Duševní hygiena Duševní hygiena nepřivede člověka ke štěstí, ale může ukázat chyby, které štěstí a spokojenost ničí, podkopávají a varovat před nimi. Může také poskytnout základní rady, jejichž respektování se v životě vyplácí. „Avšak tam věda o životě končí a začíná umění života“ (Míček, 1986).

Rozvoj duševní hygieny – od počátku 20.století Američan C. W. Beers napsal v roce 1908 knihu „Duše, která se našla“ V roce 1948 vznikla Světová federace duševního zdraví WHO: Zdraví je stav relativní tělesné, duševní a sociální pohody.

Existují dvě základní pojetí duševního zdraví (Míček, 1986): Užší pojetí – duševní zdraví se ztotožňuje s nepřítomností příznaků duševní nemoci, nerovnováhy a poruch adaptace (jde o boj proti výskytu duševních nemocí, neuroticismu, toxikománii, poruchám chování) = boj proti výskytu duševní nemoci Širší pojetí – se snaží charakterizovat, popsat projevy optimálního duševního zdraví, což často splývá s popisem optimální životní adaptace (správná adaptace jako proces, jímž se stav duševního zdraví realizuje) = péče o optimální fungování duševní činnosti

S psychohygienou je to jako se zahradníkem… Zahradník musí znát rostliny, o které pečuje, takže i ví, co prospívá jejich růstu, v jakém prostředí se jim daří nejlépe, má přehled o možných nebezpečích a dokáže jim předcházet či se s nimi vyrovnat.

Psychohygiena není „namlouvání si nepravdy“ nebo „svatouškovství“ „Namlouvání si nepravdy neboli vymývárna“ nepředstavuje nic jiného než to, že něco sobě či druhým namlouváme. Přestože cílem psychohygieny je čištění mysli, k trvalým výsledkům zodpovědné svobody se neprolžeme ani si je nevsugerujeme, natož abychom si je koupili u specialisty. „Voda po kolena a jsem happy:-))“ „Svatouškovství“ znamená zakrývat si očí před skutečností, přehlížení nepříjemných skutečností. „To mě se netýká.“ (Mezuliánek, 2007)

Význam duševní hygieny aneb proč se o DH zajímat? 1) Prevence somatických a psychických onemocnění 2) Sociální vztahy 3) Pracovní výkonnost 4) Subjektivní spokojenost (Aišmanová)

Základní pojmy Duševní zdraví Adaptace Napište si, co pro vás tyto pojmy znamenají? Jak byste je definovali?

Duševní zdraví - stav životní pohody - stav organizmu, kdy struktury a funkce jednotlivých částí psychiky (struktury a funkce umožňující duševní život) nejsou porušeny - optimální životní adaptace

adaptace Adaptace – proces, v němž se osobnost přizpůsobuje měnícím se podmínkám vnějšího prostředí i svého vnitřního, subjektivního světa. Správná adaptace je jedním ze základních projevů duševního zdraví. Nesprávná adaptace - maladaptace, bývá příznakem neúplného duševního zdraví.

Znaky správné adaptace: - převaha aktivních způsobů adaptace - pružnost (flexibilita) - realistické uvažování - spolupráce s druhými

Znaky nesprávné formy adaptace – maladaptace: - převaha pasivních forem adaptace - regrese - rigidita - nerealistické vidění světa i sebe - soupeření (v sociální oblasti) - v emocionální oblasti – úzkost, strach, pocity méněcennosti, - egocentrismus, sebeobviňování

Mýty o duševní hygieně · Psychohygiena se mě netýká a pro můj život není důležitá. · Nemusím se moc starat, stačí, když o všem jenom přemýšlím. · Dělám to dobře, není třeba nic měnit. · Vše půjde samo, rychle a bez bolesti. · Půjde to tak, jak budeme chtít. · Důležité jsou pouze pocity, logika není potřeba.

Míček (1986) uvádí důležité známky růstu duševní rovnováhy: Upevnění tělesného zdraví Duševní rovnováha obvykle souvisí s tělesným zdravím, upevnění tělesného zdraví znamená zlepšení podmínek duševní rovnováhy.

Míček (1986) uvádí důležité známky růstu duševní rovnováhy: 2. Přirozenost – nepřetvařovat se, adekvátně a pravdivě projevovat, emoce, postoje, názory. 3. Sebeakceptace – sebepřijetí jako tichá radost z toho, že člověk je sám sebou, v souvislosti s tím dokáže člověk akceptovat i druhé lidi. „Nesnažte se být tím, kým nejste, buďte tím, čím jste.“

Míček (1986) uvádí důležité známky růstu duševní rovnováhy: 4.Akceptace druhých lidí – vytváření kladného vztahu vůči druhým lidem, schopnost hlubokých citových vztahů ke členům vlastní rodiny. 5. Nesobeckost – nezdůrazňování vlastní osoby, skromnost. 6. Schopnost čelit nesnázím – vysoká frustrační tolerance, tedy schopnost zvládat obtíže bez podrážděnosti a dalších nevhodných reakcí. 7. Nezávislost a vnitřní autonomie – souvisí s vysokou frustrační tolerancí, avšak místo zaměření na vnější podněty jde o zaměřenost do nitra, získat přiměřenou sebevládu nad svým vlastním organismem, ovládat závislost na druhých lidech, schopnost sebeovládání

Míček (1986) uvádí důležité známky růstu duševní rovnováhy: 8. Adekvátní sebepoznání - objektivní pohled na sebe sama bez sebepodceňování i sebepřeceňování. 9. Odvaha stále začínat – snaha o duševní růst a o napravování chyb co nejdříve po jejich zjištění. 10. Spokojenost a tichá radostnost – těžiště spokojeného člověka je uvnitř, ke spokojenosti patří pocit vděčnosti za život, který žijeme.

Míček (1986) uvádí důležité známky růstu duševní rovnováhy: 11. Jemnost, smysl pro krásu – duševní rovnováha přináší kultivovanost, vyšší vnímavost k umění i ke krásám každodenního života. 12.Výrazný smysl pro etiku – neprohřešovat se proti morálce, neubližovat druhým, uvědomovat si své vlastní chyby a omyly.

Zanalyzujte sami sebe podle výše uvedených znaků duševní rovnováhy a ohodnoťte se v jednotlivých znacích od nuly do desíti (0 – nejhorší známka). Sečtěte všechny hodnoty a vydělte počtem znaků (12), získáte průměr – výsledek vaší momentální celkové rovnováhy. (Louková)

Známky růstu duševní rovnováhy Mens sana in corpore sano (ve zdravém těle zdravý duch). Přirozenost. Schopnost čelit nesnázím (vysoká frustrační tolerance). Nezávislost a vnitřní autonomie. Objektivní pohled na sebe sama, sebepoznání (realistické sebehodnocení, otevřenost ke zkušenosti). Sebeakceptace – sebepřijetí (člověk, který dokáže sám sebe přijmout v objektivním odhadu svých vlastních sil, dovede také akceptovat druhé lidi). Odvaha ke stálému začínání (snaha o duševní růst a pokrok). Spokojenost a tichá radostnost. Smysl pro krásu (zjemnění a kultivovanost, vyšší vnímavost uměleckých děl i krás v každodenním životě). Akceptace druhých, sociální adaptace. Nesobeckost. Výrazný smysl pro etiku (hrubou chybou je ubližování komukoli, respektování zákl.morálních pravidel).

PSYCHOSOMATIKA

Jak vnímám pojem psychosomatika? Jaký je vztah mezi tělem a duší? Dokument Hranice v psychosomatice http://www.ceskatelevize.cz/porady/10213330156-hranice vpsychosomatice/20956226658/

PSYCHOSOMATIKA Psychosomatika je v dnešní době spojována především s medicínou. Vývoj přístupů k nemoci zahrnovaných pod současný pojem psychosomatický se v historii různil, ale s psychosomatickým myšlením, jak připomínají různí autoři (např. Tress, Krusse, & Ott, 2008; Morschitzky, & Sator, 2007; Baštecký, Šavlík, & Šimek, 1993), se setkáváme od počátku naší kultury.

Pohled na tělo (sóma) a duši (psyché) Descartes, karteziánský dualismus Descartes tělo, hmotu (“res extensa“) a ducha, duši (“res cogitans“) vnímal jako dvě rozdílné substance.

Další přístupy, které jsou postaveny na asymetrické pozici těla a duše. Tzv. mechanistický (též se používá označení mechanický) materialismus redukuje duši na funkci těla. Jakékoli chování člověka je vysvětlováno jako projev biochemické činnosti těla. Za opak tohoto postoje je možné považovat tzv. metafyzický idealismus, který přichází s názorem, že „duch vytváří hmotu“ (Smith, 2007). V neposlední řadě ani tzv. psychofyzický paralelismus, který připouští, že duševní děje probíhají souběžně s tělesnými, není holistickým přístupem, protože nevysvětluje, zda a jakým způsobem se ovlivňují.

Bossova námitka k termínu psychosomatika termín psychosomatika může být v tomto ohledu zavádějící, protože tím, že dává slova „psyché“ a „sóma“ vedle sebe, spíše vyjadřuje jejich součet: „…v základě hovoří o součtu dvou věcí, který vlastně vůbec neexistuje“ (viz Bossova studie Psychosomatická medicína: věda nebo magie?, cit. Hlavinka, 2011).

BIO-PSYCHO-SOCIÁLNÍ MODEL G. Engel (1977): „Jeho bio-psycho-sociální model uznává svébytnost fenoménů na každé z různých rovin systému. Žádná z rovin nemůže být zredukovaná na jinou. Přesto jsou jednotlivé autonomní roviny systému navzájem propojeny, a to historicky a vývojově vzniklými vazbami.“

Psychosomatika jako medicínský obor. Psychosomatika jako nadoborový základní postoj, který vede k vzájemné propojenosti tělesného s duševním a socio-kulturním bytím jedince.