Systém a fylogeneze „nižších rostlin“ (pro pokročilé) Díl čtvrtý: Ascomycota: Pezizomycotina (přehled systému).

TŘÍDA LABOULBENIOMYCETES řád Laboulbeniales netvoří žádné mycelium (!!!), stélku tvoří jen 1 nebo několik řad buněk s přívěsky, bazální buňkou („noha“) je ukotvena v těle hostitele jsou známy pouze jako teleomorfy, vývoj plodnice askohymeniální, pohlavní rozmnožování - gameto-gametangiogamie: askogon oplodněn spermacií, vytváří se perithecium, vřecka prototunikátní, spory se slizovým obalem výskyt hl. v (sub)tropech, rodově specifičtí, někdy vazba na určité části těla hostitelů či na pohlaví www.bsu.edu/classes/ ruch/msa/blackwell.html. http://nh.kanagawa-museum.jp/tobira/9-1/9-1.html <= na obr.: b – vřecko, c – spora vysoce spe- cializované organismy, obligátní ektoparazité (komensálové?) především v tělech hmyzu, hl. brouků

TŘÍDA EUROTIOMYCETES podtřída Eurotiomycetidae ± odpovídá dřív. Plectomycetes tvoří protothecia či primitivní kleistothecia s prototunikátními vřecky (na obr. kleistoth. s vřecky Eurotium amstelodami) řád Eurotiales (tzv. „nepravé plísně“) převažuje zastoupení anamorf (u mnohých zástupců teleomorfa chybí) dík mohutné produkci konidií jsou rozšířeny prakticky všude pohlavní rozmnožování (vzácné): červovitý spirálně stočený askogon, kolem kterého se ovíjí anteridia => základ plodnice; vzácně i somatogamie plodn. typu protothecia nebo kleistothecia, max. 1 mm velká vřecka prototunikátní, kulovitá saprofyté i parazité rostlin i živočichů, produkce mykotoxinů značný pozitivní hospodářský význam zejména v potravinářském, farmaceutickém a chemickém průmyslu, ale i značné škody („plesnivění“) Penicillium - štětičkovec (teleomorfy Eupenicillium, Talaromyces): produkce antibiotik (penicilin - P. chrysogenum, griseofulvin - P. griseofulvum) zrání sýrů (P. roqueforti, P. camemberti) a salámů (P. nalgiovense)

Penicillium chrysogenum Aspergillus - kropidlák (teleomorfní rody Eurotium, Emericella aj.): patogenní druhy, způsobující i těžká onemoc- nění (A. fumigatus aj.), produkce aflatoxinů (karcinogenní - A. flavus), i druhy využívané k fermentaci nebo produkci organických kyselin (k. citronová - A. niger) fermentace poživatin (sójová omáčka, saké, káva)

Elaphomyces - jelenka čeleď Elaphomycetaceae byla některými autory povýšena (pro předpokládanou příbuznost s Pezizales) na samostatný řád, aktuálně je vřazena zpět do řádu Eurotiales plodnice jsou makroskopická podzemní kleistothecia (až 3 cm) pokrytá silnou ornamentovanou peridií, prototunikátní vřecka za zralosti vyplňuje plodnici prach výtrusů mykorhizní houby, silně aromatické => vyhrabávané lesní zvěří údajné afrodiziakální účinky

saprofyté nebo koprofilní druhy, řada z nich má enzymy umožňující řád Onygenales protothecia nebo primitivní kleistothecia, někdy plodnice vůbec chybí, vřecka prototunikátní nepohlavní rozmnožování: tvorba konidií, u některých druhů rozpad mycelia na kvasinkovité buňky saprofyté nebo koprofilní druhy, řada z nich má enzymy umožňující rozklad celulózy nebo keratinu Onygena (kaziroh, obr.) - stopkatá askomata na rozkládajících se rozích, kopytech, paznehtech aj. www.nahuby.sk/atlas_hub_detail.php?huba_id=2340 řada zástupců způsobuje dermatomykózy (plovárny - Trichophyton; teleomorfa Arthroderma) nebo mykózy plic či jiných orgánů (histoplazmóza - Histoplasma capsulatum; teleomorfa Ajellomyces)

