Vrcholný a pozdní středověk

Kolonizace zlepšené výrobní podmínky v západní Evropě v 11. a 12. stol. zapříčinily zajištění většího přebytku a možnost dělby práce (vznik měst), jejímž důsledkem byl také demografický růst šlo zejména o zavedení trojpolného systému, dokonalejších oradel (pluh) do praxe se prosazuje vodní mlýn a chomout (10./11. stol.), větrný mlýn (12. stol.), trakař (13. stol.) město centrem řemesla a obchodu emfyteuze – rentový velkostatek

Bludný kruh ranně středověkého zemědělství orientace na usedlé orební zemědělství, náročné na půdní fond a počet pracovních sil nemožnost vyrobit přebytek nedostatečná úprava a hnojení půdy nedostatečná dělba práce, kapacita sil na řemeslnou výrobu a chov dobytka, vyčerpávání půdy

Bludný kruh ranně feudálního zemědělství orientace na usedlé orební zemědělství v úrodných nížinách – omezený prostor, půda vyčerpávána, musí být úhorována (dvoupolní systém – převládání jarních obilovin) nemožné vyrobit přebytek – není možné, aby se významná část populace věnovala řemeslu – nemohou vyrobit dokonalejší nástroje dobytek nemůže být ustájen, protože pro něj není možné zajistit obživu přes zimu, všechny pracovní síly zaměstnány prací na polích – nedostatek hnojiva pro pole

Symetrická oradla rádlo hák Dohnal, Miloň a kol.: Dějiny výroby..., Ostrava 1976.

Rozsah kolonizace 13.–14. stol. Petráň, Josef a kol.: Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985.

Vznik úhorového systému vyvinul se postupně s předešlé formy – přílohového hospodaření vedle rozšiřování ploch pro kultivaci se zemědělci (7.–13. stol.) vraceli postupně na půdu, kterou opustili jako vyčerpanou, to se dělo ve stále kratších intervalech až se ustálil 1–2letý úhor

Trojpolný systém I. honII. honIII. hon 1. rokOzimJařÚhor 2. rokJařÚhorOzim 3. rokÚhorOzimJař

Zemědělská výroba vrcholného středověku od 13. století začíná převládat žito (vhodnější i do oblastí, ve kterých nejsou dobré přírodní podmínky) ustupuje proso – teplomilné, nehodí se do vyšších kolonizačních poloh, od 15. století postupně nahrazováno pohankou původem z Orientu ozimné plodiny – pšenice, žito jarní plodiny – oves a ječmen luštěniny (hl. hrách), len, zelenina (zelí, řepa, mrkev, cibule, česnek, ředkev, okurky, dýně, tykev), ovocnářství, vinařství, chmelařství, chovatelství hovězího dobytka, vepřů, ovcí a drůbeže, významné rybníkářství stavba hospodářských budov – chlévy a sýpky

Oradla Hák Radlice Pluh Petráň, Josef a kol.: Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985.

Potah za rohy Zdroj: Wikipedie

Jho/Jařmo Jho nebo též jařmo je část postroje tažných zvířat, které je spojuje do páru a přenáší tažnou sílu. Upevňovalo se na čelo nebo před kohoutek. Od 10. století bylo postupně vytlačováno efektivnějším a pro zvířata pohodlnějším chomoutem. Zdroj: Wikipedie Petráň, Josef a kol.: Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985.

Chomout

Typologie plužin 1.úseková (každý úsek 1 parcela) 2.dělených úseků (úseky rozděleny na parcely) 3.traťová (kolonizační) 4.nepravá traťová (vznikla parcelací úseků) 5.délková plužina (záhumenicové parcely napojeny na usedlost) 6.záhumenicová plužina lesní (kolonizační) 7.záhumenicová plužina klínová a pásová 8.paprsčitá 9.kompaktní 10.rozštěpená 11.rozptýlená Petráň, Josef a kol.: Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985.

Typologie vesnic Lesní vsi 1.lesní lánová ves 2. krátká dvojřadá ves 3.lesní návesní ves Silniční vsi 1.s dvěma řadami domů 2.silniční návesovka 3.ulicovka odstupující od silnice 4.ves s řádkovým půdorysem 5.návesovka 6.okrouhlice Petráň, Josef a kol.: Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985.

