1. Pedagogika – výchova – člověk PhDr. Mgr et Mgr. Filip Dostál.

Prezentace na téma: "1. Pedagogika – výchova – člověk PhDr. Mgr et Mgr. Filip Dostál."— Transkript prezentace:

1 1. Pedagogika – výchova – člověk PhDr. Mgr et Mgr. Filip Dostál

2  Nemá vlastní obor, přináší pouze výsledky jiných nauk (teologie, filosofie, psychologie, antropologie, etika, historie) ◦ Odvozená věda z etiky (resp. praktické filosofie – podobně jako katechetika je praktická teologie) ◦ Nemá vlastní cíl (čerpá z etiky), ani prostředky (čerpá z psychologie) ◦ Pedagogika je disciplína filosofie ◦ Operuje pojmy, které nemůže vyvodit ze sebe  Učí jednak tomu, co každý ví, jednak tomu, co nikdo vědět nemůže. Podle ŠTVERÁKA (1999)

3  Předmět studia reálně existuje - výchova  Institucionalizovaná výchova – školský systém  Profesionální učitelé, vychovatelé, trenéři, katecheti, … ◦ „řemeslo“ – metodika jako správný postup ◦ „umění“ – pedagogický talent  „Věda“ – institucionalizovaní vědci (myslitelé)  Empirická věda o výchově  Filosofie výchovy  Metodika – preskripce správného postupu „řemesla“ Podle BREZINKY (2001)

4  V češtině výchova a vzdělávání ◦ Vychází z dnes zastaralého pojetí vzdělávání jako předávání a osvojování znalostí, dovedností a návyků především racionální povahy ◦ Výchova v užším slova smyslu „neracionální“ zbytek  Pedagogika – věda o výchově  Didaktika – věda o vzdělávání, vyučování a výuce Výchovně-vzdělávací proces Výchova Vzdělání Výchova Vzdělání

5  παιδαγωγέω  V němčině Bildung - Ausbildung ◦ Herbart: Regierung – Erziehung (Unterricht) - Zucht  Ve francouzštině ◦ Éduquer – vyvádět někoho odněkud někam ◦ Enseigner – začlenit do vyučování ◦ Instruire – informovat, učinit způsobilým ◦ Former – formovat, přetvářet, utvářet lidskou bytost Podle STROUHALA (2013)  V angličtině education – z latinského educatio ◦ Dnes preferovaný pojem edukace (prof. Průcha)

6  Intuitivně cítíme, že se jedná o utváření člověka ◦ Křesťanské prostředí zná pojem formace  Člověk je tvor, jenž má potenciál „vyjít“ sám ze sebe „stávat se sám sebou“ ◦ Člověk – bytost sebepřesažná  Navíc v kategorii „lepší“ – „býti více člověkem“ ◦ „Škola – dílna lidskosti“

7 Výchova Vnější vlivy Sebevýchova Genotyp Vrozené vlastnosti Životní a sociální prostředí Vnitřní vlivy Nezáměrné vlivy (funkcionální) Záměrné vlivy (intencionální) Fenotyp Zkušenosti

8  Otázka možnosti vnějšího působení ◦ Vnější se lomí přes vnitřní (teorie lomu)  Otázka možnosti výchovou utvářet člověka ◦ Pedagogický …  pesimismu  optimismus  utopismus  realizmus

9  Specificky lidská činnost ◦ Předávání kultury  Formování osobnosti - pozitivní ◦ Vnější ◦ Využívání vnitřních předpokladů  Interakce - setkání vychovatele a vychovávaného  Proces  Záměr – intencionalia  Cíle – teleologický charakter (např. mravní) „Výchova je cílevědomé, záměrné, řízené působení vychovatele na osobnost vychovávaného s cílem dosáhnout změn v jeho smýšlení, chování a jednání v souladu s …“ Podle PELIKÁNA (1995)

10  Otázka aktivity objektu – i on je subjekt! ◦ Člověk se nedá programovat jako počítač ◦ Vnější se lomí přes vnitřní  Otázka práva vychovávat - problém svobody ◦ Antipedagogika ◦ Církev vychovává k víře a výchovu oceňuje  Gravissimum educationis  Ale (!)  „… víra je svobodná odpověď člověka Bohu, jež se mu zjevuje.“ K ONGREGACE PRO KATOLICKOU VÝCHOVU : Svědectví katolického laika ve škole o víře (15. 10. 1982), čl. 42 Vychovatle/edukátor aktivní subjekt Vychovatle/edukátor aktivní subjekt Vychovávaný/edukovaný pasivní objekt Vychovávaný/edukovaný pasivní objekt

11 „Výchova je cílevědomé a záměrné vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulující jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností.“ PELIKÁN (1995) Výchovná situace Edukovaný pasivní i aktivní objekt výchovy Edukovaný pasivní i aktivní objekt výchovy Edukátor aktivní tvůrce výchovné situace Edukátor aktivní tvůrce výchovné situace

12  Katechetika – výchova víry  Vyučování náboženství (a oborová didaktika)  Náboženská pedagogika

13 „Co však je člověk? Vyslovil a vyslovuje sám o sobě mnoho různých, i protichůdných názorů, …“ D OKUMENTY II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU : Gaudium et spes, čl. 14

14  Aristoteles - Zóon logon echon a zóon politikon ◦ Naslouchá harmonickému řádu přírody – logu ◦ Vytváří harmonický řád společnosti - polis  Genesis – Imago Dei ◦ K obrazu Božímu, ale od Boha nekonečně odlišný ◦ Zmocňující se světa v čase – kairos ◦ Přibližuje se Bohu od kterého se vzdálil- spása  Osvícenství – Ego cogito ◦ Jistotu bytí má sám v sobě – subjekt ◦ Zmocňuje se světa - objektu

