Současné debaty v MV realismus liberalismus radikalismus

Scénáře budoucnosti Barša, P.; Císař, O. Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů. 2008. Šest alternativních podob možného vývoje: (1) „Nástup nového středověku“ (rozpad státních suverenit a národních zájmů, střetávání zájmů a identit jiných skupin než států – ekonomických, sociálních, ideologických, náboženských, etnických, kulturních, tedy nestátních aktérů jak na lokální, národní tak mezinárodní úrovni) (2) Posilování multilateralismu (uplatnění mezinárodního práva) (3) „Vítězství amerického impéria“ („neokonzervativní vize“, Fukuyama) (4) Návrat multipolarity (velmocí – Rusko, Čína) (5) Ustavení celosvětové unie (založeném na konsensu minima hodnot, nezbytného užití násilí, rovnoměrné redistribuce zdrojů pro život). (6) Její proměna do světového státu

„Nový středověk“ Teze o „návratu“ či nástupu „nového“ středověku předpokládá rozklad současného vestfálského systému suverénních národních států a nástup „postvestfálské éry“ – opětovného vzrůstu plurality politických aktérů v různých formách a vrstvách jak nad úrovní státu, tak pod ní. V tomto systému, který je podobný středověkému evropskému politickému uspořádání, neexistuje žádná dominantní a bezvýhradně suverénní autorita v podobě národního státu, identity a suverenity se vzájemně překrývají a soupeří, stát dokonce ztrácí monopol na užití násilí, objevují se opět noví aktéři působící „mezinárodně“ jako autonomní síla (třeba náboženství), soutěží různé formy univerzalismů, dochází k bojům o zdroje, secesím od etablovaných státních celků.

„Světový stát“ Alexandr Wendt „tři kultury anarchie“ v mezinárodních vztazích – hobbesovská, lockovská a kantovská. Wendt předpokládá postupný rozvoj mezinárodních vztahů od jejich hobbesovského charakteru (státy jako nepřátelé), přes lockovský (vestfálský systém – státy jako respektující se soupeři), až ke kantovské anarchii (příklad EU – státy jako přátelé), který musí následně vyústit v ustavení univerzálního světového státu. Oproti většině ostatních pozic v teorii mezinárodních vztahů se domnívá, že vznik (hierarchického) univerzálního státu je v podstatě nevyhnutelný jako důsledek evoluce politické organizace lidstva. Jednotlivé „kultury anarchie“ chápe jako předstupně vývoje k finálnímu opuštění vlády anarchie v mezinárodních vztazích, která má vyústit v univerzální stát. Současný systém OSN považuje za určité před-stadium jeho ustavení, které předpokládá v (dohledném) horizontu sta let. Za určitý ideál však považuje transnacionální vládnoucí struktury Evropské unie

Globalizace a MV Globalizace je rychle rostoucí „časoprostorová komprese“ (time-space compression) „borderless world“ „světověk“ „exploze vzájemné celoplanetární závislosti“ „runaway world“ „permanentní výjimečný stav“

„Noví aktéři globalizace“ Země „BRICS“ Brazílie Rusko Indie Čína Jižní Afrika Tyto ekonomiky se v roce 2050 vzhledem ke svému rychlému růstu mají stát dominantními ekonomikami světa

Politické důsledky globalizace - Dochází k výraznému oslabování tradičních aktérů MV (států) - I když státy stále hrají svou významnou roli ve světovém dění, globalizace postupně rozdíl mezi vnitřním a zahraničním děním stírá, hranice států se stávají průchodnými, přičemž vzrůstá vliv nadnárodních útvarů, mezinárodních uskupení a organizací. Zatímco ve 20. století moc státu enormně vzrostla, nyní hrozí až jeho vymizení. Hovoří se o „postsuverénních státech“ – moc se „vsakuje dolů i vzlíná vzhůru“. (loajality spjaté s regionem, náboženskou nebo etnickou identitou, regionalizace, náboženský fundamentalismus). Na druhé straně růst významu mezinárodních organizací (OSN, NATO, EU, WB, IMF, WTO).

