Sociální etika 1 (KS-I) Vyučuje:. PhDr. Roman Míčka, Th. D. , Ph. D Sociální etika 1 (KS-I) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D. www.romanmicka.net roman.tf@seznam.cz

Doporučená literatura ANZENBACHER, A. Křesťanská sociální etika. Úvod a principy, Brno: CDK, 2004. ISBN 80-7325-030-6. s. 7-14 (36), 179-226. (celkem 56 stran) Sociální encykliky (1891 - 1991), Praha: Zvon, 1996, ISBN 80-7113-154-7. (úvod Tomáše Halíka (s. 7-17) + krátké úvody k jednotlivým encyklikám od Cyrila Martinka) (18 stran). Roman Míčka: Výběr citací z encyklik (17 stran). Jednu z encyklik: Encyklika Caritas in Veritate (2009) Benedikta XVI. (cca 50 stran). Encyklika Laudato si’ (2015) papeže Františka (cca 60 stran) Celkem cca 140 (či 150) stran (http://www.romanmicka.net/txt_soubory/dokumenty/podpora_se1.zip) Dále je dobré pro další práci a přehled se seznámit se strukturou a obsahem Kompendia sociální nauky církve, případně dalších dokumentů

Zkouška Obecné: • Co to je sociální etika a jak se odlišuje od individuální etiky? • Jaké jsou základní otázky, problémy, tradiční témata sociální etiky? • Jaké politické ideologie a jakým způsobem formují svět politiky, ekonomiky a kultury? • Jaká je spojitost a jaké rozdíly mezi sociální etikou a sociálním učením církve? • Co je to sociální učení církve, jak vzniklo, jaký má charakter, jak jej lze definovat? • Co je to křesťanské sociální myšlení a v jakém je vztahu k SUC? • Jaký je základ a dějinný vývoj úvah o politice a ekonomice ze strany církve? • Jaké jsou prameny SUC a jak se vyvíjelo SUC v dějinách? • Jaký je dějinný kontext jednotlivých konkrétních sociálních encyklik? • Jaké jsou hlavní principy SUC, jak je lze definovat a odkud pocházejí? • Co je podstatou personálního principu, principu solidarity a principu subsidiarity? • Co je to pastorální konstituce Gaudium et spes a jakým způsobem reaguje na politické a ekonomické otázky? • Co je ve stručnosti obsahem dvou nejnovějších encyklik Caritas in veritate (2009) a Laudato si’ (2015)?

Zkouška Politika: • Co je to politika, jaké jsou její dějinné kontexty? • Co je to demokracie, jak se v dějinách vyvíjela? • Jaké jsou podstatné náležitosti demokratického právního státu? • S jakými problémy a otazníky se systém demokracie potýká? • Jak se k politice, demokracii a lidským právům staví SUC? • Jak reflektuje SUC problematiku mezinárodních vztahů? • Jaká je tradiční historická nauka o spravedlivé válce, jak lze dnes hodnotit tuto otázku? • Jakým způsobem a v jakých dokumentech hodnotí problém míru a války SUC? • Jakým způsobem a v jakých dokumentech hodnotí problém terorismu SUC?

Zkouška Ekonomika: • Co je to ekonomika, jak se v dějinách vyvíjela? • Jaký je vztah ekonomiky a etiky? • Co je to kapitalismus a jaký má charakter, ideový základ a jak se v dějinách vyvíjel? • Jak se SUC staví k otázce soukromého vlastnictví? • Co je to lidská práce, jak se k otázce lidské práce staví SUC? • Jak se k ekonomice kapitalismu staví SUC? • Jak se k problému lidské práce staví dokumenty SUC? • Jaká je ekonomická vize historického socialismu a jak se k socialismu staví SUC? • Jak a proč je socialismus v sociálních encyklikách kritizován? • Co je to sociálně tržní hospodářství, jaký má charakter a jak se má k SUC? • Co je to sociální stát, stát blahobytu a jak je z pozice SUC hodnocen? • Co je to globalizace a jak se projevuje v politické a ekonomické oblasti? • Jaké jsou obvykle vypočítávané klady a zápory globalizace a jak je lze hodnotit? • O čem a jakým způsobem pojednává encyklika Caritas in veritate ? • Jak encyklika Caritas in veritate chápe lidský rozvoj? • Jakým způsobem encyklika Caritas in veritate reaguje na aktuální problémy současnosti (globalizace, chudoba, ekologie, finanční a ekonomická krize, terorismus)? • Jaké jsou klíčové výpovědi a podněty encykliky Laudato si’ (2015) papeže Františka? (ekologie, konzumismus, chudoba)

(např. co je dobro jako predikát? Jsou vůbec možné hodnotové soudy? analýza morální řeči (např. co je dobro jako predikát? Jsou vůbec možné hodnotové soudy? kogn.x nonkogn.) Základní problémy etiky: svobodná vůle svědomí hodnota norma štěstí ctnost normy individuálního jednání v konkrétních oblastech života (bioetika, etika vědy, etika mezilidských vztahů) spravedlnost sociálních útvarů

Aplikovaná etika individuální etika x sociální etika individuální etika - se zabývá praxí, pokud praxe může být přičítána jednotlivým osobám a vztahována k jejich osobní odpovědnosti. sociální etika - se věnuje morálnímu hodnocení sociální skutečnosti, tj. sociálních útvarů, do nichž se zpevnily interakce. Ústřední otázka zní: Jsou dané institucionální útvary spravedlivé? (např. daně, sociální stát, společenské rozdíly mezi lidmi, bohatství a chudoba, válečný konflikt). Na rozdíl od individuální etiky stav těchto útvarů nelze beze všeho vztahovat k osobní odpovědnosti určitých jednotlivců, a to ani jeho vznik, ani jeho změnu.

osobní odpovědnost sociální danosti, instituce, struktury, motivace, postoj poměry, regulační systémy, řády kategorie posouzení dobré – špatné spravedlivé - nespravedlivé individuální etika sociální etika

Instituce Instituce je sociální útvar, do nějž se zpevnila mezilidská interakce Instituce je sociálně předepsaná struktura různých způsobů chování, prostřednictvím kterých jsou řešeny opakující se a neodbytné problémy života lidí

Instituce Zvyk, obyčej, rituál (pozdrav, fronta…) Sociální normy (sociální odpovědnost, reciprocita, dodržení závazku…) Instituce spontánně i uměle vzniklé (rodina, trh, stát…) Kodifikované normy (zákony…) - Instituce jako „úřad“

Podobenství o milosrdném samaritánovi Samaritán našel člověka, jenž upadl do rukou lupičů. “Přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a ovázal mu je. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl ho do hostince a tam se o něj staral”. Samaritán byl motivován individuálně eticky. Šlo mu o blaho tohoto člověka, který upadl do rukou lupičů. Kdyby však byl motivován sociálně eticky, byl by odjel do Jeruzaléma a nasadil všechny páky, aby se lupičům znemožnila činnost a aby poutníci mohli v budoucnu užívat cesty mezi Jeruzalémem a Jerichem bez nebezpečí.

