Kostelec nad Orlicí Žáci 6. ročníku se ve slohových hodinách zabývali popisem, mj. popisem postav. Rozhlédli se pozorně okolo sebe, zapátrali ve svém.

Prezentace na téma: "Kostelec nad Orlicí Žáci 6. ročníku se ve slohových hodinách zabývali popisem, mj. popisem postav. Rozhlédli se pozorně okolo sebe, zapátrali ve svém."— Transkript prezentace:

1

2 Kostelec nad Orlicí

3 Žáci 6. ročníku se ve slohových hodinách zabývali popisem, mj. popisem postav. Rozhlédli se pozorně okolo sebe, zapátrali ve svém okolí a objevili zvláštní bytosti, o jejichž existenci neměli ani potuchy. Přišli na to, že tu s námi nepozorovaně bydlí skřítci domácí a městští. V parku a okolní přírodě dosud žijí lesní strážci a roztodivná stvoření. Hodně zvláštních potvůrek přežívá ve školním prostředí, a právě kvůli nim mají žáci nemalé potíže. Seznamte se alespoň s některými z nich. Pokud se vám příběhy budou líbit, či jste zvědavi na další nadpřirozené bytosti, podívejte se na žákovský web ZŠ.

4 Upusťdušové žijí zejména na parkovištích, málokdy na silnicích a cyklostezkách. Nejraději přebývají na místech posypaných kamením, protože tam se velmi dobře schovají. Nikdo si jich mezi kamínky pod auty nevšimne, na rozdíl od hladkých silnic, kde vyčnívají a jsou snadno viditelní a zranitelní. Jsou vysocí asi dva centimetry a stejně tak tlustí. Můžeme říci, že se podobají malé hrbolaté kuličce. Koukají miniaturníma šedýma očkama, kde se co šustne. Moc dobře nevidí, ale vždy vycítí, že se v jejich blízkosti vyskytuje nějaká osoba. Proto se mohou podhrabat dřív, než je někdo spatří. Přesto, že všem škodí, jsou velmi roztomilí. Připadá mi smutné, že když se vylíhnou, musí hned opustit svou rodinu. Navzájem se nekamarádí, ani nesetkávají. Nemají ústa, takže energii přijímají ze slunce povrchem těla, na kterém nemají ani chloupek. Velice rádi se opalují. Jsou šedočerně flekatí, aby se mohli dobře zamaskovat. Duše aut, nebo jízdních kol, upouští silnýma šikovnýma ručičkama, které jim pomáhají přemisťovat se z místa na místo. Škodolibost jim rozhodně nechybí. Když vypustí kolo, vyčkají v úkrytu na příchod majitele, a pak se radují z jeho překvapení. Nikdo je nikdy neodhalí, protože případný svědek je považován za blázna. Takže se prázdné pneumatiky nadále svádějí na neznámé výtržníky. I já sama jsem toho byla svědkem. Cestou na hřiště U Váhy se mi balón zakutálel pod auto. Ohnula jsem se a uviděla jsem Upusťduše, jak upouští kolo u auta. Podíval se na mě a já se zeptala: „Co to děláš?“ Hned utekl a zahrabal se do hlíny. Když jsem to řekla kamarádce, která přišla za chvilku ven, nechtěla mi věřit. Klára Bartošová