podtřída Mycocaliciomycetidae zřejmě bazální skupina v rámci třídy Eurotiomycetes saprotrofové, komenzálové nebo parazité na lišejnících nebo jiných houbách http://tolweb.org/Mycocaliciales/10336 http://de.wikipedia.org/wiki/Mycocaliciales foto Ed Uebel na snímcích apothecia Phaeocalicium polyporaeum podtřída Chyaetothyriomycetidae skupina spojující lichenizované houby z řádů Pyrenulales a Verrucariales s nelichenizovanými Chaetothyriales (ty se vyskytují hlavně jako anamorfy, ale tvoiří i perithecia) houby s bitunikátními vřecky (mohou být i sekundárně prototunikátní), dalším společným znakem je struktura hamathecie (v centru plodnic vyrůstají sterilní vlákna, pseudoparafýzy nebo perifyzoidy) na snímku lichenizovaná houba Pyrenula acutispora foto Cecile Gueidan, det. A. Aptroot http://tolweb.org/Chaetothyriomycetidae/29062

TŘÍDA SORDARIOMYCETES zahrnuje pyrenomycety (vytvářejí perithecia) s unitunikátními vřecky (výjimkou jsou zřejmě nejpůvodnější Ophiostomatales) třída v současnosti dělena na tři vývojové větve hodnocené na úrovni podtříd + několik řádů nejasného zařazení do této třídy patří i řády Microascales a Ophiostomatales, kvůli protunikátním vřeckům dříve zařazované do blízkosti primitivních skupin z třídy Eurotiomycetes vedle nich je aktuálně do třídy Sordariomycetes přičleněn řád Meliolales (na přelomu století oddělován do samostatné podtřídy Meliolomycetidae) - jednoduché askolokulární houby s protunikátními vřecky (často jen se 2 sporami), projevující se jako "černě" na rostlinách hlavně v tropech (více o něm nebude řeč) poznámka: V dřívějších publikacích se můžete setkat s řádem Sphaeriales. V historii bylo jméno Sphaeria používáno pro nejrůznější houby tvořící perithecia nebo pyknidy; z tohoto důvodu je dnes nomen rejiciendum (řazené mezi synonyma rodu Hypoxylon z čeledi Xylariaceae). Širší pojetí řádu Sphaeriales víceméně odpovídá rozsahu třídy Sordariomycetes.

In the past two decades, the classification of the Sordariomycetes has changed dramatically. Molecular phylogenetics rejected many traditional classifications especially at the subclass and ordinal levels. In the current classification sensu Hibbett et al (2007), the Sordariomycetes comprises 16 orders in three subclasses (i.e. the Hypocreomycetidae, Sordariomycetidae and Xylariomycetidae). The monophyly of the Sordariomycetes and the three subclasses were highly supported by phylogenetic analyses based on multi-gene sequences (Zhang et al. 2006). Phylogenetic studies provide a foundation for developing hypotheses on the dynamic process of evolutionary patterns, and an insight into the long and diverse evolution of the nutritional mode/fungal symbioses in the Sordariomycetes. A synapomorphy of the Sordariomycetes is the perithecial ascoma, which is evolved from the apothecium of ancestral Pezizomycotina (Spatafora et al. 2006). However, taxa in a number of unrelated lineages of the Sordariomycetes have lost ostioles, which is usually associated with the loss of forcible discharge of ascospores (Malloch 1981, Suh and Blackwell 1999). Most members of the Xylariomycetidae and some of the Sordariomycetidae have dark perithecia, amyloid asci, true paraphyses, and periphysate ostioles. These traits may be plesiomorphies in the Sordariomycetes, although the relationships among the three subclasses still are not confidently resolved. The majority of members of the Sordariomycetes are terrestrial, and life in aquatic habitats is considered a derived character for the class (Samuels and Blackwell 2001). The Diaporthales, Microascales, Sordariales, Xylariales, and Magnaporthaceae contain freshwater species, while most marine species are classified in the Lulworthiales and the Halosphaeriaceae in the Microascales. Most of these fungi break down lignin and cellulose from plant debris in intertidal and subtidal zones, very rarely also in the deep sea. All the major lineages in the Sordariomycetes contain aquatic species (Shearer 1993, Spatafora et al 1998). The move to aquatic environments may have occurred multiple times in the class. The Xylariomycetidae comprises saprophytes and plant pathogens, which are also abundant in the other two subclasses. Therefore, the saprophytic and plant parasitic habits may be the ancestral states of the Sordariomycetes. Most mycoparasites and insect associates are derived from the Hypocreomycetidae, and the Sordariomycetidae is rich in coprophilous taxa. http://tolweb.org/Sordariomycetes/29050

