Diskriminace a související otázky

Prezentace na téma: "Diskriminace a související otázky"— Transkript prezentace:

1 Diskriminace a související otázky
Mgr. Petr Bouda

2 Struktura přednášky vymezení pojmu „diskriminace“
vymezení souvisejících pojmů mechanismus diskriminace typy diskriminace

3 Vymezení diskriminace
Diskriminace je pojem, kterému intuitivně rozumí snad každý, resp. každý si pod ním dovede něco představit. Slovo diskriminace pochází z latinského discriminatio, resp. discriminare, což znamená odlišení, resp. odlišit. V češtině bychom jako synonymum pro slovo „rozlišovat“ nepoužili slovo „diskriminovat“, protože sémantické pole diskriminace je utvářeno dalšími slovy, jako je rovnost, spravedlnost, rozlišování, menšiny, předsudky, netolerance, rasismus a segregace, tudíž slovo „diskriminace“ má výrazně negativní konotace. V angličtině má slovo „discrimination“ oba významy, záleží na předložce, s níž se pojí. záleží na tom, jestli je použito v sousloví discrimination between (ve významu legitimního rozlišování), nebo v sousloví discrimination against (nelegitimní rozlišování, diskriminace).

4 Vymezení diskriminace
Jak rozumět pojmu „diskriminace“ v právu? Diskriminace je: rozdílné zacházení s různými subjekty, které se nacházejí v identické, resp. srovnatelné situaci, důsledkem tohoto zacházení je odepření práva, příležitosti nebo výhody běžně dostupné ostatním srovnatelným subjektům (a vice versa), přičemž toto rozdílné zacházení nelze odůvodnit existencí objektivních a rozumných důvodů. a vice versa, tedy také případně uložení dodatečné povinnosti, břemene či závazku, který nemají srovnatelní jedinci či sociální skupiny.

5 Alternativní definice diskriminace
Veřejný ochránce práv: „...odlišné, právem zakázané zacházení s lidmi ve vymezených, srovnatelných situacích na základě různé rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, víry, náboženského vyznání a světového názoru.“ Gordon Willard Allport: „...jakýkoli postoj, který vychází z rozlišování na základě přirozených nebo společenských kategorií a nijak nesouvisí ani se schopnostmi či přednostmi jedince nebo s jeho skutečným chováním. Rozlišování, které nebere v úvahu specifické vlastnosti jedince, ho poškozuje.“ ani jedna z těchto alternativních definic není zcela ideální – definice Veřejného ochránce práv nehovoří o negativních následcích diskriminace vůbec a ospravedlnění objektivními a rozumnými důvody z naší definice je nahrazeno slovy „právem zakázané jednání“. Allport naproti tomu definuje diskriminaci ze sociologického spíše než z právního hlediska.

6 Vymezení souvisejících pojmů
Rovnost odlišné chápání tohoto pojmu má vliv na chápání toho, co je diskriminace. existují 2, resp. 3 odlišná pojetí rovnosti: formální rovnost materiální rovnost, ta se dále dělí na rovnost příležitostí a rovnost výsledků Troufám si tvrdit, že pokud zastáváte pojetí formální rovnosti, tak se neshodnete s člověkem, který zastává pojetí rovnosti výsledků. O tom se ostatně hned přesvědčíme.

7 Formální rovnost toto pojetí zastává např. F. A. von Hayek
rovnost je chápána jako rovnost šancí právní normy mají být nastaveny tak, aby všem subjektům garantovaly stejné výchozí podmínky výsledkem je formální rovnost, založena na neutralitě státu a veřejné moci nebere v potaz různé jiné vlastnosti jednotlivce než ty, podle kterých je tento jednotlivec zařazen do určité (právní) kategorie „stejných“ a nezajímá se o reálné důsledky neutrální pravidla platí pro každého stejně „...pokud jsou určité osoby či situace shledány srovnatelnými, je dané ustanovení aplikováno bez ohledu na to, zda je jeho reálný dopad na jednotlivé jedince či skupiny odlišný...rovnost „de facto“ je mimo dosah její pozornosti.“

8 Kritika formální rovnosti
„Každé právo je použití stejného měřítka na různé lidi, kteří ve skutečnosti nejsou stejní, nejsou si rovni a proto „rovné právo“ je porušením rovnosti a spravedlnosti. Každý tedy, když byl vykonal stejné množství práce jako druhý, vskutku dostává stejný díl společenského výrobku. Avšak jednotlivci si nejsou rovni: jeden je silnější, druhý je slabší, jeden je ženat, druhý nikoli, jeden má více dětí, druhý méně atd. Při stejném vynaložení práce...dostává tedy ve skutečnosti jeden více než druhý, stane se bohatší než druhý atd. Aby bylo možno se toho všeho vyvarovat, muselo by být právo nikoli rovné, ale nerovné.“ LENIN, V., I. Stát a revoluce : učení marxismu o státu a úkoly proletariátu v revoluci. Použití tohoto Leninova citátu dokazuje, že některé věci se v dějinách prostě nemění.

9 Kritika formální rovnosti
aplikace stejného práva na nestejné skupiny osob je nespravedlivé a v důsledku vždy diskriminační může vést k situaci „všem stejně špatně“ „Všem stejně může skutečně znamenat všem stejně špatně. Naše intuitivní vnímání rovnosti se proti podobnému postupu brání; je-li argument rovnosti v určitém sporu využit, nebývá to přece proto, aby se situace všech zhoršila, ale proto, aby se situace znevýhodněných zlepšila.“ K prvnímu tvrzení směřuje právě zmíněný citát Lenina. Co se týká druhého tvrzení, to pokládám za svého druhu argumentační faul, neboť formální rovnost je zde předmětem subjektivního hodnocení, navíc pro formální rovnost je výsledek právní úpravy irelevantní, jde o to, že se stejnými je zacházeno stejně bez dalšího. Vytýkat tomuto pojetí nedostatečné hodnotové zakotvení je nesmysl, neboť formální rovnost je hodnota sama o sobě.

10 Materiální rovnost opak formální rovnosti
usiluje o rovnost nejen „de iure“, ale i „de facto“ pokud je právní úprava formálně rovná, ale v praxi vede k nerovným výsledkům, požaduje toto pojetí následnou změnu právního předpisu tak, aby bylo dosaženo reálné, nejen zákonné rovnosti bere v potaz odlišné vlastnosti jedinců, přičemž se těmto vlastnostem přizpůsobuje, namísto aby je odstraňovala ad absurdum vede toto pojetí k rozlišování stále více skupin jednotlivců s možností klesnout až na individuální bázi, tedy vytvoření jakéhosi „soukromého práva“ každého jedince, které by bylo dokonale přizpůsobeno souboru jeho unikátních vlastností. V takovém případě však již nelze o právu hovořit.

