Historický přehled uměleckohistorické metodologie

Johann Joachim Winckelmann 1764, Angelika Kaufmannová Johann Joachim Winckelmann 1764, Angelika Kaufmannová Georg Wilhelm Friedrich Hegel 1831, Jakob Schlesinger

Řím, Museo Capitolino, Palazzo Nuovo – galerie Řím, Museo Capitolino, Palazzo Nuovo – galerie. První muzeum umění zpřístupněné veřejnosti díky papeži Klementu XII. r. 1734.

„Umělecké dílo nelze zcela prožít, pokud nebudou ozřejměny okolnosti a vztahy, v nichž a za nichž vzniklo.“ Carl Friedrich von Rumohr (1785-1842) cca 1823-27, Friedrich Nerly

Kulturně-historický přístup: Jacob Burckhardt (1818-1897) Formalistické přístupy: Konrad Fiedler, Adolf Hildebrandt, Heinrich Wölfflin

Příklad stylu: baroko Heinrich Wölfflin, Renaissance und Barock, 1888 Antiteze „klasického“ a – „neklasického“ lineární (kreslířské) – malířské plocha – hloubka uzavřená forma (tektonická) – otevřená forma (atektonická) mnohost (mnohodílná jednota) – jednota (jednotná jednota) jasnost (nepodmíněná j.) – nejasnost (podmíněná j.) Antiteze vychází z existence dvou rozdílných a komple- mentárních způsobů imaginace: 1) analytický, symbo- lický, číselný a lineární, 2) syntetický, konkrétní, prostorový a holistický.

Srovnání „klasického“ a „neklasického“ malířského díla Raffael, Nymfa Galatea, 1511 – P. P. Rubens, Hero a Leander, cca 1605

Barokní princip v pozdních slohových fázích Chrám Venuše v Baalbeku (Sýrie) 3. stol. po Kr. Světelský oltář v Adamově 1516-1525

Kritická ikonologie Aby Warburg (1866-1929) Erwin Panofsky (1892-1968) Tři fáze analýzy uměleckého díla dle Panofského (Význam ve výtvarném umění). Jejich předmětem je: primární, nebo přirozený námět: předikonografický popis, analýza vychází ze znalosti proměn zobrazování, je korigována znalostí dějin stylu druhotný, konvenční námět: ikonografická analýza, je založena na znalostech literárních pramenů a ikonografických zdrojů, korigována znalostí ikonografických typů vnitřní význam (intrinsic meaning): ikono- logická syntéza, interpretace, k níž je možno dospět syntetickou intuicí a znalostí dobové- ho světového názoru, je korigována znalostí dějin kulturních symbolů a symptomů

Aby Warburg Mnemosyné – obrazový atlas evropské kolektivní paměti

Vídeňská škola dějin umění starší, po pol. 19. stol.: Rudolf Eitel- berger von Edelberg (foto) mladší, kolem roku 1900: Franz Wick- hoff, Alois Riegl (foto) a Max Dvořák čeští žáci: Vojtěch Birnbaum, Vincenc Kramář, Jaromír Pečírka

Max Dvořák (1874-1921) Pocházel z rodiny archiváře rodu Lobkoviců Maxe Dvořáka z Roudnice nad Labem. Od 1892 studoval v Praze na Karlově univerzitě historii u prof. Jaroslava Golla. Od 1894 studoval a pracoval ve Vídni, na Institutu pro rakouská dějepisná bádání (disertace 1901, habilitace 1902). Zemřel v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde je pohřben. Katechismus památkové péče (1916), český výbor Umění jako projev ducha (1936)

Vojtěch Birnbaum (1877-1934) Studia na univerzitách v Praze a 1896-1904 ve Vídni u Aloise Riegla a Franze Wickhoffa. 1919-1934: působení v semináři a ústavu dějin umění na Karlově univerzitě v Praze. Doplněk k vývojovým zákonům, 1932 Románská renesance koncem středověku, 1924 Barokní princip v dějinách architektury, 1934 Metoda dějin umění, 1934 (nedok.) Žáci: Oldřich Stefan, Růžena Vacková, Václav Richter, Alžběta Birnbaumová aj.