5 Zapomínač rudovlasý, latinsky oblivius redpilorum, je skřítek, který se vyskytuje přímo u vchodů do škol. U té naší jich také několik pobývá. Je velmi malý a jeho tělo připomíná marshmallow. Chodí po dvou nohách jako my, zato ruce má čtyři. Protože nemá krk, vyrůstá jeho hlava přímo z trupu. Obě oči má vypouklé jako žába. Malých zoubků má tolik, že mu rostou ve dvou řadách. Zapomínač se nazývá rudovlasý, protože má červené vlasy i chlupy, jež mu hustě rostou po celém těle. Nos a uši nepotřebuje. Nosí kožené boty s pružinami, aby mohl skákat vysoko i daleko. Že se zapomínač vyskytuje jen u škol, má svůj důvod. Živí se totiž pouze školní křídou. Vládní tajné služby na to přišly zhruba před deseti lety. Od té doby se snaží postupně zavádět interaktivní tabule do všech škol, odstranit ze tříd všechny klasické tabule a tím zneškodnit tyto skřítky. Vše se děje pod přísným utajením z obavy před panikou, kterou by vyvolalo pravdivé přiznání. Skřítek vždy čeká před vchodem do školy na nějakého žáka, aby mu skočil do ucha, proleze do mozku a tam mu z paměti vymaže školní látku. Pokud žák do školy spěchá a skřítek na něj nestihne skočit, počká si na něj při odchodu ze školy, aby mu z paměti vymazal všechny domácí úkoly. I tuto skutečnost již tajné vládní služby zjistily a ministerstvo se to snaží vymýtit zaváděním Bakalářů. Budu vám vyprávět krátký příběh, který se může stát komukoli z nás. Jeden chlapec, budu mu říkat Pepík, se dlouho učil na test ze zeměpisu. Když šel do školy, skočil na něj zapomínač rudovlasý…. a z testu dostal čtyřku. Druhý den taky nebyl pohodový. Tentokrát Pepa nepřinesl domácí úkol, zapomněl ho napsat. Když šel ze školy, skočil na něj totiž zapomínač. Rodiče se na syna zlobili, co prý dělal, když jim tvrdil, že se učil, a když má hlavu děravou, že si má úkol zapsat. Pepík to taky nechápal - vždyť se učil a úkol si v hodině zapamatoval! Takže milí rodiče a páni učitelé, chápejte, že za špatné známky a nenapsané úkoly nemůžou žáci, ale škodolibí skřítci. Filip Dubský

6 Rád bych vám představil živočicha, který mě provází snad od nástupu do školy. Tento parazit žije převážně v sešitech žáků, do kterých se píší diktáty. Chybník se nebojí tolik lidí, jako dobrých známek, nejvíce jedniček, a vůbec ze všeho nesnáší pochvalu od paní učitelky. Zato má rád, když jsou písemky a diktáty červené od shora až dolů a miluje, když děti nad svými pracemi smutní, či dokonce brečí. Tato dětská lítost je zdrojem jeho energie pro život. Přijde mi, že čím jsem starší, množí se tento zákeřný druh víc a víc a jen horko těžko se s ním potýkám. Jedinou ochranou před ním je být bystrý, pilný a vše si pořádně zkontrolovat. Já s ním tedy kamarád nejsem, protože páchá samé špatné skutky a to nemám rád. Doufám, že když píši tento sloh, je někde hodně daleko a já se nedopustím mnoha chyb. Jiří Hejčl