Větrná energie Zdroj: Wikipedie

Vodní energie spodní náhonhorní náhon Zdroj: Wikipedie

Rozvoj měst a městská kolonizace souvisí s rozvojem zemědělství, zvyšováním počtu obyvatel, rozvojem obchodu dochází nové dělbě práce: rozvoj řemesla (cechy) a obchodu (hansy, gildy) rozvoj starých a vznik nových měst měšťanstvo novým nositelem společenského pokroku („městský vzduch osvobozuje“) v éře středověku (ale i podstatnou část novověku) zůstávala města malá (do 2000 ob.), žilo v nich asi 5 až 15 % populace

Typy měst města velmi rozmanitá: velikostí, obchodem, postavením, dopravními možnostmi,... podle toho komu patří rozlišujeme města: královská (plnoprávná): pražská města, Plzeň, České Budějovice, Brno, Olomouc, Znojmo (kolem r asi 40 měst) věnná (patří českým královnám): Hradec Králové, Dvůr Králové, Chrudim horní (báňská, hornická): Jihlava, Kutná Hora, Příbram poddanská (založená šlechtou nebo církví): Pardubice, Poděbrady, Moravská Ostrava

Městská práva aby město bylo městem z právního hlediska, muselo mít svá práva, privilegia: postavit hradby soudní a hrdelní trhové – týdenní a výroční trhy (jarmark) mílové – v okolí 1 staročeská míle (9-11,5 km) nesmí nikdo narušit práva města varečné (právo vařit pivo)

Akt založení města nebo vesnice Založením města byla obvykle pověřena zvláštní osoba – lokátor. Ten měl za povinnost vyměřit panovníkem určené místo, najít a usídlit zde obyvatelstvo, zajistit právní i faktickou existenci sídliště. Emfyteuze (z latinského emfyteusis = dědičný nájem) je feudální forma dědičného nájmu půdy a to buď na delší dobu, nebo navždy. Za pronájem půdy se nájemce zavazoval platit pravidelně dávky a/nebo pracovat na vrchnostenské půdě. Poplatek či stanovená práce závisela na velikosti lánů a plužiny. Většinou měl nájemce právo se svolením vrchnosti půdu prodat nebo ji svobodně odkázat.

Charakteristický půdorys nově zakládaných středověkých měst - v našem případě Českých Budějovic (založeny r Přemyslem Otakarem II.). Zatímco stará města, existující už před 13. stoletím, nejeví žádnou urbanistickou koncepci, jejich uličky se klikatí do všech stran (Staré Město v Praze), kolonizační města se vyznačují pravidelným, tzv. šachovnicovým půdorysem. Čtyřúhelné bloky domů se spořádaně řadí do ulic navzájem buď rovnoběžných, nebo kolmých. Střed města tvořívá čtvercové či obdélníkové náměstí. Později, ve 14. století, se na náměstích začaly stavět radnice - centra městské samosprávy, symboly výsad a privilegií

Na rozdíl od Českých Budějovic je půdorys Kutné Hory příkladem organicky rostlého města. Chybí geometicky vymezené náměstí i uliční síť. Město vznikalo na místě stříbrných dolů bez urbanistické koncepce. Na dalších obrázcích jsou dvě dominanty Kutné Hory chrám sv. Barbory a tzv. Vlašský dvůr, kde se razily pražské groše.

Legenda: 1 - zemanská tvrz: tato stála v Praze-Královicích. Tvrze byly sídly méně bohatých šlechticů. Na rozdíl od hradů nestávaly osaměle, ale přímo v osadách. Mívaly opevnění, nikoli však dost bytelné. A tak se jich dochovalo míň než hradů. 2 - ukázka gotické městské zástavby: typickým znakem tehdejších měst byly úzké parcely s jednotným uspořádáním štítových domů, z jejichž loubí se vcházelo do mázhauzů (hlavní prostor v přízemí - obchod, dílna, šenk apod.), a dál pak na dvorek obehnaný zdí. 3 - klášter (Vyšší Brod). Kláštery byly dvojího typu. Venkovské či kolonizační mívaly rozlehlý hospodářský trakt a vesměs je chránily fortifikace. Městské žebravé řády si své chudé konventy budovaly u hradebních zdí a bez hospodářských budov: žebraví mniši nepracovali a žili z almužen. 4 - městská brána (Vysoké Mýto). Věže s bránou uzavřenou hřebenem, totiž padací mříží, dotvářely obraz fortifikačního prstence. Brány se vesměs nazývaly podle města, ke kterému se z nich dalo vyjet. 5 - kostel (Sedlčany). I kostely se ve 13. století často ukrývaly za hradbami. 6 - hrad Švihov. Je nám toliko ilustrací, k jaké tvarové barvitosti dospěla gotika během tří staletí. Švihov s prstencem okrouhlých i hranolových bašt byl postaven až v pozdní gotice

Život ve městě rychtář – původně nejvyšší úředník, zástupce krále ve městě, později „městský šerif“ městská rada = konšele + purkmistr radnice – Staré město pražské 1338 důležitou organizací cechy: vedle hospodářských fcí (dohled na výrobky i lidmi), své funkce náboženské, vojenské, společenské měšťan vlastník nemovitosti, řemeslník, obchodník x velký počet chudiny nejbohatší vrstvou patriciát

