“O lásce mluví všechny myšlenky mé” žena a láska v díle Danta, Petrarky a Boccaccia Ivana Oviszach FF JU České Budějovice

Dvorská láska Dvorská láska, která se v Itálii nejprve objevila v díle sicilských autorů, byla laická láska, smyslná a obvykle cizoložná. Láska k ženě byla exkluzivní, měla za cíl uspokojení touhy. Láska byla zdrojem hříchu a zatracení, protože se postavila proti náboženským zásadám a střetla se s láskou k Bohu.

Il dolce stilnovo Lásky je schopen pouze člověk ušlechtilý a urozený, jehož urozenost však nespočívá ve šlechtickém původu, nýbrž v individuálních mravních kvalitách: láska je vysoká a ušlechtilá hodnota, ale duchovní, ne rodová. A právě tito „přívrženci lásky“ (jak je pojmenuje Dante) komunikuji novým, sladkým stylem.

Do ušechtilého srdce se láska stále vrací Guido Guinizzelli Paní, až jednou vzlétnu z této země, řekne mi Bůh: „Co jsi to učinil? Prošel jsi nebem, došel jsi až ke mně a se mnou srovnávals tu, již jsi ctil! Taková chvála sluší jedině mně a Paní Rajské Říše, jež drtí svůdce duší!“ Já řeknu však: „Vždyť měla vzhled a šat anděla ze Tvé výše – a proto nebyl hřích ji uctívat!“

Dante a Beatrice Henry Holiday, 1883

Dante a Beatrice Dante nahrazuje autoanalýzu zpodobněním ženy a jejího obdivuhodného vlivu na všechny, kteří se pohybují v její blízkosti. Dvorskou lásku, vykládanou jako žádost o dobrodiní, střídá láska jako čisté uspokojení sama sebe. Jedná se o poezii, která má za cíl nezištnou chválu: toto je vrchol stilnovistického stylu.

Vita Nuova XXII - Tanto gentile e tanto onesta pare Tak šlechetná, tak ctnostná vždy má paní připadá všem, jež při setkání zdraví, že třesoucí se rty už slůvka nevypraví a zrak se neodváží vzhlédnout na ni. A kráčí, i když slyší chválit sebe, v pokoru dobrotivě přioděna, a připadá všem jako div, jak žena, jež sestoupila ze samého nebe. Každému, kdo se na tu krásu dívá, očima k srdci bez ustání splývá slast, kterou chápe jen ten, kdo ji zná. A z jejich úst vždy jako když se line dech plný lásky, který s něhou plyne k duši a říká: Vzdychej, ubohá.

Paolo a Francesca Amos Cassioli, 1870

Paolo a Francesca Dvorská láska (Lancelot a Guinevere) vede Paolo a Francesca k věčnému zatracení v pekelném kruhu chlípných.

Peklo, Zpěv pátý “My jednou čtli jsme v pouhé kratochvíli o Lancelottu, jak ho láska jala. Sami a bez úmyslů zlých jsme byli. Ta četba chvílemi nám vzhlédnout dala, chvílemi zas nám při ní bledla líce - na jednom místě však nám rozum vzala: Když četli jsme, jak úsměv milostnice s úst sladkých slíbal v náruživém chtění, on, jenž se ode mne teď nehne více, rty políbil mi v němém rozechvění. Kniha i básník byli Galeotto. A toho dne už nechali jsme čtení...”

Petrarca a Laura V Petrarkově díle Il Canzoniere (Zpěvník) projdeme etapy čistě lidské a pozemské vášně, která nevylučuje ani smyslnou touhu. Láska je mučivá a stále nenaplněná. Básník je neustále zmítán mezi dvěma opačnými póly. Láska k Lauře je, obdobně jako jsou jiné vášně, překážkou k dosažení vnitřní rovnováhy a ke smíření s Bohem, překážkou k dosažení spirituálního míru.

Zpěvník, CXXXIV Mír nenacházím, k válce síla není. A bojím se a doufám, žhnu, jsem led. Na nebe vzlétám, ležím na té zemi; a v dlaních nic, objímám celý svět. Vězní, kdo neotevře, nezamkne mi; nechce mi vlást, nesundá smyčku zpět. Smrt Amor nedá, pouta nesejme mi; nechce mě živého, nezprostí běd. Bez očí vidím, křičím bez jazyka; po zmaru prahnu, pomoc zaklínám. Nenávist k sobě, lásku k jiné zas. Pasu se v bolestech a v smích vzlykám. K životu, k smrti stejný odpor mám – a v tomto stavu, paní, jsme jen z vás.

Laura, žena pozemská Laura je pomíjivá, dočasná, ovšem Petrarca touží po božské věčnosti. Tento kontrast je neřešitelný: Petrarca se nedokáže vzdát kouzla pozemských věcí jako jsou láska a sláva. V Lauře vibruje erotické napětí, které u Beatrice chybí: po smrti ženy smyslná touha zůstává a roste s myšlenkou, jak básník hladí její světlé vlasy, bělostný krk, líce, sladkou tvář a krásné boky. Hladí tělo. Laura stárne a stává se symbolem pomíjivosti pozemských věcí, na které je pošetilé a hříšné soustředit všechny své touhy.

