6. Řečtí bohové (a nakonec něco málo o římském náboženství)

Prezentace na téma: "6. Řečtí bohové (a nakonec něco málo o římském náboženství)"— Transkript prezentace:

1 6. Řečtí bohové (a nakonec něco málo o římském náboženství)
Řečtí bohové nejsou příklady mravnosti, ale jejich příběhy ukazují, jak to na světě chodí. Žádní nejsou „zlí“ (do římské doby), ale s některými jsou potíže, jiní jsou obávaní, i když ne zlí (Hádés, Thanatos). V Řecku je jen slabá tendence k pochopení jednotlivých bohů jako „ministrů“ určitých rezortů, to bude hlavně v Římě. Menšinové novinky v řeckém náboženství: reinkarnace, filosofický henoteismus. Staré náboženství Latinů známe jen málo. Podrobně známe až latinizující převzetí řecké mytologie v římské době.

2 6. 1. Řečtí bohové tradičního epického stylu a Hésiodova systematizace „generací bohů“.
Tři generace bohů: Úranos a Gaia - primordiální ustavení Nebe a Země Kronos a Rhea - „zlatý věk“ Zeus a Héra - náš svět „Věční“ bohové se rodí a někdy i umírají. Mají lidskou podobu (i když ne jenom) a také lidské vlastnosti, dokonce „zvětšené“. Viz Feuerbach: projekce. Větší obrázkoviště fotek řeckých bohů, bohyň a další havěti:

3 Úranos a Gaia Nebe (řecky maskulinum) a Země se rodí z Chaosu. Hésiodův text Úranos a Gaia jsou sice prabožstva, leč poměrně málo samostatně ctěná, zvlášť Úranos - „deus otiosus“, „bůh na odpočinku, nečinný“. K prabožstvům patří taky mnohem čilejší Erós. Úranos je spatřován hlavně v hvězdnatém nebi, Gaia v úrodnosti i hlubině širé země. Úranovo potomstvo: Kronos: jeho syn s Gaiou, uřízne otci přirození a zmocní se vlády Afrodíté: zrodí se z „mořské pěny“, když Úranovo uříznuté pohlaví spadlo do moře. Gaia.

4 6. 1. 2. Kronos a Rhea Vládcové zlatého věku.
Kronos bývá někdy (asi chybně) etymologizován jako Čas. Polyká své potomky. Rhea přibližně znamená Proudivá, Tekutá. Tajně porodí Dia v té či oné krétské jeskyni (i leckde jinde). Kronos je pak od Dia poražen na pahorku v Olympii a dopadne stejně, jako jeho otec Úranos.

5 6. 1. 3. Zeus Syn Krona a Rhey, narozený tajně v jeskyni.
Krétská verze: „Zeus Krétagenés“ má mnohé podsvětní rysy, dokonce má hrob na hoře Iúktás. Normální řecká verze, nejvíc u epiků: Vládce bohů a lidí, vládce počasí. Dobrý hospodář světa, leč macho se vším všudy. Musí mít vrch ve všem. Záletník s bohyněmi, lidskými ženami, mladíky… Héra nepřetržitě žárlí. Pro náboženské myslitele se stane reprezentantem božství, s tendencí k henoteismu, „síla dechu ohně“. Má rád duby, trefuje se do nich blesky. Vládne z Olympu. Víc fotek.

6 6. 1. 3. 1. Zeus – jeho problémy a potomci
Všední problémy mu dělá Héra, ale za to si většinou může sám. Skutečné problémy působí to, že je sice nesmrtelný vladař, jehož úradkem je Osud, ale současně je Osudu podřízen: i jeho činy mají následky, které musí nést. Když je v úzkých, radí se se svou první ženou Métis a hlavně s Nocí. Díky jeho plodnosti se narodilo mnoho bohů a bohyň, občas nezvyklým způsobem. Oblíbené komické téma: obtížné porody Diovy. Dionýsa musel po smrti jeho matky (hned při početí) donosit ve svém stehně. Athénu „porodil“ ze své hlavy. Fotky. Héra.

7 6. 2. Tři bratři a tři úrovně světa
Vedle generační triády Úranos, Kronos a Zeus máme triádu sourozenců: Zeus, Poseidón, Hádés. Zeus vládne shůry: z Olympu, z počasí. Vládne bleskem. Poseidón vládne rovinám a moři. Býk a kůň, mořská havěť. Hádés je vládcem podsvětí, je Podsvětí. Lidé se ho bojí a bohové štítí, i když je pánem bohatství pokladů i úrody. Eufemisticky je „Boháč“, Plútón. V řeckém podsvětí nejsou žádné tresty, leda nuda. Od nádražní čekárny se liší tím, že vám tam nikdo neublíží, ale je tam tma, nic se tam neděje a není na co čekat. Výjimkou je spodní propast, Tartaros: Tam je několik obzvláštních násilníků a podvodníků (Sísyfos).

