Výukový materiál Zpracovaný v rámci projektu EU peníze školám Název projektu: Zlepšujeme a vzděláváme Název programu: Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Číslo výzvy: 34 Předmět: Občanská výchova Ročník: 2 Tematická oblast: OV2 Anotace:Tento materiál slouží k výuce a opakování učiva pro žáky, kteří byli v souladu s § 9 vyhlášky číslo 73/2005 Sb. o vzdělávání dětí,žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, v platném znění, zařazeni do třídy odborného učiliště, kde se vzdělávají dle ŠVP v oborech E/01 Stravovací a ubytovací služby, E/01 Prodavačské práce a E/01 Pečovatelské služby. Autor: Ing. Zdeněk Peška Období vytvoření: Srpen 2013

Z hlediska ekonomické teorie jsou peníze takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny (platidlo), tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějaké ekonomice se realizuje jeho Prostřednictvím. Ekonomie rozlišuje tři základní funkce peněz: -všeobecný prostředek směny: -tato funkce peněz umožňuje směnu zboží za peníze a naopak. -zúčtovací jednotka: -na peníze lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. -uchovatel hodnoty: -peníze slouží ke kumulaci majetku. Cílem držby takových peněžních zůstatků je především možnost okamžitě reagovat na nepředpokládané situace, peníze umožňují snazší přizpůsobení měnícím se podmínkám hospodářství.

Prostá směna zboží za zboží (barterový obchod) narážela na problém „dvojí shody potřeb“: například kdo chtěl směnit vajíčka za boty, musel najít někoho, kdo nejen měl boty na směnu, ale zároveň byl ochoten za ně přijmout vajíčka. Proto se už v předhistorických společnostech začal prosazovat zprostředkovaný obchod pomocí vzácných, žádoucích a trvanlivých předmětů, které byl každý ochoten přijmout, i když je právě nepotřeboval. Nejznámějšími příklady jsou mušle kauri a podle zprávy cestovatele Ibrahima ibn Jakuba se v našich zemích v polovině 10. století platilo kousky plátna. Postupně se však prosadily hlavně drahé kovy, protože byly vzácné, trvanlivé a přitahovaly i svým leskem. Kromě toho měly velmi malý objem a daly se téměř libovolně odvažovat a dělit. Vážené stříbro se jako zprostředkovatel směny užívalo například v Mezopotámii už od 5. tisíciletí př. n. l.

Mince patrně vznikly normováním kousků drahého kovu, aby je nebylo třeba vážit. Souvislost s vážením potvrzuje i to, že názvy starých mincí často současně znamenaly i váhové jednotky, jako talent, šekel, peso nebo libra. Jakmile se ražené mince prosadily, mohl ovšem vznikat rozdíl mezi nominální hodnotou mince a skutečným obsahem drahého kovu. Se zákonným stanovováním měny začala už řecká města, prosadili je však až římští císařové. Až do konce 19. století se měna definovala tzv. měnovým číslem, které určovalo, kolik mincí se vyrazí z určitého množství drahého kovu. Potřeba neustálého směňování různých mincí vedla ke vzniku bank (z italského banco, lavice, na níž směnárník seděl), nicméně obchod silně komplikovala. V pozdním středověku se proto panovníci snažili měnu centralizovat, případně stanovovat i její směnný poměr. S rozvojem obchodu a zejména válečných výdajů v raném novověku vznikala také nouze o drahé kovy. Proto se už roku 1565 začaly razit drobné měděné mince s nápisem „Ne kov, nýbrž důvěra“ (lat. Non aes sed fides). Vyjádřil tak skutečnost, že hodnota mince přestávala záviset na obsahu kovu a byla dána pouze rozhodnutím panovníka – a ovšem ochotou trhu minci v této hodnotě přijímat. Španělský import stříbra z Ameriky kromě toho prudce srazil jeho cenu vůči zlatu a zpochybnil ho tak jako základ měny.

Přechod na fiat měnu bez obsahu kovu a založenou pouze na důvěře obchodníků připravil vznik směnek. Z papírových směnek se v Číně vyvinuly státní bankovky s pevnými hodnotami už v 11. století, v Evropě se první bankovky objevily v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat stockholmská banka. Lidé je však přijímali dosti neochotně, zvlášť když se ukázalo, že je může postihnout „bankrot“, stav, kdy banka svůj závazek nechce nebo nemůže krýt. Teprve ve 20. století se bankovky úplně oddělily od drahých kovů, takže si je jejich držitelé už nemohli vyměnit za drahý kov v pevně stanoveném poměru. Dnes jsou drahé kovy předmětem obchodu, takže se jejich cena mění, kdežto emitentem (vydavatelem) bankovek je státní banka a ručitelem měny pouze stát.

Když se zavedly bankovní účty a úvěry, nemusely být všechny peníze kryty kovem a od 19. století ani bankovkami Ve 20 století stále větší část měnové zásoby byla a je na bankovních účtech, od konce 20. století pak elektronických. Peníze tak už nejsou ani papír, nýbrž záznamy v počítačích. Jejich jistota se tím příliš nezměnila: nadále za měnu ručí stát, nepřímo ale všichni jejich držitelé. Kdyby je lidé přestali přijímat, měna by se zhroutila. Naproti tomu elektronické peníze umožňují daleko pružnější zacházení s nimi.

Zdroje ( ) Zdroje obrázků: -MS Office Klipart - cz/images/results.aspx?qu=EVROPSK%C3%81%20UNIE&ex=2#ai:MC | bond.jpg =bankomat&sc=8-8&sp=1&sk=#view=detail&id=02333AADF2673 CF60BEE6E AB8704E7&selectedIndex=10 Literatura -