Klíčová témata Politika Je o redistribuci moci a zdrojů pro život, jde o „kolektivním organizování sociální existence“ někdo říká, že politika je boj o „legitimní význam termínů a pojmů“ (co je moc, svoboda, demokracie, spravedlnost, sociální stát apod.) Jaké politické zřízení je nejlepší? Je to demokracie? Proč? Za jakých podmínek? Ekonomika Zkoumá, jak se chová člověk s neomezenými potřebami ve světě omezených (vzácných) zdrojů Jak nejlépe organizovat procesy vytváření bohatství? Jak je přerozdělovat? Jakou roli v tom má hrát stát? Kultura „Kultura nebo civilizace …. je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“ Jaké jsou základní hodnoty, které je třeba ve společnosti respektovat? Které se mají stát zákonem? Jaká jsou lidská práva, jak je možné je obhájit?

Politické ideologie Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“... Svoboda, rovnost, spravedlnost Jsou i další pojmy – demokracie ,, sociální stát... Socialismus – člověk není svobodný, je determinovaný zejména ekonomicky, jeho svoboda spočívá zejména v hmotném zabezpečení, lidé by si měli být rovni materiálně, formální rovnost je nedostačující, spravedlnost je především spravedlností sociální Liberalismus – člověk je svobodný a jeho svobodu je třeba chránit před mocí druhých i státu, lidé jsou si rovni zejména morálně a před zákonem, sociální nerovnost je spravedlivá, protože odráží přímo nebo nepřímo zásluhy člověka Konzervatismus – člověk je plně svobodná a odpovědná bytost, má ovšem výrazné sklony konat zlé věci a proto je třeba na něj být přísný, rovnost je pojem spíše transcendentní, spravedlivé je to, co je v souladu s přirozeným zákonem a tradicí

další oficiální dokumenty Politická filosofie, sociální filosofie Sociální etika - Křesťanská sociální etika - Sociální nauka církve empirie – rozum - tradiční hodnoty - autorita církve Ockenfels, Anzenbacher, Novak, Míčka ☺ Zejména encykliky, další oficiální dokumenty

Matouš, kap. 22 „I poslali k němu učedlníky své s herodiány, řkouce: Mistře, víme, že pravdomluvný jsi a cestě Boží v pravdě učíš a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou. Protož pověz nám, co se tobě zdá: Sluší-li daň dáti císaři, čili nic? Znaje pak Ježíš zlost jejich, řekl: Co mne pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně. A oni podali mu peníze. I řekl jim: Čí jest tento obraz a svrchu napsání? Řekli mu: Císařův. Tedy dí jim: Dejtež, co jest císařova, císaři, a co jest Božího, Bohu.

Deus caritas est (2006) 20. Láska k bližnímu zakořeněná v lásce k Bohu je především úlohou pro jednotlivého věřícího, ale je také úlohou pro celou církevní komunitu, a to na všech úrovních od místní komunity po partikulární církev až k univerzální církvi v její globalitě. Církev musí uplatňovat lásku také jako komunita. Důsledkem toho je, že láska potřebuje také organizaci jakožto předpoklad uspořádané komunitní služby. 31. … Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a ideologiích. Nejedná se o způsob, jak změnit svět ideologickým způsobem, a proto charitativní dílo není ve službách světských strategií, protože jde o uplatňování lásky tady a teď, lásky, kterou člověk potřebuje stále.

Deus caritas est (2006) 28. … Církev nemůže a nesmí vzít do svých rukou politický boj, aby tak budovala tu nejspravedlivější možnou lidskou společnost. Nemůže a nesmí se postavit na místo státu. Zároveň ale nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost. Do tohoto usilování se musí zapojovat prostřednictvím racionální argumentace a musí probouzet duchovní síly, bez nichž by se spravedlnost, která vždy vyžaduje odříkání, nemohla prosadit ani se rozvíjet. Spravedlivá společnost nemůže být dílem církve, protože ji má uskutečňovat politika. Církev se nicméně hluboce zabývá nasazením pro spravedlnost tím, že pracuje na otevřenosti intelektu a vůle vůči požadavkům dobra. X „Všichni křesťané si mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství“. Gaudium et spes (1965) čl. 75

Sociální učení církve „Sociální nauka katolické církve je podstatnou částí křesťanského učení o člověku“ (Mater et magistra, 1961, čl. 222) „...Proto je křesťanská antropologie ve skutečnosti kapitolou teologie a sociální nauka církve, která se ujímá člověka a stará se o něho a o jeho chování ve světě, patří z téhož důvodu "do oblasti teologie, zvláště teologie morální“. (Centesimus Annus, 1991, čl. 55.) „…Církev nepředkládá žádné vlastní modely. Konkrétní a úspěšné modely lze nalézt pokaždé pouze v rámci té které historické situace, úsilím všech odpovědných osob, které budou čelit konkrétním problémům ve všech jejich těsně propojených společenských, hospodářských, politických a kulturních aspektech“. (Centesimus Annus , 1991, čl. 43.)

Sociální učení církve „Její zvláštní hodnota však spočívá v tom, že je dokumentem magisteria, který se spolu s mnoha dalšími dokumenty tohoto druhu začleňuje do evangelizačního úkolu církve. Z toho plyne, že sociální nauka má význam nástroje zvěstování víry“. (Centesimus annus, 1991, čl. 54) „Proto si přejeme, aby této nauce byla věnována stále větší pozornost, aby byla zavedena jako povinný předmět na katolických školách všech stupňů, hlavně však v seminářích. Je nám známo, že v četných církevních ústavech se tak už delší dobu s úspěchem děje. Dále si přejeme, aby byla sociální nauka pojata do programu náboženské výuky ve farnostech a sdruženích laického apoštolátu. Ať je rozšiřována všemi prostředky, které poskytuje moderní doba: v novinách a časopisech, vědeckých spisech i popularizačních publikacích, rozhlasem i televizí“. (Mater et magistra, 1961, čl. 223)

Sociální učení církve Jan XXIII. Pacem in terris (1963) určena „všem lidem dobré vůle“ Pavel VI. Populorum progressio (1967) Katolíkům + všem křesťanům + jiným náboženstvím + všem lidem dobré vůle (Populorum progressio, 1967, čl. 83) „V nelehké situaci, v níž se dnes nacházíme také z důvodů globalizace ekonomiky, se sociální nauka církve stala základní směrnicí, která vytyčuje pravidla mající platnost i daleko za jejími vlastními hranicemi. Zmíněná pravidla je třeba v situaci pokračujícího rozvoje promýšlet v dialogu se všemi, kterým leží na srdci člověk a jeho svět“. (Deus caritas est, 2006, čl. 27) „Před více než padesáti lety, kdy se svět potácel nad propastí nukleární krize, svatý papež Jan XXIII. napsal encykliku, v níž se neomezil jenom na odmítnutí války, ale přišel s nabídkou k míru. Svoje poselství Pacem in terris adresoval sice celému „katolickému světu“, ale dodal: „jakož i všem lidem dobré vůle“. Nyní vzhledem ke globálnímu zhoršování životního prostředí se chci obrátit ke každému člověku této planety. (Laudato si’, 2015, čl. 3)