11 Kritika materiální rovnosti
direktivnost, omezování svobodné volby, nastolení demotivujícího prostředí problém „dvojího standardu“, kdy úspěch pozitivně diskriminovaných jedinců byl vykládán jako pouhý důsledek pozitivních opatření, nikoli jako důkaz toho, že tito jedinci jsou stejně schopní jako ostatní

12 Rovnost příležitostí absolutní rovnosti nelze dosáhnout, pokud mají jedinci rozdílnou „startovní pozici“ je tedy nezbytné vymezit relevantní odlišné vlastnosti jedinců a ty následně pomocí právních norem respektujících tyto odlišnosti postavit na stejnou počáteční úroveň. slouží k ospravedlnění různých forem pozitivní diskriminace konkrétních, „znevýhodněných“ sociálních skupin. rovnost příležitostí kombinuje pojetí formální rovnosti a materiální rovnosti a lze ji chápat jako samostatné pojetí rovnosti. Někteří právní teoretikové chápou rovnost příležitostí jako „třetí cestu“, kterou nelze jednoznačně podřadit ani pod rovnost formální, ani pod rovnost materiální, což je dáno tím, že rovnost příležitostí nezajímají výsledky právní regulace (stejně jako v případě formální rovnosti), na druhou stranu rovnost příležitostí nepřehlíží ani reálně existující rozdíly mezi lidmi (stejně, jako rovnost materiální). Já se domnívám, že podřazení rovnosti příležitostí pod materiální rovnost je správné, neboť toto pojetí usiluje o rovnost de facto.

13 Kritika rovnosti příležitostí
to samé, co je vyčítáno materiální rovnosti obecně (např. přílišný aktivismus ze strany státu) „Nelze samozřejmě popírat, že v existujícím tržním řádu jsou nejen výsledky, ale i počáteční šance různých jednotlivců často velmi různé; jsou ovlivněny okolnostmi jejich fyzického a společenského prostředí, které se vymykají jejich kontrole...požadavek rovnosti příležitostí nebo rovných výchozích podmínek...pokud jde o takové možnosti a příležitosti, které jsou ovlivňovány rozhodnutím vlády...byl jedním z ústředních bodů klasického liberalismu.“ Známý právní teoretik Friedrich August von Hayek k tomu uvádí: „Nelze samozřejmě popírat, že v existujícím tržním řádu jsou nejen výsledky, ale i počáteční šance různých jednotlivců často velmi různé; jsou ovlivněny okolnostmi jejich fyzického a společenského prostředí, které se vymykají jejich kontrole...požadavek rovnosti příležitostí nebo rovných výchozích podmínek...pokud jde o takové možnosti a příležitosti, které jsou ovlivňovány rozhodnutím vlády...byl jedním z ústředních bodů klasického liberalismu.“ In Právo, zákonodárství a svoboda (nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie) 2. část, Fata morgána sociální spravedlnosti

14 Kritika rovnosti příležitostí
„K dosažení toho (tedy rovnosti i v soukromoprávních vztazích) by vláda musela řídit celé fyzické a lidské prostředí všech osob a musela by se snažit poskytnout alespoň ekvivalentní šance pro každého; a čím úspěšnější by tato snaha vlády byla, tím ostřejší by začal být oprávněný požadavek, aby se podle téhož principu odstranily všechny ještě zbývající handicapy – nebo vyvážily dodatečným zatížením těch, kteří jsou stále ještě ve výhodě. To by muselo pokračovat až dotud, dokud by vláda neřídila doslova každou okolnost...“ Hayek netvrdí, že koncepce rovnosti příležitostí je špatná, tvrdí pouze, že tento požadavek je oprávněný a uskutečnitelný pouze ve veřejném, nikoli v soukromém právu, např. jmenování do veřejných úřadů, podpora talentovaných jednotlivců formou grantů apod. Je možné namítnout, že k diskriminaci dochází též v soukromoprávních vztazích a že toto pojetí rovnosti příležitostí je nedostatečné i pro jedince se stejnými schopnostmi. K tomu ovšem Hayek dodává, že: (přečíst slide) Nepřekvapí, že totéž vyčítá, byť jinými slovy, též prezident republiky Václav Klaus tzv. antidiskriminačnímu zákonu (viz veto prezidenta k zákonu č. 198/2009 Sb.)

15 Kritika rovnosti příležitostí
Zastánci rovnosti příležitostí, odmítající formální rovnost jako „nepravou rovnost příležitostí“ chápou diskriminaci jako situaci, v níž se neutrálně nastavené společenské normy nepřizpůsobují odlišným vlastnostem jedinců a pomíjejí fakt, že podstatou diskriminace je (zjednodušeně řečeno) rozlišování, na základě kterého jsou jedinci upírána jeho práva. Za diskriminaci pak považují současně jak nerozlišování jedinců v právních normách, tak jejich rozlišování, pokud to v obou případech vede k nepříznivým důsledkům pro určité jedince, lhostejno, zda tyto důsledky předvídány byly či nikoliv. Ve výsledku se zastáncům této teorie nelze „zavděčit“ žádnou právní normou, neboť právo se nemůže obejít bez jistého stupně abstrakce a vždy bude dopadat na rozdílné jedince rozdílně, nikoli však proto, že by to bylo záměrem zákonodárce, ale právě kvůli existenci rozdílů mezi lidmi. Tyto rozdíly však právo nikdy zcela odstranit nemůže.

16 Rovnost výsledků podobná rovnosti příležitostí
rozhodující není příčina nerovnosti, ale až její důsledky neodstraňuje příčiny diskriminace, pouze její následky nerozlišuje mezi jednotlivými diskriminačními důvody a tudíž nezáleží na tom, jak se stal jedinec příslušníkem určité „znevýhodněné“ skupiny, zda měl šanci své postavení ovlivnit či nikoli, ačkoli ospravedlnitelná rovnost výsledků by měla být zaměřena jen na takové vlastnosti jedince, které sám nemohl nijak ovlivnit (pohlaví, rasa, vrozená vada). typickým příkladem jsou kvóty na zastoupení určité „znevýhodněné“ skupiny (např. žen, Romů, postižených).

