KRITIKA STAVU CÍRKVE Už koncem 14. století kritizoval nepravosti, hamižnost a pokrytectví církve profesor oxfordské univerzity John Wiclif. Jeho spisy.

Prezentace na téma: "KRITIKA STAVU CÍRKVE Už koncem 14. století kritizoval nepravosti, hamižnost a pokrytectví církve profesor oxfordské univerzity John Wiclif. Jeho spisy."— Transkript prezentace:

1 KRITIKA STAVU CÍRKVE Už koncem 14. století kritizoval nepravosti, hamižnost a pokrytectví církve profesor oxfordské univerzity John Wiclif. Jeho spisy zaujaly také českého kněze a kazatele Jana Husa, který se s jejich obsahem ztotožnil. Prvními pokračovateli Johna Wyclifa se stali potulní kazatelé, nazýváni posměšně lollardi (z latinského lollia = plevel). Po biskupském nátlaku přijala Dolní sněmovna v roce 1401 zákon o upalování kacířů. Po celé Anglii se rozhořely hranice, na nich umírali zejména chudí lidé. V roce 1410 měl být upálen jeden z lollardů – krejčí Badby. Chystaná poprava zaujala prince Jindřicha, budoucího krále Jindřicha V. Jindřich slíbil odsouzenci milost, pokud své bludy odvolá. Podvakrát už hranice vzplála a podvakrát byla uhašena. Když se ale Badby ani potom nechtěl zříci svého přesvědčení, Jindřichovi došla trpělivost a z místa odjel. Badby byl tedy nakonec opravdu upálen. Zatímco byl Wyclif za své názory jen formálně vyobcován z církve, Hus skončil před soudem kostnického koncilu a nakonec zemřel v plamenech popravčí hranice. Poměrně dlouho zůstávala náboženská reformace omezena jen na území Českého království.

2 PRODEJ ODPUSTKŮ Prodej odpustků, z něhož Svatá stolice financovala některé nákladné aktivity, nebyl v 16. století ničím novým. Povolil je už papež Bonifác IX. (pontifikát v letech 1389-1404). Jeden z trojice papežů v době schizmatu, Jan XXIII. z takto získaných peněz platil svou válku s neapolským králem. Prodej odpustků potom v roce 1506 obnovil Julius II. Velmi schopným kšeftařem s odpustky a zároveň reklamním textařem byl dominikánský mnich Johann Tetzel, který razil heslo: „Tak jak mince v truhle znějí, z očistce duše vycházejí.” Prodej odpustků popuzoval zejména zástupy chudých, kteří na ně neměli, čímž se jim uzavíralo podle zavedené praxe království nebeské. Také proto mělo Lutherovo kritické vystoupení tak mimořádný ohlas.

3 MARTIN LUTHER 31. října 1517 měl přibít kněz Martin Luther na dveře kostela ve Wittenbergu 95 tezí vyzývajících k veřejné rozpravě o odpustcích. Ve skutečnosti je poslal mohučskému a magdeburskému arcibiskupovi. Arcibiskup poslal teze do Říma. Svatý otec papež Lev X. pouze vyslovil tyto věty: „Luther je zpitý Němec. Až vystřízliví, uvidí to jinak.” Jenže ve stejné době nechal Kryštof Scheurl z Norimberku Lutherovy teze bez jeho vědomí vytisknout, najednou si je mohl přečíst každý. Luther přeložil a dal vytisknout překlad Nového zákona. Náklad 3000 výtisků byl během jediného měsíce rozprodán. Knihtisk přinesl myšlenkovou svobodu. V roce 1519 měl Luther obhájit učení v Lipsku. Luther obhájil své myšlenky. Papež poslal do Německa bulu s ultimatem, že Luther musí do 60 dnů odvolat 41 z 95 tezí, jinak ho měla stihnout klatba. Luther bulu 10. prosince 1520 ve Wittenbergu před Elsterskou branou demonstrativně spálil. Bezpečnost Lutherovi zajistil saský kurfiřt Fridrich Moudrý. Ve svém spise o mnišských slibech Luther odmítl celibát. Označil manželství jako prostředek obnovy křesťanství. Oženil se s bývalou jeptiškou Kateřinou von Bora, která mu porodila celkem šest dětí. Jejich manželství považovali luteráni za vzor křesťanské rodiny. Zavedl podle husitského vzoru přijímání pod obojí způsob pro všechny věřící.

4 SELSKÁ VÁLKA V NĚMECKU TOMÁŠ MÜNTZER Na řadě míst Německa podněcovali radikální kazatelé, kteří se inspirovali Lutherovými reformními názory, povstání sedláků. Od jara 1524 začali rolníci v jižním Německu odpírat plnění poddanských povinností, jejich odpor podpořila i část měšťanů a drobné šlechty. Vzbouřenci požadovali zrušení nespravedlivých daní, omezení roboty, svobodu lovu a rybolovu. V roce 1525 naplno vypuklo selské povstání provázené drancováním zámků, klášterů a vražděním jejich obyvatel. K nejrozsáhlejší vzpouře došlo v Mühlhausenu, kde moc převzal radikální kněz Tomáš Müntzer, který se inspiroval Husem i Lutherem. Povstalci nedokázali vytvořit jednotné velení a šlechtě se podařilo postupně jednotlivá ohniska povstání zlikvidovat. Tomáš Müntzer byl zajat a po krutém mučení v roce 1525 popraven. Nejdéle vzdorovali šlechtickým armádám povstalci v Tyrolsku, bránili se až do června 1526. Nezdařené povstání potvrdilo důležitý poznatek z husitských válek v Čechách, jakmile byl ohrožen majetek a výsady, dokázala se šlechta i církev spojit bez ohledu na předchozí spory.