Sociální učení církve „Sociální nauka kromě toho obsahuje důležitou interdisciplinární dimenzi. S cílem lépe uplatnit v různých a stále se měnících sociálních, hospodářských a politických oblastech pravdu o člověku vstupuje tato nauka do dialogu s různými disciplínami, které se člověkem zabývají, sjednocuje jejich příspěvky a pomáhá jim otevřít se v širším horizontu službě člověku, poznanému a milovanému v plné šíři jeho poslání. Kromě interdisciplinární dimenze je pak nutno zmínit se o praktické a v určitém smyslu experimentální dimenzi této nauky. Ta je založena na střetávání křesťanského života a svědomí se situacemi tohoto světa a projevuje se úsilím, které vyvíjejí jednotlivci, rodiny, kulturní a veřejní činitelé, politici a státníci, aby dali křesťanskému životu podobu a uplatnění v dějinách“. (Centesimus annus, 1991, čl. 59)

„Každý křesťan, který bere svou víru vážně, musí být socialistou“. (Paul Tillich) „Nelze být zároveň řádným katolíkem a opravdovým socialistou“. (Quadragesimo anno,1931, čl. 120) „Při použití těchto zásad se mohou někdy i mezi katolíky dobré vůle vyskytnout různé názory.“ (Mater et magistra, čl. 238) „Při řízení časných záležitostí mají uznávat oprávněnou různost názorů a mají zachovat úctu k občanům i jejich sdružením, která tyto názory poctivě zastávají.“(Gaudium et spes, čl. 75) „V konkrétních situacích a se zřetelem na vztahy, v jakých kdo žije, musíme uznávat zákonitou rozmanitost možných přístupů.“ (Octogesima adveniens, čl. 50)

Dokumenty SUC 10 encyklik: Lev XIII., encyklika Rerum novarum (1891) Pius XI., encyklika Quadragesimo anno (1931) Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra (1961) Jan XXIII., encyklika Pacem in terris (1963) Pavel VI., encyklika Populorum progressio (1967) Pavel VI., apoštolský list Octogesima adveniens (1971) Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens (1981) Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis (1987) Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus (1991) Benedikt XVI., encyklika Caritas in veritate (2009) František, encyklika Laudato si’ (2015) Pastorální konstituce Gaudium et Spes (1965) Kompendium sociální nauky církve (Iustitia et Pax, 2004) Poselství k oslavě Světového dne míru (vždy k 1.1.), Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (2013)? Economic Justice for All: Pastoral Letter on Catholic Social Teaching and the U.S. Economy (1986) Pokoj a Dobro (2000)

První sociální encyklika: Rerum novarum (1891) papeže Lva XIII. PŘEDMLUVA NALÉHAVÁ NUTNOST ŘEŠIT DĚLNICKOU OTÁZKU SOCIALISMUS PROBLÉMY DĚLNÍKŮ NEŘEŠÍ BEZ NÁBOŽENSTVÍ A CÍRKVE NENÍ ŘEŠENÍ MOŽNÉ ÚLOHA STÁTU ÚLOHA SVÉPOMOCNÝCH ORGANIZACÍ ZÁVĚR

všeobecné určení dober x soukromé vlastnictví Rerum novarum (1891) 3. Aby se odpomohlo tomuto zlu, socialisté, podnítivše nenávist chudých proti bohatým, prohlašují, že se má soukromé vlastnictví zrušit a místo toho z majetku jednotlivců učinit společný majetek všech a že by jej spravovali ti, kdo stojí v čele obcí nebo států. Takovým převodem majetku od soukromých osob na společnost se může podle jejich názoru vyléčit nynější nesnesitelný stav, protože se jmění i výhody rozdělí rovnoměrně mezi občany. Avšak jejich plán je naprosto nezpůsobilý tento rozpor úspěšně vyřešit; dokonce by znamenal pro dělnické vrstvy poškození. Mimoto je nespravedlivý, protože se dopouští násilí na zákonných majitelích. Vnáší zmatek do života státu tím, že ukládá státní moci úkoly, které jí nepříslušejí. všeobecné určení dober x soukromé vlastnictví sociální hypotéka

Vývojové fáze SUC Stoleté dějiny katolické sociální nauky lze rozdělit do čtyř základních vývojových fází: První fáze zahrnuje přípravu, vznik a dopad encykliky Lva XIII. Rerum novarum (1891) Druhá fáze papež Pius XI. a Pius XII., rozvinutí klasických principů SUC Pius XI., encyklika Quadragesimo anno (1931) Pius XI., Encyklika MIT BRENNENDER SORGE ze 14.března 1937 (Proti nacismu a rasismu) PIUS XI., Encyklika DIVINI REDEMPTORIS z 19.března 1937 (Proti bezbožeckému komunismu)

Quadragesimo anno (1931) Po čtyřiceti letech, papež Pius XI. odmítá jak socialismus, tak i liberální kapitalismus kolektivismus individualismus Princip „subsidiarity“(QA 79) - „nelze být zároveň řádným katolíkem a opravdovým socialistou“ (QA 120).

Princip subsidiarity 79. Je sice pravda, a dějiny to jasně dokazují, že za změněných poměrů se nyní může provést mnoho věcí jen s pomocí velkých sdružení, i když v dřívějších dobách na tytéž věci stačily i společnosti malé. Přece však v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat. Quadragesimo anno (1931)

Rok 1937 Pius XI., Encyklika MIT BRENNENDER SORGE ze 14. března 1937 (Proti nacismu a rasismu) ”Kdo vyjímá rasu, národ anebo stát z této pozemské hierarchie hodnot a činí je nejvyšší normou všech hodnot, i náboženských, a zbožňuje je modloslužebným kultem, ten převrací a falšuje Bohem stvořený a Bohem stanovený řád“ (158) PIUS XI., Encyklika DIVINI REDEMPTORIS z 19.března 1937 (Proti bezbožeckému komunismu) 3. „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života“ (3)

Pius XII. (1939 – 1958) - Pius XII. žádnou sociální encykliku nevydal, ale zejména ve svých rozhlasových projevech za 2. světové války se významně vyjadřoval k otázkám politické etiky, demokracie a služby míru. - Vánoční poselství Pia XII. z roku 1944 je prvním případem v historii, kdy se hlava katolické církve vyslovila ve prospěch demokracie (jako o nejlepším uspořádání lidské společnosti )

