Feministická sociologie

Prezentace na téma: "Feministická sociologie"— Transkript prezentace:

1 Feministická sociologie

2 Feminismus Přesvědčení o principiální sociální, ekonomické, politické a kulturní rovnosti pohlaví. Tato rovnost ovšem často není dosažena v reálném fungování společnosti. Podle většiny ze směrů feministického myšlení je tato nerovnost systematická a tedy musí být systematická a na určité teorii založená i změna směrem k rovnosti. Zároveň jde o hnutí založené na tomto přesvědčení o nerovnosti a na přesvědčení, že je potřeba rovnost prosadit v praxi Feministická teorie (případně feministická sociální teorie) je konceptuálním vyústěním a zároveň jedním ze základů tohoto hnutí

3 V roce 1872 Alexandre Dumas použil termín feministka v jednom ze svých textů aby popsal ženu, která má mužské rysy („mužatka“) V tomto období byl termín feminismus používán (převážně muži) v tomto smyslu – aby označil ženy chovající se jako muži, působící jako muži, mající mužské rysy Teprve později si termín feminismus vzala za svůj část ženského hnutí

4 V posledních desetiletích se nejen v rámci feministické teorie prosadil pojem gender, který má vyznačovat kulturně vytvořené rozdíly mezi muži a ženami Rozvinula se i genderová studia (někdy používán i český ekvivalent „studia rodu“) jako specifická sociálně-vědní disciplína To ukazuje, že se feministickému hnutí i feministické teorii do značné míry podařilo uspět, alespoň v rámci akademické sféry, s prosazením své agendy

5 Různé fáze feministického myšlení a jednání
První vlna feminismu (od přelomu 18. a 19. století do prosazení ženské rovnosti v zákonodárství – to se ve většině zemí stalo v první polovině 20. století) Jde především o kritiku zákonem daných nerovností (ženy nemají volební právo, často mají i omezené právo vlastnit majetek Druhá vlna feminismu Poté, co byla ve většině zemí uzákoněna rovnost žen a současně s tím přežila i řada nerovností, došlo k rozrůznění feministického hnutí na různé proudy, které se snažily odpovědět na otázku jak je možné, že nerovnosti přežívají i když nemají oporu v zákoně Liberální feminismu (Kořenem problému jsou nerovná práva. Cílem jsou rovná práva individuí. Nápravy poměrů je potřeba dosáhnout politickou akcí v současném politickém systému) Marxistický feminismus (Kořenem problému jsou ekonomické a mocenské nerovnosti ve společnosti. Nerovnosti mezi muži a ženami jsou jenom jedním z aspektů těchto nerovností. Tato nerovnost dobře slouží systému – ženy pečují o domácnost a zajišťují reprodukci pracovní síly. Změny je potřeba dosáhnout celkovou proměnou ekonomické a mocenské struktury /revoluce/) Radikální/kulturní feminismus (soustředění na kulturu, na významy a stereotypy spjaté s muži ženami) Je potřeba uvědomit se, že řada autorek se nedá jednoduše zařadit do jediné z těchto „škatulek“, ale čerpaly a čerpají inspiraci z více z nich současně Třetí vlna feminismu Posun od politiky ke kultuře, jazyku a identitě (jde tedy převážně o rozpracování motivů radikálního feminismu) Inspirován poststrukturalismem, postkoloniálními studiemi, kulturálními studiemi, postmodernismem Často zpochybňuje i kategorie feminismu samotného – proto se u některých autorek (Judith Butler, Donna Haraway) mluví spíše o post-feminismu

6 První vlna feminismu Důraz na rovná práva žen
Ženy 19. a počátku 20. století byly výrazně znevýhodněny v přístupu ke vzdělání, v přístupu do veřejného prostoru atd. Není tedy divu, že významné feministické autorky té doby pocházely převážně z vyšších vrstev (díky tomu se jim dostalo soukromého vzdělání) a také jejich myšlenky se prosazovaly často díky mužům, kteří jim poskytli záštitu Harriet Taylor Mill ( ) – manželka Johna Stuarta Milla Kritizovala ekonomickou závislost žen na mužích stejně jako to, že ženy nemají volební právo Marianne Weber ( ) – manželka Maxe Webera Kromě zákonných práv žen se zabývala i rolí žen v kultuře. Podílela se na také na organizování liberálního ženského hnutí

7 Simone de Beauvoir Zakladatelka existencialistického feminismu a inspirátorka pozdějších radikálních a na kulturu zaměřených feministických směrů – stojí na počátku druhé vlny feminismu Kniha Druhé pohlaví vyšla ve Francii už v roce 1947 (česky pak 1967) "Člověk se ženou nerodí, ale stává" Opustila představu, že mužství představuje nějaký ideál, ke kterému by měla žena směřovat

8 Sandra Bartki Věnuje se zkoumání, příčin, podoby a důsledků podřízení žen v oblasti kultury (jde jí například o pro muže a ženy specifické normy, stereotypy a očekávání). Patří tedy především k radikálnímu/kulturnímu feminismu. Mimo jiné si všímá stejného jevu jako Naomi Wolf, tedy jak „mýtus krásy“ (žena jako „krásné pohlaví“) utlačuje ženy Inspirována Michelem Foucaultem rozšířila jeho koncept disciplinace (vzhled i chování ženy je pod mnohem pečlivějším dohledem než u muže) i na to, jak jsou skrze diskurzy ženské krásy, skrze praktiky krášlení i díky celému „průmyslu krásy“ utlačovány ženy