7 Záplavníček říční žije ve všech řekách České republiky, Divokou Orlici nevyjímaje. Ten náš se jmenuje Řasoslav a bydlí hned nad splavem v Kostelci nad Orlicí. Na svůj druh je střední postavy, měří asi 10 cm. Není ani tlustý, ani tenký. Jeho šupinatá pokožka pokrytá slizem je tmavomodré až černé barvy. Lidé si ho často pletou s rybou, protože místo nohou má jen jednu velkou ploutev. Na dlouhých rukách má mezi prstíky tenké blány. Na hlavě nosí červenou čepici, díky které je vidět už z dálky. Hlava je poměrně malá, avšak s výraznýma velkýma žlutýma očima. Přestože jeho ouška jsou malá, slyší výborně. Širokou pusu má plnou ostrých zoubků. Dýchá žábrami. Nám lidem jeho hlas připomíná žabí kuňkání, ale v jejich řeči je to normální jazyk. V zimním období spí zavrtaný v bahně. Probudí ho až první sluneční paprsky. Když je sám, je neškodný. Jakmile si však přivolá přátele, je problém na světě. Záplavníčkové obvykle plavou v malých skupinkách, ale když jich je více, dělají velké vlny a způsobují záplavy. Rychloplavecký závod Jednoho letního dne se Řasoslav probudil, rozlepil očka a podíval se na svůj podvodní kalendář. „Hurááá! Je 6.července!“ vyskočil z postýlky, „Dnes jsou plavecké závody.“ Honem snědl chleba, který mu den předtím naházeli lidé do vody, a vyrazil na závod. Když doplaval na místo a zapsal se do prezenční listiny, zjistil, že do startu zbývá ještě půl hodiny. „To mám ještě spoustu času,“ pomyslel si a šibalsky se usmál. „To si ještě u náhonu stihnu protáhnout ploutev.“ Na start se dostavil v okamžiku, když se všichni rovnali na startovní čáře. „To mám štěstí, že jsem to stihnul,“ pomyslel si a sáhl si na hlavu, aby si pořádně narovnal čepici. Jenže čepice na hlavě nebyla! „Kde mám čepičku? Bez ní nemůžu závodit. Je to můj talisman!“ Rychle se otočil a vyrazil pro ni domů. Když se však vrátil, zjistil, že závod byl odstartován bez něj. Jako střela vyrazil za ostatními záplavníčky. Když ale uviděl tu spoušť, co za nimi zůstala, přešla ho chuť závodit. Podél břehu totiž lidé pomocí kbelíků vylévali vodu ze zatopených sklepů. „Chudáci lidé, co si počnou? Závod nezávod, tohle se přece nesmí dopustit!“ A vyrazil zpět na start, aby všem řekl, co za škodu závodění způsobilo. Hlavní pořadatel Mušlomír toho dne s okamžitou platností zrušil Kostelecké říční závody. A od té doby se záplavníčci v řece prohání jen v malých skupinkách, aby nám lidem neuškodili. Jen někdy se zapomenou. Daniel Kopecký

8 Skřítek Cihláček luční žije na louce u cesty Na Tabulkách. Je to plachý skřítek, kterého není úplně jednoduché potkat. Bojí se zlých lidí, aby mu něco neprovedli. Nešťastným lidem se snaží pomáhat. Skřítek moc nevyrostl, měří jen asi 30 centimetrů. Má maličké nožičky a krátké ručičky se čtyřmi prstíky. Větší hlavička s vypoulenýma očkama, bambulatým červeným nosíkem a špičatými malými oušky vypadá směšně. Když mluví, odhaluje zoubky drobné, jako má myška. Vlásky pod čepičkou vidět nejsou, ale na bradě mu rostou husté šedé vousy. Nosí červenou čepičku se žlutou bambulkou a červené kalhoty. Na zeleném kabátku má hnědý pásek se zlatou sponou. Jeho botičky by měly být zelené, ale většinou je mívá špinavé od hlíny. I když je malý, mluví silným pisklavým hlasem. Na luční cestě seděl na kameni muž a hlasitě naříkal, že za těžkou práci dostává málo peněz. Přemýšlel, jak získat peníze, aby nemusel prodat chaloupku, kde se svojí rodinou bydlí. Měl strach, že se bude muset za prací asi odstěhovat do daleké ciziny. Slyšel, že je v Americe lépe, ale neměl odvahu tam odjet. Najednou slyší, jak někdo pláče. Když se rozhlédne, vidí pod keřem malého skřítka. Zeptá se ho, proč pláče a skřítek mu odpoví: „Podívej, po velkém dešti mi voda zaplavila domeček, před vchodem leží drn trávy a já ho nemohu odsunout. Prosím, pomoz mi a já zase pomohu tobě.“ „No dobrá, pomohu ti“, souhlasil muž a vstal. Odhodil drn, vyčistil domek a položil kolem něj kameny, aby voda znovu domek nezaplavila. Poté skřítek povídá. „Za to, že jsi mi pomohl, já zase pomohu tobě. Vím, co tě trápí, a proto ti poradím. Na rohu této louky začni kopat. Objevíš hrnec plný peněz. Za peníze si koupíš tuto louku. Odkryješ vrchní vrstvu půdy a pod ní najdeš mazlavou hlínu. Z té uděláš kostky a vypálíš je. Budeš jim říkat cihly. Ty prodáš. Tak získáš peníze a za ně si postavíš továrnu, kde se cihly budou vyrábět.“ Muž skřítkovi poděkoval a druhý den udělal vše, co mu skřítek poradil. Muži se dařilo a za nějakou dobu jeho cihly kupovali lidé i z dalekého okolí. Muž zašel za skřítkem, aby mu poděkoval. Volal ho dlouho, než se objevil. Muž byl rád, že se skřítka dovolal, vždyť neznal jeho jméno. Skřítek mu smutně řekl, že žádné jméno nikdy nedostal. Muž skřítkovi nabídl, že by se mohl jmenovat Cihláček luční. Skřítek radostně souhlasil a od té doby cihelnu ochraňuje. Jiří Krsek