Dálkový obchod velký rozvoj od 11. století v Evropě, ale také mezi Evropou, Asií a omezeně také Afrikou užívání mincí: dukáty, florény; bankovní domy (Židé, Italové - Florencie) obchodní velmoci: Janov, Benátky, německá hanza (Lübeck, Kolín, Frankfurt, Riga,...), Champagne, Bruggy, Gent, Augsburk, Norimberk daleké výpravy: Marco Polo: Milion ( )

Vzdělání vedle klášterů a dalších škol u kostelů vznikají univerzity (stále pod dohledem církve), nicméně zde mohou studovat i lidé neduchovní nejstarší Padova, Bologna, Paříž (Sorbonna), Oxford a Cambridge, Praha 5 oborů: filozofie, přírodní vědy, práva, lékařství a bohoslovectví (titul bakalář, mistr, doktor) v čele univerzity rektor, v čele fakulty děkan rozšíření a zesvětštění vzdělanosti

Bologna (nejstarší) Další: Padova, Paříž, Oxford, Salamanca První za Alpami: UK v Praze První univerzity

Studium Trivium Gramatika, rétorika, logika Kvadrivium Aritmetika, Geometrie, Astronomie, Musika Teologická fakulta Právnická fakulta Lékařská fakulta Sedm svobodných umění Tituly: Bakalář, Magistr, Doktor

Univerzita v Bologni (Itálie)

Nižší školství Soukromí učitelé (šlechta) Školy u farních kostelů či katedrál Později městské školy Většina společnosti negramotná Jen chlapci Katedrální škola (Anglie)

Postavení Židů v nemilosti, obviňování ze smrti Ježíše Krista majetkem (regálem) panovníka vynikající lékaři, učenci, lichváři (pro křesťana nečestné) ghetta: speciální čtvrť ve městě, kde žijí Židé pogrom: rabování a vraždění v ghettu Židé nesměli vlastnit majetek ani provozovat činnost mimo ghetto, také proto obchodníky a lichváři

Rozpory ve společnosti panovník x šlechta = vznik stavovských států vyšší x nižší šlechta šlechta x měšťanstvo světská x duchovní moc (boj o investituru, inkvizice,...)

Křížové výpravy - počátky bojů mezi křesťany a muslimy na Apeninském poloostrově (reconquista končí až 1492) počínají r za účelem osvobození Jeruzaléma a pomoci křesťanské byzantské říši (vojevůdce Bohemund) - vytvoření křižáckých států na Blízkém východě – Edessa, Antiochie, Tripolis, Jeruzalém - boje s muslimy, především s Turky (Nurredin, Saladin), vytvoření řádů (templáři, johanité) - 4. křížová výprava končí vypleněním Konstantinopole (1204) a vytvořením Latinského císařství - konec dobytím křižácké pevnosti Akkra (1291) - poté křižácké výpravy i v jiných oblastech (proti Katarům v jižní Francii, německý řád proti pohanům)

Dobytí Tripolisu 1289

Rytířská kultura křesťanské zásady nutné nejen dodržovat, ale také prosazovat – vojenské poslání původně si bylo nutné titul rytíř zasloužit – teprve poté pasován, později znamená rytíř v podstatě synonymum pro nižšího šlechtice rytířské ctnosti: čest, věrnost, štědrost, ochrana, zdvořilost, úcta k ženám rytířská kultura: na panovnických dvorech, básníci, pěvci, skladatelé = truvéři, trubadúři, minnesänři, písně, příběhy a pověsti: o Alexandru Makedonském, o králi Artušovi, o Nibelunzích, o Karlu Velikém, o Rolandovi, o Cidovi (zpravidla v národních jazycích)

Gotické umění jako jediná nečerpá z antických vzorů vzniká ve Francii ve 12. století typické prvky: lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém, vysoká štíhlá okna typické stavby: katedrály, kostely, kláštery, hrady, tvrze, mosty, paláce městské domy