9 Carol Gilligan Představitelka radikálního/kulturního feminismu
Byla spolupracovnicí psychologa morálního vývoje Lawrence Kohlberga, později jeho pojetí kritizovala. Její neslavnější kniha Jiným hlasem představuje právě tuto kritiku Podle Kohlberga se morálka člověka vyvíjí od orientace na vlastní přežití a prospěch (všechny malé děti jsou „egoistické“ a poslouchají protože chtějí odměnu nebo se bojí trestu), přes konvenční morálku (kdy lidé následují normy „protože se to sluší“) k autonomní morálce odpovědnosti za vlastní jednání, kdy lidé mají interiorizované společenské normy, jsou ale schopni jednat i v rozporu s těmito normami, pokud je ohrožen vyšší zájem (obhajují například krádež v situaci kdy je ohrožen život člověka). Podle výsledků Kohlbergových experimentů jsou mezi morálním usuzováním dívek a chlapců rozdíly. Podstatně více dívek zůstává v konvenčním stadiu morálního usuzování. Velká část dívek jako by byla schopna méně komplexních morálních soudů než chlapci. Podle Gilliganové byl tento výsledek předurčen kategorizací zohledňující pouze mužský vzorec vývoje. Přezkoumala Kohlbergova data a došla k jiným závěrům

10 Muži a ženy mají podle ní jiný způsob morálního usuzování (ženy a muži hovoří „jiným hlasem“).
Podle Gilliganové by morální usuzování velké části žen, které podle Kohlbergových škál byly řazeny na nižší etickou úroveň, mělo být hodnoceno jako odlišné (od na mužském myšlení založené normy) a nikoli horší. Tato jinakost spočívá v tom, že zatímco psychický vývoj chlapců v adolescenci probíhá v termínech separace od ostatních a nevměšování se, u dívek jde vývoj k péči a "neubližování" druhým. Zatímco pro muže je typické uvažování o morálce v termínech individuální a individualistické spravedlnosti, pro ženy je charakteristické vycházet především ze zásad péče a vztahů Dívka na cestě k dospělosti jde od slepé starosti o druhé k péči, jež zahrnuje ji samu; naopak muži ve svém vývoji jdou od separace a individuace, jíž dosáhnou v dětství a adolescenci, k uvědomění si potřeby vztahů a péče, a tudíž k jejich zahrnutí do svého života při částečném omezení vlastní svobody.

11 Naomi Wolf Spíše nezávislá kritická publicistka než akademička. Její knihy jsou ovšem velmi vlivné. Její nevlivnější knihou je Mýtus krásy - svým zaměřením a tónem patří nejvíce k radikálnímu feminismu druhé vlny V západních společnostech existuje určitá obsese ženskou krásou Ženy se sice těší větší svobodě, mají v zákonech zaručena rovná práva a mají více životních voleb a příležitostí, místem jejich podřízení je ale zůstala kultura. Wolfová se věnuje především disciplinačnímu působení „mýtu krásy“, tedy normy, že žena musí vypadat dobře, musí pečovat o svůj vzhled podstatně více než muž. Větší důraz je často kladen ne vzhled ženy, než na její pracovní výkon Mýtus krásy v současných společnostech udržují především masová média Tento mýtus má své na první pohled viditelné následky (anorexie, deprese těch které nedokáží dosáhnou „standardu“), má ovšem i následky více skryté – udržuje nadřazené postavení mužů v kultuře (žena má být krásná především pro pohled muže)

12 Nancy Fraser Sociální teoretička a filozofka. Zapojila se do debat o spravedlnosti (co je spravedlnost, kdo ji má definovat, co jsou důležité oblasti ve kterých se spravedlnost ukazuje) – neomezuje se pouze na vztah spravedlnosti a postavení žen, nelze tedy říci ani to, že by byla čistě feministickou autorkou Představitelka eklektického přístupu – kombinuje liberální feminismus s marxistickým i s poststrukturalismem (který je typický pro třetí vlnu feminismu) – nelze jednoznačně říci k jaké „vlně“ feminismu náleží, Kritizovala sociální teoretiky (například Habermase nebo Foucaulta) za to, že při své analýze společnosti opomíjejí genderové rozdíly – mluví o společnosti obecně, ale ve skutečnosti mluví především o mužské společnosti.

13 Judith Butler Řazena ke třetí vlně feminismu
Sociální konstruktivistka – jazyk a diskurzy vytvářejí sociální realitu Toto konstruování se podle ní týká i základních kategorií na nichž spočíval feminismus – tedy pohlaví a rozdílu mezi pohlavím a genderem. Butlerová odmítá dělaní na dané a neměnné pohlaví (biologická kategorie) a proměnlivý gender (kulturní kategorie) "Jsou zdánlivě neutrální skutečnosti týkající se pohlaví vytvářeny v různých vědeckých diskurzech ve službách jiných politických a sociálních zájmů?...Možná je konstrukt zvaný pohlaví stejně kulturně podmíněn jako gender..s tím důsledkem, že rozdíl mezi pohlavím a genderem nakonec vůbec není rozdílem...Gender bychom neměli chápat pouze jako nános kulturního významu na předem daném pohlaví...Gender musí také označovat samotný aparát tvorby, v níž se pohlaví ustavují." Stejně tak se pokoušela „dekonstruovat“ sexualitu – i to co je považováno za normální (heterosexualita) a co naopak za určitou odchylku (například homosexualita) je sociálním konstruktem, ve skutečnosti nic takového jako přírodou daná sexuální normalita neexistuje, pevné kategorie (jako je třeba homosexuál) jsou výsledkem kultury