Politické důsledky globalizace Podle Anthony McGrewa (2004) existují tyto názorové proudy: Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace). Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí. Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

Kritika globalizace Nejde o přirozený a spontánní vývoj, ale o neoliberální projekt Jde o globalizaci kapitalismu Jde o vytvoření světovlády (Global Governance) Většinou levicové ideologické směry, směřují kritiku proti globalizaci kapitalismu, mezinárodním vládním institucím a korporacím (anarchismus, komunismus) Ze strany některých pravicových ideologií taktéž kritika (konzervatismus, oslabení státu, západní hodnoty, demokracie)

Global Governance větší ovladatelnost globální ekonomiky a globálních politických procesů, zvýšení demokratické participace v rozhodovacích procesech na mezinárodní a globální úrovni zvýšená „manažerská“ efektivita mezinárodních institucí Má jít o instituci, mocenské centrum, nebo mezinárodní režim? (vláda principů, lidská práva…) nezbytnost čelit globalizaci (chaos, nestabilita) globální demokracie globální sociální spravedlnost reformovaná OSN X zneužitelnost, paternalismus, utopie zachování autonomie států moc neformálních a tajných vlivových uskupení? Světovláda, New World Order – příchod Antikrista?

Příklad přístupů – spory o GG Institucionalismus Je nejvlivnější perspektivou GG (neoliberální pozadí, výsledek neo neo syntézy). Stojí na představě, že již současné mezivládní instituce jako OSN, MMF či WB, které jsou produktem mezinárodního uspořádání po 2. Světové válce, jsou základem vznikajícího systému globálního vládnutí, toto se uskutečňuje uskutečňováno zejména skrze stávající mezivládní instituce a je záležitostí spíše manažerského, než politického přístupu Transnacionalismus Zaměřuje se primárně nikoli na státy a mezinárodní instituce, ale na ostatní subjekty (nevládní) a procesy, čímž doplňují v tomto smyslu redukcionistický institucionalismus, jeho pohled není státocentrický a elitistický, ale „inkluzivní“ a „politický“ přístup Kosmopolitismus Jde o širší a optimističtější pohled na globalizaci, než u instititucionalismu a transnacionalismu, spoléhá na potenciál lidského rozvoje a pokroku…, nespokojuje se s limitovaným řešením, jde o „velkou vizi“ proměny, optimismus a potenciál, silný normativní impuls

Příklad přístupů – spory o GG Hegemonismus Neomarxistický, „kritický“, (neo-)gramsciovský přístup, nejvíce sdílí s kosmopolitismem a feminismem, kritizuje aktuálně existující praxi GG, která je spojena s vládnoucími sociálními a ekonomickými vykořisťovatelskými strukturami a nerovnostmi, kritizuje hegemonii převažujícího globálního neoliberálního tržního kapitalismu a s ní souvisejícího GG, GG je v tomto smyslu nástrojem kontroly nad světem, hegemonickou strukturou posilující neoliberální kapitalismus, „dominance vykořisťování“, kritizuje americko-centrické pojetí světového řádu Rejekcionismus Stojí zejména na představách realismu jakožto klíčové teorii MV, která „přeceňuje“ roli států, jejich suverenitu, klade důraz na jejich autonomii, sebezájem a svépomoc, nedůvěru k ostatním, princip relativního zisku, naopak je nedůvěřivá k roli norem, dohod a dobré vůle… Pojem, synonymický k „izolacionismu“ či „nacionalismu“ sdružuje škálu silně kritických a odmítavých postojů vůči konceptu Global governance, které nevedou spor o povahu konceptu, ale odmítají jej v jeho podstatě. Rejekcionismus je v USA napojen na silnou izolacionistickou tradici amerických dějin, částečně taktéž silnou konspirativní a nábožensko-apokalyptickou tradici, případně naopak na hegemonistické pojetí moci USA ve světě.