Legenda: 1 - zemanská tvrz: tato stála v Praze-Královicích. Tvrze byly sídly méně bohatých šlechticů. Na rozdíl od hradů nestávaly osaměle, ale přímo v osadách. Mívaly opevnění, nikoli však dost bytelné. A tak se jich dochovalo míň než hradů. 2 - ukázka gotické městské zástavby: typickým znakem tehdejších měst byly úzké parcely s jednotným uspořádáním štítových domů, z jejichž loubí se vcházelo do mázhauzů (hlavní prostor v přízemí - obchod, dílna, šenk apod.), a dál pak na dvorek obehnaný zdí. 3 - klášter (Vyšší Brod). Kláštery byly dvojího typu. Venkovské či kolonizační mívaly rozlehlý hospodářský trakt a vesměs je chránily fortifikace. Městské žebravé řády si své chudé konventy budovaly u hradebních zdí a bez hospodářských budov: žebraví mniši nepracovali a žili z almužen. 4 - městská brána (Vysoké Mýto). Věže s bránou uzavřenou hřebenem, totiž padací mříží, dotvářely obraz fortifikačního prstence. Brány se vesměs nazývaly podle města, ke kterému se z nich dalo vyjet. 5 - kostel (Sedlčany). I kostely se ve 13. století často ukrývaly za hradbami. 6 - hrad Švihov. Je nám toliko ilustrací, k jaké tvarové barvitosti dospěla gotika během tří staletí. Švihov s prstencem okrouhlých i hranolových bašt byl postaven až v pozdní gotice

1)Sv. Vít, vchod do sakristie. 2)Katedrální opěrný systém: a - ochoz, b - fiala, c - ochoz, d - chrlič, e - hlavní loď, f - boční loď, g - kaple. 3)Sv. Vít, portál Svatováclavské kaple. 4)Typické zdobné prvky opěrného systému: a - ochoz s kružbovým zábradlím, b - lilie, c - opěrný oblouk, d - krab, e - fiala, f - křížová kytice, g - poupě, h - chrlič, i - opěrný pilíř, j - baldachýn, 1 - okno kůru. 5)Opěráky: odleva - s pultovou stříškou a štítkem - dvakrát odstupňovaný - trojbo-ký, nahoře čtyřboký - čtyřboký s fialou; a - štítek, b - pult, c - podokenní římsa, d - sokl, e - okno. 6)Profily žeber: vlevo hruškové (Matyáš z Arrasu), vpravo 2 žebra Petra Parléře. 7)Interiérové prvky a pojmy: a-svorník klenby, b - kápě čili prsa klenby, c - čelo klenby, d - kružba, e - pruty, f - špaleta, g - bankál čili lavice, h - meziklenební žebro, i - přízemní žebro, j - náběžní štítek, k - abakus, 1 - listová hlavice, m - prstenec, n - dřík, o - talířový prstenec, p - patka, r - sokl, s-přípora. 8)Nepravidelná jehlanová konzola. 9)Chrlič, Sv. Vít 10)Gotické kružby a okna

Tataři - ve 13. století sjednocené mongolské (tatarské) kmeny pronikají do Evropy a postupně ovládnou největší území v dějinách (od Černého moře k Tichému oceánu), sjednotitelem je Čingischán (Temudžin) odražení Tataři Kyjevským státem na Kalce, o 15 let později si již podmaňují Rusko a vytváří stát – tzv. Zlatou Hordu (Batú a Mangú), chán Kublaj si od roku 1271 podrobuje Čínu konec mongolského panství v Číně, v roce 1380 suzdalský kníže Dmitrij Donský poráží Tatary na Kulikově Poli - poslední pokus Tímúra Lenka (Tamerlána) o velkou mongolskou říši – ovládnutí Blízkého Východu, zničení Zlaté Hordy, poražení Turků, při přípravě tažení do Číny Tamerlán umírá = konec mongolské moci

Rozmístění tatarského osídlení ve východní Evropě a Rusku

Poslední Přemyslovci Přemysl Otakar I. (1197–1230) - prvním dědičným králem (1198), což bylo potvrzeno Zlatou bulou sicilskou (1212) - výrazný vojenský a hospodářský rozmach českého státu, - rytířská kultura; biskup Ondřej dosáhl církevní emancipace (imunity, kanonická volba) Václav I. (1230–1253) - v roce 1241 se pokusil odvrátit tatarskou invazi na Moravě; - vedl četné spory se svým synem Přemyslem

Rodokmen posledních Přemyslovců

Poslední Přemyslovci Přemysl Otakar II. (1253–1278) sňatkem s Markétou Babenberskou získává moc v Rakousích (1251) a později díky rodinným svazkům i v dalších rakouských zemích (Korutany, Kraňsko, Štýrsko) poráží v bitvě u Kressenbrunu uherské krále Bélu IV. a Štěpána – uhájil tak rakouské državy - křížové výpravy do Pobaltí a Pruska – založil město Královec (dnešní Kaliningrad) - vrcholí kolonizace českých zemí – založeno mnoho měst (např. České Budějovice), kláštery (Karlova koruna) - v období interregna v říši nejmocnějším vládcem Evropy v říši; - v boji o titul římského císaře opomenut (strach ze silného panovníka) - poražen Rudolfem Habsburským v roce 1278 Na Moravském Poli (u Suchých Krut) – v bitvě padl - v letech spravuje Čechy Ota Braniborský (interregnum) ohromný úpadek, plenění a nepořádek v zemi

Rozsah českého státu za Přemysla Otakara II.

