Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

15.1.2015 1 Přestupkové právo Pojem a základy právní úpravy.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "15.1.2015 1 Přestupkové právo Pojem a základy právní úpravy."— Transkript prezentace:

1 Přestupkové právo Pojem a základy právní úpravy

2 Základy odpovědnosti za přestupek  Přestupky jsou jako jediný druh správního deliktu, jehož právní úprava je do jisté míry kodifikována zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Samotný zákon je rozdělen na: obecnou část část zvláštní – obsahuje skutkové podstaty jednotlivých přestupků, ustanovení procesní povahy, ustanovení společná, přechodná a závěrečná.  Skutkové podstaty přestupků jsou obsaženy i v jiných právních předpisech. Ustanovení přestupkového zákona platí i pro přestupky upravené jinými právními předpisy (speciálními), pokud tyto speciální právní předpisy neobsahují zvláštní úpravu (zejména sankcí). Pokud se týče zásad řízení a dalších procesních ustanovení, která přestupkový zákon blíže nevymezuje, platí na přestupkové řízení subsidiárně správní řád (§ 51 PřesZ).

3 Legální definice přestupku  Přestupek (§ 2 odst. 1 PřesZ) je zaviněné (protiprávní) jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek označeno v přestupkovém nebo v jiném zákoně (pozitivní vymezení), nejde-li o jiný správní delikt podle zvláštních zákonů nebo o trestný čin (negativní vymezení). Přestupky mají formální a materiální znaky.

4 Formální znaky přestupku  Rozumí se jimi jak obecné zákonné znaky, tak znaky skutkové podstaty (tzv. typové znaky). Obecné zákonné znaky jsou společné všem přestupkům (věk, příčetnost a zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti). Typové znaky (znaky skutkové podstaty přestupku) odlišují jednotlivé přestupky a současně je charakterizují a individualizují. Formální znaky najdeme v obecné i zvláštní části PřesZ, ale také v jiných právních předpisech upravujících přestupky. Obecné zákonné i typové znaky musejí být dány zároveň. Určité jednání za přestupek může jedině zákon (přestupkový i jiný)!!!

5 Materiální znak  Materiálním znakem přestupku rozumíme jeho společenskou škodlivost, která spočívá v ohrožení nebo porušení zájmů a hodnot chráněných zákonem. Určení toho, zda je konkrétní jednání společensky škodlivé a do jaké míry, je záležitostí orgánu, které se daným jednáním zabývá.

6 Pozitivní a negativní vymezení přestupku Přestupky jsou jen jedním z veřejnoprávních deliktů, a tak musel být vyřešen vzájemný poměr mezi přestupky a jinými správními delikty a také poměr mezi přestupky a trestnými činy. Proto bude-li určité jednání vykazovat znaky jiného správního deliktu, nebo trestného činu, nemůže jít současně o přestupek. Souběh je vyloučen!!! Nemožnost souběhu přestupku a jiného správního deliktu se týká nepodnikajících fyzických osob. U podnikající fyzické osoby bude vždy nutné posoudit, zda tato podnikající fyzická osoba porušila zvláštní zákon (podle kterého podniká) v souvislosti s podnikáním.

7 Protiprávnost přestupku Určité jednání je přestupkem, pokud je protiprávní (nedovolené), tzn. pokud je v rozporu se zákonem o přestupcích, nebo jiným zákonem obsahujícím skutkovou podstatu přestupku. Ve skutkových podstatách většinou protiprávnost vyjádřena není, ale dovozujeme ji z právního řádu vůbec, nebo z odkazu na jiné zákony (zákon o silničním provozu). Někdy je však protiprávnost vyjádřena ve skutkové podstatě výslovně („neoprávněně zastaví,…nesplní příkaz,…provádí bez povolení…“). Protiprávnost musí být dána u všech přestupků. Pokud by určité jednání nebylo protiprávní, nejednalo by se o přestupek a tím nevyvolávalo odpovědnost.

8 Okolnosti vylučující protiprávnost  Okolnosti, které způsobují, že jednání od počátku nebylo trestné. Ke spáchání přestupku nedojde, protože zde chybí protiprávnost (naopak společnost má zájem na tom, aby lidé v rámci těchto okolností jednali). PřesZ uvádí: jednání v nutné obraně (§ 2 odst. 2 písm. a) jednání v krajní nouzi (§ 2 odst. 2 písm. b) jednání na příkaz (§ 6).