Global Governance a náboženství podle přibližných údajů vyznává křesťanství asi 31 % světové populace, islám 23 %, hinduismus 15 %, čínská národní náboženství 7 % a buddhismus 7 %. Radikální formy islamismu či politického islámu instrumentalizují náboženství a podřizují je politickým cílům. To samozřejmě neplatí obecně, mnohé klíčové státy s islámským obyvatelstvem takové sekulární a demokratické politické formy v zásadě přijaly a více či méně úspěšně je rozvíjejí (Turecko, Tunisko, Indonésie apod.). Zajímavým postřehem v tomto kontextu je konstatování, že neutěšený vývoj v těchto oblastech není problémem světa islámu jako celku, ale převážně jeho (menší) arabské části. Toho si všímá kupříkladu Fareed Zakaria, když poukazuje na nearabské muslimské země a jejich nedokonalé, ale v zásadě fungující demokracie. Takřka miliarda muslimů žije v zemích, které splňují základní demokratické rysy (z toho již takřka půl miliardy jen v Indonésii a Indii), přičemž arabský islám reprezentuje jen cca 20 % muslimů světa. I proto Zakaria připisuje problémy arabského islámu spíše historickým, politickým a ekonomickým než náboženským faktorům.

Global Governance a jiná náboženství Obvykle se identifikují tři klíčové pohledy na vztah mezi islámem a politickými formami obvykle chápanými jako „západní“ – tradicionalistický, reformistický a islamistický. Tradicionalisté odmítají globalizaci jako dominanci Západu a westernizaci své kultury, přičemž chtějí hlavně udržet rysy tradiční islámské společnosti. Reformisté hledají cesty k porozumění mezi světy modernity a islámu a k přijetí určitého pojetí lidských práv a demokracie. Islamisté pak požadují vládu výhradně podle jimi interpretovaných principů šaríi a odmítají legitimitu jakékoli sekulární vlády či lidmi stanovené zákony. Od tradicionalistů se liší zejména tím, že přijímají četné prvky modernity (technologie apod.) a že absorbovali prvky jiných (univerzalistických) ideologií – panarabismu a socialismu, s nimiž se ostatně v islámském světě v minulosti neúspěšně experimentovalo. Islamismus má pak jako totalitní ideologie charakter „islamistického globalismu“, který požaduje vládu radikální verze výkladu víry jak ve světě islámu, tak i mimo něj – má univerzalistické aspirace a ve svém plném ideálním uskutečnění by islámské hodnoty a pravidla měly dominovat nad celým lidstvem v podobě celosvětového chalífátu.

Global Governance a jiná náboženství Z hlediska mezinárodních vztahů by k uspokojivému a mírovému soužití bylo postačující, kdyby „islámské“ státy respektovaly jiné státy ve smyslu konceptu dár al-cahd, tedy jako území mírové smlouvy – což v zásadě činí. Jejich spolupráce na strukturách globálního vládnutí je dána jejich členstvím v OSN a dalších mezivládních institucích. Luboš Kropáček píše, že „svým členstvím v OSN a akceptací její Charty tyto státy de facto odložily středověké islámské pojetí světa a přijaly sekulární pluralitu jeho mezinárodních struktur,“ i když do mezinárodních vztahů samozřejmě citelně zasahují „pozůstatky asymetrie ve vztahu státu a náboženství.“ Zásadním limitem pro šířeji pojaté globální vládnutí a hledání společných východisek s křesťanstvím, „západními“ hodnotami a hodnotami jiných civilizačních okruhů, je však islámské pojetí demokracie a lidských práv. Srov. KROPÁČEK, Luboš. Křesťansko-muslimské vztahy po II. vatikánském koncilu. Caritas et veritas, 1/2016, s. 112.