podtřída Sordariomycetidae řád Ophiostomatales askohymeniální perithecia s dlouhým rostrem, ústí (ostiolum) vystlané perifýzami anamorfní stadia často tvoří synnemata (koremie) vřecka prototunikátní, zralé spory se seskupují v řetízky nebo zůstávají v kapičce u ústí perithecií saprofyté nebo významní parazité, způsobující tracheomykózy dřevin - růstem ve vodivých pletivech způsobují jejich ucpání a usychání korun tzv. "ambrosiové houby" - roznos kůrovci (čel. Scolytidae), kteří se jimi živí (symbióza) Ophiostoma novo-ulmi (anamorfa Graphium ulmi) původce grafiózy jilmů, hubící jilmy po celém světě („holandská nemoc jilmů“) pozn.: čeleď Ceratocystidaceae (v dřívějším pojetí patřící k Ophiostomatales) je nyní řazena do řádu Microascales v podtřídě Hypocreomycetidae

řád Sordariales volná, tmavá, často chlupatá perithecia většinou přímo na povrchu substrátu stromata zpravidla chybí vřecka inoperkulátní, spory se uvolňují po zeslizovatění stěn vřecek spory obvykle pigmentované, často se slizovým obalem saprofyté nebo koprofilní druhy (často schopny rozkládat celulózu) Neurospora crassa - častý objekt genetických studií Chaetomium (chlupatec, obr. vpravo) - celulolytické druhy Sordaria (hnojenka, obrázky dole)

podtřída Xylariomycetidae jediný řád Xylariales (alantoidní spory nejsou dostatečný znak pro vystavení řádu Diatrypales, tyto houby zůstávají v řádu Xylariales) typické stromatické tvrdohouby (pyrenomycety) tvořící dřevnatá tmavá makroskopická stromata s vnořenými černými  perithecii (obr. vpravo) převážně dřevní saprofyti, vzácněji paraziti dřevin <= Hypoxylon (dřevomor) - rod dřevních saprofytů Xylaria (dřevnatka, černá stromata vpravo) Ustulina (spálenka) parazit dřevin (šedá, zaschnutím černající stromata na obr. vlevo)

podtřída Hypocreomycetidae řád Hypocreales živě zbarvená perithecia, často vnořená do hmoty masitých (též pestrých) stromat někdy se vytváří i sklerocia dvou- až vícebuněčné spory, někdy ve vřecku rozpad (pak zdánlivě 16 spor) převažuje nepohlavní rozmnožování – tvoří blastokonidie, často ve sporodochiích řád zahrnuje saprofyty i parazity na rostlinách a živočiších zástupci: Hypomyces (nedohub) – paraziti na plodnicích hub (obr. uprostřed) Hypocrea (masenka; anam. Trichoderma aj.) polštářovitá stromata na dřevě (obr. vlevo) Nectria cinnabarina (rážovka rumělková) – plodnice na dřevě, růžové vlevo je ana- morfa Tubercularia vulgaris

do řádu Hypocreales jsou řazeni i zástupci dřívějšího řádu Clavicipitales: Claviceps purpurea (anam. Sphacelia segetum; paličkovice nachová) – sklerocia („námel“, viz obr. vpravo) na lipnicovitých (i obilninách), na nich po opadnutí paličkovitá stromata (detainí záběr vedle) C. paspali – výroba kys. lysergové (=> LSD) Cordyceps (housenice) – různé druhy jsou parazity hmyzu, C. ophioglossoides jelenek Epichloë typhina (obalka stéblová) stromata na stéblech trav („dusivá plíseň“)

