VY_32_INOVACE_14_Pověst III

VY_32_INOVACE_14_Pověst III
Název vzdělávacího materiálu: Žánry ústní lidové slovesnosti Číslo materiálu v sadě, (šablona, sada): VY_32_INOVACE_14 Autor materiálu: Mgr. Lucie Plechatá Vzdělávací oblast, vzdělávací obor, vyučovací předmět, ročník/y: Český jazyk, 7. ročník Téma: Pověst III Anotace: Žáci se seznámí s regionálními pověstmi, práce s mapou. Materiál byl vytvořen (datum, období): Ověření ve výuce: , 7. B, Mgr. Lucie Plechatá VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Pověsti z Děčínska VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Opakování Co je to pověst? Jaké druhy pověstí rozlišujeme? O čem vypovídá pověst heraldická? V kterém druhu pověstí najdeme nejčastěji nadpřirozené bytosti? Vznikají pověsti i v naší současnosti? Které pověsti z historie národa jsme poznali? V kterých kronikách byly tyto pověsti zaznamenány? Kteří sběratelé vydali pověsti z české historie? Vzpomeneš si na některou z pražských pověstí? Kdo to byl Dalibor z Kozojed? Které autory pražských pověstí jsme si uváděli? Víš, co jsou to regionální pověsti? VY_32_INOVACE_14_Pověst III

„Každá krajina má svou jedinečnou, neopakovatelnou duši.“ Hans Christian Andersen U lidových příběhů se odborníci obvykle snaží najít jejich původ. Vzhledem k tomu, že od jejich vzniku uplynula desetiletí, někdy dokonce staletí, a původní příběh se ústním předáváním neustále měnil, je to nemožné. Stejně tak se nedá říci, které příběhy jsou látkou českou či jiného národa. Na Děčínsku vedle sebe žili po generace Němci a Češi, toto soužití bylo narušeno záborem pohraničí německými nacisty, kdy Češi byli donuceni uprchnout, a dovršeno poválečným vyhnáním německého obyvatelstva. Do pohraničí se kromě původních českých rodin stěhovali lidé z celých Čech i ze Slovenska a hledali své nové domovy. Ať už je sem přivedl jakýkoli důvod, vše německé bylo ničeno a pozapomenuto. Trvalo několik desetiletí, než si noví přistěhovalci začali vytvářet vztah ke krajině, z níž nevzešli. Dnes se obnovují původní památky a máme i možnost díky několika nadšencům poznat i místní foklór. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Pověsti z Českokamenicka
Děčínsko Autoři pověstí na Děčínsku Radek Fridrich Modroret Dagmar Dvořáková Zlaté listí Oldřich Lichtenberg Uhlíř a poklad Pověsti z Českokamenicka VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Smírčí kříže Smírčí kříž je kamenný kříž postavený nejčastěji na místě, kde se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Ve středověku bylo možno při trestání provinilců uplatnit systém tzv. smírčího práva, kdy byl provinilci uložen nějaký úkol, kterým odčinil svůj zločin. Takovým úkolem kromě vyrovnání s postiženou rodinou mohlo být i vytesání a vztyčení kamenného kříže na místě, kde byl zločin spáchán. Na Děčínsku některé z nich najdeme na jejich původním místě, jiné v lapidáriu děčínského muzea, jiné díky nedbalosti lidí zmizely v nenávratnu. Tzv. Riedlův kříž najdeme u silnice mezi Růžovou a Srbskou Kamenicí, váže se k němu následující pověst. Vložit text o smírčích křížích. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Sklenářovy vrány zdroj dagmar Dvořáková: Zlaté listí