Poslední Přemyslovci Václav II. (1278–1305) -v době vlády Oty Braniborského Václav II. vězněn v Říši – to se celoživotně podepsalo na jeho zdraví a psychice - návrat na trůn za výkupné a z přání české šlechty a duchovenstva – posílení jejího vlivu v dříve královských institucích (královský soud, královský sněm – počátek stavovského státu), velký vliv na něj měl Záviš z Falknštějna, manžel matky Kunhuty, po její smrti upadl v nemilost a popraven před Hlubokou - rozsáhlé hospodářské reformy (bohatá naležiště stříbra v Kutné Hoře, Ius regale montanorum, 1300 zavedení pražškého groše) sňatek s Eličkou Rejčkou a korunován polským králem, pro syna získal uherskou korunu boj s Albrechtem Habsburským u Kutné Hory Václav III. (1305–1306) – 1301 korunován uherským králem, zároveň byl i králem polským; jeho zavražděním v Olomouci (1306) vymřeli Přemyslovci po meči

Rozsah českého státu za Václava II. a III.

Francie - Filip II.August (1180–1223) – likvidace sekty Albigenských (Katarů) a upevnění královské moci, získal území anglického krále (Jan Bezzemek) ve Francii -Filip IV. Sličný (1285–1314) vznikly „Stavy“, -likvidace templářů (J. de Molay) -vyhnal ze země italské bankéře, -odebíral církvi desátek; -avignonského zajetí papežů ( )

Stoletá válka (1337–1453) - anglo-francouzský spor o panství angl. krále ve Francii a důležitou oblast Flander (Vlámska) bitva u Kresčaku (porážka Francie především díky anglickým lukostřelcům), 1360 mír v Bretigny bitva u Azincourtu – drtivá porážka francouzské těžké jízdy Jana z Arku jmenována francouzským následníkem Karlem velitelkou armády, následně porazila Angličany u Orleans a obsadila Remeš (korunovace Karla VII.), obrat ve válce (1431 je upálena v Rouenu) - Angličané postupně ztrácejí území ve Francii, až jim zůstávají jen ostrovy v La Manche

Anglie „Magna charta libertatum„ i poté pokračovaly spory šlechty s panovníkem, 1258 se sešla rada baronů = první „parlament“ – válka růží mezi Lancastery (červená růže) a Yorky (bílá růže) 1485 – Jindřich VII. Tudor – porazil Richarda III. („království za koně“) v bitvě u Bosworthu; založil dynasti Tudorovců (vedlejší linie rodu Lancasterů); vzrůst moci gentry (šlechta)

Německo spory papeže a italských měst (guelfové) s císařem a jeho příznivci (ghibellini) vrcholí v 2. polovině 12. století za Fridricha Barbarossy od přelomu 12. a 13. století úpadek moci panovníků (viz poslední Přemyslovci) Karel IV. vydal základní zákon Říše: Zlatá bula Karla IV. (pravidla volby krále – 7 kurfiřtů: saský vévoda, markrabě braniborský, falckrabě rýnský, český král, arcibiskup kolínský, trevírský a mohučský) prudký rozvoj severoněmecké hanzy (obchodní svazek 90 měst) Maxmilián Habsburský (1493–1519) – Svatá říše římská národa Německého; 1495 vyhlášen „všeobecný zemský mír“, reformy správního charakteru; ustavení říšského sněmu, který říši de facto řídí

Černá smrt Černá smrt se poprvé objevila na začátku 14. stol. v dnešním východním Kazachstánu, odtud se přeš Čínu obchodními styky a vojenskými taženími Mongolů dostal až do Evropy. V roce 1347 se mor rychle rozšířil do Konstantinopoli, na Krétu, do Řecka a na Sicílii. Během pár let se epidemie vyjma některých území (Polsko, západní Belgie) dostala do celé Evropy (Čechy 1349). Tato epidemie nabyla mimořádných rozměrů -vyžádala si 25 nebo až 75 miliónů obětí (odhady se různí), což odpovídalo jedné či až dvěma třetinám tehdejší evropské populace! Obecně uznávaným faktem je, že hlavním zdrojem morové nákazy jsou krysy, vlastní přenos infekce pak zprostředkovávaly blechy, v jejichž trávicím ustrojí žije bakterie Yersinia pestis (nevíme přesně zda způsobila mor 1348 ale další ano: Londýnský mor , Italský , Vídeňský 1679 a poslední evropský ). Existují dva druhy moru: dýmějový mor (přenášený blechami) a typický otoky na mízních uzlinách (odtud černá smrt) a plicní mor (přenášen mezi lidmi) Dýmějový měl míru úmrtnosti %. Většina obětí zemřela během čtyř až sedmi dnů po nákaze. Plicní mor dosahoval téměř stoprocentní úmrtnosti.