9 Nutná obrana (§ 2 odst. 2 písm. a)  Je speciálním případem krajní nouze. Účelem je umožnit osobám účinně chránit před protiprávním útokem zájmy, které chrání zákon, a to užitím „svépomoci" na úkor útočníka, nahrazující nedostatek ochrany ze strany veřejné moci (v daném místě a čase). Obránce tak nejedná proti účelu zákona, ale naopak ve shodě s ním. Podstatou je střet zájmu, který byl útokem napaden a zájmu útočníka, který je při nutné obraně obětován, aby byl útok úspěšně odražen. Ustanovení o nutné obraně by se mělo uplatňovat co nejšíře a nejvýrazněji ve prospěch obránce. Jednání v nutné obraně vylučuje protiprávnost.

10 Podmínky jednání v nutné obraně Útok bezprostředně hrozící nebo trvající na zájem chráněný. Útok je úmyslné jednání, ale může to být i jednání nedbalostní. Může mít podobu konání (př. úder pěstí) i opomenutí (př. pán neodvolá svého psa). Musí být nedovolený (objektivně protiprávní), tzn. že dovolené jednání není útokem a nelze mu čelit jednáním v nutné obraně. Nebezpečnost útoku pro společnost nesmí být zcela nepatrná. Musí bezprostředně hrozit nebo trvat – o bezprostřední hrozbu jde tam, kde s ohledem na konkrétní průběh událostí lze důvodně očekávat, že k útoku bez prodlení a určitě záhy dojde. Není nutno čekat, až útok započne, ale iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí musí vždy vycházet pouze od útočníka (touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem). Útok trvá, dokud není ukončen. Byl-li útok pouze přerušen s tím, že útočník hodlá záhy pokračovat (př. dobíjí zbraň), pak útok stále trvá a jednání v nutné obraně je možné. Chránit lze zájmy vlastní i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně). Útok musí být skutečný.

11 Podmínky jednání v nutné obraně Jednání v nutné obraně není podmíněno požadavkem subsidiarity. Při splnění všech ostatních podmínek je možno čelit útoku jednáním v nutné obraně i tehdy, bylo-li reálně možné vyhnout se útoku například útěkem nebo přivoláním pomoci. Oprávněn jednat je každý, nejen ten, kdo je sám napaden a proti němuž útok směřuje Zkoumá se poměr mezi obranným jednáním a způsobem útoku. Nepoměr mezi chráněným a obětovaným zájmem přiměřenost obrany zpravidla nevylučuje je možno chránit i méně významné zájmy na úkor zájmů významnějších. Smyslem nutné obrany je spolehlivě odrazit útok a uchránit napadený zájem. Obrana musí být intenzivnější (důraznější) než útok, jinak by nebyla úspěšná. Je možno bránit se se zbraní i proti neozbrojenému útočníkovi. Má-li obránce možnost volby mezi více způsoby obrany, není povinen použít ty způsoby obrany, které sice přivodí útočníkovi relativně nejmenší újmu, pokud nejsou spolehlivé. Riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, nikoli obránce Nelze připustit jednostranné preferování obrany „za každou cenu" (př. usmrtit zloděje, který v obchodě krade pečivo).

12 Zákonné meze dovolené obrany  Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Meze dovoleného jednání v nutné obraně jsou tak omezeny ve dvou směrech: obrana nesmí být zcela zjevně (výrazně hrubě) intenzivnější, než jaká stačila (byla potřebná) ke spolehlivému odvrácení útoku, nesmí zde být zcela zjevný (výrazně hrubý) nepoměr mezi zájmem chráněným a zájmem obětovaným.

13 Krajní nouze  Podstatou krajní nouze je střet právem chráněných zájmů (hodnot), kdy ohrožený zájem je možno chránit jen tím, že obětujeme (porušíme) jiný zájem. Jednání v krajní nouzi nemůže být správním deliktem. V krajní nouzi může zásadně jednat ten, jehož zájmy jsou ohroženy, ale i jiné osoby (tzv. pomoc v krajní nouzi). V krajní nouzi odvracíme nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, přičemž nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak a způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

14 Podmínky jednání v krajní nouzi  Nebezpečí, které bezprostředně hrozí zájmu chráněnému zákonem (musí být skutečné, nikoli pouze domnělé, tj. pouze v mylné představě jednajícího, musí hrozit přímo, tj. bezprostředně, musí hrozit některému zájmu, který je chráněn zákonem, může jít o nebezpečí, které jednající sám zavinil v krajní nouzi, nelze odvracet nepříznivé následky oprávněných jednání.  Nebezpečí nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak – je-li možno nebezpečí spolehlivě a včas odvrátit jiným způsobem než jednáním v krajní nouzi, nelze k jednání v krajní nouzi přistoupit.  V krajní nouzi nemůže jednat ten, kdo má povinnost nebezpečí snášet.  Následek způsobený jednáním v krajní nouzi nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.  srovnání významu zájmu chráněného a obětovaného je třeba provádět jak z hlediska objektivního, tak z hlediska subjektivního  při srovnávání chráněného a obětovaného zájmu je třeba vzít v úvahu hledisko kvalitativní (povaha zájmu) i hledisko kvantitativní (intenzita ohroženi či porušení zájmu - následek)  třeba uvážit i stupeň pravděpodobnosti hrozícího a způsobeného následku  úsudek o tom, zda jde o následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, je třeba učinit v každém jednotlivém případě s ohledem na všechny okolnosti

15 Další okolnosti vylučující protiprávnost?  Přestupkový zákon výslovně neupravuje další okolnosti vylučující protiprávnost (oprávněné použití zbraně, svolení poškozeného, výkon práv a povinností, dovolené riziko, svépomoc). Jejich uplatňování vyplývá z obecných právních principů a je třeba k nim přihlížet i v oblasti přestupkového práva. Okolností vylučující protiprávnost není jednání v dobré víře.

16 Zánik trestnosti  V těchto případech sice došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku, ale později nastaly okolnosti, které jsou důvodem k zániku trestnosti a v důsledku nichž nelze přestupek projednat. Tyto okolnosti musejí nastat před pravomocným rozhodnutím o přestupku a způsobují, že zaniká povinnost příslušného orgánu přestupek projednat a případně uložit sankci nebo ochranné opatření. Zaniká také povinnost pachatele se této sankci podrobit. Mezi důvody zániku trestnosti PřesZ výslovně uvádí uplynutí doby a amnestii.

17 Uplynutí doby  Přestupek nelze projednat, pokud od jeho spáchání uplynul jeden rok. Tato lhůta nemůže být prodloužena a ani nedochází k přerušení jejího běhu s ohledem na to, že orgán nemohl ani z důvodů, jež nezavinil, v řízení pokračovat. K uplynutí doby se přihlíží z úřední povinnosti. Do konce roční lhůty musí být o přestupku pravomocně rozhodnuto, jinak je třeba řízení zastavit.

18 Amnestie  Amnestii ve věcech přestupků uděluje vláda České republiky. Protože PřesZ nemá ustanovení o amnestii, bude třeba postupovat podle trestněprávních předpisů. Amnestie může mít povahu: abolice – příkaz aby se přestupkové řízení nezahajovalo nebo se v něm nepokračovalo, agraciace – prominutí nebo zmírnění uložených sankcí, rehabilitace – prominutí nebo zmírnění následků uložení sankce, které u přestupků nepřichází v úvahu.  Amnestie se uděluje hromadně.

19 Skutková podstata přestupku  Skutková podstata je tvořena souhrnem typových znaků přestupku. Jednotlivé skutkové podstaty jsou charakterizovány čtyřmi skupinami znaků: objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka (mají je všechny skutkové podstaty přestupků). Známe i fakultativní znaky skutkové podstaty: místo a čas jednání, hmotný předmět útoku. Tyto znaky má každá skutková podstata, i když její výslovné vyjádření v normě často chybí. Znaky skutkové podstaty přestupků jsou uvedeny v PřesZ (v obecné i zvláštní části), resp. v dalších zákonech, v nichž jsou přestupky obsaženy. Pouze PřesZ má obecnou i zvláštní část. Přesné a jednoznačné vyjádření skutkových podstat jednotlivých přestupků je důležité pro právní jistotu.