17 Dílčí závěry k formální a materiální rovnosti
Právní úprava odpovídá pojetí rovnosti, zastávané zákonodárcem. Formální rovnosti a nediskriminace lze dosáhnout pomocí univerzálně platných právních norem. Rovnosti příležitostí či rovnosti výsledků lze dosáhnout pomocí řady právních norem, rozlišujících jednotlivé sociální skupiny. Obě pojetí rovnosti mohou být diskriminační. Nelze tedy ztotožňovat pojem „rovnost“ s pojmem „nediskriminace“.

18 Podstata práva Podstatou práva je regulace společenských vztahů obecným způsobem. Téměř každý právní předpis rozlišující dvě obecné kategorie případů se někoho negativně dotýká, rozlišování je podstatou práva a nelze ho prohlásit za nežádoucí jen proto, že rozlišování je též součástí diskriminačního mechanismu. „...účelem prakticky každé právní normy – ať už jde o příkaz, zákaz nebo povolení – je rozlišovat mezi rozdílnými kategoriemi právních subjektů. Dokonce i trestněprávní normy „diskriminují“ v tomto smyslu mezi těmi, kteří jsou dosud považováni za nevinné a těmi, kteří již byli shledáni vinnými. Každý právní systém pracuje skrze konceptuální rozdíly s navazujícími právními následky – v ústavním, soukromém, trestním, správním, mezinárodním atd. právním odvětví...Ideál vlády práva (rule of law), na druhou stranu, předpokládá obecnost zákonů, tj. jejich rovnou aplikovatelnost (in abstracto) a jejich stejnou aplikaci (in concreto).“ (Evropský soud pro lidská práva, CASE OF CHASSAGNOU AND OTHERS v. FRANCE, ) Jen pro úplnost, v kauze Chassagnou a další proti Francii šlo o údajnou diskriminaci vlastníků pozemků v souvislosti s výkonem tzv. honebního práva, tedy práva lovu zvěře.

19 Mechanismus diskriminace
Odpovídá na otázku, co je příčinou diskriminace ve společnosti? Jednotlivé prvky, z nichž se tento mechanismu skládá, jsou samy o sobě neutrální. Jejich kombinace však může vést k řadě různě závažných způsobů jednání, včetně diskriminace. Existuje několik mechanismů diskriminace, v této přednášce je popsán mechanismus diskriminace založené na aplikaci předsudečných postojů (tuto koncepci rozvíjel G. W. Allport). Je třeba podotknout, že mechanismus diskriminace lze, jako celek, považovat za nepřijatelný, neboť vede k diskriminaci, avšak jednotlivé prvky tohoto mechanismu, samy o sobě, k diskriminaci vést nemusí a – jak je dokázáno dále – v řadě případů ani nevedou.

20 Mechanismus diskriminace
Kategorizace Stereotypizace Předsudky Projevy předsudků – diskriminace Vyloučení jako následek diskriminace 6. Sociální normy, které mohou působit na jednotlivé prvky mechanismu Mechanismus diskriminace je lineární. Jeho základem je kategorizace jedince do nepříznivě vnímané sociální skupiny, na ni navazuje odpovídající stereotypizace (vycházející z negativních stereotypů) a zaujetí patřičného postoje. Negativní postoj – tedy předsudek – se pak projeví (mimo jiné) v nerovném chování vůči jedinci, pro kterého se příslušnost k určité kategorii stane stigmatizující. V konečném důsledku pak dochází ke zvýhodnění, resp. znevýhodnění celé kategorie a k jejímu vyloučení. Sociální normy stojí jaksi bokem tohoto mechanismu, mohou ovlivňovat jednotlivé prvky, nicméně právní normy (jako podmnožnina sociálních norem) mohou efektivně působit pouze na některé prvky tohoto mechanismu, rozhodně ne na všechny.

21 Kategorizace základ mechanismu diskriminace
jedinec, který sdílí s ostatními určitý společný znak, je příslušník stejné kategorie Kategorizace = proces, ve kterém dochází ke vnímání (percepci) jedince jako příslušníka určité sociální kategorie, přičemž tento proces zahrnuje selekci určité kategorie v paměti, její aktivaci a aplikaci při identifikaci konkrétního jedince. nevyhnutelný jev, který umožňuje jedinci efektivní a rychlou orientaci v životních situacích základ předčasného úsudku (resp. předsudku) Kategorizace formuje velká seskupení informací, které člověku slouží k rychlému odhadu situace a k odpovídající reakci. Použití předem vytvořených kategorií na každodenní životní situace je projev lidské zkušenosti a racionality, vychází z pravděpodobnosti, že daný jev, daná situace odpovídá určité známé kategorii. Kategorizace je lepší, než zcela náhodný výběr chování. Jak dodává Allport: „Někdy se zmýlíme, událost do dané kategorie nezapadne...přesto bylo naše chování racionální...použili jsme špatnou kategorii, ale udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli.“ Jak již bylo řečeno, kategorizace je nevyhnutelná, proto nezaujatost jako taková neexistuje, snad jen s výjimkou novorozence, který si ještě žádné kategorie nestihl vytvořit. Příklad kategorizace: jdu po ulici a najednou proti mně vyběhne několik černovlasých a černookých dětí, které mají tmavou barvu pleti, oblečené do ušmudlaných tepláků a triček, řvou, strkají se navzájem a běží mým směrem. V ten moment si tyto děti zařadím do kategorie pracovně nazvané „romské dítě“ a následně pevněji stisknu tašku nebo kufřík, tedy přizpůsobím své chování dané kategorii, neboť mne v minulosti podobné romské děti již několikrát okradly, když probíhaly kolem. Někdo by se třeba instinktivně natáhl po nejbližším klacku, někdo by si jich vůbec nevšímal – v závislosti na kategorizaci.