Před nástupem Lucemburků po smrti Václava III. byl českou šlechtou zvolen českým králem Jindřich Korutanský, avšak římský císař Albrecht I. volbu neuznal a prohlásil země Koruny české za odumřelé léno a vojenskou silou donutil zvolit českým králem svého syna Rudolfa Habsburského. Ten brzy umírá na český trůn nastupuje opět Jindřich Korutanský, manžel Anny Přemyslovny. Není však schopen v zemi nastolit klid a energicky vést zemi. Česká šlechta hledá jiného kandidáta: tím syn císaře Jindřicha VII. – Jan Lucemburský

Jan Lucemburský Jan Lucemburský (1310–1346) – oženil se s dcerou Václav II. Eliškou Přemyslovnou; inaugurační diplomy (1310-Čechy, 1311-Morava) zajistil práva šlechtě, potvrzeny domažlickými úmluvami (1318); spory s českou šlechtou (Jindřích z Lipé – správce země a milenec královny vdovy Elišky Rejčky, manželky Václava II. a Rudolfa Habsburského); občas i se synem Václavem (Karel IV.) v zahraniční politice aktivní: říkalo se, že v Evropě nemohl být vyřešen žádný spor bez přítomnosti českého krále Jana připojil k českým zemím Chebsko, Horní Lužici, Vratislav a některá další slezská knížectví v roce 1344 vzniklo pražské arcibiskupství (arcibiskup Arnošt z Pardubic); padl v roce 1346 v bitvě u Kresčaku

Karel IV. Karel IV. (1346–1378) – vrchol moci českého království (bohemocentrismus); vytvořeny země Koruny české (svazek zemí pod svrchovaností českého krále): Čechy, Morava, Slezsko (celé s hlavním centrem ve Vratislavi), Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, Chebsko, Horní Falc a celá řada hradů v Říši, město Norimberk politické zkušenosti získával již od 15 let věku v Itálii, kde měl udržet zisky svého otce (nemožné) od roku 1333 markrabětem moravským v roce 1346 římským vzdorokrálem, v roce 1355 římským císařem (1356 Zlatá bula Karlova) rozsáhlá zakladatelská a stavební činnost (1348 Karlova univerzita, katedrála sv. Víta, Nové Město, kamenný most přes Vltavu, Karlštějn – místo uložení říšských korunovačních klenotů, Kašperk, Radyně=Karlskrone, Karlovy Vary) pokus vydat zemský zákoník (Maiestas Karolina) pro odpor šlechty nepřijat v roce 1376 dochází k papežskému schizmatu, přes nemoci a stáří již není schopen tuto situaci vyřešit

Rozsah českého státu za Karla IV.

Osobnost Karla IV. Karel IV. (* ) narodil se jako syn Jana Lucemburského a Elišky přemyslovny, u křtu dostal jméno Václav trudné ranné dětství: po neshodech rodičů chvíli vězněn s matkou na Křivoklátě, poté poslán na výchovu do Francie na dvůr francouzského krále Karla IV. u biřmování přijal jméno Karel, domluven sňatek s Blankou z Valois vysoké vzdělání, jazyková vybavenost: němčina, francouzština, italština, čeština (tehdy diplomatický jazyk celé střední Evropy), latina; inicioval sepsání vlastního životopisu Vita Caroli diplomatický talent a pověstné štěstí (většina jeho úhlavních nepřátel zemřela dříve než došlo ke konfrontaci) dobré rodinné vztahy: s bratrem Janem Jindřichem i Václavem 4 manželky: Blanka z Valois (sňatek diplomatický ale i z lásky), Anna Falcká, Anna Svídnická (syn Václav IV.) a Alžběta Pomořanská (politický sňatek proti tehdejší silné koalici, synové Zikmund a Jan Zhořelecký, žena silná nejen fyzicky, prosazovala nároky svých synů velmi energicky)

Detail ze Staroměstské mostecké věže : osoby zleva Karel IV, sv. Vít a Václav IV.

