Hlavní metodologické přístupy a jejich reflexe v teoriích regionálního rozvoje

Věda, vědecké poznání cílem vědy a vědeckého poznání je snaha objasnit charakter jevů a vysvětlit jejich příčiny; realita je však příliš složitá a nesourodá, abychom ji uchopili v jedné jednoduché teorii (modelu); tvorba teorií je tak nikdy nekončícím procesem; postmodernisté a relativisté dnes obhajují pluralitu teorií; teorie představuje základní formu uspořádaného vědeckého poznání, jakýsi organizační nástroj, který umožňuje vysvětlit určitou oblast reality (regionální rozvoj); teorie je množina tvrzení (pravdivých, potvrzených, dokázaných), které se vztahují k dané oblasti a splňují následující podmínky: požadavek jednoznačnosti a dostatečné přesnosti používaných pojmů; požadavek úplnosti (musí zahrnovat všechny objekty a jevy) požadavek konzistentnosti (nesmí existovat vzájemně se vylučující tvrzení)

Cílem vědeckého poznání cíl poznat (pochopit) cíl vysvětlit cíl předpovídat cíl utvářet realitu

Metodologie Metodologie je věda, která zkoumá způsob, základní principy a premisy, jimiž se řídí tvorba teorií a výzkumných postupů deduktivní způsob myšlení – odvozování (dedukování) závěrů z přijatých tvrzení (příklad: neoklasická teorie růstu, Christallerova teorie centrálních míst) induktivní způsob myšlení – zobecňování empirických poznatků (příklad: teorie vývoje systému osídlení – fázový model vývoje města a jeho zázemí, teorie polarizovaného vývoje) v praxi spíše kombinace deduktivních a induktivních postupů fenomenologie a hermeneutika (subjektivní perspektiva, popírá existenci obecných historických zákonitostí)

Hlavní metodologické směry 1. Pozitivismus 2. Postpozitivistické přístupy - kritický racionalismus a falzifikace - strukturalismus - kritický realismus - teorie strukturace 3. Relativistické směry - hermeneutika - poststrukturalismus a postmodernismus

Pozitivismus zakladatelem August Comte ( ) první skutečně vědecká metodologie, která je v rozporu s mytologií, teologií a metafyzice důraz na studium faktů, pozorování a empirické zkušenosti – z nichž lze sestavit jediný opravdový obraz světa fakta jako nezpochybnitelný základ poznání cíl zobecnit data a údaje do teorie (= induktivní postup využívající generalizace) představa o kumulativnosti vědeckého poznání předpoklad neutrality vědeckého poznání (nezávislost na soudech vědců) důraz na kvantifikaci, matematizaci, statistické metody (díky kvantifikaci je možné verifikovat poznatky pomocí statistických testů) konec 19. století - A. Comte, É. Durkheim, L. Wallras, V. Pareto v oblasti regionálních věd: von Thünen, Weber, Christaller, Lösch

kvantitativní revoluce v regionálních (geografických) vědách ( léta) – W. Bunge, M. Chisholm, R. Chorley, P. Hagget (gravitační modely, snaha o nalezení pevně daných pravidelností – prostorového rozložení jevů) hojné využívání kvantifikace, přičemž výsledky tohoto úsilí pouze částečně přispěly k objasnění rozdílů v regionálním rozvoji tradiční pozitivistické metody se v současnosti v regionálním výzkumu uplatňují spíše výjimečně zůstávají však stále doménou ekonomické teorie, především představitelé hlavního proudu (často bez zdůvodnění, proč byla zvolena právě taková metoda)

Kritický racionalismus a falzifikace hl. představitel - Karl Raimund Poper ( ) zpochybnil předpoklad pozitivismu, že se věda vyvíjí stálým zevšeobecňováním empirických faktů; tvrdil, že zevšeobecňování musí předcházet formulace odvážných hypotéz (teoretické konstrukce); teprve po neobvyklých a inovativních hypotézách nastupuje empirické ověřování hypotéz; na rozdíl od principu verifikovatelnosti (pozitivismus) P. zdůrazňuje princip falzifikace; hypotézy je podle něj zapotřebí především vyvracet (odtud kritický racionalismus); tvrdí, že teorie není jedním případem potvrzena, je pouze podpořena, naopak jeden případ, který odporuje stanovené hypotéze ji může zneplatnit a popřít, tzn. falzifikovat; praktické problémy P. vědecké metody – ve společenských vědách téměř u všech zevšeobecnění lze nalézt výjimku (neshoda v jednom případě neznamená, že hypotéza je neplatná a nesprávná); Popperovo trvání na neustálé falzifikaci se může stát kontraproduktivní (při absolutním uplatnění se stává neefektivní); přesto se Popper více blíží dnešní tvůrčí vědecké činnosti;

Postpozitivismus nejznámějším „útokem“ na pozitivistickou metodu byla v 60. Letech kniha Th. Kuhna „Struktura vědeckých teorií“ (1962, česky 1997), ve které prezentoval svou koncepci paradigmat snažil se dokázat, že skutečnost nelze rekonstruovat pomocí empirické analýzy čistá fakta, nezatížená náhledem a interpretací člověka, neexistují každý jev vyžaduje interpretaci, a ta je daná rozdílnými historicky danými podmínkami role subjektu (vědce a jeho okolí) je rozhodující pro interpretaci skutečnosti pro ustálení určité teoretické koncepce v čase a pro to, aby byla považována za pravdivou, není podle K. nejdůležitější empirická zkušenost nebo pozorování, ale kolektivní interpretace fakt v rámci určitého paradigmatu. zásadním jeho přínosem je nabourání představy o vědě jakožto čistě racionální činnosti, která by existovala nezávisle na svém okolí