22 Kategorizace Maximální přizpůsobování se vytvořeným seskupením, což má vliv na aplikaci stereotypů a na následné vytváření předsudků. Je daleko snadnější zařadit jedince do příslušné kategorie, než věnovat pozornost jeho individuálním vlastnostem. „Pokud mohu shrnout třináct milionů svých spoluobčanů do jednoduché fráze „černoši jsou hloupí, špinaví a méněcenní“, úžasně si zjednoduším život. Vyhýbám se prostě všem. Může být něco jednoduššího?“ (G. W. Allport) Jedinec používá nejhrubější kategorizaci tak dlouho, dokud je to efektivní; teprve pokud nefunguje, přejde na jemnější (tj. více rozlišující) kategorizaci. Problém – selektivní připouštění nových důkazů. Jednou z vlastností kategorizace je maximální přizpůsobování se vytvořeným seskupením, což má vliv na aplikaci stereotypů a na následné vytváření předsudků Je daleko snadnější zařadit jedince do příslušné kategorie, než věnovat pozornost jeho individuálním vlastnostem. Allport v této souvislosti dodává: „Pokud mohu shrnout třináct milionů svých spoluobčanů do jednoduché fráze „černoši jsou hloupí, špinaví a méněcenní“, úžasně si zjednoduším život. Vyhýbám se prostě všem. Může být něco jednoduššího?“ Pokud bych měl dokončit svůj banální příklad s romskými dětmi, ona řvoucí skupinka plně odpovídala mé kategorii, kterou jsem si o „romských dětech“ vytvořil. Nepochybně bych byl překvapen, kdyby za chvíli vyšla po ulici skupinka slušně oblečených, civilizovaně se bavících romských školáků s batohy na zádech, neboť by zjevně odporovali mé kategorii „romské dítě“. Své chování bych musel přizpůsobit novým okolnostem, patrně bych však tašku či kufřík pevněji nedržel a neočekával okradení. Následně bych, podle výsledku, musel korigovat svou dříve vytvořenou, avšak příliš zobecňující kategorii „romské dítě“, patrně bych použil dvě kategorie „ušmudlané romské dítě“ a „slušně oblečené romské dítě“. Není ovšem vyloučeno, že někdo by mohl slušně se chovající romské děti považovat za svého druhu anomálii, statisticky zanedbatelnou, a kategorii nezměnit vůbec, tudíž by si i před dobře oblečenými romskými dětmi dával pozor na své věci. Pak by, podle Allporta, sice reagoval mylně, použil by kategorii zjevně neodpovídající subjektu, ale choval by se racionálněji než člověk, který by žádnou kategorizaci nepoužil. Jedinec používá nejhrubější kategorizaci tak dlouho, dokud je to efektivní, teprve v případě, že hrubá kategorizace nefunguje, přejde na kategorizaci jemnější, více rozlišující. Tento přechod od hrubějšího k jemnějšímu však brzdí selektivní připouštění nových důkazů, i pokud jsou dosavadní (hrubé) kategorie zjevně v rozporu s fakty. Jedinec má tendenci připouštět jen ty důkazy, které odpovídají již jeho známým, zavedeným kategoriím a aplikuje raději ustálené rčení o „výjimce potvrzující pravidlo“, než aby přehodnotil své dosavadní zkušenosti a aplikoval jemnější kategorie. Mimochodem, rčení „výjimka potvrzující pravidlo“ je paradox, zjevný protimluv, neboť žádná výjimka nikdy nemůže pravidlo potvrdit, ale pouze toto pravidlo vyvrátit a bylo by lépe, kdyby toto rčení bylo jednou provždy vykořeněno.

23 Kategorizace s sebou vždy nese dva jevy, jejichž synergický efekt výsledky rozlišování (resp. diskriminace) amplifikuje: příslušníci stejné kategorie jsou vnímáni jako sobě podobnější, než jsou ve skutečnosti (asimilace) a příslušníci dvou odlišných kategorií se subjektivně jeví odlišnější, než jsou ve skutečnosti (akcentování rozdílů). Příslušnost jedince k určité kategorii může anebo nemusí záviset na vůli posuzovaného jedince, avšak v případě, že kategorizace působí diskriminačně, je tato příslušnost obvykle nedobrovolná, neovlivnitelná vůlí (např. rasa (pozor, národnost sem nepatří, tu si každý určuje sám), pohlaví, věk, genetická výbava, sexuální orientace), jde o společností připsaný status, který celý diskriminační mechanismus uvádí do chodu.

24 Stereotypizace navazuje na kategorizaci, neboť aktivace kategorie vede k následné aktivaci atributů, které jsou s danou kategorií asociovány (tj. stereotypy). stereotypizace je aplikací stereotypů na konkrétní jedince stereotypy mohou být pozitivní i negativní stereotyp vede k diskriminaci pouze, pokud zahrnuje atributy implikující podřadné vlastnosti, nebo pokud nebude obsahovat atributy s výrazně kladným významem V příkladu oné skupinky romských dětí vedla mnou vytvořená kategorie „romské dítě“ k aktivaci stereotypu „Rom rovná se zloděj“, což je jednoznačně negativní stereotyp. Stereotyp vyvolá diskriminaci pouze, pokud bude zahrnovat atributy implikující podřadné vlastnosti, nebo pokud nebude obsahovat atributy s výrazně kladným významem. Dle některých sociologů samotný (osobní) stereotyp k vysvětlení diskriminace nestačí, aby mohl stereotyp působit diskriminačně, musí být sdílený ve společnosti. S tímto pojetím stereotypu nelze souhlasit. Pro fungování diskriminačního mechanismu není podstatné, zda konkrétního jedince diskriminuje jiný jedinec, nebo celá skupina jednotlivců. Jak stereotypy osobní, tak stereotypy sdílené určitou sociální skupinou mohou vést ke stejnému, diskriminačnímu jednání. Je třeba říci, že stereotypům se dostává společenské podpory, zejména v masmédiích a že toto neustálé utvrzování a opakování stereotypů brání jejich vyvrácení, avšak z hlediska diskriminačního mechanismu to není podstatné. Lze uzavřít, že pojetí „sdíleného“ stereotypu nemá význam pro vznik diskriminačního mechanismu, ale má význam až pro některé výsledky tohoto mechanismu. Sociální vyloučení, resp. segregace, totiž vskutku vyžaduje, aby určitý stereotyp byl sdílen většinovou společností.