Heraldická výzdoba Staroměstské mostecké věže: zleva nahoře kníže niský, kníže vratilsavský, kížesvídnický, markrabě moravský, král římský, zleva dole: český král, hrabě lucemburský, kníže zhořelecký, kníže budyšínský, markrabě dolnolužický

Římské císařstvíČeské královstvíMoravské markrabství Slezská knížectví Lucemburské hrabství Horní LužiceDolní LužiceBraniborské markrabství

Václav IV. Václav IV. (1378–1419) – mnoho problémů osobních i tehdejší doby osobní rovina: syn úspěšného otce! Karel IV. ho poměrně hýčkal, zajistil mu vše potřebné bez jeho přičinění, neměl tedy dostatečné zkušenosti ani cvik ve státních záležitostech vládl v nepříznivé hospodářské (morová epidemie) a politické situaci (schizma v církvi); střední Evropa byla stále izolovanější od důležitých obchodních tras spory se šlechtou (vězněn v roce 1394 panskou jednotou se souhlasem bratrance moravského markraběte Jošta, vysvobozen na nátlak nevlastního bratra Jana Zhořeleckého) spory s arcibiskupem Janem z Jenštejna (nechal umučit jeho vikáře Jana z Pomuku – Jan Nepomucký) spory s říšskými knížaty (v roce 1400 sesazen s říšského trůnu, neuznal toto sesazení a nadále užíval titul římského krále) spory s bratrem Zikmundem (zajetí Václava ve Vídni , neustále vystupování proti němu) v roce 1409 vydal dekret kutnohorský (zvýhodnil české učitele a žáky na UK, důsledkem odchod německých mistrů a studentů do Lipska) chvíli stranil Janu Husovi a jeho myšlenkám, ke konci života rezignoval téměř na veškerou činnost zemřel krátce po 1. pražské defenestraci snad na následky mrtvice

Zikmund Lucemburský Zikmund ( ) – zdědil více diplomatického talentu než jeho bratr Václav IV. vzdělaný „renesanční“ panovník, mluvil mnoha jazyky v závěti otce získal titul braniborského markraběte, díky ambiciózní matce se ucházel o uherský trůn (nešťastný sňatek s Marií Uherskou), získal ho po značných nesnázích (mimo jiné přišel o Braniborsko – ve prospěch Hohenzollernů, kteří ho drží až do roku 1918); 1411 římským králem, 1433 římským císařem jeho největším životním úspěchem překonání papežského schizmatu: Kostnický koncil – vydán dekret Heac sancta synodus, podle kterého autorita koncilu vyšší než autorita papeže; na tomto koncilu odsouzen Jan Hus (Zikmund si nemohl dovolit zmařit své největší dílo kvůli Husovi navíc ve věcech zcela církevních, proto se ho na koncilu nezastal x Češi), nepodařilo se řádně reformovat církev problémy s Turky (neúspěšná křižácká výprava), benátskou republikou (Serenissima – spory o Jadranské pobřeží, prohrává), Husity (nepodaří se mu je porazit silou, ale vyjednáváním na Basilejském koncilu), neúspěšně se pokoušel urovnat spory Francie a Anglie ve Stoleté válce (jako 1. římský císař stanul na anglické půdě) druhou ženou Barbora Cellská – jedinou dceru Alžbětu provdal Zikmund za Albrechta Habsburského, který se stal jeho nástupcem

Rodokmen Lucemburků na českém trůně

České korunovační klenoty

Husitství počátkem 15. století kritika církve vystupující proti prodávání odpustků, proti světskému panování kněží a proti jejich právu vlastnit majetek: Johna Wyclif, Konrád Waldhauser, Jan Milíč, Matěj z Janova, Tomáš ze Štítného, Jan Hus: v roce 1410 byl dán do církevní klatby a upálen v Kostnici v roce 1419 umírá Václav IV., husité ovládli Prahu, pod vedením radikálního Jana Želivského proveden převrat v Praze svrhnutím protireformních konšelů z okna Novoměstské radnice (1. pražská defenestrace) v roce 1420 byly přijaty 4 pražské artikuly, kterými byly sjednoceny základní kameny husitství

Křížové výpravy proti husitům 1.křížová výprava – vyhlášena 1. března papežem Martinem V., vedl ji sám Zikmund, oblehl Prahu, ovládl oba pražské hrady – poslední naději Jan Žižka na Vítkově – odrazil útok, vojska Zikmunda musela odtáhnout – 2 vlny: 1. vedena říšskou šlechtou do Z Čech, po neúspěšném obléhaní Žatce se rozpadla, 2. vede Zikmundem ke Kutné Hoře – jedno z největších vítězství Jana Žižky z iniciativy braniborského markraběte Fridricha Hohenzollerna, neúspěšné obléhání Stříbra, poražena na ústupu u Tachova pod „vedením“ papažského legáta Cerasiniho, potupně poražena spojenými polními vojsky (tábority a sirotky) pod vedením Prokopa Holého u Domažlic

Spanilé jízdy - Rejsy -v podstatě odveta na křížové výpravy -pokus přenést boj mimo české území -pokus rozšířit husitské myšlenky a získat podporu zejména v nejbližších zemích – několik tažení na Moravu – do Dolních Rakous, na Slovensko, do Slezska, Saska, Horní Falce, Bavorska – oblehání měst, vypalování klášterů, výpalné, ohromná kořist (Prokop Holý) 3.tažení k Baltu – pomoc Polákům proti Řádu německých rytířů (Jan Čapek ze Sán) – úspěch, velká kořist (Velbloud – ukořistěn při obléhání Plzně, dodnes v jejím znaku)