9 Víla Bublanka žije pod kosteleckým splavem, odkud dohlíží na řeku Orlici až po její soutok s Orlicí Tichou. Má středně vysokou postavu, dlouhé světlé vlasy a zelené šaty z vodních řas. Na hlavě nosí věneček z vodních leknínů. Ve dne se ale prohání řekou, jako malá zlatá rybka. Má krásný hlas a překrásně zpívá. V létě, když je jasná noc a svítí měsíc, ji můžete zahlédnout v její lidské podobě, jak sedí u splavu a zpívá zvonkovým hlasem do šumění vody padající z jezu dolů. Bublanka plní moc důležitou úlohu. Stará se o celou řeku - dohlíží na všechny živočichy, kteří žijí nejen ve vodě, ale i na břehu řeky. Nejvíce starostí jí ale dělají lidé, kteří hlavně v létě dělají u řeky nepořádek. Pohozené odpadky a prázdné lahve do řeky prostě nepatří, to se musí potrestat. A na to je víla Bublanka odborník. Stačí jen v nestřežený okamžik loď naklonit a nepořádní vodáci jsou natotata ve vodě. Škoda, že přes vodní bublinky nad svojí hlavou pak neslyší její smích. Víla Bublanka lidem i pomáhá. Mně pomohla určitě, nikdo jiný to být nemohl. Jedno krásné, sobotní ráno jsme s kamarády vyrazili na vodu. Jelo nás asi pět lodí. Voda byla čistá, sluníčko hřálo, proč se nevykoupat? Zakotvili jsme u pěkné písčité plážičky a hurá do vody. Najednou koukám - má loď je pryč! Asi jsem ji málo vytáhl na břeh a vodní proud ji odnesl. Tak to je průšvih, co budu dělat? Rychle jsme naskákali do lodí, odrazili od břehu a jeli loď hledat. Jaké bylo moje překvapení, když hned za první zatáčkou, po několika metrech, na mě čekala má uplavaná loď pěkně zakotvená mezi dvěma kořeny stromu. To nemohla být náhoda. To určitě víla Bublanka loď chytila a chytře ji u břehu zajistila. A mě zachránila od velkých problémů. Nikdy na tento zážitek nezapomenu. Matěj Müller

10 Skřítek Petrklíček žije v kosteleckém zámeckém parku. Mechovou chaloupku má postavenou v dutém stromě nedaleko svých rodičů - víly Sněženky a skřítka Talovínka. Ve své říši skřítků je jeden z nejmenších. Postaví-li se vedle své kamarádky veverky, sahá jí po bříško. Má vzpřímenou postavu, trochu silnější tělo s dlouhýma rukama a nohama. Z kulatého obličeje vykukují bystrá černá očka, uši jsou špičaté a nos má jako knoflík. Velká pusa je stále rozesmátá od ucha k uchu. Všechny vlasy mu na hlavě stojí jako by z nich měl ptačí hnízdo,. Oblečen je do modrých krátkých kalhot a žlutočerné košilky. Na nohou stále nosí dřeváky. Skřítek je to hodný, starostlivý a spolehlivý. Má za úkol pečovat o své květiny a pomáhat ostatním skřítkům a vílám. Kdysi dávno se narodil víle Sněžence a skřítku Talovínkovi synáček. Dostal jméno podle jarní květiny Petrklíček. Odmalička pomáhal tatínkovi a mamince starat se o květiny. Měl rád zvířátka, největší kamarádkou mu byla veverka Zrzka. Všichni obyvatelé parku ho znali a měli ho rádi. Jedno krásné odpoledne šli Petrklíček se Zrzkou parkem a povídali si. Náhle se Zrzka lekla a vyskočila na nejbližší strom. Petrklíček na ní volal: „Co se Ti stalo?” Zrzka ustrašeně odpověděla: „Podívej se vzhůru na nebe!“ V tu chvíli Petrklíček viděl káně, které se střemhlav blížilo k nim. Veverka jen tak tak stačila uhnout, aby ji káně neulovilo. Přitom však spadla z větve na zem. Petrklíček honem sehnal dubový list a přikryli se spolu se Zrzkou, aby je káně nevidělo. To ještě chvíli kroužilo, než zklamaně odletělo. Zrzka si však při pádu poranila nožku. Petrklíček doběhl pro pomoc. Kamarádi donesli Zrzku do doupěte a ošetřili ji. Za svůj odvážný čin byl Petrklíček pozván ke královně skřítků. Za odměnu dostal žlutý petrklíč, který si mohl zasadit kdekoli v parku. Vybral si stráňku pod zámkem a dodnes se o petrklíče stará. Už tam však nekvete jen jeden, každým rokem přibývají další. Martin Urban