25 Stereotyp lze chápat jako užitečnou pomůcku, neboť umožňuje – bez vynaložení kognitivního úsilí, resp. v situaci, kdy nemohu věnovat pozornost informacím o atributech konkrétního jedince – usuzovat o atributech příslušníků určité sociální kategorie přesněji, než kdybych o nich usuzoval náhodně. Stereotyp tak zvyšuje míru pravděpodobnosti úspěchu, nicméně nezaručuje správné výsledky a může mít velmi negativní dopad stereotypy vytváří každá sociální skupina, jednak o sobě samé, jednak o ostatních skupinách

26 Předsudek dnes vnímán negativně, dříve měl neutrální význam
pojem „předsudek“ vychází z latinského praejudicium a původně měl stejný význam, jako má dnes pojem „precedent“, tedy úsudek založený na dřívějším rozhodnutí, resp. dřívější zkušenosti. Později znamenal pojem předsudek předčasný úsudek, tedy ukvapený, fakty ještě nepodložený úsudek o určité skutečnosti. může být založen na skutečných či smyšlených vlastnostech v mechanismu diskriminace je předsudek chápán jako předpojaté hodnocení a zaujetí emocionálně zabarveného postoje k jedinci dle jeho kategorizace a stereotypizace jen negativní předsudek vyvolá diskriminaci předsudek nemusí obsahovat jen negativní postoj (antipatie), ve smyslu známé Allportovy definice jako „...odmítavý až nepřátelský postoj vůči člověku, který patří do určité skupiny, jen proto, že do této skupiny patří, a má se tudíž za to, že má nežádoucí vlastnosti připisované této skupině.“, ale také pozitivní postoj (sympatie), navíc předsudek nemusí být založen jen na neskutečných vlastnostech určité sociální skupiny, ale může vycházet i ze skutečných vlastností.

27 Předsudek bude diskriminační pouze, pokud jedinci přisoudí negativní vlastnosti, v jejichž důsledku bude jedinec terčem posměchu, pohrdání či podezření (negativní postoj vůči jedinci) a bude s ním zacházeno méně příznivě, než by bylo zacházeno s příslušníkem jiné kategorie, resp. společenské skupiny. Tento závěr však nemá absolutní platnost, neboť k diskriminaci příslušníka jedné kategorie může dojít i v důsledku mého kladného předsudku vůči příslušníku druhé kategorie, nikoli nezbytně v důsledku negativních postojů k příslušníku první kategorie (ten může být neutrální a k diskriminaci stejně dojde). I pozitivní diskriminace tak tím, že preferuje určitou skupinu osob, nutně diskriminuje jinou skupinu osob a je chybou tento fakt zastírat.

28 Předsudek je nutné důsledně odlišovat předsudky od reálných společenských konfliktů společenské konflikty mohou být jak reálné, tak zdánlivé, ovšem pouze zdánlivé konflikty mají povahu předsudku reálné společenské konflikty vznikají pouze, pokud má určitá sociální skupina z objektivního pohledu nebezpečné vlastnosti (převážná část příslušníků takové „nebezpečné“ skupiny má sklon páchat zločiny, neplatit daně, nezvykle silně vzdorovat asimilaci, šířit nemoci...) v praxi bývá obtížné odlišit mezi sebou reálné a zdánlivé společenské konflikty – není vyloučeno, že zpočátku reálné společenské konflikty jsou nyní zdánlivé tento fakt ztěžuje jejich řešení Typickým zdánlivým konfliktem je boj o manuální zaměstnání mezi Čechy a Ukrajinci. Nejde totiž o střet dvou sociálních skupin, ale o střet jednotlivců, přičemž práci konkrétnímu Čechovi „nebere“ jeho národnost, ale úspěšnější jedinec na trhu práce. Nesprávným závěrem, který vede k předsudkům, by bylo konstatovat, že Ukrajinci jsou úspěšní proto, že jsou Ukrajinci (resp. cizinci), zatímco správný závěr je, že Ukrajinci úspěšnější, neboť jsou ochotni pracovat za nižší mzdu než Češi. Každá generalizace je nicméně zavádějící, neboť zcela jistě existují též Ukrajinci, kteří nejsou ochotni pracovat za nižší mzdu. Z tohoto příkladu je patrné, že užití generalizací může zakrývat pravou podstatu konfliktu. Skutečné konflikty (tedy konflikty nezaložené na předsudcích) vznikají pouze, pokud má určitá sociální skupina (ne nutně „menšina“) určité, z objektivního pohledu nebezpečné, vlastnosti.[1] Například převážná část příslušníků takové „nebezpečné“ skupiny má sklon páchat zločiny, neplatit daně, nezvykle silně vzdorovat asimilaci, šířit nemoci, případně má sklon stát se věčným břemenem pro stát (ve smyslu čerpání sociálních dávek), má rostoucí porodnost a nízkou životní úroveň. Allport k sociálním konfliktům poznamenává, že je prakticky nemožné oddělit od sebe reálný konflikt a předsudky, které se na něj „nabalují“, přičemž předsudky zamlžují vlastní problém a oddalují tím řešení jeho příčin. Nesnadné rozlišování mezi předsudkem a společenským konfliktem je dáno též fází sporu, kdy v počáteční fázi může jít o skutečný společenský konflikt a v konečné fázi o předsudek. [1] Jiným příkladem reálného konfliktu je střet mezi pachatelem trestné činnosti a jeho okolím, které ohrožuje. Právní postih pachatele trestné činnosti, jehož důsledkem je (obvykle dočasné) omezení jeho lidských práv a svobod, nelze považovat za jeho diskriminaci.

29 Projevy předsudků Od nejméně závažných k nejzávažnějším:
Rozlišování (pouze v tomto kontextu!) Vyhýbání se Diskriminace Fyzické napadání Vyhlazování Zákon č. 198/2009 Sb. považuje za diskriminaci také některé projevy rozlišování a fyzického napadání, nepostihuje však veškerou diskriminaci ve společnosti. Rozlišování je v tomto smyslu nejméně závažným projevem předsudku, může mít podobu např. rasistických vtipů nebo nevhodných názorů. Vyhýbání se určitému jedinci na základě předsudku nepředstavuje problém pro daného jedince, ale pouze pro nositele předsudku (zde je právní úprava nepotřebná). Z hlediska fungování diskriminačního mechanismu je relevantní pouze diskriminace jako jeho produkt. Fyzické napadání snad není nutno dále rozvádět, pouze k vyhlazování lze doplnit, že může mít (opět dle závažnosti) podobu lynčování, pogromů nebo genocidy. V našem příkladu skupinky romských dětí je zřejmé, že – ačkoli jsem použil některé prvky diskriminačního mechanismu – tak jsem romské děti nediskriminoval, pouze jsem se snažil se jim vyhnout, mohl jsem se rovněž dopustit rozlišení, pokud bych jejich počínání nějak jadrně okomentoval. Člověk sahající po klacku by romské děti nediskriminoval rovněž, jeho jednání - fyzické napadení - už by bylo závažnější, než je pouhá diskriminace (šlo by o rasově motivovaný útok).