Bylo jasné zářijové ráno. Po stinné stezce, která se vinula hustými lesy, rozprostírajícími se mezi Růžovou a Srbskou Kamenicí, vracel se ze Sas zámožný markvartický sklenář Riedl. Pospíchal, protože chtěl stihnout veselku svého strýce Matouše; věděl, že ho najisto čekají. Poblíž cesty, po které chodívali Růžovští do Nové Olešky, se zastavil. Sedl si pod ořeší a chystal se pojíst skrojek chleba se slaninou. Sotva však vytáhl kostkované plátýnko, do kterého měl jídlo zabalené, vyskočili z úkrytu dva bezbožníci, srazili ho a velikými noži mu zasadili několik ran do prsou. Vtom přeletěly nad cestou s pronikavým krákoráním vrány. „Vy budete mými svědky...," zašeptal sklenář mroucím hlasem a vypustil duši. „No to sis teda vybral!" pošklebovali se mordýři, zakrvácené nože otřeli o drn, zastrčili si je do bot a pustili se do prohledávání Riedlových kapes. I podšívku mu vytrhli a rozcupovali, ale nenašli nic, jen půl krejcaru a hrneček másla, který vztekle odkopli. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Sklenářovy vrány zdroj Dagmar Dvořáková: Zlaté listí
K večeru bylo u v markvartické hospodě svatební veselí v plném proudu: dlouhé, svátečně vyšňořené stoly se pod kouřícími mísami a plnými džbány jen prohýbaly, muzika vyhrávala, až se okna třásla, a mladá chasa rozjařeně výskala. Blízko dveří seděl Matouš a co chvíli znepokojeně vyhlížel ven: „Co se to jenom mohlo přihodit?" Tu vstoupili do šenku bratři Wernerové, sedli si na lavici a poručili si pálenku. Hospoda ztichla. Nikdo je tu neviděl rád - byli to pověstní rváči a surovci, křivopřísežníci a neznabohové, kteří už měli na svědomí mnoho darebáctví. Ale teď vypadali mírumilovně: hleděli si svého, jenom pichlavé oči pod rozježeným obočím jim jezdily z kouta do kouta. Když muzikanti odložili nástroje a jeden za druhým se vytratili do zadní světnice, aby se posilnili a svlažili vyschlé hrdlo, vyšel si hlouček svatebčanů na zahradu; i bratři Wernerové po chvilce vstali a šli na čerstvý vzduch. „Nechce se mi to líbit," ozval se stísněným hlasem Matouš a zadíval se k cestě, vroubené letitými lípami, po které měl sklenář Riedl už dávno dorazit. „Něco mi pořád říká, že se stalo nějaké neštěstí..." VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Tu letěly nad zahradou vrány a s křikem mířily na jih. „Koukej, Riedlovy vrány!" uchechtl se starší z Wernerů. „Počkat - cos to říkal?" poklepal mu na rameno Matouš, který zaslechl synovcovo jméno, „copak víte o Riedlovi?" „My? Nic! Co je nám po něm?" vykrucovali se bratři, ale to už je obklopilo půl hospody. Sevřeli je mezi sebe a doráželi: „Mluvte! Známe vás! V kdejaké špíně a neřesti míváte pracky, nedá se vám uvěřit ani pozdravem ! No tak ! Bude to ?" Marně oba Wernerové zapírali, zbytečně se vytáčeli: zapletli se tak, že všichni nabyli jistoty, že provedli něco nekalého. „Však vy se holoubkové přiznáte, ale sudímu!" zahřměl Matouš, a než se oba vrahouni vzpamatovali, byli svázáni do kozelce a odvlečeni do sklepa. Za chvíli se hrstka Markvartických vydala hledat nešťastného sklenáře: našli ho ubodaného pod ořeším, ustlali mu na nosítkách z chvojí a v trudných myšlenkách ho nesli domů. Přibrali s sebou i hrneček s máslem, a protože se jim zdál podezřele těžký, vyklopili ho na mísu: pod vrstvou másla byly napěchovány dukáty. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Bratři Wernerové se přiznali k mordu bez mučení a spravedlivý trest je neminul. Na místě vraždy byl postaven kamenný kříž a od té doby, kdykoliv někdo provedl nějakou pošetilost, říkávali Markvartičtí: „Půl krejcaru zdvihl, ale dukát nechal ležet v másle ..." Tento příběh se prokazatelně udál v roce 1792, kdy byl na místě, kde nyní stojí smírčí kříž, přepaden a zabit markvartický obchodník tudy procházející. Oba vrazi poté museli mimo jiné vytesat a vlastními silami donést tento kříž až na jeho současné stanoviště. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Smrt Smrt jako téma má pevné místo v lidové slovesnosti. Odjakživa se lidé ptali, co po smrti nastane. Na to mohli odpovědět pouze nebožtíci. Podle staré lidové víry se duše některých mrtvých mohou za určitých podmínek vracet na svět v podobě fantomů, přízraků, vampýrů. Většinou jsou vázáni na místa svého pozemského pobytu anebo na místa posledního odpočinku. Mohou se zjevovat v nejrůznějších podobách – bílá paní, ohnivý nebo bezhlavý muž, morous, upír apod. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Rotpelc Před více než dvěma sty padesáti lety žil v Děčíně panský úředník jménem Egrmann, který pořád nosil červený kožich, a proto ho lidé nazývali Rotpelc. Byl postrachem všech poddaných děčínského panství, neboť krutě trestal i ta nejmenší provinění. Nikdo ho nemohl vystát, a rodiče dokonce zlobivé děti strašili slovy: „Tiše, tiše, Rotpelc blízko dýše.“ Hermann obcházel v přítmí ulicemi a za noci objížděl na koni pole, aby se ubezpečil, že je vše v pořádku. A jak to tak bývá u lidí, kteří žijí rychle a zběsile, jednoho dne byl bradou vzhůru. Všichni si upřímně oddychli. V den pohřbu stály na náměstí, před domem U Jelena, kde Rotpelc bydlel, stovky lidí. Když vynášeli jeho rakev, otevřelo se znenadání v horním patře okno. Lidé tím směrem pohlédli a spatřili samotného nebožtíka, jak se dívá na smuteční procesí. Mezi pohřebními hosty to zašumělo: „Špatné znamení, schlechtes Zeichen.“ Do hodiny se sešli radní a rozhodli zabránit křesťanskému pohřbu. Lodníci tedy naložili Rotpelcovu rakev do člunu a pluli s ní po proudu Labe, aby ji někde ukryli. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Rotpelc zdroj Radek Fridrich: Modroret
Když se přiblížili k místu, kde ústí do Labe potok Suchá Kamenice, zvedla se náhle prudká bouře a vzduté vlny odmrštily člun směrem k břehu. Plavidlo se tam pevně zapříčilo a nehnulo se dál. Lodníci pochopili, že zde jejich cesta končí. Vyndali rakev ze člunu a nesli ji roklí vzhůru. V šedém a mechem porostlém údolí Suché Kamenice ukryli rakev do hluboké jeskyně a vchod zahradili kameny. Později sem dokonce vsadili železnou mříž, neboť Rotpelcův duch pořád obcházel po okolí a strašil lodníky i pocestné. V kterém domě žil Rotpelc? Kde tento dům stojí? Jaká další pověst se k tomuto domu váže? VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Práce s textem Zadání: Česká abeceda má 5 samohlásek a dvojhlásky ou a au. Pokuste se zjistit, které se objevují nejčastěji, které naopak nejméně, poslouží vám k tomu závěr pověsti Sklenářovy vrány. Na délce samohlásky nezáleží, Y a I považujeme za stejnou samohlásku. Žáci ve dvojicích vyhledávají (vždy jednu samohlásku jedna dvojice): Samohlásky (A, E, I, O, U) a dvojhlásky (OU, AU) Když se přiblížili k místu, kde ústí do Labe potok Suchá Kamenice, zvedla se náhle prudká bouře a vzduté vlny odmrštily člun směrem k břehu. Plavidlo se tam pevně zapříčilo a nehnulo se dál. Lodníci pochopili, že zde jejich cesta končí. Vyndali rakev ze člunu a nesli ji roklí vzhůru. V šedém a mechem porostlém údolí Suché Kamenice ukryli rakev do hluboké jeskyně a vchod zahradili kameny. Později sem dokonce vsadili železnou mříž, neboť Rotpelcův duch pořád obcházel po okolí a strašil lodníky i pocestné. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Když se přiblížili k místu, kde ústí do Labe potok Suchá Kamenice, zvedla se náhle prudká bouře a vzduté vlny odmrštily člun směrem k břehu. Plavidlo se tam pevně zapříčilo a nehnulo se dál. Lodníci pochopili, že zde jejich cesta končí. Vyndali rakev ze člunu a nesli ji roklí vzhůru. V šedém a mechem porostlém údolí Suché Kamenice ukryli rakev do hluboké jeskyně a vchod zahradili kameny. Později sem dokonce vsadili železnou mříž, neboť Rotpelcův duch pořád obcházel po okolí a strašil lodníky i pocestné. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Když se přiblížili k místu, kde ústí do Labe potok Suchá Kamenice, zvedla se náhle prudká bouře a vzduté vlny odmrštily člun směrem k břehu. Plavidlo se tam pevně zapříčilo a nehnulo se dál. Lodníci pochopili, že zde jejich cesta končí. Vyndali rakev ze člunu a nesli ji roklí vzhůru. V šedém a mechem porostlém údolí Suché Kamenice ukryli rakev do hluboké jeskyně a vchod zahradili kameny. Později sem dokonce vsadili železnou mříž, neboť Rotpelcův duch pořád obcházel po okolí a strašil lodníky i pocestné. 28 VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Když se přiblížili k místu, kde ústí do Labe potok Suchá Kamenice, zvedla se náhle prudká bouře a vzduté vlny odmrštily člun směrem k břehu. Plavidlo se tam pevně zapříčilo a nehnulo se dál. Lodníci pochopili, že zde jejich cesta končí. Vyndali rakev ze člunu a nesli ji roklí vzhůru. V šedém a mechem porostlém údolí Suché Kamenice ukryli rakev do hluboké jeskyně a vchod zahradili kameny. Později sem dokonce vsadili železnou mříž, neboť Rotpelcův duch pořád obcházel po okolí a strašil lodníky i pocestné. I/Y 42 VY_32_INOVACE_14_Pověst III

u Když se přiblížili k místu, kde ústí do Labe potok Suchá Kamenice, zvedla se náhle prudká bouře a vzduté vlny odmrštily člun směrem k břehu. Plavidlo se tam pevně zapříčilo a nehnulo se dál. Lodníci pochopili, že zde jejich cesta končí. Vyndali rakev ze člunu a nesli ji roklí vzhůru. V šedém a mechem porostlém údolí Suché Kamenice ukryli rakev do hluboké jeskyně a vchod zahradili kameny. Později sem dokonce vsadili železnou mříž, neboť Rotpelcův duch pořád obcházel po okolí a strašil lodníky i pocestné. 18 VY_32_INOVACE_14_Pověst III

ou Když se přiblížili k místu, kde ústí do Labe potok Suchá Kamenice, zvedla se náhle prudká bouře a vzduté vlny odmrštily člun směrem k břehu. Plavidlo se tam pevně zapříčilo a nehnulo se dál. Lodníci pochopili, že zde jejich cesta končí. Vyndali rakev ze člunu a nesli ji roklí vzhůru. V šedém a mechem porostlém údolí Suché Kamenice ukryli rakev do hluboké jeskyně a vchod zahradili kameny. Později sem dokonce vsadili železnou mříž, neboť Rotpelcův duch pořád obcházel po okolí a strašil lodníky i pocestné. Au 2 VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Souhrnné výsledky I/Y o A u ou Au e 48 42 30 28 18 2 VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Zmijí královna (upravená verze) zdroj Dagmar Dvořáková: Zlaté listí
V Jetřichovicích žil sedlák Šimon, který se specializoval na chov koní a velice si na něm zakládal. K ruce měl starého čeledína Eliáše, jenž sice trochu více pil, ale jinak rozuměl zvířatům jako málokdo. Kromě toho znal všechna tajemství, děděná z generace na generaci, a byl i dobrým léčitelem, znalým prevence proti kouzlům a uřknutí. Hospodář byl dobrý chlap, ale kdykoli si něco umanul, nebylo s ním už k vydržení. Jednou slyšel v kovárně vyprávět jakéhosi vojenského vysloužilce o pokladu na Svinských dolinách mezi Dolní Kamenicí a Filipovem. Tam kdesi při cestě pod staletým dubem leží prý dutý kámen, ve kterém je ukrytý zlatý poklad. Uschoval jej tam lupič, který v těchto místech zavraždil urozeného pána, ale vzápětí byl dopaden a kořist zůstala v úkrytu. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Od chvíle, kdy toto vyprávění zaslechl, byl sedlák Šimon celý lačný po pokladu. Jenomže celá věc měla ještě několik háčků: dutý kámen střeží zmijí královna, a kdo se chce pokladu zmocnit, musí jí zabít. Pokud má zmije na hlavě korunku, je nesmrtelná; jediná možnost, jak ji o ní připravit, se naskýtá těsně před tím, než vyjde úplněk. K tomu musíte mít nezbytně bílý šátek z nejjemnějšího hedvábí, který obroubila rudovlasá panna v den svých šestnáctých narozenin. Šátek musíte rozestřít ve vzdálenosti sto kroků od dubu a zmijí královna, která se toho dne jedenkrát za měsíc koupe v hadí studánce, si na něj korunku zcela mimořádně odloží. Jen v tomto okamžiku ji můžete zabít! Sedlák nemeškal a dal čeledínovi za úkol opatřit šátek a pozítří se už chystal do Svinských dolin. Než vyšel měsíc, rozprostřel jej do trávy. Když zmije odložila svou korunku posázenou rubíny, skočil po ní a místo, aby hada zabil, přemýšlel už jen o tom, jak tuto starožitnost zpeněží. Když si uvědomil svou osudnou chybu, zmije mu už byla v patách. Utíkal a všelijak kličkoval lesem, dokud s ulehčením nezjistil, že před hadem unikl. Když však přišel za svítání domů do Jetřichovic a vstoupil do maštale, zůstal stát jako zkoprnělý: všichni jeho milovaní koně leželi na zemi mrtví, se stopami hadího uštknutí na krásných šíjích. Vedle na obroku ležela do klubka stočená hadí královna. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Zoufalý sedlák vytáhl z kapsy nůž a vrhl se na ni, ale jelikož měla na hlavě korunku, zase neměl nejmenší šanci. Když se ráno čeledín Eliáš probral, našel jej ležet mezi koňmi s prokousnutým hrdlem a o kus dál už jen svlečenou hadí kůži. Přibližně v téže době se prý rozlomil v půli starý dub na Svinských dolinách a zlatý poklad v dutém kameni se proměnil v hromadu načervenalého písku. Podobné pověsti najdeme i v dalších oblastech, např. pověst Užovčí královna na Černé Studnici nad jabloncem nad Nisou. V tradici našich zemí se věřilo, že domácí ochranný duch má podobu hada, jehož zjevení předpovídalo smrt hospodáře. Pokud mu rodina podstrojovala, chránil jejich obydlí před bídou a ohněm, pokud mu však někdo ublížil, došlo k úmrtí v rodině. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Motiv pokladu je velmi oblíbený. Život venkovanů byl velmi tvrdý, proto se nelze divit, že toužili po pokladu, který jim umožní lepší život. Velké množství pověstí vzniklo v 19. st. v souvislosti s otevíráním uhelných dolů. Poklad bývá chráněn strážnými duchy, a proto se musí člověk na setkání s nimi vybavit pomůckami. Nesmí se leknout a vykřiknout, protože tím by porušil podmínku mlčenlivosti při vykopávání pokladu. Dále se nesmí ohlédnout. Pokud některou podmínku poruší, poklad se ztrácí a hledač je potrestán. V českých pověstech se uvádí jako nejlepší doba k vyzvednutí pokladu Velký pátek, v německých spíše o předvelikonoční Květné neděli. Základní motivací lidových vyprávění o pokladech je víra v nezvratnost daného osudu, proto převážná většina historek o kopání pokladu končí nezdarem. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Skupinová práce Pomůcky: mapy Českosaského Švýcarska, propiska, papír Zadání: Vyhledejte v mapě všechna místní označení, v jejichž názvu se objevuje zvíře nebo rostlina. Napište k tomuto místu vlastní pověst, v níž vysvětlíte, jak toto místo dostalo svůj název. VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Pověsti z Děčínska zápis
Autoři a knihy pověstí z našeho regionu: Radek Fridrich: Modroret Dagmar Dvořáková: Zlaté listí Oldřich Lichtenberg: Uhlíř a poklad Pověsti z Českokamenicka VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Použité zdroje: Obrázky. [cit ]. Dostupné z: Sova Příroda Smírčí kříž – foto ze soukromého archivu autorky Strašidlo Jelen Rakev Kostky Had Poklad Mapa VY_32_INOVACE_14_Pověst III

VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "VY_32_INOVACE_14_Pověst III"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

VY_32_INOVACE_14_Pověst III

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "VY_32_INOVACE_14_Pověst III"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář