Právo a spravedlnost.

Prezentace na téma: "Právo a spravedlnost."— Transkript prezentace:

1 Právo a spravedlnost

2 Co je spravedlnost Vnitřně strukturovaný etický princip či ideál, který ovlivňuje jednání lidí či kolektivů a projevuje se v působení sociálních institucí. Ve společenských vztazích je zdrojem hodnotových soudů o stavu věci. Již starověké názory považovaly spravedlnost za morální hodnotu a to konkrétně za ctnost Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a nazývá se také „dobro pro druhé“

3 Spravedlnost jako hodnota
Na rozdíl od hodnoty jako je zdraví nebo rodina je spravedlnost relativní – je nutno ji posuzovat v souvislosti s jinou hodnotou nebo hodnotami. Nelze na ni pohlížet izolovaně, je potřeba vložit ji do určitého prostředí. Hodnoty spravedlnosti nelze direktivně zakotvit. Vnímání nespravedlivého je intuitivní, individuální, spontánní, cílené. Náš názor může být změněn argumenty, ziskem více informací, vlastním vývojem osobnosti a dalšími faktory, ale ne příkazem či normou. Co je spravedlivé pociťujeme bez ohledu na právní normy. Je to podobné jako s morálními normami.

4 Aristotelova teorie spravedlnosti
Spravedlnost je specifickým cílem práva – dělí ji na spravedlnost etickou a zákonnou Kritériem etické spravedlnosti je rovnost, tedy pravidlo respektování úměry Distributivní (rozdělovací) spravedlnost - rozdělování statků i břemen (nevýhod) podle zásluh osob, jimž se rozděluje Spravedlnost korektivní (vyrovnávací) - vyrovnávání nespravedlnosti v mezilidských vztazích Kritériem zákonné spravedlnosti je platné právo, zákon

5 Spravedlnost morální Spravedlnost morální (mravní, etická) - nejobecnější, nejrozšířenější a nikoho nevyjímající. Situace je hodnocena normami morálky, se kterými se setkáváme prakticky denně. Dojde-li k morální nespravedlnosti, nenastane žádná mocenská sankce. Podle Hanse Kelsena je spravedlnost iracionální ideál. Přestože je pro lidské jednání nezbytný, lidskému poznání zůstává nepřístupný. Morálka se vyvíjí, co bylo před sto lety nemorální je dnes běžné. Proto je nutné spravedlnost posuzovat i v čase.

6 Spravedlnost právní (legální)
Jednání v souladu s legální spravedlností je jednání lidí v souladu se zákonem a dalšími právními předpisy, chování podle hmotných a procesních právních norem, ať jsou samy o sobě eticky spravedlivé či nikoli. Formy legální spravedlnosti: Restitutivní (náprava vzniklé škody), Retributivní (ve formě veřejnoprávních sankcí), Procesní (stanovení postavení účastníků a jejich práv a povinností během právního řízení, rozhodovat ve stejných případech stejně a v nestejných odlišně).

7 Spravedlnost a rovnost
Spravedlnost jako rovnost neboli „každému, co jeho jest“ (míněno podle práva) vychází z morálních důvodů. Spravedlnost a rovnost jsou termíny neoddělitelné, avšak nelze je zaměňovat. Ne vždy je spravedlivé, když každý dostává stejně. Spravedlivé naopak může být dostat víc, pokud se víc snažím nebo víc vykonám, případně víc potřebuji, mám horší výchozí pozici či méně počátečního potenciálu apod. Tím, kolik v různých situacích dostat, aby nedocházelo k nespravedlnosti, se zabývají jednotlivé principy spravedlnosti. Jsou jimi konkrétně: princip rovnosti, zásluhovosti, výkonnosti, potřebnosti, rovnosti příležitostí, schopností a potenciálu, původu a právních nároků.

8 Rovnost Pojem rovnosti (aequitas) sám o sobě vyjadřuje existenci souladu nebo shody mezi objekty, osobami, procesy, situacemi apod. alespoň v jednom směru, v jedné vlastnosti, charakteristice. Rovností tak charakterizujeme vztah mezi jevy, přičemž jde především o otázku kritérií, k nimž otázku rovnosti posuzovaných objektů vztáhneme.

9 Rovnost a svoboda Vztah hodnot svobody a rovnosti není jednoznačný a má i svůj historický rozměr, což se nutně odráží i v právních a politických teoriích. Protichůdně vyznívají následující názory svoboda bez rovnosti je iluzorní, tedy bez ekonomické a politické rovnosti lidí není jejich svobody a práv, na druhé straně snahy o sociální vyrovnání, tedy o zmírnění sociální nerovnosti, vedou ve svém důsledku k omezení svobody jednotlivce ve smyslu sociologickém a právním (omezení alternativ jednání a svobody k něčemu, např. při volbě vzdělání či smluvní svobody). Ve druhém případě je tak svoboda jednotlivce obětována ideálu vyšší sociální rovnosti. Svoboda a rovnost jsou spíše komplementární hodnotové kategorie. Výstižnější je zřejmě první pohled, zdůrazňující jejich vzájemné doplňování a podmíněnost.

