Jiří wolker – Těžká hodina Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0124 Název projektu: Škola budoucnosti s využitím IT Název školy: SPŠ a SOŠGS Most Předmět: ČJL Tematický okruh: Proletářská literatura Téma: Jiří Wolker – Těžká hodina Ročník: Jméno autora: Mgr. Marcela Hofnerová Datum tvorby: 16. 11. 2012 Anotace:Žáci si připomenou základní údaje o tomto spisovateli a bude proveden rozbor vybraného lit. díla tohoto autora.

(1900 – 1924) JIŘÍ WOLKER

Jiří Wolker (29.3.1900 - 3.1.1924)  básník, teoretik proletářského umění pocházel z dobře situované měšťanské rodiny bankovního úředníka v Prostějově, po gymnáziu studoval práva, ale také na některé přednášky na filozofické fakultě byl všestranně nadaný - literárně, výtvarně i hudebně, už na gymnáziu publikoval ve studentských časopisech, zajímal ho Sokol a skaut byl členem Literární skupiny a Devětsilu

Jiří Wolker od dětství nebylo jeho zdraví pevné, během studií v Praze u něho propukla tuberkulóza a ani opakovaný pobyt u moře, ani léčení ve Vysokých Tatrách mu nepomohly zemřel ve věku 24 let v Prostějově

Dílo: POEZIE Svatý kopeček Host do domu - 1921, první básnická sbírka má rysy poezie mladých básníků poválečné doby - pokoru, soucit s chudými, náboženskou symboliku b. Poštovní schránka Svatý kopeček - 1921, skladba byla na přání autora právem přiřazována k první sbírce, tvoří s ní spojení i přechod k nové fázi tvorby, myslí na Svatý Kopeček u Olomouce, kde trávil prázdniny u své babičky a dědečka

TĚŽKÁ HODINA r. 1922, sbírka reprezentuje proletářskou poezii autor zde dozrál od obecné lidské družnosti ke kolektivismu, k třídní sounáležitosti a k boji obsahuje epické básně, hlavně balady - Balada o očích topičových - Balada o snu - Balada o nenarozeném dítěti aj. V autorově pozůstalosti se našly další známé balady: - Balada o námořníkovi - Balada z nemocnice - U rentgenu

Báseň Těžká hodina Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého. Chlapecké srdce je písnička na začátku, plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku, ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly, které se krví svou do cihel probolí, aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice pro ušlé poutníky a pro poutnice.

Báseň Těžká hodina Dnes je má těžká hodina. Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším, a zemřelým trpě, trpím i tím, které mi v prsou se roditi počíná. Dnes je má těžká hodina; jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám, zesláblý úzkostí, zesláblý samotou marně se bráním studeným stěnám pokoje svého uštěpačného.

Báseň Těžká hodina Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova, věci zrozené z lásky, světla a víry, dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte, když zůstal jsem na světě sirý, a modlete se, aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé, a věřte dnes za mě, že tomu tak bude, a věřte dnes za mě, že postavím dle obrazu jeho život člověka spravedlivého. Já mužné srdce ještě nemám, sám v těžké své hodině; a proto nevěřím.

Balada o očích topičových Utichly továrny, utichly ulice, usnuly hvězdy okolo měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny nezavřel očí svých jenom dům jediný, očí svých ohnivých, co do tmy křičí, že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí dělníků deset své svaly železem propletlo, aby se ruce a oči jim změnily ve světlo. "Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož!"

Balada o očích topičových Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti, železnou lopatou otvírá pec, plameny rudé ztad syčí a letí, ohnivá výheň a mládenec. Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, přikládá plnou lopatu uhlí, a že jen z člověka světlo se rodí, tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí a oči ty jasné a modré jak květiny v praméncích drátů nad městem plují, v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny v radostná světla se rozsvěcují.

Balada o očích topičových "Soudruzi, dělníci elektrárenští, divnou ženu vám mám. Když se jí do očí podívám, pláče a říká, že člověk jsem prokletý, že oči mám jiné, než jsem měl před lety. Když prý šla se mnou k oltáři, jako dva pecny velké a krásné byly, teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři po nich jen drobinky dvě zbyly." Smějí se soudruzi, Antonín s nimi a uprostřed noci s hvězdami elektrickými na svoje ženy si vzpomenou na chvíli, které tak často si dětinsky myslily, že muž na svět přišel, aby jim patřil.

Balada o očích topičových A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti, jen těžší lopatou otvírá pec. Těžko je ženě vždy porozuměti, má jinou pravdu a pravdivou přec. Antonín očí květ v uhelné kusy přikládá, neví snad o tom, - spíš musí, neboť muž vždycky očima širokýma se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima a jako slunce a měsíc z obou stran paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran. V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, v nichž oči mu krájel plamenný nůž, a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: "Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, - nevidím!"

Balada o očích topičových Sběhli se soudruzi přestrašení celí, dvěma nocemi domů jej odváděli. Na prahu jedné noci žena s děckem sténá, na prahu druhé noci nebesa otevřená. "Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny? Proč jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou železnou, ohněm a lopatou? Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má, proč jednu zabíjí a na druhou umírá?"

Balada o očích topičových Neslyší slepec, - do tmy se propadá a tma jej objímá a tma jej opřádá, raněné srdce už z hrudi mu odchází hledat si ve světě jinačí obvazy, však nad černou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, - to jsou oči čísi, to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly, aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý. Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá: Ženo má, - ženo má, neplač!

Balada o očích topičových Vše už usnulo, jen topič musí vykonávat svou těžkou práci. Jiní v tu dobu jsou u svých rodin, bohatí prožívají své radovánky. Jeho žena však vidí, jak se jeho oči mění, nejsou již tak krásné, jako bývaly. Za svou tvrdou práci u pece ztrácí zrak - oslepne. Nikdo mu však nemůže pomoci. Pracovat nemůže a doma má ženu s dítětem.