Vánoční poselství rozhlasem k národům celého světa (24. 12. 1944) „Krutá zkušenost je [národy] poučila a proto důrazněji se staví na odpor monopolům diktátorské nedělitelné moci a dožadují se vládní soustavy, která by se lépe snášela s občanskou důstojností a svobodou“ „Církev se neobrací ani tak ke vnější kostře a výstavbě – které záleží na vlastních přáních každého národa – nýbrž k člověku jako takovému, který není pouze předmět a trpný prvek společenského života, nýbrž je naopak a musí být a zůstat jeho podmětem, základem a cílem“ „Lid a beztvaré množství, nebo jak se říká, masa, jsou dva rozdílné pojmy“ „masa – (…) – je úhlavní nepřítel pravé demokracie a jejího ideálu svobody a rovnosti (…) Svoboda, která je mravní povinností osoby, semmění v tyranský požadavek svobodného vybití lidských pudů a chtíčů na úkor ostatních lidí. Rovnost se zvrhá v mechanické usměrnění a jednobarevnou jednotvárnost…“

Vývojové fáze SUC - Třetí fáze "koncilová" - konstituce Gaudium et spes (1965) Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra (1961) Jan XXIII., encyklika Pacem in terris (1963) Pavel VI., encyklika Populorum progressio (1967) Pavel VI., apoštolský list Octogesima adveniens (1971) Čtvrtá fáze sociální učení Jana Pavla II. Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens (1981) Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis (1987) Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus (1991) Kompendium sociální nauky církve (Compendium of the Social Doctrine of the Church - Iustitia et Pax, 2004)

encyklika Mater et magistra (1961) Jan XXIII. (1958 – 1963) encyklika Mater et magistra (1961) I. ČÁST NAUKA ENCYKLIKY RERUM NOVARUM A JEJÍ ROZVINUTÍ V UČENÍ PIA XI. A PIA XII. II. ČÁST VYSVĚTLENÍ A ROZVEDENÍ NAUKY RERUM NOVARUM III. ČÁST NOVÉ STRÁNKY SOCIÁLNÍ OTÁZKY IV. ČÁST NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA V PRAVDĚ, SPRAVEDLNOSTI A LÁSCE

Personální princip Mater et magistra (1961) 219. Nejvyšší zásadou této nauky je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá. 220. Tento nejvyšší princip je nosný a chrání nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. Na jeho základě vybudovala církev, především v posledních sto letech, za spolupráce učenců z řad kněží i laiků, svou rozsáhlou sociální nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a zvláštní povahy každé doby. Tyto normy křesťanské sociální nauky mohou tudíž být přijaty všemi lidmi. Mater et magistra (1961)

encyklika Pacem in terris (1963) Jan XXIII. (1958 – 1963) encyklika Pacem in terris (1963) Úvod I. ČÁST - ŘÁD VZTAHů MEZI LIDMI II. ČÁST - VZTAHY MEZI LIDMI A VEŘEJNOU MOCÍ UVNITŘ POLITICKÉHO SPOLEČENSTVÍ III. ČÁST - VZTAHY MEZI STÁTY IV. ČÁST - VZTAHY MEZI JEDNOTLIVÝMI POLITICKÝMI SPOLEČENSTVÍMI A SPOLEČENSTVÍM NÁRODů V. ČÁST - NAPOMENUTÍ A VÝZVY K VĚŘÍCÍM

Gaudium et spes (1965) 1. Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. 36. (…) Rozumíme-li autonomií pozemských skutečností to, že stvořené věci a společenské útvary mají vlastní zákony a hodnoty, které má člověk postupně poznávat, používat jich a pořádat je, pak je taková autonomie požadavek naprosto oprávněný; nejenže to vyžadují dnešní lidé, je to i shodné s vůlí Stvořitele.

Gaudium et spes (1965) V kapitole Hospodářsko-společenský život pastorální konstituce Gaudium et spes skutečně nalezneme takřka všechna klíčová témata, která jsou následně sociálním učením církve dynamicky rozvíjena. – personální princip, tedy požadavek orientace hospodářství na lidskou osobu, – kritika redukcionistického ekonomismu (čl. 63), tržního fundamentalismu i „plánovaného hospodářství“ (čl. 65) – opce pro chudé a kritika konzumerismu (čl. 63) – rozvoj v lokálním i mezinárodním měřítku (čl. 64–66) – důstojnost lidské práce včetně deklarace „práva na práci“ (čl. 67) – zdůraznění principu všeobecného určení statků včetně potvrzení „práva na krádež“ v případě (hmotné) krajní nouze (čl. 69). Jediné co chybí je ekologická dimenze...

Gaudium et spes (1965) Kapitola 3 HOSPODÁŘSKO-SPOLEČENSKÝ ŽIVOT 63 Některé stránky hospodářského života .... Oddíl 1 Hospodářský rozvoj 64 Hospodářský rozvoj ve službě člověku .... 65 Hospodářský rozvoj pod kontrolou člověka .... 66 Odstranit obrovské hospodářsko-společenské rozdíly .... Oddíl 2 Některé zásady týkající se celého hospodářsko-společenského života 67 Práce, její podmínky a volný čas .... 68 Spoluúčast na podnikání a na celkovém hospodářském uspořádání; pracovní spory .... 69 Pozemská dobra jsou určena všem lidem ...... 70 Investice a měna ..... 71 Nabývání vlastnictví a soukromé držby statků; velké pozemkové majetky .... 72 Hospodářsko-společenská činnost a Kristovo království ....

Gaudium et spes (1965) Kapitola 4 ŽIVOT POLITICKÉHO SPOLEČENSTVÍ 73 Dnešní veřejný život .... 74 Povaha a cíl politického společenství .... 75 Spolupráce všech občanů ve veřejném životě .... 76 Politické společenství a církev .... Kapitola 5 MÍR A SPOLEČENSTVÍ NÁRODŮ 77 Úvod .... 78 Povaha míru .... Oddíl 1 Vyloučení války 79 Zmenšit nelidskost války .... 80 Totální válka .... 81 Závody ve zbrojení .... 82 Naprostý zákaz války a mezinárodní akce k jejímu zamezení .... Oddíl 2 Budování mezinárodního společenství 83 Příčiny rozporů a jak je odstranit .... 84 Společenství národů a mezinárodní instituce .... 85 Mezinárodní spolupráce na hospodářském poli .... 86 Některé užitečné pokyny ...... 87 Mezinárodní spolupráce, pokud jde o růst obyvatelstva .... 88 Úkol křesťanů při poskytování pomoci .... 89 Účinná přítomnost církve v mezinárodním společenství ... 90 Účast křesťanů v mezinárodních organizacích ....