Zpěvník, I Čtenáři, až v mých rýmech zaslechneš hlas vzdechů, jež jsem v srdci hřál a střeh v svých pošetilých prvních mladých snech, kdy i já sám byl trochu jiný též – sloh měnivý, v němž pláč i dumy čteš, v nadějích lichých, v lichých bolestech (tak pěl, kdo prožil, poznal lásky běh), snad soucit vzbudí - nejen promineš. Dnes vidím, jak jsem léta v ústech všech sloužil jen k zábavě, a v duši stále mě nářek nad tím marně mámí jen. A plod mých blouznění je hořký vzdech, lítost a poznání mé dokonalé, že slasti světa jsou jen krátký sen.

Boccaccio a Dekameron V díle Dekameron od Giovanniho Boccaccia nalezneme lásku v tom nejširším slova smyslu a v mnoha rozličných případech. Láska, kterou Boccaccio představuje, je síla, která překonává třídní diskriminaci vytvořenou dosavadní tradicí. Láska sama se stává pozemskou, má sílu instinktu a touhy.

Láska a žena v Dekameronu Láska je síla, která tryská z přírody, a proto se jedná o sílu čistou a pozitivní. Je špatné se jí bránit: je to marné a absurdní. Její potlačování může naopak způsobit utrpení či smrt.

Ghismunda: Tankréd, kníže salernský, zabije milence své dcery a posle jí jeho srdce na zlaté misce. Jeho dcera na ně nalije otrávenou vodu, vypije ji a tak zemře. Bernardino Mei,

Dekameron, IV, 1 “ Jsi-li sám z masa a krve, mělo ti být, Tankréde, jasné, že jsi zplodil dceru rovněž z masa a krve, a nikoli z kamene či ze železa […]. Jelikož jsem zplozena tebou, jsem tedy z masa a krve, ale žila jsem dosud tak málo, že jsem ještě mladá a z té i z oné příčiny plná lačného toužení, jež bylo tím neodolatelnější, že jsem ji poznala, neboť jsem byla provdána, jakou rozkoší je možno dát onomu toužení naplnění. Nemohla jsem klást odpor této síle, a protože jsem mladá a protože jsem žena, rozhodla jsem se, že přjdu tam, kam mě lákala - a zamilovala jsem se.”

Lisabetta da Messina: Bratři zabijí Isabettě jejího milence, který se jí objeví ve snu a ukáže, kde je zahrabán. Ona tajně vyhrabe jeho hlavu a dá si ji do bazalkového květináče. Protože však nad ní neustále pláče, bratři jí bazalku vezmou, ona pak brzy nato zemře žalem. William Holman Hunt, 1868

Dekameron, IV, 5 “Dívka květináč marně hledala, a když ho nenalezla, převelice prosila a chtěla jej zpět, ale ježto se to nestalo, nepřestávala kvílet a slzet, onemocněla a během své nemoci nechtěla nic jiného než květináč. […] Dívka nepřestávala plakat, pořád jen chtěla svůj květináč - a v pláči zemřela. Tak skončila její nešťastná láska.”

Závěry Pro dvorské básníky bylo tělo ženy sociálně nedosažitelné. Stylnovismus milovanou ženu povznáší do nebes a nechá ji zmizet. Přemění ji na Madonu, aby ji bylo možno milovat bez těla. Problém vyřešil Dante, ale za cenu touhy a smyslnosti. Dante může milovat Beatrici, protože jej to přivede k Bohu. Píše ale také básně pro jiné ženy, ve kterých žena není nebeským andělem, nýbrž bezcitným a nelítostným stvořením. Tělo nikdy z literatury nezmizelo: kromě Dantových děl přežilo také v komické tradici, ale italská vysoká poezie čtrnáctého století byla bojem proti tělu.

Laura je andělem pouze díky své podobě, ale ve skutečnosti nepřináší blaženost. I ona vede k utrpení a hříchu. Jenom díky tomu, že je Laura nedosažitelná, zachrání Petrarku a pomůže mu sublimovat jeho vášně.

Boccaccio v Dekameronu v jednom díle spojuje to, co ostatní autoři, jako byl Dante či Petrarca, nechávali oddělené. Boccacciovo pojetí je předchůdcem toho, které přinese Renesance.

„Ale láska, opravdová a skutečná láska chce obojí; chce perfektní splynutí smyslnosti a něhy: proto je tak vzácná. Tak v celém dlouhém Zpěvníku (Il Canzoniere) není ani jeden verš, ani jeden, který by mohl být nazván skutečným veršem o lásce; mnoho věcí je tam obsaženo, ale nikoliv „rty políbil mi v němém rozechvění“, což je nejkrásnější verš o lásce, který byl kdy napsán.“ Umberto Saba