Strukturalismus základním předpokladem strukturalismu je existence struktur, čili jakéhosi řádu, formy uspořádání individuálních prvků či jevů; forma uspořádání prvků může v praxi znamenat zcela odlišnou kvalitu studovaného jevu a touto kvalitou je podle strukturalistů zapotřebí se zabývat, aby bylo možné vysvětlit příčinu jevu, případně jejich opakování a reprodukci v čase; podstatou je vždy abstrakce od jednotlivostí a vlastností studovaných prvků a zaměření na „nadčasové“ vlastnosti studovaného objektu, na jeho kvantitativně nevyjádřitelné kvality, tj. na struktury, které podmiňují existenci jevů;

struktury v rámci společnosti nejsou zjevné, ale fungují současně jako faktor omezující chování i jako prvek organizace společnosti, který dává chování určitou pravidelnost a ovlivňuje rozhodování jednotlivce; Lze je identifikovat pouze intelektuální abstrakcí, nikoliv přímým empirickým pozorováním; pro většinu strukturalistů je příznačné odlišování zkoumaného (objektu) od zkoumajícího (subjektu); upřednostňování struktury před individualitou jednotlivých aktérů – strukturalismus zdůrazňuje vliv společenských struktur; z metodologického hlediska je však zapotřebí považovat strukturalismus za jeden z nejpřínosnějších směrů vůbec;

Kritický realismus filozof Roy Bhaskar (nar. 1944) se snaží vyřešit problém, jak ve strukturami omezeném prostředí dochází ke společenské změně a proč dochází k odlišným výsledkům (jevům/ událostem) při působení týchž struktur chtěl „změkčit“ striktní determinismus strukturalismu do podoby, která by umožnila (1.) zohlednit vliv jednotlivců na změnu struktur, (2.) zabránit zjednodušenému a mechanistickému chápání struktury; jeho snahou bylo specifikovat roli struktur při objasňování příčin jevů

Teorie strukturace snaha o „polidštění“ strukturalismu klade důraz na možnost jednotlivců struktury měnit, ale současně zdůrazňuje i tendenci struktur ke stabilizaci v čase snaha o překonání tradičního rozporu mezi strukturální omezeností (determinismus) a volností v chování aktérů (voluntarismus) struktura a aktér aktivitu jednotlivců (action) je nutné chápat jako proces, ve kterém lidé odrážejí charakter okolního prostředí (reflexivity), ale přitom jednají do značné míry autonomně – jedná se o aktéry, kteří mají vědomosti o svém prostředí, a v kontextu těchto vědomostí je potřeba interpretovat jejich chování kromě toho vlastní proces poznání a chování jednotlivců může v delším časovém horizontu pozměnit struktury, ve kterých se jednotlivec pohybuje nelze tedy předpokládat, že by chování lidí bylo možné vysvětlit v rámci všeobecného, nadčasového modelu tak, jak se o to pokoušejí mechanistické přístupy v pozitivismu nebo funkcionalisticky pojatý strukturalismus

Relativistické přístupy po r. 1975? – rozštěp mezi společenskými a přírodními vědami, odklon od „velkých“ teorií skepse k explanaci v tradičním slova smyslu – tj. možnost vysvětlit jednoznačně „proč“ a „jak“ a nadřadit jeden způsob explanace jiným důraz na pluralitu možných vysvětlení důraz na jiné formy poznání, než je vysvětlení – na pochopení důraz na odlišnosti v interpretacích skutečnosti

Hermeneutika podle Hanse Georga Gadamera ( ) (viz Pravda a metoda“, 1975) – nic v našem světě není objektivní, vše je pouze výsledkem interpretace, která závisí na pohnutkách a mentálních konceptech studujícího subjektu, vědce, a na vzájemné interakci mezi objektem zkoumání a zkoumajícím subjektem smyslem vědeckého zkoumání by neměla být snaha o univerzální vysvětlení platné ve všech podmínkách, nýbrž snaha pochopit, jak vznikají významy, které jednotlivým jevům připisujeme, a objasnit vztah mezi chováním lidí a jejich subjektivními pohnutkami; cílem vědy nemá být odstranění vlivů způsobených individuální interpretací skutečnosti („subjektivní zkreslení reality“), ale objasnění, proč chápeme jevy a procesy právě tak, jak je chápeme, a proč jim připisujeme právě takové, a ne jiné významy

kromě vědy existují také jiné zkušenosti – umění, kulturní dědictví apod., které jsou exaktními vědeckými přístupy nepostižitelné smyslem hermeneutiky je hledání pravdy ve vzájemném dialogu na základě „předporozumění“ s partnery obrat k používání kvalitativní analýzy (etnografické a participativní metody výzkumu – obsáhlé rozhovory, dlouhodobá pozorování, často s přímou spoluúčastí výzkumníka) viz kulturní obrat, teorie učících se regionů, sítě atd. viz např. studium komunikace mezi lidmi, která vytváří místní identitu a formuluje místně specifické rutiny a praktiky, které se následně promítají do kolektivních forem chování, které v konečném důsledku podmiňují ekonomickou úspěšnost