8 6. 3. „Krásné děti“ (Artemis a Apollón)
Apollón a Artemis nejsou milenci, ale dvojčata. Narodili se po Diově záletech s lýkijsou světelnou bohyní nebo princeznou Létó („Matka krásných dětí“). Těhotná Léto je (následkem Héřiny žárlivosti) pronásledovaná Drakem nebo Hadem, ale i žábami (riziko moru), prchá a spěje k porodu. Téma pronásledované těhotné „ženy oděné sluncem“ zdědí i křesťanská Apokalypsa. Porodí v Létóon (v Lýkii, Malá Asie), na Slavičí hoře nad Efesem (Iónie, Malá Asie) - a hlavně na ostrově Délu (Kyklady). Létó.

9 Artemis Paní zvířat; paní přírody, přirozenosti, skutečnosti (fysis, φύσις). Panenská lovkyně, v lesích a na horách. Ochraňuje a krmí (i kojí) všechna mláďata, včetně lidských dětí = Kúrotrofos. Také jedna z patronek při porodu. Mnohé její atributy zdění pravoslavná a katolická Panna Maria. Život dává i bere. Krmí kolouška, ale za pasem má luk. Jen co koloušek doroste, neomylně jej použije. V Malé Asii má zvláštní podobu, s mnoha býčími žlázami (trofej) na oblečené hrudi. Také Paní včel, její kněžky jsou „včely“. Víc fotek.

10 6. 3. 2. Apollón Foibos Apollón je jasný bůh, „Zářící“ (Foibos).
Zdatný mladík, hrající na lyru. Neomylný lukostřelec, jehož šíp zasahuje cíl v témže okamžiku, ve kterém opouští tětivu luku. Zná veškerý Osud, věštný bůh. Mimočasový bůh má přes svůj jas také podsvětní rysy: odtažitost, nešťastné lásky: Dafné mu kousek od Athén utekla Hyakinta zabil na Délu nešťastnou náhodou diskem Není ani dobrý zápasník: Héraklés mu silou vzal trojnožku. Víc fotek.

11 6. 3. 2. 1. Apollónův příběh (z Délu do Delf)
Po narození na Délu se Apollón vypravil pomstít Létó. Vyhledal Hada / Draka (Pýthóna) v jeho sídle a zastřelil ho. To bylo v Pýthóon, tedy v Delfách, kde onen potvor hlídal věštírnu. Tak se stal Apollón vládcem Delf a věštírny, která do té doby patřila Zemi. Pýthón byl ovšem synem Země (Gaie). Svůj kulturotvorný (neekologický) čin proto musel Apollón odpykat službou u Adméta v údolí Tempé. Na památku Pythóna se v Delfách slaví pýthijské hry.

12 6. 3. 2. 2. Apollónův odkaz v umění a filosofii
Apollón je prototypem estéta a intelektuála. S jeho kultem souvisí zásadní nárok: Poznej sebe sama! (viz Plútarchův výklad, totéž řecky) Gnóthi seauton. Γνῶθι σεαυτόν. (viz i Sedm mudrců) Sochy mladíků (kúroi) zpodobují lidskou reakci na tuto výzvu: Myšlení, svaly i sex jsou v klidu, ale ne z nemohoucnosti V okolí Apollónových svatyní zastupují služebníky nebo oběti Na náhrobcích vyjevují, o co nebožtíkovi šlo, nezávisle na jeho podobě a věku Od Apollóna se liší absencí lyry i luku, ale ne vždycky se dají rozlišit. Kúroi (víc). Sochy vozatajů ukazují nárok řízení a rovnováhy. Platón: podobenství o intelektu jako „vozataji spřežení duše“ Faidros 246a (viz i „Vozataj z Delf“) U filosofů je Apollón obrazem henoteistického boha.

13 6. 4. „Mladí bohové“: Apollón, Dionýsos, Hermés
Diovi zvláště povedení synové, kteří byli přijati na Olymp jako mocná božstva, leč přesto se rádi zabavují i s lidmi. Hlavní bůh je sice Zeus, stát ctí Athénu (městskou a válečnou bohyni), přírodě vládne Artemis, ale „Mladí bohové“ určují velkou část řecké kultury.

14 6. 4. 1. Dionýsos (Bakchos, „Dech vína“)
„Bůh, který přichází znenadání.“ Kdo se nenechá pozvat, dopadne špatně (zblázní se); kdo se zve sám, ztratí střízlivost, čest a majetek; kdo si chce užít a přitom si nezadat, dopadne nejhůř (rozsápán). Viz Eurípidés, Bakchantky. „Bůh s maskou“, jeho ctitel je s ním identický, patron divadla. „Linos“ = vinný lis. Víno je Dionýsova krev. Doprovázejí ho bakchantky a satyrové. Opilecký průvod Dionýsův = kommos (neplést s komisí). „Hádés a Dionýsos je však tentýž, kterému šílí a běsní.“ (Hérakleitos B 15) Víc fotek.