Global Governance a jiná náboženství Ve stati The Confucian View of World Order Tse-Shyang Chen zdůrazňuje, že konfucianismus není náboženstvím, ale filosofickým učením – ovšem s velkým významem, protože zásadním způsobem formuje smýšlení nejpočetnějšího národa světa. Konfucianismus spatřuje možnost světového řádu a určitým způsobem jednotného světového společenství lidstva Velké harmonie, která je ve znamení Velké cesty a principu ping – míru, harmonie, rovnosti a férovosti. Společenství (tien-hsia) může být chápáno úžeji (Číňané), nebo šířeji jako globální komunita „všech pod nebem“. Přínos konfucianismu k pojetí světového řádu vnímá Tse-Shyang Chen ve dvou rovinách – buď jako „minimální řád“ založený na eliminaci sporů a absenci neautorizovaného násilí, nebo jako ideál „maximálního řádu“ založeného na celku světa, globálního přijetí a sdílení principů konfuciánské Velké cesty – které by bylo ve znamení harmonie, rovné a férové distribuce, eliminace chudoby. Pokud jde o reálně existující „minimální řád“, za jeho uspokojivý základ považuje Tse-Shyang Chen Všeobecnou deklaraci lidských práv. Oproti ní však spatřuje v konfucianismu navzdory zásadní konvergenci i odlišné perspektivy – zejména důrazy na povinnosti, spíše než práva, a preferenci sociálních práv před politickými.

Dějiny evropské integrace 1462-1464 Jiří z Poděbrad listina CONGREGATION CONCORDIE – myšlenka mezinárodního společenství evropských zemí Dante Alighieri - unie států 1713 plán Abbé de Saint Pierre – sjednocení Evropy 1848 – spis Saint Simona a Thierry – sjednocení Evropy Immanuel Kant – úvahy o evropské či světové federaci jako prostředku zachování míru Viktor Hugo „Spojené státy evropské“ Richard Coudenhove-Kalergi Panevropa (1923)

Dějiny evropské integrace 9. května 1950 předložila Francie tzv. Schumanův plán ESUO – Evropské společenství uhlí a oceli (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) 1957 Římské smlouvy Evropské hospodářské společenství (EHS)

Dějiny evropské integrace 1992 s platností od 1. 1. 2003 Maastrichtská smlouva EU – Evropská unie - smlouva z Nice, která vstoupila v platnost 1. února 2003 - 1. ledna 2002 obyvatelé 12 zemí eurozóny začali používat mince a bankovky eura - 1. 12. 2009 po ratifikačním procesu vstupuje v platnost Lisabonská smlouva

Rozšiřování EU 1973 – první rozšíření Dánsko, Irsko, Velká Británie 1981 – druhé rozšíření Řecko 1986 – třetí rozšíření Portugalsko, Španělsko 1995 – čtvrté rozšíření Finsko, Rakousko, Švédsko 2004 – páté rozšíření Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko 2007 – šesté rozšíření Bulharsko, Rumunsko 2013 – Chorvatsko Kandidátské země Turecko, Makedonie, Albánie, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora, Ukrajina?

Institucionální trojúhelník Evropská rada (The European Council) je nejvyšší orgán Evropské unie, jejími členy jsou nejvyšší političtí představitelé EU - hlavy států nebo vlád členských zemí Rada Evropské unie (The Council of the European Union), dříve Rada ministrů, zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Evropská komise (European Commission), Komise je nezávislá na vnitrostátních vládách. Jejím úkolem je zastupovat a bránit zájmy EU jako celku Evropský parlament (European Parliament), Evropský parlament je volen občany Evropské unie, aby zastupoval jejich zájmy…

Evropská komise Jean-Claude Juncker předseda 28 komisařů Věra Jourová Evropská komisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví

Evropský parlament Evropský parlament má dnes 751 poslanců V současnosti (volební období 2014-2019) má ČR v Evropském parlamentu 21 poslanců (4 poslanci za ANO, 4 za TOP 09 a STAN, 4 za ČSSD, 3 za KSČM, 3 za KDU-ČSL, 2 za ODS a 1 za Strana svobodných občanů. Evropská lidová strana a evropští demokraté (EPP-ED) Evropští socialisté (PES) Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) Evropská konzervativní a reformní skupina (ECR)

