Moderní právní myšlení. Ronald M. Dworkin (1931 – 2013) Americký filosof práva a představitel politické filosofie Od roku 1962 byl profesorem práva na.

Prezentace na téma: "Moderní právní myšlení. Ronald M. Dworkin (1931 – 2013) Americký filosof práva a představitel politické filosofie Od roku 1962 byl profesorem práva na."— Transkript prezentace:

1 Moderní právní myšlení

2 Ronald M. Dworkin (1931 – 2013) Americký filosof práva a představitel politické filosofie Od roku 1962 byl profesorem práva na Yale University V roce 1969 nastoupil po H. L. A. Hartovi na stolici právních věd v Oxfordu

3 Ronald M. Dworkin Je asi nejvýznamnějším americkým právním filozofem posledních tří desetiletí Hlavní příspěvky profesora Dworkina liberálnímu směru v angloamerické právní teorii jsou obsaženy především ve dvou knihách – Když se práva berou vážně (Taking Rights Seriously) z roku 1978 a Říše práva (Laws Empire) z roku 1986. Shrnutí jeho teorie představuje kniha Spravedlnost pro ježky (Justice for hedgehogs) z roku 2011.

4 Kritika „vládnoucí právní teorie“ Dworkin vysvětluje, že jeho cílem je kritika „vládnoucí právní teorie“. Tato teorie má podle něj dvě části, o nichž se tvrdí, že jsou na sobě nezávislé. První je teorií o tom, co právo je – je to teorie o tom, jaké jsou nutné a dostačující podmínky pro to, aby nějaká věta o právu byla pravdivá. Je to teorie právního pozitivismu, podle níž pravda vět o právu tkví ve faktech o pravidlech, která přijaly zvláštní společenské instituce. Druhá je teorií o tom, co by právo mělo být a jak by se obecně známé právní instituce měly chovat. Je to teorie utilitarismu, podle níž by právo a jeho instituce měly sloužit obecnému blahu společnosti a ničemu jinému. Obě části vládnoucí teorie se odvozují od filozofie Jeremyho Benthama.

5 Teorie práv Dworkin dává najevo, že jeho teorie práv se soustřeďuje na práva individuální. Účelem je vysvětlit původ těchto práv a jejich místo v právním systému. Jeho teorie práv nutně nenaznačuje, která práva lidé mají v určité situaci. Na druhé straně jeho pojetí individuálních práv není čistě abstraktní a v tomto směru se výrazně odlišuje od starších, tradičních teorií přirozených práv. Dworkin říká, že v takzvaných „obtížných případech“ právníci používají standardů, které neslouží jako pravidla, ale fungují jinak. Vhodným případem jsou principy, politiky a další druhy standardů. Pozitivismus je model systému pravidel, jehož ústřední představa jednoho jediného testu, co právo je, nás nutí pomíjet důležité role, které hrají ty standardy, jež pravidly nejsou.

6 Politiky a principy Politikou je takový standard, který vytyčuje cíl, jehož se má dosáhnout, zpravidla zlepšení určité ekonomické, politické nebo sociální kvality společnosti (některé cíle jsou ovšem negativní, jelikož znamenají, že určitou kvalitu je třeba chránit před změnou k horšímu). Principem je standard, který se má dodržovat nikoli proto, že to pomůže dosáhnout nebo zajistit nějakou ekonomickou, politickou nebo sociální situaci, která se považuje za žádoucí, ale proto, že to požaduje spravedlnost, slušnost nebo nějaká jiná dimenze morálky. Příklad: standard, že počet autohavárií se má snížit, je politika, a standard, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého vlastního protiprávního jednání, je princip.

7 Riggs v. Palmer V roce 1889 musel newyorský soud ve slavném případu Riggs v. Palmer rozhodnout, zda dědic, uvedený v závěti svého dědečka, může na základě této závěti dědit, třebaže kvůli tomu, aby dědil, svého dědečka zabil. Soud řekl: „Je nepochybně pravda, že na základě zákonů upravujících dědění, vykládáme-li je doslovně a nelze-li jejich účinek a působení nijak a za žádných okolností ovlivnit nebo modifikovat, přechází majetek na vraha.“ Soud však šel dál a poznamenal: „Působení a vliv všech zákonů lze ovlivňovat obecnými, zásadními maximami obecného práva. Nikomu se nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání, opírat žalobu o vlastní nepravost nebo nabývat majetku vlastním zločinem.“ Vrah tedy své dědictví nezískal.