TŘÍDA LEOTIOMYCETES zahrnuje několik skupin vzájemně nepodobných hub, jež spojily molekul. analýzy Stěžejním řádem je Helotiales, publikovaný též pod jménem Leotiales. Platně publikováno nebylo napoprvé ani jméno Helotiales (Nannfeldt 1932), ani Leotiales (Carpenter 1988, navrženo právě kvůli neplatné publikaci Helotiales :o); dnes je platné jméno Helotiales, validizované Korfem a Lizoněm v roce 2000. Titíž autoři ale posléze vystavují nový řád Leotiales v podstatně užším pojetí; tento řád (zatím?) není obecně přijat. Relativně mladé (Barr ex Minter 1986) je vymezení řádu Rhytismatales; čeleď Rhytismataceae byla dříve řazena v řádu Phacidiales. Vzhledem k tomu, že došlo k vyloučení čeledi Phacidiaceae (nyní součást Helotiales), bylo nutno pro zbylé "sirotky" najít nové jméno. Podle některých autorů dokonce není jisté, zda by Rhytismatales měly být oddělovány od Helotiales na úrovni řádu; askolokulárnímu vývoji již není přikládána taková váha a jejich pseudoapothecia a štěrbinovitá hysterothecia jsou někdy zjednodušeně označována též jako apothecia. Padlí (Erysiphales) nemají blízkou příbuznost s plektomycety (ač mají plodnice typu kleistothecium) nebo pyrenomycety (plodnice považovány i za primitivní uzavřená perithecia), ale jeví se že patří k bazální větvi apotheciálních a pseudo- theciálních hub, poblíž předků podtřídy Leotiomycetidae - na první pohled těžko pochopitelnou příbuznost podporují molekulární studie (sekvence 18S rRNA).

The Leotiomycetes represents a morphologically and ecologically diverse class of Pezizomycotina whose evolutionary history is only beginning to be unraveled through phylogenetic analyses of molecular data. The traditional view of relationships within the Leotiomycetes has experienced significant changes. With very limited sampling, the Leotiomycetes (Eriksson 2005; Hibbett et al. 2007) excluding the Geoglossaceae and including the Pseudeurotiaceae is supported as a monophyletic group by rDNA data and protein coding gene data (Spatafora et al. 2006; Wang et al. 2006). Here we accept the Cyttariales, Erysiphales, Helotiales, Rhytismatales, Thelebolales, Myxotrichaceae and Pseudeurotiaceae as members of the Leotiomycetes based on analyses by the Assembling the Fungal Tree of Life (AFTOL) project and other previously published molecular phylogenies. The placement of the Thelebolales in the Leotiomycetes is based on SSU-rDNA sequence data, and many representatives of this order have still not been included in molecular phylogenetic studies (e.g. Gernandt et al. 2001, Landvik et al. 1998, Momol et al. 1996). The Thelebolales may not be monophyletic, and its position in the Leotiomycetes should be regarded as a temporary treatment until sufficient proof becomes available. Myxotrichaceae and Pseudeurotiaceae are two families of cleistothecial ascomycetes, both of which contain genera linked to the Leotiomycetes in molecular studies (Sogonov et al. 2005, Sugiyama et al. 1999, Suh and Blackwell 1999). The molecular-based phylogenies are supported by electron microscope studies, with the highly reduced cleistothecial ascomata of Myxotrichum showing a striking similarity in morphogenesis and gross morphology to typical helotialean fungi such as Hymenoscyphus species (Tsuneda and Currah 2004). Inclusion of  seudeurotiaceae in the Leotiomycetes is tentative, however, analysis of protein coding data of Pseudeurotium also supported its affinity to Leotia (Spatafora et al. 2006).

