doby až na výjimky obvyklé (etika je součástí morální, praktické filozofie, ale také úzce souvisí s morální teologií, do centra zájmu staví ctnosti, jako vnitřní principy jednání). Ctnosti jsou významným druhem habitů – zdokonalují schopnosti; Akvinský rozlišuje intelektuální, morální, kardinální a teologické ctnosti. Akvinský vychází z toho, že člověk má rozum a svobodnou vůli, rozum člověka (intelekt) vede k pravdě a a tíhnutí (vůle) vede k dosahování dobra. Jelikož v ctnosti se mluví právě ve vztahu k dobru jsou cnostmi ve vlastním smyslu pouze morální ctnosti jako habity tíhnutí.

Tomáš Akvinský – rozdělení dobra Dobro vznešené, týká se ctnosti a přísluší plně člověku. K realizaci tohoto dobra napomáhá rozumnost, která je uskutečňována v blaženosti jakožto smyslu života. Dobro užitné, např. majetek, příslušná schopnost je vnímavost. Dobro potěšující, např. jídlo, projevem tohoto dobra je schopnost růstu.

Tomáš Akvinský – kardinální ctnosti a křesťanské ctnosti Rozumnost, resp. praktická moudrost Statečnost, kultivuje vznětlivost Umírněnost, tlumí žádostivost Spravedlnost, která je ctností vůle Křesťanské ctnosti: Víra, Naděje, Láska.

Tomáš Akvinský - svědomí Svědomí je formováno třemi faktory: První je vrozený, předem daný (synderesis) Druhý je moudrost, která obsahuje komplex názorů na metafyzické a náboženské otázky (sapientia) Třetí je vědění, které se opírá o osobní zkušenosti a poznání (scientia)

Tomáš Akvinský – spravedlivá cena, lichva, vlastnictví Spravedlivá cena – je stanovená vyšší autoritou, stojící nad prodávajícími a kupujícími Lichva je obchodování s penězi, kde výnos (zisk) je vztažen k času, který je statkem Božím a musí být přístupný ekvivalentně všem Vlastnictví, myšleno soukromé vlastnictví, udržuje společenský řád a stabilitu, nejistota vlastnictví vede k hospodářskému úpadku, je zdrojem politické nejistoty a společenských nepokojů

Benedikt Spinoza (1632 – 1677) Etiku vykládá geometrickým způsobem Etiku představuje na základě metafyzického konceptu, který ke svému zdůvodnění nepotřebuje žádnou oporu v náboženské víře. Je matematicky čirý, v každém okamžiku kontrolovatelný a přehledný výkladem jednotné souvislosti člověka, boha a přírody. Příroda nebo-li bůh je u Spinozi jedna substance

Benedikt Spinoza Jedna substance je sama sobě příčinou a projevuje se ve dvou aspektech: První aspekt je božská síla tvořící přírody, Druhý aspekt je příroda stvořená. Duch a tělesnost se projevují jako atributy substance nikoliv samotné podstaty. Božská substance samu sebe řídí v tom je její svoboda. Svoboda je Spinozou charakterizována jako poznaná nutnost. Lidská přirozenost je svázána nutností a zákonitostmi příslušného řádu. Život v souladu s těmito zákonitostmi vede člověka přirozeně ke sebezdokonalování a to znamená ke stupňování moci nad vášněmi a afekty.

Benedikt Spinoza Spinoza dělá rovnítko mezi tím, co je nutné a boží vůlí, a proto každé rozumové jednání souvisí s provázaností v přírodě je současně projevem rozumové lásky k bohu. I tato láska je afektům, ale natolik silou a formou odlišným, že neguje všechny ostatní afekty a v člověku zůstává nejvyšší ctnost v dosažení pravého klidu duše.

Immanuel Kant (1724 – 1805) Zaměřuje svoji pozornost na svět mravního řádu, který je pouze myšlený, ale přesto k němu máme přístup prostřednictvím našeho jednání, které nám určuje praktický rozum. Základem jednání je autonomní (svobodný) člověk. Kant hledá obecně závazné podmínky našeho jednání. Praktický rozum souvisí se sférou „věcí o sobě“ a ta nás zavazuje k jednání podle obecného zákona. Autonomie obecného zákona v sobě obsahuje závaznost mravního jednání osoby pro všechny ostatní členy společnosti.

Immanuel Kant – Kategorický imperativ Klíčový význam v Kantově nauce o morálce má kategorický imperativ, jež je spojen s ovlivňováním vůle. Vůle bere podle Kanta svou míru buď ze svého rozumu, nebo jsou pravidla jednání dána z vnějšku. Kantovy filozofické inspirace jsou většinou racionální povahy s cílem nalézt místa, kde dochází k souvztažnosti svobody a praktického rozumu. Kategorický imperativ má platnost obecnou a nepodmíněnou. To znamená, že jsme jím povinováni jednat podle mravního zákona a to čistě kvůli němu samému, bez jakékoliv náklonnosti nebo vzdoru. Kategorický imperativ nám neříká co máme činit, ale jak to máme činit.

Immanuel Kant – Kategorický imperativ V díle Kritika praktického rozumu je kategorický imperativ prezentován následovně: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy současně platit jako princip obecného zákonodárství.“ Být svobodný (autonomní) znamená být sobě samému zákonodárcem.

Immanuel Kant – Kategorický imperativ V základech metafyziky mravů charakterizuje kategorický imperativ takto: „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ „Jednej tak, abys používal lidství, jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy jako prostředek.“

Immanuel Kant – podmínky mravnosti Kant považuje za podmínky mravnosti: Nesmrtelnost duše Svobodu vůle Existenci boží Racionálně založená autonomní etika Kantova svým formalismem, na němž si tak zakládá je vzdálená skutečné lidské praxi.

Použitá literatura Seknička, P. – Putnová, A.: Etika v podnikání a hodnoty trhu. Praha: Grada Publishing, 2016, str. 47 – 60.