Balada o námořníku Těžce se loučil námořník Mikuláš se svou mladou ženou. Jsou teprve tři týdny manžely a muž musí již za chlebem na moře. Manželka mu dává na cestu nůž, do něhož vyryla na památku srdce. Po třech dlouhých letech se vrací Mikuláš domů. Cestou se zastavuje v Marseille, kde v přístavní krčmě sklepnice mu připomíná slib, který jí dal před sedmi lety, že si pro ni přijde.

Balada o námořníku Ale Mikuláš zapomněl na vše, vzpomíná jen na svou ženu a netuší, že odmítnutá dívka, jejíž lásku a věrnost zradil, vrhá se ze zoufalství do moře. Pln touhy přichází v noci ke svému obydlí a tu osvětleným oknem vidí svou mladou ženu v milencově náručí. V záchvatu hněvu zabil psa, špatného strážce svého domu, který na něj hledí hasnoucíma bolestnýma očima jeho zrazené marseillské milenky. "Věrnou svoji lásku zabil. Nevěrnou už nezabije." nýbrž vrací se na moře a stává se hlídačem opuštěného majáku, uposlechnul kapitánovy výzvy. "Kdo ve světě jsi život vzal - ty život tady braň!"

U rentgenu sociální balada Jedná se zde o dialog dělníka s lékařem - trojí opakování dělníkovy otázky a lékařovy odpovědi. Poprvé vidí lékař rentgenem dělníkovy nemocné plíce poškozené těžkou prací v dolech. Nemoc však není to, co dělníka nejvíce trápí. Podruhé lékař vidí dělníkovo srdce, které chtělo milovat celý svět, nyní je však zklamané a zničené. Nakonec žádá dělník lékaře, aby prosvítil jeho tělo ještě hlouběji. Tam lékař uvidí už jen nenávist k těm, kteří mají na svědomí jeho bídu.

PRÓZA Povídky a pohádky - posmrtně 1925, jsou netypické tím, že čerpají ze současného každodenního života a spíše než pohádkami v pravém smyslu slova jsou příběhy pro děti: - O milionáři, který ukradl slunce - Pohádka o listonošovi - O kominíkovi

O kominíkovi Začalo to tak. Chlapec jménem Jeník byl sirotek a neměl žádné peníze, ale kdesi se dozvěděl, že pokud si chce splnit přání, ať si sežene oblečení s knoflíky a dotkne se kominíka. Sehnat toho kominíka nebyl problém, ale knoflíky na oblečení žádné neměl. Tehdy byl knoflík drahý a když mu někdo dal šaty, knoflíky byl vždy pryč. Jednou si chtěl na něj dokonce i vydělat, ale vždy dostal jídlo. Následující den uviděl děvčátko. To nebylo nic zvláštního, ale té u domovních dveří spadl knoflík na zem. Jakmile vešla do domu, ihned Jeník přiběhl a sebral ho. Večer si ho přišil, ovšem velmi špatně, že tam držel s pomocí Boží. Trochu měl výčitky svědomí, jak ta dívenka musí teď být smutná, že ho ztratila, ale Jeník si zase říkal, že vždyť ona byla tak nepozorná a ztratila si ho sama.

. Další den - ihned jakmile uviděl kominíka - přiběhl k němu, dotkl se kominíka a pevně sevřel do ruky knoflík. V tom se to stalo. Když vyslovoval přání, knoflík se odtrhl díky špatnému zašití. Začal plakat. Muž, který mu měl přinést štěstí, se ho zeptal, proč pláče. Odpověděl mu: "Chtěl jsem zámek a pomeranč. Proto jsem včera sebral knoflík." A dal se zvonu do pláče. Kominík si ho vzal do náruče a šli domů. U něho doma zjistil, že ta dívka - Lída, které vzal knoflík, je jeho dcera. Kominík mu nabídl bydlení u něj a také vyučení kominářem. Za pár let se dokonce oženil s Lídou. A byl moc rád, že je kominíkem, jelikož tak může rozdávat štěstí...

O milionáři, který ukradl slunce Na světě žil jeden ohromný milionář, kterému patřila celá Země. Myslel si, že když je nejbohatší, bude také nejšťastnější, ale opak byl pravdou. Dostal ošklivou nemoc, kterou musel skrývat. Zavolal si nejlepšího lékaře, který mu poradil, ať si nechá do svého paláce přinést Slunce, to ho prý uzdraví. Milionář dal lékaře popravit, aby jeho nemoc zůstala v tajnosti (byl varován historií o Midasovi). Pak dal zbudovat ohromné lešení a dělníci mu museli sundat slunce.

.. Uzavřel je do železobetonové budovy. Lidé sice žasli a bědovali, kam se podělo slunce, ale milionář se počal léčit. Slunce však pálilo tak silně, že ho ve chvilce proměnilo v hromádku popela. Propálilo stěny svého úkrytu a zářilo lidem jako zlatý, ohromný balón. Lidé se zaradovali, ale nevěděli, jak by je zase dostali na oblohu. Dvě děti, byly nejspíš z Vršovic, Mánička a Pepík, kteří nosívali těžké kufry z nádraží, odhodlali se k tomu a odnesli slunce na nebe.

EPITAF Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh' srdce k boji vytasit, zemřel – mlád dvacet čtyři let.

PouŽité zdroje SOCHROVÁ, Marie. Literatura v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment, 1999, ISBN 80-7200-332-1 SOUKAL, Josef a kol. Literatura pro I. ročník gymnázií. Praha: SPN, 2001, ISBN 80-7235-154-0.