8 Rozdíl mezi principy a normami Rozdíl mezi právními principy a právními normami spočívá v logice věci. Oba soubory standardů se vztahují ke konkrétním rozhodnutím o právní povinnosti za určitých konkrétních okolností, liší se však co do charakteru direktivy, kterou dávají. Normy je třeba aplikovat metodou všechno nebo nic. Jsou-li dány skutečnosti, o nichž právní norma hovoří, pak norma buď platí, a v takovém případě je třeba akceptovat odpověď, kterou dává, nebo neplatí a pak pro rozhodnutí nic nepřináší. Která norma je platná musí být posouzeno na základě dalších právních pravidel - lex posterior derogat priori (zákon pozdější ruší zákon dřívější), lex specialis derogat generali (speciální zákon ruší zákon obecný), lex superior derogat inferiori (zákon vyšší právní síly ruší zákon nižší právní síly).

9 Vyvažování principů Pro právní principy je charakteristické, že se vyvažují. Pokud dva principy vedou k odlišným závěrům, soudce musí posoudit relativní význam každého z nich a rozhodnout, který princip je v konkrétním případě významnější. Jakmile se principy kříží, pak ten, kdo musí tento konflikt rozhodnout, musí přihlédnout k relativní závažnosti každého z nich. Přirozeně nemůže jít o přesné měření a rozsudek, podle něhož je určitý princip nebo politika důležitější než jiný či jiná, bude často diskutabilní. Nicméně integrální součástí pojmu princip je, že má tuto dimenzi a že má smysl se ptát, jak důležitý či závažný ten který princip je.

10 Původ právních principů Původ právních principů nespočívá v určitém rozhodnutí legislativy nebo soudů, ale ve vědomí vhodnosti a přiměřenosti vyvinutém v rámci právnické profese a zároveň u veřejnosti v průběhu času. Jejich trvající síla závisí na udržování tohoto vědomí vhodnosti. Pokud by se nadále nezdálo neslušné umožnit lidem mít prospěch z vlastního protiprávního jednání nebo slušné uvalit zvláštní zátěž na firmy, které vyrábějí potenciálně nebezpečné stroje, tyto principy by dále nehrály žádnou roli v nových případech, dokonce i kdyby nebyly zvráceny nebo zrušeny.

11 Politická a principiální argumentace Politická argumentace ospravedlňuje určité politické rozhodnutí poukazem na to, že toto rozhodnutí prosazuje nebo chrání nějaký kolektivní cíl společnosti jako celku. Argumentace ve prospěch subvence pro výrobce letadel, v níž se tvrdí, že subvence posílí národní obranu, je politická. Principiální argumentace ospravedlňuje nějaké politické rozhodnutí poukazem na to, že toto rozhodnutí respektuje nebo chrání určité individuální nebo skupinové právo. Argumentace ve prospěch antidiskriminačních zákonů, podle níž menšina má právo na rovnou úctu a péči, je principiální.

12 Právní argumentace Právní argumentace se v obtížných případech zaměřuje na sporné pojmy, jejichž povaha a funkce se velice podobají pojmu charakteru určité hry. Patří sem řada materiálních pojmů, v nichž je právo formulováno, např. pojem smlouvy nebo vlastnictví. Patří sem však také dva pojmy, které jsou pro současnou argumentaci daleko důležitější.

13 Dva pojmy Prvním je idea „úmyslu“ nebo „účelu“ konkrétního zákona nebo zákonného ustanovení. Tento pojem je jakýmsi mostem mezi politickým ospravedlněním obecné představy, že zákony vytvářejí práva, a obtížnými případy, které kladou otázku, jaká práva nějaký konkrétní zákon vytvořil. Druhým je pojem principů, které jsou „základem“ pravidel pozitivního práva nebo které jsou v těchto pravidlech „vtěleny“. Tento pojem je jakýmsi mostem mezi politickým ospravedlněním doktríny, že ve stejných případech se má rozhodnout stejně, a obtížnými případy, v nichž není jasné, co tato obecná doktrína vyžaduje.

14 Soudce Herkules Je třeba zvážit, jak by filozofující soudce mohl ve vhodných případech rozvíjet teorie o tom, co účel zákona a právní principy vyžadují. Pro tento účel si Dworkin vymyslel právníka vybaveného nadlidskou dovedností, učeností, trpělivostí a bystrostí, kterému říká Herkules. Předpokládá o něm, že je soudcem některého typického amerického soudu. Akceptuje zákony, které mají obecnou moc vytvářet a anulovat zákonná práva, a akceptuje také to, že soudci mají obecnou povinnost řídit se dřívějšími rozhodnutími svého soudu nebo vyšších soudů.