Husitství Strany v konfliktu: radikální husité: Tábor, orebité (po smrti Žižky sirotci), Nové Město Pražské – Jan Žižka, Prokop Holý, Prokop Malý = Prokůpek, Jan Čapek ze Sán, nejradikálnější Jan Želivský, Adamité umírnění husité: Staré Město Pražské (Jan Rokycana), vyšší husitská šlechta – jejich kandidátem na krále načas Zikmund Korybuvič katolíci: rožmberská doména, České Budějovice, Plzeň, Karlštejn 1432 vyjednávání s církví: 1432 soudce chebský, 1433–1436 husité na basilejském koncilu neúspěšné obléhání Plzně – zásadní pro další vývoj země vyčerpaná a touží po míru, nutné zlikvidovat polní vojska husitské hnutí se rozpadlo po bitvě u Lipan byla přijata Basilejská kompaktáta (uznání přijímaní podobojí)

Jiří z Poděbrad Po smrti Zikmunda Lucemburského krátká vláda Albrechta Habsburského a Ladislava Pohrobka Jiří z Poděbrad (1458–1471) – prvním voleným panovníkem; bojoval o své postavení: v roce 1467 potlačil povstání zelenohorské jednoty a od roku 1468 do své smrti bojoval s uherským králem Matyášem Korvínem (ten se v roce 1469 nechal korunovat českým králem - uznala ho Morava, Slezsko a Lužice); projekt sjednocené Evropy (neúspěšný) proti tureckému nebezpečí

Jagellonci Vladislav II. Jagellonský – vrchol moci šlechty (Vladislavské zřízení zemské v roce 1500); po smrti Matyáše (1490) vládne celému státu 1516 vídeňské smlouvy mezi Jagellonci a Habsburky o nástupnictví Ludvík Jagellonský – slabý panovník, zahynul v bažinách v bitvě u Moháče (1526); spor mezi městy a šlechtou vyřešen v roce 1517 Svatováclavskou smlouvou

Rusko od poloviny 13. století Rusko v područí tatarském (Zlatá horda) Dmitrij Donský ( ) bitva na Kulikovském poli (na Donu) - porážka Tatarů; nepodařilo se mu sjednotit jednotlivá knížectví Ivan III. ( ) - sjednotil Rusko spojením knížectví Novgorodského a Moskevského, přijal titul car; odrazil útoky Tatarů, Moskva se stala „třetím Římem“ Ivan IV. Hrozný ( ) - odjímá bojarům právo soudit svobodné obyvatele a vybírat daně; nechal se jako car korunovat, vybudoval absolutismus Boris Godunov ( ) - vládl v zastoupení za slabomyslného cara Fjodora, o jeho smrti se stal carem zemský sněm zvolil Michaila Romanova, za vlády Romanovců došlo ke konsolidaci moci a státu Perjaslavská smlouva - k Rusku připojena Ukrajina Petr I. Veliký ( ) - provedeny zásadní reformy státní správy; výstavba země a armády

Doporučená literatura ke středověku Bauerová, Anna: Keltové v Čechách. Praha Bauer, Jan: Ve službách Svatoplukových. Praha Droberjar, Eduard: Příběh o Marobudovi a jeho říši. Praha Fiala, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost Praha Kalista, Zdeněk: Stručný přehled československých dějin do roku Praha Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše. Praha Petráň, Josef: Dějiny Československa I (do roku 1648). Praha Spěváček, Jiří: Král diplomat (Jan Lucemburský). Praha Spěváček, Jiří: Karel IV. Život a dílo. Praha Spěváček, Jiří: Václav IV. K předpokladům husitské revoluce Praha Šmahel, František: Husitská revoluce 1-4. Praha Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin ( ). Praha Třeštík, Dušan: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v l Praha Válka, Josef: Dějiny Moravy. Brno Velké dějiny Zemí Koruny české. Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Praha 1986.

Laichterovy „České dějiny“ (ČD) Novotný, Václav: ČD I/1-4. do roku Praha Šimák, Josef: ČD I/5. Středověká kolonizace v zemích českých. Praha Šusta, Josef: ČD II/1-4, období Praha Kavka, František: Vláda Karla IV. za jeho císařství ( ). Praha Bartoš, František Michálek: ČD II/6-8. období Praha Urbánek, Rudolf: ČD III/1-4. Věk poděbradský ( ). Praha Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích ( ). Praha Janáček, Josef: ČD I/1-2 Doba předbělohorská ( ). Praha 1968, 1984.