20 Objekt přestupku  Objektem přestupku jsou zájmy společnosti chráněné zákonem, proti kterým je protiprávní jednání namířeno. Objekt nemusí být výslovně uveden ve skutkové podstatě. Podle stupně obecnosti rozlišujeme: Obecný objekt – ochrana řádného výkonu veřejné správy (ochrana chodu plnění V povinností a plnění úkolů vykonavatelů správy), Druhový objekt – objekt společný skupinám přestupků v určité oblasti (druhový zájem pro skupiny přestupků). Základem jsou společné druhové rysy individuálních objektů přestupků (dle toho se člení systematika zvláštní části PřesZ). Individuální objekt – konkrétní jednotlivý zájem, k jehož ochraně je jednotlivé ustanovení určeno (zájem na ochraně veřejného zdraví, ochrana zvířat před týráním, ochrana archiválií). Určení individuálního objektu má význam pro správnou kvalifikaci skutku, jeho společenské škodlivosti a odlišení od ostatních deliktů. Musí jej mít každá skutková podstata. Hmotný předmět (fakultativní znak skutkové p. přestupku) – konkrétní věc, na kterou pachatel bezprostředně útočí (např. kulturní památka, občanský průkaz). Přispívá k individualizaci a konkretizaci přestupku.

21 Objekt přestupku  PřesZ chrání pouze některé objekty, dalším je poskytována ochrana jinými předpisy správního, ale i trestního práva. Pokud by byl zájem chráněn, jak PřesZ, tak trestním zákonem nebo jiným správněprávním zákonem, platí zde principy speciality a subsidiarity. Některé přestupky mohou mít i více objektů (řádný výkon veřejné správy, zdraví lidí a životní prostředí). U některých přestupků splývají druhový a individuální objekt. Porušení objektu je nazýváno následkem a porušení hmotného předmětu útoku je nazýváno účinkem.

22 Objektivní stránka přestupku  Objektivní stránku přestupku tvoří jednání a následek, které spojuje příčinná souvislost. Jednání Následek Příčinná souvislost Další znaky objektivní stránky – např. místo a čas jednání (význam pro určení místní a časové působnosti zákona, pro zánik trestnosti, pro místní příslušnost správního orgánu, pro posouzení deliktní způsobilosti pachatele).

23 Jednání  Jednání je projev lidské vůle v objektivní realitě spočívající v činnosti i trestně relevantní nečinnosti (opomenutí konání, ke kterému byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Tato povinnost se musí týkat pachatele přestupku a vyplývá z právního předpisu, ale také z rozhodnutí nebo faktického úkonu. Skutkové podstaty způsob jednání blíže vymezují (např. překročí rychlost v obci o více než 20 km/h) nebo stanoví, že přestupkem je porušení předpisu nebo určují pouze následek, aniž by upřesňovaly jednání, kterým má být následek způsoben.

24 Následek  Následek je porušení nebo ohrožení zájmů, které jsou objektem přestupku. Je obligatorním znakem objektivní stránky přestupku. Nebývá ve skutkové podstatě obvykle výslovně vyjádřen. Rozlišujeme: přestupky poruchové, kdy následek spočívá v porušení chráněných hodnot a zájmů (např. poškození veřejného prostranství) a přestupky ohrožovací, kdy následek spočívá v ohrožení chráněných hodnot a zájmů (např. ohrožení ostatních účastníků silničního provozu). Toto členění má význam pro kvalifikaci protiprávního jednání a pro zjištění okamžiku dokonání přestupku. Rozsah a kvalita následku je významným hlediskem pro stanovení sankce (§ 12 odst. 1 PřZ).

25 Příčinná souvislost  Aby mohla být osoba uznána vinnou za přestupek, musí být prokázán příčinný vztah mezi jejím jednáním a následkem. Příčinou je jakýkoliv jev, bez něhož by další jev (následek) nenastal, nebo nenastal určitým způsobem. Užívá se zásady tzv. umělé izolace, kdy se zjišťuje, zda příčinou následku, který je popsán ve skutkové podstatě, je skutečně jednání osoby. Dále se v postupu, který nazýváme gradace příčinné souvislosti, zjišťuje, které příčiny měly význam pro vznik právně relevantního následku.