15 Herkules rozhoduje Dworkin pak zvažuje, jak by Herkules rozhodl v případě různých problémů, které se před ním mohou objevit. Při rozhodování ovšem nevstupuje na nové území, neoperuje v oblasti „otevřené textury“, ale ani nevyužívá diskrečního práva. Sleduje pouze soubor cílů, na kterých je společnost založena a z těch vyvozuje principy imanentní této společnosti. Poté co tak učiní, bude schopen vidět, jaká práva občané mají. A když zná práva občanů, může rozhodovat případy, které před něj přijdou. Herkules je tedy rozhoduje ve světle toho, co již existuje. Právo je již zde – nikoli ve zřetelné formě, ale ve formě, která může být objasněna na základě jednotlivých prvků struktury společnosti, ve které Herkules žije. I když tedy zákon nebo dřívější rozhodnutí nedává návod k řešení případu, správné rozhodnutí přesto existuje dříve než se případ objeví.

16 Vztah práva a morálky Dworkin zastává názor, že dokonce i u „hard cases“ existuje vždy pouze jedna správná odpověď na sporný bod postavený případem a že soudce má povinnost ho objevit uchýlením se k právním standardům. Jeho rozhodnutí může být považováno za legálně spravedlivé podle toho, zda soudce odhalí práva existující pod principy právního systému, přičemž tyto principy v sobě obsahují podle Dworkina požadavky spravedlnosti a slušnosti. Podstatné je přitom Dworkinovo zdůraznění, že inherentní část judiciálního uvažování u složitých kauz představují morální principy. Neexistuje totiž žádné pravidlo, s jehož pomocí by bylo možno oddělit právní principy od morálních a Dworkin proto odmítl separaci práva a morálky.

17 Pozitivisté a mezery v právu Pozitivisté uznávají, že právní normy nemusí být vždy dostatečné k tomu, aby umožnily soudci dospět k rozhodnutí. Tam, kde případ nemůže být rozhodnut aplikací jasné právní normy, musí soudce použít vlastní uvážení a tím vlastně vytvořit nové právo. Profesor Hart tvrdí, že pokud chybí právní norma, je právo s otevřeným koncem, právní normy mají „otevřenou texturu“. Podle Dworkina je tato představa chybná, neboť odmítá uznat, že když se nedostává právních norem, soudci jsou vedeni principy.

18 Tři základní teze Dworkin definuje tři základní teze, které jsou podle něho typické pro myšlení Harta a dalších pozitivistů: – (i) Právo ve společnosti lze rozeznat pomocí zvláštních kritérií, která nesouvisejí s jeho obsahem, nýbrž s jejich „rodokmenem“ nebo způsobem, kterým byly vytvořeny nebo přijaty, – (ii) Soubor těchto platných právních pravidel je úplným obsahem práva, takže pokud něčí případ nelze jednoznačně subsumovat pod některé z těchto pravidel, není možné jeho případ vyřešit aplikací práva a musí být vyřešen soudcem prostřednictvím jeho úvahy, – (iii) Tvrzení, že někdo je k něčemu povinen znamená, že jeho případ lze podřadit pod právní pravidlo, které mu ukládá, aby něco udělal nebo aby se něčeho zdržel.

19 Dworkin v. Hart Dworkin tvrdí, že v Hartově koncepci je chyba v otázce pravidla uznání – myšlence, že v každém právním systému existuje konečné kritérium pro určení platnosti určité normy. Tato myšlenka je chybná, říká Dworkin, protože neposkytuje místo pro uznání platnosti principů – tyto nemohou být vztaženy k žádnému pravidlu uznání. Podle Harta platí většina právních pravidel proto, že je přijala určitá instituce, která má k tomu pravomoc. Některá vytvořil v podobě zákonů zákonodárný sbor. Jiná vytvořili soudci, aby rozhodli konkrétní případy, a pak z nich učinili precedenty do budoucna.

20 Jádro debaty Jádrem sporu mezi Hartem a Dworkinem je spor o vztah mezi právem a morálkou, resp. zda a do jaké míry existuje oddělení či spojení mezi právem a morálkou, zda si lze vůbec představit průnik těchto dvou relativně nezávislých společenských systémů. Dworkin kriticky hodnotí Hartův model práva jako norem vycházejících ze sociální situace a naopak důrazně prosazuje myšlenku, že obsah práva je určen významně morálkou. Poukazuje na rozhodování soudců, kteří mají být vedeni při úvaze, co je po právu nejprve úvahou, co je morální a nikoliv uvažovat o obsahu práva z pohledu společenských faktů.