jediný rod Cyttaria rostoucí na jižní polokouli Within the Leotiomycetes, the Cyttariales, Rhytismatales and Erysiphales of current definition have been supported as monophyletic with both morphological and molecular characters. The current concept of the Helotiales (Eriksson 2005) almost certainly includes non-monophyletic taxa, and the Helotiales has received more attention recently (e.g. Gernandt et al. 2001, Lutzoni et al. 2004, Wang et al. 2005). Even with exclusion of groups such as the Cyttariales, Erysiphales, Myxotrichaceae, Pseudeurotiaceae, Geoglossaceae and genetically widely divergent taxa such as Chlorociboria and Neobulgaria species, the monophyly of the Helotiales is not supported by rDNA data, and relationships among major helotialean clades are uncertain. Relationships among major groups in the Leotiomycetes (equal to backbones of all published Leotiomycetes trees) were not resolved at all. However, several small and world-wide distributed genera, such as Ascocoryne, Bisporella, Bulgaria, Chlorociboria, Cordierites, Leotia and Microglossum, might be the key taxa for understanding the evolutionary history of the Leotiomycetes. Unfortunately molecular data for these fungi from different geographic regions are not available. Significant advancements have been made in the phylogeny of the Leotiomycetes and include: the classification of Cudoniaceae in the Rhytismatales; the inclusion of the Erysiphales, Cyttariales, and Pseudeurotiaceae in the Leotiomycetes; and the exclusion of Geoglossaceae from the Leotiomycetes.  Current taxon and character sampling is insufficient to address many of the internal nodes of the class, and future phylogenetic studies must strive to significantly increase character sampling, especially that of protein-coding genes, from the diversity of species characterized as inoperculate discomycetes řád Cyttariales jediný rod Cyttaria rostoucí na jižní polokouli parazit na Nothofagus, tvoří stromata s komůrkami, ve kterých se tvoří vřecka na snímku Cyttaria gunnii foto Clive Shivley; http://tolweb.org/Leotiomycetes/29048

řády Helotiales a Leotiales „inoperkulátní diskomycety“ (tvoří apothecia s inop. vřecky) často tvoří sterilní útvary - sklerocia, příp. stromata časté nepohlavní rozmnožování (anamorfy mohou v životním cyklu i dominovat), tvorba blastokonidií pohlavní proces - gameto-gametangiogamie (jednojaderný askogon oplodněn spermacií, anteridia se netvoří) askohymeniální apothecia přisedlá nebo stopkatá, velikosti několik milimetrů až centimetrů, masitá, kožovitá či voskovitá vřecka unitunikátní, inoperkulátní, otevírají se pórem, spory jsou jedno- nebo vícebuněčné (fragmospory) saprofyti, ale především parazité rostlin Botryotinia fuckeliana (anam. Botrytis cinerea) plíseň šedá na plodech různých rostlin (cibéby - tokajské víno, hniloba jahod, viz obr. vpravo) Pseudopeziza trifolii - tvorba stromat na jeteli => usychání listů Lachnellula willkomii - brvenka modřínová (horní obr.) => rakovina modřínu - nápadné nádory na kmenech http://strawberry.ifas.ufl.edu/plantpathfiles/PP-bot-16full.htm

Monilinia fructigena (anamorfa Monilia f Monilinia fructigena (anamorfa Monilia f.) - hlízenka ovocná napadá větve a plody jabloní, vytváří charakteristické koncentrické skupiny sporodochií na plodech, některé černají a mění se na pseudosklerocia („černá hniloba“) Dumontinia tuberosa (hlízenka sasanková) – sklerocia na oddencích sasanek, na nich v době květu hnědá apothecia Leotia lubrica (patyčka rosolovitá) – stopkatá apothecia, na vlhkých místech v lesích (vlevo) Helotium (voskovička) – drobná apothecia na rostlinných zbytcích

řád Rhytismatales intracelulární mycelium tvoří stromata v asimilačním pletivu rostlin nepohlavní rozmnožování - pyknidy zanořené ve stromatech pohlavní rozmnožování - vývoj plodnice spíše askolokulární, vytváří se nejprve stroma a v něm mnohojaderné askogony s trichogyny; netvoří se anteridia, oplození spermacií, somatogamické nebo jádry z trichogynu (autogamie) plodnice jsou pseudoapothecia nebo hysterothecia vřecka unitunikátní, inoperkulátní, spory vystřelovány Lophodermium pinastri (sypavka borová) černá stromata s hysterothecii na jehlicích, působí usychání a předčasný opad Rhytisma acerinum (svraštělka javorová) - černá stromata na listech javorů