Pavel VI. (1963 – 1978) encyklika Populorum progressio (1967) zasluhuje, aby byla pokládána za „Rerum novarum naší doby“, protože osvětluje cestu sjednocujícího se lidstva. (CiV8) Sociální otázka má dnes světové rozměry I. část – Za všestranný rozvoj člověka II. část – Za solidární rozvoj lidstva 1. POMOC SLABÝM 2. SPRAVEDLNOST V OBCHODNÍCH VZTAZÍCH 3. LÁSKA KE VŠEM Rozvoj je nové jméno pro mír Závěrečná výzva

Pavel VI. (1963 – 1978) apoštolský list Octogesima adveniens (1971) Úvod I. Nové sociální problémy Urbanizace ... Mládež Místo ženy Pracující Oběti změn Diskriminace II. Základní nároky a myšlenkové proudy ... Politická společnost Ideologie a lidská svoboda Přitažlivost socialistických proudů Historický vývoj marxismu Liberální ideologie Renesance utopií Dvojznačnost pokroku III. Křesťané před novými problémy IV. Výzva k činnosti

Jan Pavel II. (1978 – 2005) encyklika Laborem exercens (1981) I. kapitola – Úvod II. kapitola – Práce a člověk III. kapitola – Konflikt práce a kapitálu v přítomném úseku dějin IV kapitola – Práva pracujících

Jan Pavel II. (1978 – 2005) encyklika Sollicitudo rei socialis (1987) I. kapitola – Úvod II. kapitola – Co je v encyklice Populorum progressio nového III. kapitola – Obraz dnešního světa IV. kapitola – Opravdový lidský rozvoj V. kapitola – Rozbor moderních problémů ve světle teologie VI. kapitola – Některá zvláštní upozornění VII. Kapitola – Závěr

Jan Pavel II. (1978 – 2005) encyklika Centesimus annus (1991) I. kapitola – Podstatné rysy encykliky Rerum novarum II. kapitola – Na cestě k "novým věcem" dneška III. kapitola – Rok 1989 IV. kapitola – Soukromé vlastnictví a univerzální určení statků V. kapitola – Stát a kultura VI. kapitola – Člověk je cesta církve

Centesimus annus (1991) 13. Ponoříme-li se nyní hlouběji do započatých úvah a zahrneme-li do nich i to, co bylo řečeno v našich encyklikách Laborem exercens a Sollicitudo rei socialis, musíme dodat, že základní omyl socialismu je antropologické povahy. Socialismus považuje jednotlivce jen za nástroj a molekulu společenského organismu, takže jeho blaho je plně podřízeno fungování hospodářsko-společenského mechanismu; zároveň panuje názor, že právě tohoto blaha lze dosáhnout nezávisle na svobodném rozhodování jednotlivce a zcela bez jeho osobní a přímé odpovědnosti za dobro a zlo. Člověk je tak redukován na komplex společenských vztahů, ztrácí se pojem osoby jako samostatného subjektu morálního rozhodování, který právě tím vytváří společenský řád. Tento pomýlený pohled na osobu má za následek popírání práva na prostor pro uplatňování svobody a rovněž odmítání soukromého vlastnictví.

Centesimus annus (1991) 42. Vraťme se však k výchozí otázce: lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost? Je snad modelem, který má být nabídkou zemím třetího světa, hledajícím cestu skutečného hospodářského a společenského pokroku? Odpověď je přirozeně složitá. Označuje-li se za "kapitalismus" hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. Možná by bylo vhodnější hovořit o "podnikatelském hospodářství" nebo "tržním hospodářství" nebo prostě o "svobodném hospodářství". Chápe-li se však pod pojmem "kapitalismus" systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná.

Kompendium sociální nauky církve (Iustitia et Pax, 2004) Kompendium sociální nauky církve je celistvým a přehledným zpracováním katolického sociálního učení (do konce „4. fáze“).

Katolická revoluce lidských práv? Podle historika Sira Michaela Howarda z Oxfordu byly ve 20. století byly jen dvě skutečně velké revoluce Leninova bolševická v roce 1917 a právě katolická, kdy došlo k „transformaci římsko-katolické církve z bašty ancien régime na předního světového obhájce lidských práv“ DEMOKRACIE (Pius XII.) LIDSKÁ PRÁVA (Jan XXIII.) TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ (Jan Pavel II.)

Vývojové fáze SUC - Pátá fáze 21. století, globalizace, rozvoj, ekologie Benedikt XVI., encyklika Caritas in veritate (2009) František, encyklika Laudato si’ (2015)

Benedikt XVI. (2005–2013) Caritas in veritate Encyklika o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě (2009) Úvod První kapitola Poselství encykliky Populorum progressio Druhá kapitola Lidský rozvoj v naší době Třetí kapitola Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost Čtvrtá kapitola Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí Pátá kapitola Spolupráce lidské rodiny Šestá kapitola Rozvoj národů a technika Závěr

František (2013–) Laudato si’ Encyklika o péči o společný domov (2015) Úvod První kapitola Co se děje našemu domovu Druhá kapitola Evangelium stvoření Třetí kapitola Lidský kořen ekologické krize Čtvrtá kapitola Integrální ekologie Pátá kapitola Jak se zorientovat a jak jednat Šestá kapitola Ekologická výchova a spiritualita Závěr

Základní principy SUC a jejich kontext Personální princip Princip solidarity Princip subsidiarity Princip obecného dobra

Nejvyšší princip? Napětí a komplementarita „Nejvyšší zásadou této nauky je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá“. Mater et magistra (1961), čl. 219 „Láska je základní cestou sociální nauky církve“ Caritas in veritate (2009), čl. čl. 2 „Princip podřízenosti soukromého vlastnictví všeobecnému určení dober, a tedy i všeobecné právo na jejich užívání je "zlatým pravidlem" sociálního jednání a "první zásadou celého společensko-mravního řádu". Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví“. Laudato si’ (2015), čl. 93

Personální princip Mater et magistra (1961) 219. Nejvyšší zásadou této nauky je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá. 220. Tento nejvyšší princip je nosný a chrání nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. Na jeho základě vybudovala církev, především v posledních sto letech, za spolupráce učenců z řad kněží i laiků, svou rozsáhlou sociální nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a zvláštní povahy každé doby. Tyto normy křesťanské sociální nauky mohou tudíž být přijaty všemi lidmi. Mater et magistra (1961)

Personální princip Gaudium et Spes (1965) 12. ... Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy. ... 25. ... Vždyť lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky.

Personální princip Rerum Novarum, čl. 32 (1965) „Nikdo se nesmí beztrestně prohřešovat proti důstojnosti člověka, s níž Bůh sám zachází "s velikou úctou", ani mu klást překážky v úsilí o dokonalost, která je v souladu s věčným životem v nebi. Dokonce ani kdyby to člověk sám chtěl, nemá nikdo právo dovolit, aby se s ním jednalo pod jeho lidskou důstojnost, nebo aby se dobrovolně poddal nějakému duchovnímu otroctví; neboť zde neběží o práva, o nichž by si směl člověk rozhodovat, jak by si přál, nýbrž o povinnosti k Bohu, jichž musíme dbát s posvátnou úctou“.

bytost společenská (podstatně) počátkem (základem) nositelem (účinnou příčinou) cílem (nikdy pouze prostředkem) všech společenských institucí (zejména politických, ekonomických)

Personální princip a LP „Úsilí o vymezení a prohlášení lidských práv představuje jednu z nejvýznamnějších aktivit směřujících k účinnému respektování nevyhnutelných požadavků lidské důstojnosti“ Kompendium sociální nauky církve „Svrchovaně významným počinem Spojených národů je Všeobecná deklarace lidských práv, schválená 10. prosince 1948 valným shromážděním Spojených národů. […] Pochopitelně nám neušlo, že proti některým článkům Deklarace byly jistě právem vzneseny námitky a výhrady. Nicméně tento dokument je třeba pokládat za významný krok na cestě k vytvoření právního a politického řádu všech národů světa.“ Pacem in terris (1963), čl. 143–144 Princip personality ve smyslu vztahu vzájemného uznávání precizuje lidsko-právní status osoby, tedy rozvíjí principiální právní nárok každého člověka jako osoby. Anzenbacher, s. 198