Vincenc Kramář (1877-1960) Od 1896 studoval historii na Karlově univerzitě v Praze, 1899-1902 pokračoval ve studiu ve Vídni (F. Wickhoff, A. Riegl, Julius v. Schlosser, M. Dvořák). Poté žil jako soukromý badatel. 1919-1939 byl ředitelem Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. Kubismus, 1921 Otázky moderního umění, 1958 Významný sběratel umění

Historiografie výtvarného umění po roce 1945 Humanistická tradice Vliv Panofského kritické ikonologie, zvláště v 60.-70. letech Spojení ikonologie se zájmem o psychologii: E. H. Gombrich Formalistické pojetí (např. na brněnské univerzitě: A. Kutal, Z. Kudělka) Spojení s hlavním proudem humanistických disciplín „Lingvistický obrat“ (R. Rorty, 1967) Vliv poststrukturalismu a kritické teorie „Konec dějin umění“ a jejich nahrazení teorií/antropologií vizuální kultury? (např. Hans Belting)

Interpretace Dürerovy Melancholie Enigmatické dílo, jedno z nejvíce interpretovaných v celých dějinách umění. Základní výklady: Erwin Panofsky, The Life and Art of Albrecht Dürer. 5. vyd. Princeton 2005. (Studii o Melancholii I vydal už 1923 ve Studien der Bibliothek Warburg.) Rainer Hoffmann, Im Zwielicht. Zu Albrecht Dürers Meisterstich Melencholia I. Köln 2014. Keith Moxey, Panofsky´s Melancholia, in: Künstlerischer Austausch, sv. 2. Berlin 1993 (česky ve sb. Vizuální teorie, 2. vyd. Jinočany 2005).

Ernst Hans Gombrich (1909 Vídeň – 2001 Londýn) 1928-33 studium dějin umění na univerzitě ve Vídni u prof. Julia von Schlossera od 1936 žil v Londýně, pracoval ve Warburgově institutu, 1959- 72 byl jeho ředitelem Metodologicky jej m.j. ovlivnili učenci Karl Popper, Friedrich von Hayek a Eric D. Hirsch jr. Hledal spojnice mezi dějinami umění (rozvíjel kritickou ikono- logii), tvarovou psychologií a dalšími obory. Hlavní díla: Příběh umění (1950), Umění a iluze (1960), Smysl řádu (1979), Studie o umění italské renesance (4 díly, 1967-86), Upřednostňování primitivního (2002).

Podíl diváka (dle E. H. Gombricha, Umění a iluze) Vidění není pasivním procesem, nýbrž „vnímání je vždy aktivním procesem, který je podmíněn našimi očekáváními a je přizpůsoben dané situaci“. Proto „člověk neví, co vidí, nýbrž vidí, co (již) ví.“ Proto Gombrich popíral Ruskinův koncept „nevinného oka“. Při studiu této otázky zkoumal karikatury jako mezní formy zobrazení (oba obr.),

Hans Belting (nar. 1935) Historik a teoretik umění se širokým záběrem od středověku až po současné umění. Působil na univerzitách v Německu a USA , 2004-2007 vedl Internationales Forschungszentrum Kulturwissenschaften ve Vídni. Das Ende der Kunstgeschichte? (1983), upravené 3. vyd.  Art History After Modernism (2003), česky Konec dějin umění (2000) Bild und Kult: eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst (1990) Bild-Anthropologie. Entwürfe für eine Bildwissenschaft (2001) Jako historik umění se zabýval m.j. kultovními funkcemi výtvarných děl před „vynálezem umění“ (Bild und Kult). Namísto tradičních dějin umění navrhuje konstituci šířeji založeného oboru: antropologie obrazu. Některé z jeho tezí: Obrazy jsou zodpovědné za to, že reprezentace světa se ocitla v krizi. Ta je způsobena pochybnostmi o reprezentaci (simulacrum). Ke krizi analogie přispěl také digitální obraz, jehož ontologie se zdá být nahrazena logikou jeho produkce. Nechceme si s obrazy jenom hrát, protože na ně stále ještě ve skrytosti věříme.

Literatura Jean-Luc Chalumeau, Přehled teorií umění. Praha 2003. Jiří Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění, sv. 1. 2. vyd. Brno 2007. Metody dějin umění. Metodologie dějin umění, sv. 2. Brno 2010. František Mikš, Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění. 3. vyd. Brno 2014. Petr Wittlich, Literatura k dějinám umění. Vývojový přehled. 2. vyd. Praha 2008.