řád Erysiphales (padlí) obligátní paraziti cévnatých rostlin vytvářejí na povrchu pletiv hostitele extramatrikální mycelium (bílé povlaky - jakoby "pomoučení“), pronikající haustorii do epidermálních buněk nepohlavní rozmnožování - tvorba oidií (podle anamorfního rodu Oidium) arthrokonidie zvláštního typu, postupně zrající (nejstarší na konci) pohlavní rozmnožování - gametangiogamie přímo na povrchu hostitele, obě gametangia jednojaderná, askogon bez trichogynu askomata jsou drobná kulovitá kleistothecia („erysifální perithecia“) s větvenými přívěsky - apendixy (rodově specifickými), v nich jedno nebo více vřecek

plodnice se otvírají štěrbinou pod tlakem zralých vřecek vřecka zvláštního typu - inoperkulátní, ale praskají štěrbinou na povrchu (ve ztenčeném prstenci pod vrcholem), spory aktivně vymršťovány některé významné fytopatogenní druhy: Microsphaera alphitoides (anam. O. quercinum; p. dubové) - duby, vz. jiné dřeviny Sphaerotheca mors-uvae (americké p. angreštové) -zavlečen z Ameriky, angrešt Blumeria graminis (p. obilní) - jednoděložné rostliny, včetně obilí Podosphaera leucotricha (anam. O. farinosum; p. jabloňové) Uncinula necator (anam. O. tuckeri; p. révové - dole) - zavlečen z Orientu

TŘÍDA PEZIZOMYCETES jediný řád Pezizales, tzv. operkulátní diskomycety (plodnice typu apothecia, vřecka s víčkem) u většiny druhů známa jen teleomorfa (meiotická holomorfa) někdy se tvoří sklerocia, nikdy však stromata! pohlavní proces gameto-gametangiogamie (spermatizace), gametangiogamie i jiné vřecka unitunikátní, operkulátní, spory aktivně vymršťovány (až několik centimetrů) plodnice miskovité, kalichovité, přisedlé i stopkaté, u odvozených typů kuželovité nebo čepcovité se zprohýbaným povrchem a sterilním "třeněm“ saprofyti na půdě, dřevě nebo jiných organických zbytcích, trusu, příp. na spáleništích, některé mykorizní

Sarcoscypha (ohnivec) - červené miskovité plodnice brzy zjara na dřevě Aleuria (mísenka) – jedlá houba na lesní půdě Peziza (řasnatka) - hnědé miskovité plodnice na zemi či dřevě Pyronema (ohnivka) hustě nahloučená apothecia na spáleništích

Verpa (kačenka) – též jedlá houba, oproti smrži třeň přirůstá až ve vrcholu klobouku Morchella (smrž) - stipitátní plodnice, klobouk jamkatý, výborné jedlé houby Gyromitra esculenta (ucháč obecný) - jedovatý druh s mozkovitě zprohýbaným kloboukem Helvella (chřapáč) – zprohýbaný klobouk, zvrásnělý třeň

čeleď Tuberaceae - podzemní plodnice zástupci někdejšího řádu Tuberales jsou zde aktuálně vřazeni do řádu Pezizales odvozená druhotně uzavřená apothecia (tzv. tuberothecia), na povrchu krytá peridií, vnitřní část nazývaná gleba se zprohýbanými stěnami vřecka inoperkulátní (v podstatě prototunikátní), spory (bývá jich méně, 2–4) se uvolňují pasivně po rozpadu plodnice vyhledávané jedlé houby Tuber (lanýž) - tmavé plodnice s výraznou vůní Choiromyces (bělolanýž)