15 Dionýsův příběh Za thébskou princeznou Semelé chodil tajně Zeus. Héra jí „poradila“, že po něm má chtít, aby k ní přišel ve své pravé podobě, nejenom jako zdatný muž. Semelé naivně poslechla. Zeus k ní přišel v podobě blesku, takže v okamžiku početí Dionýsa byla sežehnuta na popel, ze kterého vyrostl vinný keř. Dionýsa musel donosit Zeus sám, vychovával ho pak Silén (asi vůdce satyrů) s nymfami, to vše za vydatné pomoci Hermovy. Pak se ozbrojil thyrsem, usedl na panthera a vydal se do světa. V okolí blažených ostrovů ovládl loď: stěžen se proměnil ve vinný kmen, z jehož hroznů teklo víno. Přistál na Naxu, kde zrovna Ariadné opuštěná Théseem skákala z útesu, a měl s ní slavnou svatbu. Titáni Dionýsa roztrhali, ale Apollón sestavil jeho údy a pohřbil ho, čímž umožnil jeho recyklaci a dělí se s ním o vládu nad Delfami (Dionýsos po 5 zimních měsíců). Titáni Dionýsa snědli, leč Zeus je spálil bleskem a popel ze zbytků Titánů a Dionýsa se stal součástí směsi, ze které vznikli lidé.

16 6. 4. 1. Hermés (Průvodce duší a Pán horizontu)
Posel bohů („já nic, já pošťák“), Průvodce duší (do Podsvětí), Pán cest (hermovky), Pán horizontu (kouzlení, zlodějny, obchodu, řečnictví, filosofie, proměn kontextů, soumraku, obskurit…) Narodil se v jeskyni hory Kylléné v pastýřské Arkádii (Peloponés). Z vydlabané želvy udělal první lyru, ukradnul Apollónovi krávy, udobřil si ho lyrou, zkusil mu ukradnout luk a dar vyššího věštění… Miláček Afrodíty. Rozverný puberťák (celkem slušný) i moudrý stařec (byť ithyfalický). Specialista na mimořádné situace. Parafráze Homérského hymnu na Herma.htm Text o vztahu Herma a hermetismu: Starý mudrc a šikovnej kluk.rtf Víc fotek.

17 6. 5. Další řečtí bohové: Afrodíté, Arés
Afrodíté je dcerou Úrana, narodila se z „mořské pěny“ nedaleko Kypru nebo Rhodu. Arés je synem Dia a Héry. Miluje bitevní vřavu a spory. Bez jeho přítomnosti nemají vojáci rozkoš z utrpení ostatních, ani z vlastního rizika. V Řecku ctěný málo, štítí se ho i většina bohů. Afrodíté má za manžela Héfaista, spí s Areem, ale miluje Herma. (Afrodíté a Arés jsou prototypem holywoodské dvojice.) Synem Afrodíty a Area je v jedné verzi Erós, dcerou Harmonie. Potomkem Afrodíty s Hermem je Hermafrodit (neplést s Androgynem).

18 6. 5. 1. Erós Verze o původu Eróta:
Prapůvodní bůh, jenž povstal z Chaosu, může se s ním poměřovat leda Úranos a Gáia nebo Velká bohyně. Rozverný synek Afrodíty a Area (dítko s lukem a šípy). Platón (Symposion ): Daimón, který je prostředníkem mezi božstvím a lidmi, syn Tuláka (Poros, „Průchod„) a Bídy (Penia). Je touhou po tom, co chybí; tedy po kráse, dobru a plození. Erotika (náležitosti Erótovy) je uměním této cesty. (Platón to ovšem vysublimoval do netělesna.) Působení Eróta.

19 6. 6. Orfici, pýthagorejci, reinkarnace
Normální řecké náboženství: Nepříliš bujná eschatologie. Skoro nezná askezi. Jinak u orfiků a pýthagorejců, menšina, hlavně v řecké Itálii od -6. století: Přísná pravidla lidského života (eupraktická). Věčný koloběh duše (reinkarnace). Cílem je ovšem vymanění se z něj. Orfické mýty využívají téma hudební harmonie a Orfeova sestupu do Podsvětí (pro Eurídiku) jenom k popisu tajností Podsvětí. Orfické texty Pýthagorejské texty Xenofanovo zesměšnění Pýthagorovy reinkarnace

20 6. 7. Řím Starolatinské náboženství
Kněžská kolegia, etruský vliv Rituální právo (odtud pak „římské právo“) „Resortní“ pojetí rolí bohů a bohyň Úcta k textu (litera scripta manet), k dějinám Mýtus je jen fabula Nadpřirozeno (supernaturalis, supranaturalis). Sekundárně: Převzetí latinizované řecké mytologie (Vergilius, Ovidius). Vliv na křesťanství a evropský (i americký) klasicismus.