10 Jsou si lidé od přírody nerovni?
Aristoteles dospívá k závěru, že pokud by si byli v tomto směru lidé zcela nerovní, potom by lidská přirozenost byla nesmyslnou fikcí, neboť by existovalo tolik přirozeností jako je individuí a lidská společenství by nemohla za podmínek totální nerovnosti svých členů existovat. Úplná rovnost by naproti tomu znamenala, že každý člověk má od přirozenosti stejné vlastnosti, schopnosti a potřeby, takže rozdíly projevující se mezi lidmi a v jejich aktivitách by byly pouze nahodilým dílem souvislosti a historie. Lidé tedy musí mít něco ve své přirozenosti společného, aby nalezli určitého společného jmenovatele, musí si být ve své přirozenosti alespoň částečně rovni.

11 Částečná rovnost Rovnost odvozovaná od lidské přirozenosti ale nemá vyjadřovat to, že jsou všichni lidé univerzálně stejní ve všech základních biologických a psychických charakteristikách. Lidé jsou si v tomto smyslu od přirozenosti rovni ve své možnosti přístupu ke svobodě, k Bohu, k trhu, k právu, ve své lidské důstojnosti apod. Aristoteles dospívá v tomto směru k poznání, že rovnost je v zásadě společenská, resp. politická kategorie, jejíž význam vyplývá z toho, že společenské řády, které nedostatečně uznávají hledisko rovnosti, jsou ohroženy nestabilitou.

12 Základní dimenze sociální rovnosti
Kategorie sociální rovnosti vyznačuje postavení jedince ve společnosti a státu. Za nejdůležitější společensky distribuované sociální statky jsou považovány: 1. Právní a sociální status, který jedinci poskytuje právní jistotu, možnost podílet se na sociálním dění a sociální vážnost. 2. Materiální perspektivy jedince týkající se jeho podílu na materiálním bohatství a kulturních hodnotách společnosti. 3. Základní lidská práva a svobody, která náleží každému nezávisle na osobních okolnostech jeho života.

13 Rovnost jako rovnost právní
Princip právní rovnosti byl ústavně vyjádřen zakotvením rovnoprávnosti všech občanů – „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Znamená stejný (rovný) přístup práva ke všem právním subjektům a stejné právní zacházení s právními subjekty. Neznamená však odstranění přirozených nerovností, ale jen vyrovnání důsledků nerovností stanovením stejných práv pro všechny

14 Relativní právní rovnost
Současná právní filozofie se přiklání k chápání rovnosti právní jako relativní rovnosti právní, tedy k neuplatňování právní rovnosti v rozporu s podstatou právního řádu bez jakýchkoliv ohledů na faktické rozdílnosti. Moderně formuloval koncept relativní právní rovnosti i Ústavní soud konstatováním: „Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.“

15 Složky právní rovnosti
Právní rovnost v sobě zahrnuje dvě rozdílné složky: 1. Rovnost před zákonem (formální) 2. Rovnost v právech (materiální) První složka je vyjádřením požadavku formální rovnosti v právu, druhá složka klade na právo obsahové požadavky rovnosti.

16 Rovnost před zákonem Vyjadřuje rovnost (stejnost) při aplikaci práva, tedy aby platné právní normy byly aplikovány stejným způsobem a irelevantní prvky ve vztahu k obsahu právní normy nebyly brány v úvahu. Rovnost před zákonem lze charakterizovat jako zásadu, že za stejných relevantních podmínek nastanou ve všech posuzovaných případech stejné právní následky, přičemž příslušný právní řád stanoví, které podmínky jsou těmi relevantními a které následky mají za těchto podmínek nastat. Základem je tedy poskytnutí stejné ochrany právům všem právním subjektům, tedy zabránění svévole (arbitrárnosti) ve vztahu k některému z právních subjektů. Se všemi stejnými (rovnými) osobami tak musí být za stejných relevantních podmínek zacházeno v daném právním ohledu stejně - je to naplnění požadavku formální spravedlnosti.

17 Rovnost v právech Vystihuje skutečnost, že ustanovení právních norem prosazují princip rovnosti obsahově, tedy právní normy nesmějí obsahovat žádné diskriminující nebo privilegující ustanovení, tj. stanoví určitá konkrétní práva a povinnosti stejná a stejně pro všechny příslušné právní subjekty. Zásada rovnosti v právech se vztahuje i k vyznačení hranic, ve kterých právní norma působí, tedy, aby byly stanoveny v právní normě relevantní podmínky týkající se zejména osobního rozsahu právní normy, nezakládající neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými právními subjekty. Zásada obsahové rovnosti tedy předpokládá, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům a v ukládaných povinnostech mezi právními subjekty nebude určováno libovolně, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno kterékoliv právo nebo zmírněna kterákoliv povinnost jako některému jinému právnímu subjektu.