30 Projevy předsudků Rozlišování projevů předsudků je důležité při tvorbě právních norem, majících za cíl odstranit mechanismus diskriminace, případně potlačit některé jeho projevy. Nejsnáze lze právními normami postihnout fyzické napadání, popřípadě projevy vyhlazování, daleko složitěji lze pak právními normami postihovat diskriminaci a nejhůře (pokud vůbec) pak lze potlačovat vyhýbání se a rozlišování (ve výše uvedeném smyslu). Na rozlišování se lépe než právní normy hodí jiné druhy sociálních norem – např. morální či náboženské.

31 Vyloučení jako následek
Výsledkem mechanismu diskriminace je odepření práv jedinci náležejícímu do určité sociální skupiny, resp. odepření práv celé této skupině. Diskriminovaná skupina se dostává do izolace, je vyloučena z některých činností, zaměstnání, vzdělání, sportu, přístupu k bydlení apod. Vyloučení nesouvisí s množstvím statků ve společnosti, ale se zájmem diskriminovat. Vyloučení zpětně posiluje reprodukci předsudků a tudíž i diskriminaci. Allport se dále věnoval jednomu z nejviditelnějších projevů vyloučení, konkrétně vyloučení v přístupu k bydlení, které vede k vytváření „ghett“, obydlených téměř výlučně příslušníky určité sociální skupiny. Vznik „vyloučených lokalit“, ať už spontánně, nebo vnuceně, vede k vyloučení v dalších oblastech, neboť obyvatelé těchto lokalit chodí do „segregovaných“ škol, obchodů, restaurací, zdravotnických zařízení, čímž se jejich vyloučení prohlubuje. Allport poukázal též na skutečnost, že segregace skupinu výrazně zviditelňuje, její význam a velikost jsou zveličeny, takže v případě segregace bydlení se jeví sociální skupina početnější, než kdyby byla rovnoměrně rozptýlena v rámci obce. Izolace v chudých, přeplněných čtvrtích vede ke zvýšenému výskytu nemocí a negativních sociálních jevů, zejm. zvýšené kriminality, což upevňuje již existující stereotypy a předsudky. „To, za co může segregované bydlení, je naprosto neprávem připisováno rase.“ Prima facie se jako řešení nabízí desegregace bydlení, což by vedlo k „odstranění“ vyloučených lokalit, avšak výsledky výzkumů jsou nejednoznačné. Výzkumy potvrdily, že narušení nebo odstranění diskriminačního mechanismu prostřednictvím rozptýlení vylučované sociální skupiny je možné, avšak jen u určitých sociálních skupin. Je totiž třeba brát v potaz vlastnosti některých vylučovaných sociálních skupin, které tíhnou k pospolitému způsobu života (např. Romové, žijící v širších rodinách), případně skupin, které se samy dobrovolně vylučují ze společnosti (squatteři). Společné soužití tedy může předsudky ve společnosti zmírnit, nebo naopak posílit. Lze tedy konstatovat, že boj proti vyloučení (ať už z jakýchkoli diskriminačních důvodů) nebude úspěšný, pokud bude odstraňovat pouze následky diskriminace, ale samotný diskriminační mechanismus zůstane nedotčen. Dle Allporta lze předsudky oslabit rovnocennými kontakty mezi sociálními skupinami při sledování společných cílů. Účinnost takových opatření se zvyšuje, jestliže jsou tyto kontakty stvrzeny pomocí sociálních norem.

32 Sociální normy mají specifické postavení v mechanismu diskriminace, působí (s různou intenzitou) na jednotlivé jeho prvky pravidla, která předepisují určité žádoucí, resp. nežádoucí chování vůči příslušníku konkrétní sociální kategorie nejedná se pouze o normy právní, ale i morální, náboženské a jiné (sportovní například). diskriminace některých skupin může být považována za společensky žádoucí stereotyp není totéž, co sociální role: sociální role jedince je dána normativním očekáváním společnosti, jaké atributy by příslušník určité kategorie měl mít, jak by se měl chovat. Sociální role má tedy preskriptivní povahu, zatímco stereotyp má povahu ryze deskriptivní.

33 Mechanismus diskriminace opakování
Kategorizace – zařazení jedince do určité kategorie Stereotypizace – přiřazení stereotypů k určité kategorii Předsudky – zaujetí emočně zabarveného postoje Diskriminace – chování vůči jedinci projevené navenek Vyloučení jako následek diskriminace 6. Sociální normy, které mohou působit na jednotlivé prvky mechanismu

34 Typy diskriminace Podle vlastností jedince Podle subjektu
Podle toho, zda působí přímo nebo nepřímo Podle sociálních norem na pozitivní a negativní Podle toho, zda k ní dochází v obecné rovině, nebo až v aplikační praxi Podle toho, zda dochází k diskriminaci na základě jediného důvodu nebo více důvodů Nyní, když už máte představu o tom, co to je diskriminace a jak působí ve společnosti, se pokusím vymezit jednotlivé typy diskriminace.

35 Podle vlastností jedince
lze rozlišovat diskriminace na základě rasy, etnika, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, náboženského vyznání, politického přesvědčení atd. nezáleží na tom zda jedinec danou vlastnost skutečně má nebo ne problém taxativního nebo demonstrativního výčtu vlastností Příklad tohoto omylu v subjektu – jsem majitel hospody a do výčepu právě vešel občan tmavé pleti. Protože z nějakých důvodů nemám rád Romy, odmítnu ho obsloužit s poukazem na to, že je Rom. Ve skutečnosti se nejednalo o Roma, ale o indického programátora nebo mulata. Na právní postih tohoto jednání tento můj omyl nebude mít vliv a soud nepochybně dojde k závěru, že jsem hosta – indického programátora – diskriminoval z důvodu rasy, resp. o Vlastnosti jedince vedoucí k diskriminaci lze označit za diskriminační důvody, jejichž taxativním výčtem lze vymezit samotný pojem diskriminace. Nevýhodou takové právní úpravy je však rigidita, neschopnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám ve společnosti. Diskriminační důvody se mění a ne každou diskriminaci lze podřadit pod konkrétní diskriminační důvod. Původní pojetí diskriminace ještě na počátku 2. poloviny 20. století ztotožňovalo diskriminaci jen s rasismem, resp. s xenofobií a v souladu s tímto pojetím byly jako diskriminační důvody uváděny toliko rasa, etnický původ, národnost – dle širší definice diskriminace sem patřilo také náboženství, sociální status a pohlaví. Později byly diskriminační důvody rozšířeny o jazyk, politické smýšlení, rod a majetek, za nejmladší pak lze považovat rozšíření o státní občanství, členství v politických stranách a osobní stav, přičemž stále přibývají další diskriminační důvody, jako je například sexuální orientace, genetické znaky nebo pohlavní identifikace. Rigidní právní úpravu lze sice překonat judikaturou, takže například diskriminace z důvodu sexuální orientace byla podřazena pod diskriminaci z důvodu pohlaví, výsledkem je však nižší míra právní jistoty a mnohdy i nejasné podřazování diskriminačních důvodů pod taxativně uvedené pojmy.