Trojí lidsko-právní status osoby: Členění lidských práv Trojí lidsko-právní status osoby: Status negativus (práva bránící) Status activus (práva občanská) Status positivus (práva na šance a prostředky) Základní Politická Hospodářská, sociální, kulturní

Všeobecná deklarace lidských práv Schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948 (Den lidských práv ) http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf „A konečně je třeba připomenout, že se po druhé světové válce jako reakce na její hrůzy rozšířilo výraznější vědomí lidských práv. Nalezlo výraz v různých mezinárodních dokumentech, rovněž ve vypracování nového mezinárodního práva, k němuž podstatně přispěl Apoštolský stolec. Pilířem tohoto vývoje však byla Organizace spojených národů. Vzrostlo nejen povědomí práva jednotlivce, nýbrž i práv národů“. Centesimus annus, čl. 21

Preambule U vědomí toho, že uznání přirozené (inherent) důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbavení strachu a nouze, se budou těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu, že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku, že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy, že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě, že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznávání a zachovávání lidských práv a základních svobod a že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku, Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv…

článek 1 Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. článek 2 (1) Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. (2) Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity. článek 3 Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. článek 4 Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. článek 5 Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Která z práv nejsou jen přiznána politickou autoritou, ale jsou skutečně nezcizitelnými lidskými právy a proč ? Právo na život, svobodu, majetek, svobodu projevu, sdružování, rodinu ? článek 21 (1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. (3) Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování. článek 25 (1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

Jak zdůvodnit lidská práva? -Teologicky (autoritou), Filosoficky (rozumem), Intuitivně (pocitem), Statisticky (konsensem) „O lidských právech se za našich dob mluví velice často. to částečně zastírá tu skutečnost, že naše civilizace dnes nedisponuje žádným v širším měřítku akceptovaným myšlenkovým postupem, jak ideu lidských práv zdůvodnit“ Stanislav Sousedík Svoboda a lidská práva (2010) Pojem lidských práv zhypertrofoval a že bez jasných kritérií nejsme schopni odlišit práva partikulární, podmíněná dějinně, civilizačně, ekonomicky a práva základní, všelidská, univerzální: „Těch druhých, skutečných, je totiž podstatně méně“

Hierarchie práv? „U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv“... ...„Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity“. (Nález ústavního soudu (Pl.ÚS 1/08 #1, 251/2008 Sb., N 91/49 SbNU 273 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část zdravotnická) Nález ústavního soudu (Pl.ÚS 2/08 #1, 166/2008 Sb., N 73/49 SbNU 85 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část týkající se sociálního zabezpečení) Dokument Mezinárodní teologické komise Důstojnost a práva lidské osoby (1983) přímo hovoří o „hierarchii lidských práv“ – práva rozlišuje na tři stupně – skutečně základní, předstátní a nezcizitelná na straně jedné, a práva „nižší úrovně“ („určitá občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva“), která mají charakter zpřesnění některých práv základních a jsou historicky a kulturně podmíněná. Na nejnižším stupni jsou práva jako „ideální požadavky“, která nepředstavují nezcizitelný imperativ, ale vyjadřují spíše určité požadavky, nároky a touhy lidí, z hlediska praktické aplikace relativní (Srov.Dokumenty Mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice, 2010: 45–46)

„Charty práv“ v sociální nauce církve V článcích 11–27 Pacem in terris (1963) Jan XXIII. provádí dokonce konkrétní výčet práv, která považuje za „přirozená“ a „naprosto nezcizitelná“, značně se překrývá s Deklarací Jan Pavel II. Centesimu annus (1991), čl 47 „Z nejdůležitějších práv je třeba uvést právo na život, k němuž patří významné právo růst po zplození v matčině lůně, právo žít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro vývoj a rozvoj osobnosti, právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy, právo podílet se na práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké, právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby“

„Charty práv“ v sociální nauce církve Promluva na 70. Valném shromáždění OSN v New Yorku (2015) „Vládcové musejí zároveň učinit vše proto, aby všichni disponovali minimálními duchovními a materiálními prostředky, jichž je potřeba k důstojnému životu a k založení a obživě rodiny, která je primární buňkou jakéhokoli sociálního rozvoje. V praktické rovině má toto minimum tři jména: příbytek, práce a půda; a na duchovní rovině se jmenuje svoboda ducha, která zahrnuje náboženskou svobodu, právo na výchovu a další občanská práva. Ze všech těchto důvodů bude nejjednodušším a nejadekvátnějším měřítkem a indikátorem plnění nových Cílů rozvoje účinná, praktická a bezprostřední dostupnost neodmyslitelných materiálních a duchovních statkům pro všechny lidi: vlastní příbytek, důstojná a náležitě placená práce, dostatek obživy a pitná voda; náboženská svoboda a všeobecněji svoboda ducha a vzdělání. Tyto pilíře integrálního rozvoje mají zároveň společný základ, kterým je právo na život, a v ještě širším smyslu to, které bychom mohli nazvat právem na existenci samotné lidské přirozenosti.“

„V současnosti jsme svědky tíživého protikladu „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva“. Caritas in veritate (2007), čl. 43 „Ve skutečnosti je přístup k pitné a nezávadné vodě podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití, a je tedy podmínkou uplatňování ostatních lidských práv“. Laudato si’ (2015), čl. 127

Problémy lidských práv „humanrightismus“ – problematické trendy v lidskoprávní oblasti směřující k deformované perspektivě ideje lidských práv: politická ideologizace lidskoprávní agendy redefinici percepce lidských práv na nároky a práva bez vztahu k povinnostem posun od chápání lidských práv v jejich personalistickém a přirozenoprávním smyslu k pozitivistickému, relativistickému či utilitaristickému přístupu upřednostňování „třetí“ (sociální práva) a „čtvrté“ (práva menšin a kolektivů, práv dle pohlaví, práv sebeurčení apod.) generace před právy generace první a druhé umenšování a relativizace práv „první“ generace (právo na život vs. potratová legislativa, právo na náboženskou svobodu vs. upírání výhrady svědomí apod.) „Z myšlenky lidských práv se stává prostředek politické tyranie“. (LEGUTKO, R. Ošklivost demokracie a jiné eseje. Brno, CDK, 2009, ISBN 978-80-7325-184-0. Kapitola Právo na všechno s. 11-18.)

Čína: odhadem 300–400 milionů potratů za posledních 40 let, denně cca 30 tisíc, dle WHO (2012) ve světě z 210 milionů těhotenství 44 milionů potratů (cca 21%, tedy cca 120 000 denně), ČR: 110 031 (1988) 22 714 (2013)

Válka proti Nenarozeným dětem?

