Fiskální politika Pavel Seknička

Obsah Fiskální politika Monetární pohled na FP Neoklasický pohled na FP Keynesiánský pohled na FP

Fiskální politika Fiskální politika, resp. rozpočtová politika je součástí hospodářské politiky, která je orientována jednak na vládní nákupy zboží a služeb a další výdaje státního rozpočtu a jednak na příjmy hlavně daně, cla a poplatky. Hlavním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet.

Fiskální politika Fiskální (rozpočtová) politika je považována za jednu z rozhodujících vládních aktivit při stabilizaci hospodářského vývoje. Základním cílem je realizace stabilizační funkce fiskální politiky, v návaznosti na tuto dominantní funkci zabezpečuje fiskální politika také: Poskytování veřejných statků veřejným sektorem, Redistribuci důchodů (sociální politika), Řešení tržních selhání. Uvedené aktivity souvisí s distribuční funkcí fiskální politiky, zejména je však orientována na prevenci chudoby formou stanovení příjmového prahu (minimální mzdy).

Obecné cíle fiskální, resp. stabilizační politiky Politika jemného ladění; Politika automatického ladění; Stabilizační aktivity většinou vedou většinou k deficitnímu rozpočtu, alternativy jsou: Cyklicky nevyrovnaný rozpočet, Cyklicky vyrovnaný rozpočet, Trvale vyrovnaný rozpočet, Každoročně vyrovnaný rozpočet.

Zdroje financování rozpočtových výdajů Příjmy z daňí, poplatků, cel Vládní výpůjčky a dluhová služba, Prodej aktiv, např. privatizace (mimořádné příjmy), Tisk „nových peněz“.

Základní otázky při sestavování daňové soustavy jsou: Kdo? Z čeho? Kolik? Kdy? Jak?

Monetaristický pohled na fiskální politiku Monetaristé zdůrazňují monetární politiku, jejímž doplňkem je fiskální, resp. rozpočtová politika. Cílem je její pozitivní působení na HDP a inflaci. Monetarismus Miltona Friedmana – zabývá se otázkou jak stimulovat růst produktu – rozpočtová politika disponuje pouze s krátkodobými a dlouhodobými nástroji, lépe je působit ve stejném směru peněžní a úvěrovou politikou. Navíc deficitní financování vládních výdajů vede k nárůstu úrokových sazeb a tím se omezuje rozsah soukromých výdajů – vzniká tzv. vytlačovací efekt. Nelze tak podporovat nadprůměrné výdaje vlád, které způsobují deficity státního rozpočtu. Ty jsou příčinou inflace. Prioritou je protiinflační politika.

Neoklasický pohled na fiskální politiku Nová ekonomie orientovaná na stranu nabídky se orientuje v oblasti fiskální na oblast daňovou s cílem minimalizovat daňové zatížení ekonomických subjektů. Cílem je snižovat daňovou zátěž, Cílem je také snižovat podíl státního rozpočtu na národním důchodu – snaha o vyrovnaný státní rozpočet.

Keynesiánské hledisko na fiskální politiku Keynesiánský směr považuje fiskální politiku za nejdůležitější součást hospodářské politiky. Důležitou oblastí je oblast daní – má jak pasivní úlohu (krytí vládních výdajů), ale i aktivní – ovlivňují hospodářské politiky. Důležité je zdanění kapitálových statků – je třeba si dát pozor na extrémní výkyvy daní v této oblasti. Druhou částí fiskální politiky jsou vládní výdaje – podpora efektivní poptávky, zavedení automatických či vestavěných stabilizátorů – progresivní daňová soustava a podpory v nezaměstnanosti, subvencování cen zemědělských produktů apod.