TŘÍDA DOTHIDEOMYCETES askolokulární vývoj plodnic, vřecka bitunikátní třída tvoří základní skupinu vřeckatých hub s asko- lokulárním vývojem plodnice; typu vývoje plodnice však již není přikládána taková váha, aby jen na základě tohoto znaku byly houby tříděny do tříd, podtříd nebo jiných systematických jednotek. řád Dothideales, v dřívějším širším pojetí největší řád vřeckatých hub, je nyní rozdělen na spoustu dílčích řádů; vedle nich patří do této třídy i řády odlišené již dříve (Patellariales, Lahmiales, Coryneliales) známé rody Venturia (strupovitost ovoce) nebo Cucurbitaria jsou v užším pojetí řazeny do rozsáhlého řádu Pleosporales z askolokulárních hub jsou mimo tuto třídu postaveny jednoduché houby řádu Meliolales (nyní ve třídě Sordariomycetes), lichenizované nebo lichenikolní Arthoniales (v samostatné třídě) a lichenizované Verrucariales (nyní v podtřídě Chaetothyriomycetidae, přiřazené k třídě Eurotiomycetes). Do stejné podtřídy byl přesunut řád Pyrenulales, korovité lichenizované houby (zejména tropické) s bitunikátními vřecky, ale spíše askohymeniálním vývojem

aktuální členění na dvě podtřídy Dothideomycetidae: řády Myriangiales, Dothideales, Capnodiales Pleosporomycetidae: řády Pleosporales, Hysteriales The use of molecular data, mainly as DNA sequences obtained from the ribosomal RNA genes, has added additional challenges for mycologists trying to describe a defining morphology for the Dothideomycetes. A group of fungi with bitunicate asci and ascolocular development, broadly known as "black yeasts" were moved from this class to the Eurotiomycetes and the subclass Chaetothyriomycetidae, mainly based on DNA sequence data. Some species in this informal group are still retained in the Dothideomycetes however. This emphasizes the fact that a number of morphological characters in these groups are either due to the retention of ancestral characters, or convergent evolution. The large number of genera that remain uncertainly classified in either Dothideomycetes or Chaetothyriomycetidae is a testament to this. The latest phylogenetic evidence (Schoch et al. 2006) finds support for at least two large groups (newly designated as subclasses) correlating with the three orders mentioned above. The two orders without pseudoparaphyses (Dothideales and Myriangiales) were shown to be related in Dothideomycetidae, while the large order with pseudoparaphyses (Pleosporales) formed most of Pleosporomycetidae. This builds on pioneering molecular studies done by several authors before (e. g. Berbee, 1996; Liew et al 2000; Lindemuth et al 2001). Several orders and groups remain unplaced, and several more do not have representative DNA sequences. For example, a number of lichen lineages in the Trypetheliaceae previously thought to be related to groups in the Eurotiomycetes are now placed in Dothideomycetes based on molecular data (Del Prado et al. 2006). It therefore seems clear that this part of the tree of life will remain quite dynamic for the foreseeable future. http://tolweb.org/Dothideomycetes/29051

spory zpravidla vícebuněčné (často diktyospory) vývoj plodnice askolokulární, tvoří se askostroma, plodnice typu pseudoperithecií nebo odvozených typů vřecka bitunikátní – po prasknutí exoasku se endoaskus prodlouží, spory se přesunou do jeho vrcholové části a jsou aktivně uvolňovány spory zpravidla vícebuněčné (často diktyospory) saprofyti i paraziti rostlin, řas, živočichů i hub podtřída Dothideomycetidae řád Capnodiales - tzv. „černě“ (černá padlí) – saprofytické mycelium na listech, fakultativně mohou i parazitovat Mycosphaerella (terčovka, na obr. M. fragariae); anamorfy Cladosporium, Phoma, Cercospora) jsou významnými parazity rostlin podtřída Pleosporomycetidae řád Pleosporales Venturia (anam. Fusicladium, strupatka) – strupovi- tost na ovocných stromech: V. inaequalis (F. pomi) – jabloně (obr.), V. pirina (F. pirinum) – hrušně http://botany.upol.cz/atlasy/system/gallery.php?entry=Mycosphaerella