15  Člověk jako universum – L. Feuerbach  Nadčlověk – F. Nietzche … v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, …  Biologická redukce – Darwinovi vykladači, K. Lorenz  Sociální redukce – např. K. Marx  Psychologická redukce – např. Z. Freud  Kulturně antropologické podněty – C. Lévi-Strauss  Podněty existencionální filosofie – M. Heidegger, J.-P. Sartre … nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost.“

16  Behaviorismus tenduje k biologické rovině  Psychoanalýza – přeceňuje nevědomí a pudy  Humanistické psychologické směry, logoterapie daseinanalýza aj. – reflektují existencionální rovinu a sociální vztahy

17  „Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. … Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje hmotnou skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody nebo za bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má ve svém nitru převyšuje vesmír věcí; do těchto hlubin se vrací, když vstupuje do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který zkoumá srdce (1 Kr 16, 7; Jr 17, 10), a kde on sám rozhoduje o svém osudu. Není tedy obětí klamného zdání vyvěrající z přírodních nebo společenských daností, nýbrž právě naopak se dobírá hluboké pravdy, když uznává, že má duchovou a nesmrtelnou duši.“ D OKUMENTY II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU : Gaudium et spes, čl. 14

18 „Písmo svaté učí, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, dostal schopnost poznávat a milovat svého stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem (Gn 1, 26), aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě … Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku jako muže a ženu jej stvořil (Gn 1, 27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství. Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská.“ D OKUMENTY II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU : Gaudium et spes, čl. 12 „Ze společenské povahy člověka je zřejmé, že pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě závisí. Vždyť lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem a cílem všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky. Člověk tedy, jelikož život ve společnosti není něco, co mu bylo přidáno zvnějšku, roste ve všech svých schopnostech a může uskutečňovat své povolání stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími.“ D OKUMENTY II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU : Gaudium et spes, čl. 25

19  „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova, … totiž Krista Pána. On je obraz neviditelného Boha (Ko 1,15); je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou. Protože lidská přirozenost, kterou přijal, v něm nebyla zničena, byla tím i v nás pozdvižena k vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám. Božský syn, … nevinný Beránek svobodně prolil svou krev a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu … Tím, že za nás trpěl, nám … i otevřel cestu; jdeme-li po ní, život i smrt se posvěcují a nabývají nového smyslu… Takové a tak veliké je tajemství člověka, které věřícím vyzařuje z křesťanského zjevení. Skrze Krista a v Kristu se tedy osvětluje záhada bolesti a smrti, která nás mimo jeho evangelium drtí. Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí zničil smrt a daroval nám život, abychom se stali syny v Synu a volali v Duchu: Abba, Otče.“  D OKUMENTY II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU : Gaudium et spes, čl. 25

20  Křesťanská antropologie je základem přístupu ke katechizovaným  Křesťanská antropologie je všeobecným výchovným cílem – byť implicitním – cíl formace  Křesťanská antropologie - explicitní vzdělávací cíl – fascinace katechizovaného „velkorysostí“ a „velikostí“ nabídky  Východisko pro antropologický model katecheze

21 Biologická rovina existence Psychologická rovina Sociální rovina existence Transcendentální – spirituální rovina existence

22  Křesťanská pedagogiko-psychologická poradna – www.kppp.czwww.kppp.cz  Specifické poslání kppp spočívá v přímém zapojení křesťanských výchovných zásad do poradenské praxe. Řada rodičů se na KPPP obrací, protože se chce poradit o výchovných otázkách. Křesťanští rodiče je dosti často vnímají v souvislosti se svým náboženským přesvědčením. V KPPP otevírají toto téma snadněji, protože vědí, že se setkávají s odborníky, kteří jim rozumí. Na druhé straně pracovníci poradny nezjišťují náboženskou orientaci rodičů a pokud oni sami toto téma neotevřou, pracovníci sami o něm nemluví.

23  BENDL, Stanislav a kol. Vychovatelství: učebnice teoretických základů oboru. Vydání 1. Praha: Grada, 2015. 306 stran. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4248- 9.  BREZINKA, Wolfgang. Východiska k poznání výchovy: úvod k základům vědy o výchově, k filozofii výchovy a k praktické pedagogice. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2001. 310 s. ISBN 80-86263-23-1.  DVOŘÁKOVÁ, Markéta et al. Základní učebnice pedagogiky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2015. 246 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-5039-2.  PELCOVÁ, Naděžda. Vzorce lidství: filosofické základy pedagogické antropologie. Vyd. 2., přeprac. a rozš., V Portálu 1. Praha: Portál, 2010. 261 s. ISBN 978-80-7367-756-5.  PELIKÁN, Jiří. Výchova jako teoretický problém. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1995. 234 s. Dědictví Komenského; sv. 4. ISBN 80-85498-27-8.  STROUHAL, Martin. Teorie výchovy: k vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické disciplíny. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. 192 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4212-0.  ŠTVERÁK, Vladimír. Obecná a srovnávací pedagogika. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 282 s. ISBN 80-246-0003-X.  VÁGNEROVÁ, Marie. Úvod do psychologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 210 s. ISBN 80-246-0015-3.  VORLÍČEK, Chrudoš. Úvod do pedagogiky. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2000. 175 s. ISBN 80-86022-79-X.