18 Zmírnění sociální nerovnosti
Uplatnění právních nástrojů sociální distribuce rovnosti je limitováno požadavky právní rovnosti, a to rovnosti před zákonem i rovnosti v právech, rovněž však i vázaností tvorby práva na politická rozhodnutí. Nicméně lze v tomto směru uvést dva základní právní nástroje ke zmírnění sociální nerovnosti: 1. Právní garance nediskriminačního právního prostředí. 2. Právními prostředky uplatňované programy tzv. pozitivního postupu (pozitivní diskriminace).

19 Garance nediskriminačního prostředí
Právo má významné místo při formování nediskriminačního prostředí bez nesnášenlivosti a při postihování jednání, které představuje narušení práva nebýt diskriminován, resp. mít rovnoprávné postavení Diskriminace představuje zvláštní případ sociálního rozlišování (sociální diferenciace), kdy jsou popírány zásady stejného zacházení se všemi členy sociálního útvaru. Sociální diskriminace vedená snahou o udržení sociální distance tak může přispívat až k sociální degradaci osob nebo skupin, k jejich sociální izolaci či dokonce vyloučení ze společnosti. Vedle dílčích právních ustanovení v jednotlivých právních předpisech jsou k prosazení nediskriminačního prostředí vydávány i obecněji formulované „antidiskriminační zákony“.

20 Antidiskriminační zákon
Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (č. 198/2009 Sb., účinnosti nabyl ) Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v předchozím bodě osoba znevýhodněna oproti ostatním.

21 Rovnost příležitostí Rovnost příležitostí je v podstatě speciálním příkladem materiální rovnosti. Základní myšlenkou rovnosti příležitostí je poznání, že skutečné rovnosti nemůže být dosaženo, pokud mají jednotlivci odlišné startovní pozice. Příkladem je skutečnost, že děti ze sociálně znevýhodněných menšin se mohou jen velmi obtížně prosadit v základní škole za situace, kdy do základní školy nastupují jen s velmi špatnou znalostí jazyka, ve kterém výuka probíhá, případně s nedostatečnou znalostí základních kulturních návyků (např. hygiena atd.).

22 Pozitivní diskriminace
Uplatňování programů pozitivního postupu je především věcí politického rozhodnutí veřejné moci a následného legislativního zakotvení. Právo zde pak hraje roli sociotechnického nástroje (sociálního inženýrství) k realizaci těchto programů. Uvedené programy sledují dosažení vyšší míry sociální rovnosti uplatněním privilegující právní úpravy Tyto právními prostředky realizované programy pozitivního postupu (afirmativní, vyrovnávací akce) mají kompenzovat sociální, kulturní, informační, motivační, jazykové a další bariéry a vytvořit tak pro znevýhodněné osoby podmínky k faktickému prosazení rovnosti šancí (rovnosti příležitosti) bez nastolení demotivující a (z hlediska dlouhodobého) kontraproduktivní rovnosti výsledku při redistribuci společenských hodnot.

23 Rovnost výsledků Nejextrémnější a v praxi spíše výjimečnou koncepcí rovnosti je rovnost výsledků. Typickým příkladem této koncepce jsou kvóty. Rovnost výsledků je „kolektivní“ rovností; určujícím faktorem tak není jednotlivec, ale situace určité skupiny. Např. kvóty ve prospěch žen, národnostních menšin, případně zdravotně postižených.

24 Vztah spravedlnosti a právní jistoty
Právní jistota – prvek závislý na stabilitě právního systému, v němž lze předvídat, jak bude v individuálním případě postupováno a rozhodnuto Procesy, které garantují lépe právní jistotu jsou uzavřené a zcela řízené v rámci norem. Současně představují rizika, které plynou z rozhodování čistě formalistického. Výsledkem takového procesu je to, že rozhodnutí v souladu se základními prameny práva se zdá být věcně nespravedlivé. Příčinou, proč k takovému výsledku dochází, je skutečnost, že existuje faktický skutkový stav, s nímž normativní právní úprava nepočítá a který je pro rozhodování opodstatněný. Širší možnosti uvážení předpokládané právními normami způsobují situaci, která vede k tomu, že rozhodování státních orgánů je méně předvídatelné.

25 Radbruchova formule „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou by měl spočívat v tom, že právo pozitivní, tj. zajištěné ustanovením a mocí, má přednost i tehdy, když se jeví jako obsahově nesprávné a neúčelné, ledaže by rozpor mezi spravedlností a pozitivním zákonem dosáhl tak neúnosné míry, že by musel zákon jako „nesprávné právo“ ustoupit spravedlnosti.“ „Je nemožné stanovit přesněji dělící čáru mezi případy zákonného bezpráví a zákony platnými i přes svůj nesprávný obsah; při vší přesnosti může být připuštěno další kritérium: tam, kde není usilováno o spravedlnost, kde je při ustanovování pozitivního práva vědomě popírána rovnost jakožto základ spravedlnosti, tam se již nemůže jednat pouze o „nesprávné právo“, daleko spíše postrádá povahu práva vůbec.“ „Právo nelze definovat jinak než jako ustanovený řád, který je svou povahou určen k službě spravedlnosti.“