5 JAN KALVÍN Narodil se v severní Francii, ale působil po studiích v Ženevě. Zde zavedl přísnou náboženskou kázeň a založil další samostatnou církev. Prosazoval strohý a přísný životní styl věřících. Zakázal veřejné zábavy (tance a karetní hry). Z kostelů dal odstranit sochy a obrazy svatých. Za smysl lidského života považoval práci a podnikání. Nikdo neměl žít bez práce, věřící se neměli přepychově oblékat. Kalvín se lišil od Luthera tím, že schvaloval odpor poddaných proti vrchnosti i se zbraní v ruce, pokud porušila státní zákony nebo zásady křesťanství. Kalvín nastolil v Ženevě tvrdou náboženskou diktaturu, na kterou doplatil i španělský učenec Miguel Servete. Ten poprvé popsal malý krevní oběh a doložil, že srdce funguje jako pumpa. Protože v katolickém Španělsku se srdce považovalo za sídlo lidské duše, byly jeho názory kacířské a proto odešel do Ženevy ke Kalvínovi, s nímž si předtím čile dopisoval a jehož myšlenky obdivoval. Servete netušil, že se vydává do rukou kata. Moralista Kalvín ho přikázal upálit na zvlášť pomalém ohni, do něhož nechal přihazovat Servetovy vědecké spisy.

6 ANGLIKÁNSKÁ CÍRKEV JINDŘICH VIII. V roce 1521 napsal anglický král Jindřich VIII. pojednání, v němž tvrdě odmítl Lutherovo učení. Vysloužil si za to od papeže Lva X. čestný titul „obhájce víry”. O dvanáct let později ale další papež Kliment VII. nepovolil Jindřichovi rozvod s Kateřinou Aragonskou. Na to reagoval anglický král roztržkou s Římem. Popřel autoritu papeže, vyhlásil nezávislou anglikánskou církev a sám se prohlásil za její hlavu. S duchovními, kteří odmítli přísahat na novou církev, rázně zatočil. Lord kancléř Thomas More a biskup John Fisher skončili na popravišti a jejich hlavy byly pro výstrahu zavěšeny na věžích mostu přes Temži. Jindřich rozprodal církevní majetek, zrušil kláštery a řadu mnichů dal pověsit, případně rozčtvrtit. Klimentovi VII. chyběl mocný spojenec pro křížovou výpravu do Anglie, proto Jindřicha VIII. jen vyobcoval z církve.

7 JEZUITSKÝ ŘÁD ŘÁD TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA Do dalšího vývoje vzdělanosti i kultury zasáhla v 16. století katolická církev. Podařilo se ji upevnit své řady a odstranit některé nedostatky, které kritizovala reformace (byl zrušen prodej odpustků, byly trestány nemravnosti kněží a zrušeno prodávání církevních úřadů). Církev prosadila větší kázeň duchovních, zostřila dohled nad vírou. Inkvizice – církevní soudy vyhledávaly kacíře uvnitř. Byly sestavovány seznamy zakázaných knih, zabavené knihy s nevhodným obsahem byly zničeny v plamenech. Katolická církev začala do zemí, kde zvítězila reformace, vysílat zvlášť vzdělané kněze. Významnou roli v protireformačním tažení sehrál Jezuitský řád = Řád Tovaryšstva Ježíšova, který založil Ignác z Loyoly. Řád byl potvrzen papežskou bulou v roce 1540. Jezuité byli sice tvrdí a neústupní ve vztahu k protestantům, ale vůči pohanům dokázali být tolerantní. Zakládali misie v Americe, Asii i Africe. Snažili se odvracet domorodce od místních kultů a zpochybňovat podstatu asijských náboženství. Mnoho jezuitů bylo domorodým obyvatelstvem umučeno. Význačnou součástí jejich působení bylo také vyučování na školách. Jezuité zakládali v katolických městech své školy (koleje), kde působili vysoce vzdělaní profesoři.

8 LITERATURA Dějepis 7: Středověk a počátky nové doby. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2009. ISBN 978-80-7238-558-4 BAUER, Jan, Josef FRAIS, Radvan MARKUS, Miloš MENDEL, Kristina VOLNÁ a Zdeněk VOLNÝ. Toulky minulostí světa 6: Objevitelské cesty, renesance a reformace, kolébka moderní Evropy. 1. vyd. Praha: Via Facti, 2004. ISBN 80-239-2993-3. ČORNEJ, Petr, Ivana ČORNEJOVÁ, Petr CHARVÁT, Kateřina CHARVÁTOVÁ, Jana KEPARTOVÁ a Antonín KOSTLÁN. Dějiny evropské civilizace I. 1. vyd. Praha: Paseka, 1995. ISBN 80-7185-010-1. HROCH, Miroslav, Helena MANDELOVÁ, Josef PERÁŇ, Marian SKLADANÝ a Zdeňka VASILJEVOVÁ. Dějepis III. díl: Pozdní středověk. 2. vyd. Praha: Práce, 1991. ISBN 80-208-0321-1.