Evangelii Gaudium, 2013 (papež František) 213. Mezi těmito slabými, o něž se církev chce s láskou starat, jsou také nenarozené děti, které jsou nejbezbrannější a nejnevinnější a kterým je dnes upírána lidská důstojnost, aby se nimi mohlo dělat, co je libo, zbavovat je života a prosazovat takové zákony, aby tomu nikdo nemohl zabránit. Často je za účelem zábavného zesměšňování obrany, kterou církev poskytuje nenarozeným, vykreslován její postoj jako něco ideologického, obskurního a konzervativního. Tato obrana rodícího se života se však vnitřně pojí s obranou jakéhokoli lidského práva. Předpokládá přesvědčení, že lidská bytost je vždy posvátná a nedotknutelná v jakékoli situaci a v každé fázi svého vývoje. Je to cíl sám o sobě a nikdy prostředek řešení jiných těžkostí. Pokud toto přesvědčení odpadne, nezůstanou pevné a trvalé základy pro obranu lidských práv, která by tak byla vždycky podrobena nahodilým a střídajícím se konvencím mocných. 214. Právě proto, že jde o otázku, jež má co do činění s vnitřní koherencí našeho poselství o hodnotě člověka, nelze očekávat, že církev k ní změní stanovisko. Chci být naprosto čestný. Toto není argument podléhající domnělým reformám či „modernizacím“. Není pokrokové nárokovat si řešení problémů eliminací lidského života.

Princip solidarity 38. ... Jde především o vzájemnou propojenost, chápanou jako systém určující vztahy v současném světě, v jeho složkách: hospodářské, kulturní, politické i náboženské. Jde o propojenost, která je přijímána jako morální kategorie. Je-li za takovou uznávána, pak jí odpovídá – jako postoj mravní a společenský, jako "ctnost" – solidarita. Není to tedy jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědni za všechny. ... Sollicitudo rei socialis (1987)

SOLIDUS = pevný, trvalý, celý SOLIDARE = pevně spojit Princip solidarity SOLIDUS = pevný, trvalý, celý SOLIDARE = pevně spojit Nejde o solidaritu ve smyslu soucitu, individuálně-etické ctnosti ale o mravní a právní princip uspořádání institucí

Anzenbacher, s. 198 Princip personality ve smyslu vztahu vzájemného uznávání precizuje lidsko-právní status osoby, tedy rozvíjí principiální právní nárok každého člověka jako osoby. Naproti tomu v principu solidarity jde o povinnosti odpovídající tomuto právnímu nároku, které vyplývají v právním společenství pro každého, jakož i pro právní pospolitost jako celek. Princip solidarity tedy zavazuje k sociální spolupráci, jejímž cílem je zaručit lidsko-právní status osoby pro všechny.

Princip subsidiarity 79. Je sice pravda, a dějiny to jasně dokazují, že za změněných poměrů se nyní může provést mnoho věcí jen s pomocí velkých sdružení, i když v dřívějších dobách na tytéž věci stačily i společnosti malé. Přece však v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat. Quadragesimo anno (1931)

Princip subsidiarity Aristotelés Politika A přece je jasné, že stát, který bude postupovat ke stále větší jednotnosti, nakonec už nebude státem. Podle své přirozenosti je stát určitá mnohost, a bude-li postupovat k jednotnosti, bude ze státu spíše domácnost a z domácnosti jednotlivec… Domácnost je více soběstačná než jednotlivec, stát více než domácnost, a stát se stane skutečně státem teprve potom, až se společenství obyvatelů stane soběstačným. Je-li tedy více žádoucí větší soběstačnost, je více žádoucí také menší jednotnost.

Caritas in veritate, čl. 75 „Zvláštním projevem lásky a hlavním kritériem bratrské spolupráce věřících a nevěřících je nepochybně zásada subsidiarity, výraz nezcizitelné lidské svobody“.

Princip subsidiarity Lisabonská smlouva (5/3) „Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie“.

Vojtěch Krebs: „Princip subsidiarity narušuje tuto intenzitu vazby občana a státu. Není proto divu, že není všeobecně přijímán a že se vždy nesetkává s dostatečným pochopením. Zejména zastánci silného sociálního (paternalistického) státu se s ním obtížně vyrovnávají a poukazují na to, že je překážkou pokrokového sociálního zákonodárství a že jeho uplatňováním může vést k vážným sociálním důsledkům“ (KREBS, 2007:35). Igor Tomeš, pojem subsidiarity mezi klíčové hodnoty a obecné principy neřadí (uvádí principy rovnosti, nediskrimince, osobních práv, solidarity a participace) (TOMEŠ, 2011:17–37).

Princip společného dobra 26. Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti - stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoliv skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano, i obecné blaho celé lidské rodiny. Gaudium et Spes (1965)

Spravedlnost v SUC 58. Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit. Quadragesimo anno (1931) V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

Otázka migrace „Vyplyne z toho ještě třetí výhoda, že totiž lidé spíše zůstanou v tom státě, v němž se zrodili; Neboť by se nestěhovali do ciziny, kdyby jim vlast poskytovala slušnou příležitost k obživě“. Rerum novarum, 1891, čl. 35 Rodiny [prostřednictvím migrace] získávají nový domov ve vlastním slova smyslu; přelidneným státům je ulehčováno a samy si díky vystehování vytvářejí nové přátele v cizích zemích. Přijímající státy získávají občany schopné práce. Oba aktéři – státy, které uvolňují část svého četného obyvatelstva, i státy přijímající – takto a jen takto přispějí k nárůstu lidského štěstí a kultury humanity. Pius XII., rozhlasové poselství, 1941 Poprvé zmíněno „Právo na migraci“ Přirozené právo samo neméně než ohled vůči [jednotlivému] člověku zavazuje k tomu, aby bylo vystehování umožnováno. Stvořitel všech věcí totiž stvořil všechna dobra k dobru člověka. Právo státu na své výsostné území, které má být také vždy bráno v potaz, nesmí být proto zneužito k tomu, aby zabraňovalo vstupu na území státu bez spravedlivého a závažného důvodu, pokud se jedná o cizince v nouzi, kteří nepředstavují žádné nebezpečí pro veřejné dobro. Pius XII., dopis arcibiskupovi v Cincinnati, 1948