36 Podle subjektu tj. kdo koho diskriminuje
většina menšinu (nacistické Německo v letech 1935=1945, USA v letech ) menšina většinu (Jihoafrická republika, Bahrajn) autodiskriminace uvnitř sociální skupiny diskriminaci menšiny většinou (například Židů v nacistickém Německu, nebo Japonců v USA v letech 1941 až 1945 (málo se ví, že v USA žijící Japonci byli internováni v táborech, přičemž tuto praxi uznal jako souladnou s ústavou USA americký Nejvyšší soud v kauze Korematsu v. United States z roku Odůvodnění tohoto přesídlování a internace spočívalo v riziku, že by tito v USA žijící Japonci, kteří navíc měli americké občanství, mohli podpořit případnou invazi Japonska na západní pobřeží USA. Dodnes jde o jedno z nejproblematičtějších rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, neboť vláda USA poskytla soudu nepravdivé informace, na základě kterých soud následně rozhodl – fakticky legalizoval rasismus)). z logiky věci je možné také diskriminování většiny menšinou (například Jižní Afrika za dob appartheidu, nyní třeba Bahrajn, kde vládne privilegovaná menšina sunnitů (35%) většině šíitů (65%)). Kategorií samu pro sebe potom tvoří autodiskriminace, tedy situace, kdy příslušníci určité sociální skupiny diskriminují své vlastní členy (například Allport zmiňuje autodiskriminaci mezi černochy, kdy černoši, kteří se dostali z ghetta a získali práci jako úředníci na tamních sociálních úřadech, resp. úřadech práce, diskriminovali ostatní černochy z ghetta a naopak, černoši, kteří opustili ghetto, se stali vyvrheli tohoto etnika. Nejnovější ukázkou může být vztah Romů v Novém Bydžově, kde se starousedlíci straní svých nových sousedů).

37 Podle působení přímá diskriminace
Totožná s obecnou definicí diskriminace. nepřímá diskriminace 1. Obecná norma působí rovně na všechny adresáty, ale je příliš široká, protože na některé adresáty působí nepřípustně přísněji či nepříznivěji než na ostatní. 2. Právní norma upravuje určitou výjimku z obecné právní úpravy, ovšem tato výjimka dopadá nepřiměřeně na určitou sociální skupinu. Následky: v prvním případě se bude diskriminovaná osoba domáhat vytvoření výjimky (pozitivní diskriminace).Ve druhém případě se nepřímo diskriminovaná osoba naopak domáhá zrušení výjimky z obecného pravidla. Přímá diskriminace je totožná s obecnou definicí diskriminace. Koncepce nepřímé diskriminace je daleko problematičtější, protože vychází z materiálního pojetí rovnosti. Určitá obecná právní úprava, formálně neobsahující žádné diskriminační důvody (např. rozlišování na základě rasy), ve skutečnosti vyvolává diskriminaci – ve smyslu nerovnosti - při své aplikaci. Nepřímá diskriminace se může vyskytovat ve dvou formách: Obecná norma působí rovně na všechny adresáty, ale je příliš široká, protože na některé adresáty působí nepřípustně přísněji či nepříznivěji než na ostatní. Například v přepravních podmínkách provozovatele městské hromadné dopravy může být zakázán vstup do dopravních prostředků se psy. Tento zákaz však postihne nevidomé osoby, odkázané na pomoc vodicího psa, které tak budou muset jít pěšky. Právní norma upravuje určitou výjimku z obecné právní úpravy, ovšem tato výjimka dopadá nepřiměřeně na určitou sociální skupinu. Například zaměstnanci pracující na zkrácený pracovní úvazek mají méně práv než zaměstnanci, pracující na plný pracovní úvazek. Tato výjimka umožňuje flexibilnější přístup k zaměstnání a neměla by být tudíž diskriminační – ovšem podle některých právních teoretiků jsou takto nepřímo diskriminovány ženy, které převážně tyto zkrácené pracovní úvazky využívají – čili by se mohlo jednat o nepřímou diskriminaci na základě pohlaví. „Nepřímá diskriminace odráží materiální pojetí rovnosti, jakkoliv ne vždy to soudy uvedou.“

38 Podle působení Český Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne  , sp. zn. Pl. ÚS 47/95, přidržel pojetí formální rovnosti, když uvedl, že: „Nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, resp. že mohl do právního předpisu zahrnout ustanovení k odstranění tvrdostí v individuálních případech, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů.“ Odmítl tedy přímou diskriminaci prvního typu.

39 Podle sociálních norem
Negativní diskriminace totožná s obecnou definicí diskriminace Pozitivní diskriminace (affirmative action, pozitivní opatření, „obrácená“ diskriminace) - neodstraňuje mechanismus diskriminace, ale používá ho k dosažení „společensky žádoucích“ cílů. - dochází k přesouvání diskriminace z jedné sociální skupiny na druhou. Oba typy vedou k diskriminaci, rozdíl je v odlišné vnímání určitých druhů diskriminace společností dle obecně uznávaných hodnot, resp. společenských norem, kdy jisté druhy zvýhodnění jsou považovány za společensky žádoucí a jiné nikoli. Dle společenských norem lze rozlišovat diskriminaci na pozitivní nebo negativní. Z čistě jazykového hlediska je „pozitivní diskriminace“ protimluv, neboť z výše uvedených definic je jasně patrné, že význam tohoto slova označuje čistě negativní jev. Absurdita tohoto sousloví vedla k tomu, že se dnes namísto něj používá buď sousloví „affirmativní akce“ nebo „pozitivní opatření“, případně „obrácená diskriminace“. Z hlediska obsahu je však takovéto zastírání významu slov irelevantní. Mezi pozitivní a negativní diskriminací není rozdíl, neboť obě vedou ke stejným důsledkům – k diskriminaci – k omezení práv určitého jedince na základě jeho příslušnosti k určité sociální skupině. Jediným skutečným rozdílem je tak odlišné vnímání určitých druhů diskriminace společností dle obecně uznávaných hodnot, resp. společenských norem, kdy jisté druhy zvýhodnění jsou považovány za společensky žádoucí a jiné nikoli.