11 Nožník smrdutý žije ve starých nošených botách a také na špinavých ponožkách. Přímo si libuje ve vlhkém, uzavřeném a zatuchlém prostředí. V sandálech ho nenajdeme, ale vysoké holínky a pracovní boty jsou pro něj ráj. Také dává přednost spíše pánské obuvi před dámskou nebo dětskou. Nemá ručičky, ani vlasy, ani oči, ani zuby, nemá žádný tvar - je zkrátka neviditelný. I když ho nevidíme, šíří se vzduchem. Každý člověk pozná, že se nožník objevil nablízku, protože je ovzduší zamořené. Tento záškodník se nedá vzít do ruky, natož polapit. Pokud se ho člověk chce zbavit, musí zlikvidovat celé jeho obydlí. Nejlépe je prohnat obuv a ponožky pračkou, protože mýdlo, prací, čistící a úklidové prostředky k smrti nesnáší. V případě, že se z naší obuvi i přes naši veškerou snahu nechce vystěhovat, je nejlepší obuv vyhodit. Nožník smrdutý lidem škodí. Není vítaný host v žádné obuvi, ale je paličatý a když někam vleze, není s ním domluva. Někdy se k němu přidá i jeho kamarádka plísňovka svrbivá. Richard Vanický

12 Tento skřítek se nachází u mě doma ve skříni. Šatní skříň stojí v rohu mého dětského pokoje. Velikostí se skřítek dá přirovnat k motýlovi. Jeho hlava připomíná oválný žalud s tykadly. Na ní splývají polodlouhé kaštanové vlásky. Z obličeje vystupuje roztomilý špičatý nosík. Po stranách hlavy vykukují dvě špičaté uši. Na první pohled upoutá velkýma modrýma očima a úsměvem, kdy svítí jeho krásné zdravé bílé zoubky. Na hlavě nosí zelený klobouček a nejraději nosí hnědý oblek. Skřítkův hlásek připomíná tenký tón. Při otevření skříně má ve zvyku se vždy schovat, aby ho nikdo neviděl. Tento skřítek je moc hodný. Nevím, jak přesně se stalo, že se objevil zrovna u mě ve skříni, ani jak dlouho v ní žije. Přesto jsem rád, že si vybral zrovna moji skříň. Pomáhá mi v ní udržovat pořádek a srovnané oblečení. Luboš Vostřel