Otázka migrace Právo na svobodu pobytu a pohybu 25. Každý člověk má mít plné právo na svobodu pobytu a pohybu uvnitř státu, jehož je občanem; a pokud k tomu vede oprávněný důvod, má také právo přestěhovat se do jiného státu a usadit se v něm. Tím, že někdo je občanem jistého státu, nepřestává být členem velké lidské rodiny, občanem světového společenství všech lidí. 106. Mezi právy lidské svobody zasluhuje uznání také to, že každý může odejít do takového státu, v němž, jak doufá, se bude moci lépe postarat o sebe i o svou rodinu. Je proto povinností státníků přijímat přistěhovalce a, pokud to dovoluje blaho jejich společenství, být vstřícní vůči úmyslu těch, kteří se snad chtějí začlenit do nové společnosti. Pacem in terris, 1963 23. Nakonec je záhodno promluvit aspoň souhrnně o takzvaném stěhování za prací. Je to jev starý, ale stále se opakuje a i v dnešní době je pro složitost současného života velmi rozšířen. Člověk má právo z různých pohnutek opustit rodnou zemi a jít hledat v cizině lepší životní podmínky. To jistě není bez nejrůznějších těžkostí; především to zpravidla znamená ztrátu pro zemi, z které se emigruje. (...) Přitom ubývá subjekt práce, který by mohl svým nadáním a svýma rukama přispět k rozmnožení obecného blaha své země; ale, a toho si všimněme, toto úsilí a tento přínos je věnován jinému společenství, které na to má jistým způsobem menší právo než jeho vlast. Avšak je-li emigrace jisté zlo, je to za určitých okolností takzvané zlo nutné. Laborem exercens, 1981

Otázka migrace „Bohatší národy mají podle možnosti přijímat cizince, který hledá bezpečí a prostředky potřebné k životu, jež nemůže najít v zemi, odkud pochází. Veřejné orgány se mají starat o to, aby bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho přijmou. Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady.“ Katechismus, 1993, par. 2241 Od roku 1978 papežská „Poselství k světovému dni migrantů a uprchlíků“ „O právu na emigraci je třeba uvažovat v tomto kontextu. Církev je přiznává každému člověku v dvojím smyslu: jako možnost odejít z vlastní země a možnost vstoupit do jiné země kvůli hledání lepších životních podmínek. Státy mají zároveň právo regulovat příliv migrantů a chránit vlastní hranice při současném řádném respektování důstojnosti každé lidské osoby. Kromě toho mají imigranti povinnost integrovat se do přijímajících zemí a respektovat jejich zákony a národní identitu. Jde o to, aby přijetí hodné člověka, zejména je-li v nouzi, bylo v souladu s nezbytnými podmínkami důstojného a pokojného života jak pro původní obyvatele, tak pro přistěhovalce.“ Poselství papeže Benedikta XVI. k XCVII. světovému dni migrantů a uprchlíků (16. ledna 2011)

Caritas in veritate (2009) 62. Dalším rysem zasluhujícím si pozornost při pojednání o integrálním lidském rozvoji, je fenomén migrace. Je to jev, který překvapuje množstvím lidí do něho zapojených, sociálně-ekonomickými, sociálně politickými a kulturními problémy, které vyvolává i dramatickými výzvami, před které staví národní i mezinárodní společenství. Můžeme říci, že stojíme před sociálním fenoménem epochální povahy, který vyžaduje silnou a předvídavou politiku mezinárodní spolupráce, aby bylo možno se s ním náležitě vyrovnávat. Takovouto politiku je třeba vyvíjet počínaje těsnou spoluprací se zeměmi, z nichž migranti pocházejí, a těmi, které je přijímají; měly by ji provázet vhodné mezinárodní předpisy schopné harmonizovat různá legislativní uspořádání za účelem ochrany požadavků a práv migrujících osob a rodin a současně i cílových společností emigrantů. Žádná země se nemůže pokládat za schopnou vyřešit sama migrační problémy naší doby. Všichni jsme svědky tíživých bolestí, nepříjemností a tužeb, které příliv migrantů provázejí. Je známo, že řízení tohoto fenoménu je složité, ale přesto je jisté, že zahraniční pracující, i přes těžkosti spojené s jejich integrací, svou prací významně přispívají k ekonomickému rozvoji hostitelských zemí a navíc i zemím svého původu, kam posílají peníze. Samozřejmě, že tyto pracující nelze považovat za zboží nebo za pouhou pracovní sílu. Nemá se s nimi proto zacházet jako s jakýmkoli jiným výrobním činitelem. Každý migrant je lidskou osobou, jež jako taková má nezcizitelná základní práva, která musí respektovat všichni a za všech okolností.

Laudato si’ (2015) 25. To se dotýká výrobních zdrojů těch nejchudších, kteří jsou nuceni rovněž migrovat, přičemž trpí velkou nejistotou ohledně budoucnosti svého života i života svých dětí. Tragicky se zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou devastací životního prostředí, nedostává se jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli ochranných norem. Vůči těmto tragédiím, ke kterým doposud dochází v různých částech světa, panuje bohužel všeobecná lhostejnost. Chybějící reakce na tato dramata našich bratří a sester je znamením ztráty smyslu pro odpovědnost za naše bližní, na kterém stojí každá civilizovaná společnost. + Papež František: Poselství Svatého otce ke Světovému dni migrantů 2016 http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/poselstvi-svateho-otce-ke-svetovemu-dni-migrantu/

Otázka migrace „Debata mezi církevními představiteli“ Právo na migraci x právo žít ve vlastní zemi („povinnost neemigrovat“)? Biskup Djomo: Nenechte se klamat, že emigrací naleznete uplatnění v Evropě (předseda Biskupské konference Demokratické republiky Kongo k mladým) „Jste pokladem Afriky. Církev s vámi počítá, váš kontinent vás potřebuje, nedejte se oklamat iluzí, že odchodem ze svojí vlasti naleznete uplatnění v Evropě či Americe, varujte se šaleb nových forem destrukce kultury života, morálních a duchovních hodnot. Užijte svoje talenty a svoji ochotu na obnovu a přeměnu našeho kontinentu a podporujte spravedlnost, mír a smíření v Africe http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22304 Odchod mladých lidí je poslední smrtící ranou, říká syrský biskup Audo http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22366 Aleppský farář: Obírají Sýrii o vzdělané síly, a tím o budoucnost http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22593 Melchitský patriarcha Řehoř III. apeluje na křesťany, aby neodcházeli do emigrace http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22345

Otázka migrace PETR ŠT ICA: MIGRACE V SOCIÁLNÍM UČENÍ CÍRKVE AUC THEOLOGICA 2012 – roc. 2, c. 1, s. 113–135. www.theologica.cz/index.php/theologica/article/download/40/36 Postoje k migraci v sociálním učení katolické církve se opírají o dva principy. V rámci silového pole těchto dvou principu se utváří reflexe o eticky zodpovědném zacházení s migrací jako takovou. Tyto principy můžeme charakterizovat jako 1. princip světoobčanský či kosmopolitní a 2. princip politický 1. princip světoobčanský (jedinečná lidská důstojnost a univerzální lidská práva, princip univerzálního určení statků) svět a lidstvo jako jednota, příslušnost k národu a státu je sekundární, jednota světa má přednost před dělením na jednotlivé národní státy, rizika „národnostního egoismu“ 2. princip politický (právo suverénních států na hraniční kontroly a regulaci migrace) právo kontrolovat své hranice, chránit svůj politický systém, povinnost chránit lidská práva, priměrenou míru otevřenosti a solidárního postoje ze strany přijímajících států, zvláště těch, které jsou ekonomicky silnější, vůči ekonomickým imigrantům (u politických uprchlíku se jedná o kategorický požadavek přijetí)