Teorie evropské integrace Petr Kratochvíl Federalismus Teorie komunikace Funkcionalismus Neofunkcionalismus Realismus Marxismus Nový institucionalismus Víceúrovňové vládnutí a politické sítě Liberální mezivládní přístup Sociální konstruktivismus Postmodernismus

Teorie evropské integrace Supranacionalisté x mezivládní přístup Argumenty supranacionalistů: Zdůraznění úlohy evropských institucí (parlament v roce 1984 přijal federalistickou rezoluci vyzývající k vytvoření Evropské unie - Spinelli) Úloha Evropské komise jako motoru integrace (Delorsova Bílá kniha jednotného trhu z roku 1985) Úloha celoevropských svazů podnikatelů, tzn. podnikatelských elit (významnou úlohu v aktivizaci těchto svazů sehrál komisař Evropské komise Davignon) Argumenty stoupenců mezivládního přístupu: Klíčová role členů ES – Francie, Německa a Velké Británie a jejich vnitropolitické situace Klíčová úloha nejvyšších představitelů – F. Mitterand, H. Kohl a M. Thatcher. JEA = nejnižší společný jmenovatel – britské stanovisko Malé státy ES „prodali“ svůj souhlas za zvýšení strukturálních fondů Role podnikatelských elit či institucí nepodstatná (či odpovídající národním zájmům Francie, Německa a Velké Británie)

Teorie evropské integrace Federalismus, neofereralismus Za hlavního představitele evropského federalismu je považován Altiero Spinelli a jeho manifest Ku svobodné a sjednocené Evropě z roku 1941, dnes spíše známý pod názvem Manifest z Ventotene. Jedinou cestou k trvalému míru je podle Spinelliho federální reorganizace Evropy Funkcionalismus, neofunkcionalismus Neofunkcionalismus se stal prakticky až do 70. let oficiální teorií evropské integrace. Teoretický model rozpracoval především Ernst Haas v práci „The Uniting of Europe. Political, social, and economic forces 1950-1957“ (Stanford 1958) Neofunkcionalismus je určitým hybridem mezi funkcionalismem a transakcionalismem, ale objevují se zde i federalistické prvky. 1. Hlavními aktéry integrace jsou elity (představitelé podnikatelských svazů, odborů, byrokracie, politiků aj., zkoumání postojů a názorů elit je jedním ze základních postupů neofunkcionalistů) 2. Sektorové pojetí integrace (integrace začíná v relativně omezeném počtu zvolených sektorů a postupně se rozšiřuje do dalších 3. Teorie přelévání (spill-over)= klíčový termín neofunkcionalismu 4. Vysoký úřad ESUO = nositel supranacionality a motor integrace

Teorie evropské integrace Realismus, neorealismus Teorie realismu (Hans Morgenthau), jediným aktérem mezinárodně politických vztahů je svrchovaný stát, který se neustále pokouší o zachování či posílení vlastní moci. Obchod, ideologie, mezinárodní právo či mezinárodní organizace jsou podřízeny národním zájmům velmocí. HEGEMONISTICKÁ TEORIE – v mezinárodně politických vztazích je rozhodující moc, Dominance Německa, Francie, případně tandemu obou Liberálně mezivládní přístup Hlavní liberální alternativou institucionalistickým směrům je liberálně mezivládní přístup (liberal intergovernmentalism) Andrew Moravcsika (The Choice for Europe, 1998). Podobně jako v realismu ani v této teorii nejsou hlavními aktéry evropské instituce, nýbrž členské státy prosazující své národní zájmy. Na rozdíl od realismu nevyplývají v liberálně mezivládní teorii tyto zájmy z rozložení moci v systému, nýbrž z požadavků vnitřní politiky států. 3 stupně integrace: Utváření preferencí na domácí rovině Vyjednávání na mezistátní rovině Utvoření institucí kontrolujících dodržované dohody