40 Pozitivní diskriminace
zvýhodnění je poskytováno na základě objektivně existujícího znevýhodnění členů určité sociální skupiny, které je základní podmínkou uplatnění pozitivních opatření. Takové znevýhodnění má obvykle podobu stigmatizace či přímo exkluze členů sociální skupiny. pozitivní diskriminace si klade za cíl tato znevýhodnění odstranit poskytnutím zvláštního, preferenčního režimu. poskytnutím dodatečných práv, která nejsou přiznána členům jiných, sociálně neznevýhodněných skupin, čímž má fakticky dojít k narovnání postavení znevýhodněné sociální skupiny. pozitivní diskriminace musí spočívat v poskytnutí výhodnějších podmínek – méně výhodné zacházení za pozitivní diskriminaci považovat nelze. pozitivní diskriminace musí být časově omezena

41 Pozitivní diskriminace
směřuje k dosažení materiální rovnosti – buď k rovnosti příležitostí, nebo k rovnosti výsledků. Příkladem prvního typu pozitivní diskriminace je např. zvláštní program pro romské děti předškolního věku, který jim má usnadnit vstup na základní školu, případně zvýhodnění žáků ze sociálně slabých skupin formou zvláštního stipendia. Příkladem rovnosti výsledků jsou pak kvóty, mající umožnit odpovídající zastoupení členů určitých sociálních skupin, např. pravidla pro určitý počet žen ve vedení podniků, určitý počet žen na kandidátkách politických stran nebo pravidla absolutní přednosti pro uchazeče o zaměstnání z určité sociální skupiny, která je objektivně považována za znevýhodněnou.

42 Důvody pro pozitivní diskriminaci
potřeba vyrovnat historicky vzniklá znevýhodnění – náprava předchozích křivd. Proti tomu však lze namítat, že jde o aplikaci kolektivní a historické viny, což je v rozporu s principy demokratického právního státu. potřeba zvyšování různorodosti ve společnosti – tento argument vychází z premisy, že různost je přidaná hodnota, mající vliv na vyšší kreativitu a efektivitu ve srovnání se stejnorodou společností.[1] Tato potřeba směřuje k zajištění odpovídající reprezentace určitých sociálních skupin při obsazování určitých pozic ve veřejné správě i v soukromém sektoru. požadavek „spravedlivějšího“ rozdělování veřejných statků, na nichž by měli participovat všichni členové společnosti, bez ohledu na svůj původ nebo jiné, zvýhodňující faktory. Tento požadavek směřuje k dosažení tzv. „sociální spravedlnosti“. [1] „Systém, v němž všechny části reagují stejně, je systém s osudovou chybou.“ KUSANAGI, M. Ghost in the Shell, 1995.

43 Obecná rovina v. aplikace
Někteří představitelé právní nauky rozlišují také diskriminaci podle toho, kdy k ní dochází: jestli v obecné rovině (tedy diskriminuje již přímo zákonná úprava), nebo v rovině aplikační (diskriminační je teprve aplikace konkrétního zákona orgány veřejné moci, přičemž tato diskriminace je způsobena chybnou interpretací). Zdánlivě tento rozdíl není pro diskriminovaného podstatný, ovšem pro jeho možnost domáhat se nápravy už bude hrát podstatnou roli – změny zákonné úpravy se bude muset domáhat před Ústavním soudem (ačkoli návrh na zrušení zákona nebo jeho ustanovení z důvodu jeho protiústavnosti může podat i obecný soud, posuzující určitou kauzu), zatímco změny nesprávné praxe se může domoci již u obecných soudů, tedy snadněji.

44 Vícenásobná diskriminace
Průkopnicí tohoto konceptu je prof. Kimberlé Crenshaw z Columbijské univerzity, USA Impulzem pro vytvoření tohoto konceptu byla skutečnost, že jedinec byl často diskriminován z více důvodů současně – např. žena - asiatka byla při přístupu k zaměstnání diskriminována současně z důvodu své rasy i z důvodu svého pohlaví.

45 Vícenásobná diskriminace - formy
složená diskriminace (compound discrimination) – různé diskriminační důvody se přidávají jeden k druhému, například situace, kdy zaměstnavatel odmítne přijmout postiženou ženu, ucházející se o zaměstnání nejen proto, že je mysogin, ale také proto, že by se musel přizpůsobit své pracoviště postiženému zaměstnanci. průsečíková diskriminace (intersectional discrimination) – diskriminace, která je výsledkem několika současně působících diskriminačních důvodů, a která je tudíž unikátní pro každý případ.

46 Průsečíková diskriminace
nelze zobecnit kritéria, na základě kterých by měla být tato průsečíková diskriminace odlišná od složené diskriminace – jediný rozdíl spočívá v tom, že újma, způsobená oběti, je větší, než v případě složené diskriminace . nelze nalézt komparátora – např. diskriminovaná černoška – s kým se bude srovnávat? Např. autoři komentáře k českému antidiskriminačnímu zákonu uvádí jako příklad průsečíkové diskriminace nucenou sterilizaci romských žen s tím, že toto jednání vytváří zcela specifickou situaci diskriminovaných obětí a současně, že nelze zcela přesně odlišit, na základě jakého důvodu k diskriminaci došlo. Vícečetně diskriminovaná žena-černoška se nemůže srovnávat ani jen s černošským mužem (aby prokázala diskriminaci z důvodu pohlaví, ani jen s bílou ženou (aby prokázala diskriminaci z důvodu pohlaví). Černošská žena by se musela porovnávat s bílým mužem – takové srovnání však nemá smysl, protože se srovnává nesrovnatelné (srovnávat lze horizontálně nebo vertikálně, ale nikdy ne diagonálně). Navíc se bavíme pouze o diskriminaci založené na kombinaci dvou důvodů – čím více důvodů uvedeme, tím obtížnější, ne-li zcela nemožná, komparace se skutečným, nikoli hypotetickým, komparátorem bude muž žena černoch muž - černoch žena - černoška běloch muž - běloch žena - běloška

47 Děkuji za pozornost