13 Lipník malý žije v Lipové stráni v Kostelci u řeky Divoké Orlice. Je to skřítek, který se podobáčlověku, jen je mnohem menší. Lipník malý žije v Lipové stráni v Kostelci u řeky Divoké Orlice. Je to skřítek, který se podobá člověku, jen je mnohem menší. Měří sotva 15 cm. Má velké špičaté uši, střapaté vlasy a malá bystrá očička. Je veselý, usměvavý, nikdy nemášpatnou náladu. Jeho oblečení je sešité z lipových listů, světle zelená košilka má jejich srdčitý tvar. Měří sotva 15 cm. Má velké špičaté uši, střapaté vlasy a malá bystrá očička. Je veselý, usměvavý, nikdy nemá špatnou náladu. Jeho oblečení je sešité z lipových listů, světle zelená košilka má jejich srdčitý tvar. Je to hodný skřítek, který lidem neškodí. Má plachou, dobrosrdečnou povahu. Roznáší po stránilipová semínka, ze kterých rostou nové lípy a ty svojí léčivou silou pomáhají lidem při kašli a nachlazení jižod pradávna. Je to hodný skřítek, který lidem neškodí. Má plachou, dobrosrdečnou povahu. Roznáší po stráni lipová semínka, ze kterých rostou nové lípy a ty svojí léčivou silou pomáhají lidem při kašli a nachlazení již od pradávna. Vzrostlé koruny stovky let starých stromů poskytují stín v letním období, dávají měkké a lehkédřevo, které se v rukách řezbářů mění v hudební nástroje nebo sochy. Vzrostlé koruny stovky let starých stromů poskytují stín v letním období, dávají měkké a lehké dřevo, které se v rukách řezbářů mění v hudební nástroje nebo sochy. Lipové lýko se používalo k výrobě obuvi a provazů. Dnes nachází uplatnění v košíkářství a při výrobě dekorací. V době národního obrození si lidé uvědomili symboliku stromů. Lípa začala být spojována se slovanskými národy. Vše vyvrcholilo na Všeslovanském sjezdu v Praze roku 1848, kde se lípa stala stromem Slovanů i oficiálně. Od té doby ji za svůj národní strom považují i Češi. Kdysi dávno, když na Lipové stráni byly jenom skály a nic než skály, se z lipového semínka, kterépři silném větru přiletělo, narodil skřítek Lipník. Usadil se u řeky Orlice, která tehdy ještě protékalapod skalami. Lidé, kteří k ní chodili, se neměli kam schovat před žhavými paprsky slunce. Často pomýšlelina velké koruny stromů, pod kterými by se ukryli. „Kdyby tady tak rostly vysoké stromy, které by dávaly stín,jejich vůně by člověka uklidňovala, jejich listí by šumělo krásné písně“. Tato přání vyslechl skřítek Lipníka začal roznášet semínka stromů po stráni. Za několik dnů už semínka začala klíčit. Za několik měsícůze semínek vyrostly vysoké, košaté lípy. Lidé nevěřili vlastním očím - z holých skal byly najednou krásnézelené lesy plné ptáků a zvířat. Skřítek Lipník ukázal lidem léčivou moc lipového květu. Ti, kteří se nachladilive studené řece a lipovým čajem se uzdravili, vysadili na počest lípy u svých domů a čtyři dokoncei na náměstí. Kdysi dávno, když na Lipové stráni byly jenom skály a nic než skály, se z lipového semínka, které při silném větru přiletělo, narodil skřítek Lipník. Usadil se u řeky Orlice, která tehdy ještě protékala pod skalami. Lidé, kteří k ní chodili, se neměli kam schovat před žhavými paprsky slunce. Často pomýšleli na velké koruny stromů, pod kterými by se ukryli. „Kdyby tady tak rostly vysoké stromy, které by dávaly stín, jejich vůně by člověka uklidňovala, jejich listí by šumělo krásné písně“. Tato přání vyslechl skřítek Lipník a začal roznášet semínka stromů po stráni. Za několik dnů už semínka začala klíčit. Za několik měsíců ze semínek vyrostly vysoké, košaté lípy. Lidé nevěřili vlastním očím - z holých skal byly najednou krásné zelené lesy plné ptáků a zvířat. Skřítek Lipník ukázal lidem léčivou moc lipového květu. Ti, kteří se nachladili ve studené řece a lipovým čajem se uzdravili, vysadili na počest lípy u svých domů a čtyři dokonce i na náměstí. A Lipník malý se o lípy stará i nadále. Jan Zahradník

14 Zpracovala: Mgr. Martina Kalousková Vytvořili žáci 2. stupně ZŠ Gutha – Jarkovského Kostelec nad Orlicí pod odborným vedením Mgr. Hany Staré.