26 Subjekt přestupku  Pachatelem přestupku je osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přestupku. Pachatelem přestupku může být pouze nepodnikající fyzická osoba, která v době činu: dovršila 15. rok věku (podle § 5 odst. 1 PřesZ je to den následující po dni, v němž dosáhla 15. let). Pokud trvá jednání, které má znaky přestupku delší dobu, pak odpovídá osoba pouze za ta jednání, kterých se dopustila po dosažení této hranice. byla příčetná (§ 5 odst. 2 PřesZ) – odpovědnost za přestupek je vyloučena u osob, které naplnily znaky skutkové podstaty přestupku ve stavu nepříčetnosti, pokud se do stavu nepříčetnosti neuvedly, byť i z nedbalosti, samy požitím alkoholu nebo jiné návykové látky. Příčetným není, kdo pro duševní poruchu v době spáchání přestupku nemohl rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, nebo nemohl ovládat své jednání. Deliktní způsobilost pachatele přestupku je tedy tvořena těmito dvěma skutečnostmi.

27 Subjekt deliktu  Duševní porucha je odchylka prožívání a chování jedince od normy. Tato může trvat krátkou dobu, nebo dlouhodobě, ale i trvale. K nepříčetnosti stačí nepřítomnost jen rozpoznávací nebo jen ovládací schopnosti. Nedostatek těchto schopností je třeba zkoumat s ohledem na okolnosti konkrétního přestupku. Nedostatek rozpoznávací nebo ovládací schopnosti musí být následkem duševní poruchy.

28 Mladiství  Osoby mezi 15. a 18. rokem věku jsou mladiství, pro jejichž postih je v některých případech stanoven zvláštní režim. U mladistvých se v rámci přestupkového řízení má dbát na výchovnou roli projednávání přestupků. Mají zvýhodněné postavení při ukládání trestů, není možné jejich přestupky projednat v příkazním řízení, odvolání za ně může podat zákonný zástupce nebo OSPOD, což se týká i návrhů na projednání přestupků.

29 Subjektivní stránka přestupku  Obligatorním znakem subjektivní stránky přestupku je zavinění. Bez zavinění nemůže vzniknout odpovědnost za přestupek. Podle § 3 PřesZ stačí ke spáchání přestupku nedbalost nevědomá, nestanoví-li zákon, že je potřeba úmysl (např. § 50 odst. 1 PřZ, tj. úmyslné přestupky proti majetku). Vyskytují se přestupky, u nichž zákon výslovně úmyslné zavinění nestanoví, ale jejich spáchání z nedbalosti nepřichází v úvahu (kouření v lese, odhazování odpadů). Tam, kde může být zavinění jak nedbalostní, tak úmyslné, má tato skutečnost význam pro ukládání sankce (podle § 12 PřesZ bude přísněji posuzován ten, kdo spáchal přestupek v konkrétním případě úmyslně). Tradičně rozlišujeme úmysl přímý a nepřímý a nedbalost vědomou a nevědomou. PřesZ rozlišení stupně zavinění neuvádí.

30 Zavinění  Zaviněním rozumíme psychický vztah pachatele přestupku k jeho jednání a následku tohoto jednání. Bývá vybudováno na složce intelektuální a volní. Je jediným obligatorním znakem subjektivní stránky deliktu, které musí být ze strany orgánu, který řeší přestupek prokázáno. Zásadně platí že, u nedbalostních přestupků postačí prokázat nedbalosti nevědomou a u úmyslných přestupků úmysl nepřímý. Formy zavinění jsou: úmysl přímý - pachatel věděl, že svým jednání poruší nebo ohrozí zájem chráněný zákonem, nebo že jej může porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit, úmysl nepřímý - pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn, nedbalost vědomá - pachatel věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane, nedbalost nevědomá – pachatel nevěděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

31 Monografie  HENDRYCH, Dušan. Správní právo : obecná část. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, s  SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha : ASPI, s Použitá literatura


Stáhnout ppt "15.1.2015 1 Přestupkové právo Pojem a základy právní úpravy."

Podobné prezentace


Reklamy Google