Kritické pohledy na EU John Laughland Znečištěný pramen Nedemokratické počátky evropské ideje (1997, česky2001) Eliminace suverenity národních států Analogie s nacistickými ambicemi „...v době, kdy je osud světa určován velkými státy, státy o rozloze 11 až 17 milionů kilometrů čtverečních, kdy o osudu světa rozhodují státy se stamiliony obyvatel, nemůže již být řeči o suverenitě malých národních států“. ADOLF HITLER

Kritické pohledy na EU Václav Klaus Evropa Václava Klause (2004) Evropská integrace bez iluzí (2011) Postdemokracie x návrat politiky, demokracie „Tandem Sarkozy-Merkelová je dnes nejvýznamnější institucí EU“ - Příliš optimistické chápání ekonomických přínosů teritoriální integrace - Fiskální, přerozdělovací či transferová unie je slepou uličkou

Dělení politických systémů Podle státního zřízení Podle formy vlády Podle míry centralismu (unitární, federace, konfederace)

Prezidentské systémy Přímá volba prezidenta Jmenování vlády je plně v kompetenci prezidenta Faktická neodvolatelnost prezidenta Klasickým příkladem je USA, je slučitelný pouze s republikou V postkomunistických zemích se na základě analýz politologů ukazuje, že úspěšný přechod k demokracii a demokratická konsolidace jsou vázány spíše na parlamentní systémy (ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Litva, Estonsko). Systémy, které přijaly prezidentskou formu vlády, dosud demokratické konsolidace nedosáhly (Rusko, Bělorusko, Chorvatsko).

Parlamentní systémy svrchovanost parlamentu (má svrchované postavení mezi ostatními státními orgány, má zákonodárnou a kontrolní funkci vůči vládní a výkonné moci) princip sdílení moci Z principu sdílené moci vycházejí tři koncepty vztahu premiéra k vládě: a) první nad nerovnými (Británie) b) první mezi nerovnými c) první mezi rovnými (ČR) Hlava státu (prezident, případně král) má v tomto systému jen reprezentativní postavení a nemá mnoho pravomocí (reprezentuje stát v zahraničí, jmenuje vládu a sjednává a podepisuje mezinárodní dohody a může např. udělovat amnestie)

Ústavní systém České republiky Během roku 1992 se rozpadla Česká a slovenská federativní republika a od 1.1.1993 vznikly dva samostatné státy – Česká a republika a Slovenská republika, 16.12.1992 byla Českou národní radou schválena nová ústava s účinností od 1.1.1993 Ústava je normativní, rigidní (x flexibilní) Spor o materiální jádro či ohnisko ústavy… (částečná sakralizace systému x absolutní demokracie) http://www.revuepolitika.cz/clanky/1554/zlate-tele-v-pravu http://www.revuepolitika.cz/clanky/1567/nepratele-demokracie Od 1993 doby několik drobných změn, celkem 9 (Kraje, NATO, Euronovela, Samorozpuštění Sněmovny) Plány: obecné referendum, opravy chyb, lhůty

Německá „klausule věčnosti (Ewigkeitsklausul)“ na rozdíl od české blíže specifikuje materiální ohnisko (členění spolku do zemí, spolupůsobení zemí při zákonodárství, důstojnost člověka, principy demokratického a sociálního státu, suverenity lidu, dělbu moci, vázanost státní moci zákonem a právo na odpor). Článek 9 (1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. (2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. (3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html Preambule My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky (Rekapitulační část odkazuje na historické tradice a státoprávní vývoj na našem území, programově-manifestační část pak zahrnuje deklaraci základních státních cílů a hodnot, dominantní autor V. Havel )

Ústava ČR Preambule Hlava první - Základní ustanovení Hlava druhá - Moc zákonodárná Hlava třetí- Moc výkonná Prezident republiky Vláda Hlava čtvrtá- Moc soudní Ústavní soud Soudy Hlava pátá - Nejvyšší kontrolní úřad Hlava šestá - Česká národní banka Hlava sedmá- Územní samospráva Hlava osmá - Přechodná a závěrečná ustanovení