KSČ 1921 - 1938 1929 - bolševizace Kořeny komunismu Klement Gottwald Vznik KSČ Zakladatelé Průvodní jevy Kominterna „Otcové zakladatelé“ Komunistický tisk Satelitní organizace K. Teige a V. Nezval Sociální skladba Vnitrostranický vývoj Program 1929 - bolševizace Klement Gottwald K.G. v parlamentu Důsledky bolševizace KSČ a nástup nacismu „Státotvorná KSČ“ Moskevské procesy Záviš Kalandra KSČ a zánik ČSR Epilog Literatura Miroslav Pešek

Kořeny a předpoklady komunismu v ČSR ( v mnoha rysech shodné se vznikem a atraktivitou italského fašismu) Otřes světové války (1914 – 1918) Radikalizace nižších sociálních vrstev a deziluze intelektuálů Vzor v úspěšném bolševickém puči v Rusku (1917) a víra v rychlé vítězství komunismu v Evropě (četné „Republiky Rad“) Založení Komunistické Internacionály (KI) v r. 1919 a její koordinační funkce v komunistickém hnutí Kompromitace umírněné sociální demokracie, parlamentarismu i kapitalismu Urbanizace a početná dělnická základna v ČSR Postupující antiklerikalismus a ateizace české společnosti a snaha zaplnit ideové vakuum Tradičně liberální a levicová orientace české inteligence

VZNIK KSČ 30.10.-2.11. 1921 - Slučovací sjezd v Praze ZAKLÁDAJÍCÍ SUBJEKTY: 1. LEVIČÁCKÁ KŘÍDLA SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE - české ( Bohumil Šmeral, Josef Skalák, Antonín Zápotocký - slovenské (Marek Čulen) - německé( Karel Kreibich) - židovské, maďarské, polské, rusínské 3. REALISTICKÝ KLUB - Zdeněk Nejedlý a další radikálové z bývalé České strany pokrokové 2. ZBOLŠEVIZOVANÍ LEGIONÁŘI V RUSKU - Českoslovanská komunistická strana v Rusku (založena již v květnu 1918) - (Alois Muna, Jaroslav Hašek mj.) 4. ANARCHOKOMUNISTÉ - časopis Červen - Svaz komunistických skupin (Stanislav Kostka Neumann, Emanuel Vajtauer, Hugo Sonnenschein)

Průvodní jevy a radikalizace dělnictva (1919-20) Pokus rozšířit komunistickou revoluci ze Sovětského Ruska Třítýdenní existence Slovenské republiky rad pod patronátem maďarských komunistů (červen 1919) Boje čs. armády proti Maďarské republice rad Blokáda zbrojních dodávek pro Polsko během rusko-polské války (akce železničářů solidarizujících s ruskými bolševiky) Vnitrostranická krize sociální demokracie a pád rudo-zelené koaliční vlády ( prostor pro vznik první úřednické vlády a Pětky) Odchod cca 1/3 poslanců a senátorů ze sociální demokracie Pouliční bitky o Lidový dům v Praze (sídlo sociální demokracie) Vyhlášení generální stávky krajní levicí a lokální pokusy o revoluční puč. (po zásahu armády potlačen - 13 mrtvých)

Komunistická Internacionála a KSČ Komunistická Internacionála ( Třetí Internacionála, KI, Kominterna) - mezinárodní komunistická organizace založená v Moskvě 1919. Měla řídit a koordinovat činnost komunistického hnutí a za cíl celosvětovou revoluci. V r. 1928, než začaly stalinské čistky, měla KI mimo SSSR přes půl miliónu členů. Byla rozpuštěna v r. 1943, jako vstřícné gesto Stalina vůči Západu (brzy byla nahrazena Komunistickým informačním byrem - Kominformou). „Všechna rozhodnutí kongresů KI i jejího exekutivního výboru jsou pro všechny členské strany závazná.“ Podmínka přijetí do KI č. 16 „ KS zemí, kde komunisté fungují legálně, musí periodicky provádět čistky ve svých organizacích, aby z nich vyloučily vypočítavé nebo maloburžoasní živly.“ Podmínka přijetí do KI č. 13 „Československo je výtvorem vítězů z Versailles, pouhým nástrojem, satelitem v rukou francouzských bankéřů.“ Sovětský zástupce KI na sjezdu KSČ v r. 1923

„Otcové zakladatelé“ Bohumil Šmeral (1880 – 1941) – právník, novinář a poslanec říšské rady za sociální demokracii. Zastánce koncepce austromarxismu a aktivistické politiky vůči Vídni , což v závěru války vede k jeho politické izolaci. Stává se vůdcem tzv. marxistické levice a dovršuje její odtržení od sociální demokracie. Zpočátku je hlavním ideologem KSČ, ale postupně se z vedoucích pozic stahuje a realizuje se mj. v exekutivě KI. Umírá v Moskvě. Alois Muna (1886 – 1943) – sociálnědemokratický funkcionář na Kladensku. Za války na ruské frontě dezertuje a začne ze sociálnědemokratických zajatců formovat Českoslovanskou komunistickou stranu v Rusku. Počátkem r. 1919 se vrací do ČSR, ale v souvislosti s vojenským zásahem proti maďarským komunistům je zatčen. Stává se senátorem za KSČ, ale ze strany je pro nesouhlas s novým Gottwaldovým vedením v r. 1929 vyloučen. Vrací se zpět do sociální demokracie.

„Otcové zakladatelé“ Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947) - novinář, básník a překladatel. Jako sedmnáctiletý je vězněn v procesu s tzv. Omladinou. Vůdčí osobnost anarchistických básníků a generace buřičů. Po válce, kterou prožije jako saniťák na balkánské frontě, přivede část anarchokomunistů do KSČ. Je redaktorem komunistických časopisů Červen, Proletkult, Kmen a věrozvěstem proletářské poezie. V r. 1929 sice stranu opouští, ale brzy se do ní vrací. Zdeněk Nejedlý (1878 – 1962) - historik, muzikolog, literární historik a publicista. Původně stoupenec T.G.Masaryka a člen Realistické strany, odkud však přechází s několika podobně orientovanými realisty do KSČ. Řídí činnost levičáckých časopisů a angažuje se ve stranických uměleckých organizacích. Válku stráví v Moskvě a po osvobození až do své smrti zastává četné stranické a státnické funkce (mj. ministr školství a národní osvěty). Propaguje Jiráska a Smetanu.

Komunistický tisk Rozsáhlý počet periodik pro různé čtenářské skupiny Velký počet oddaných a talentovaných přispěvovatelů (Vančura, Nezval, Teige aj.) Ústřední i regionální deníky - Rudé právo, Pravda (Plzeň), Rovnost (Brno) Slovenská periodika - Pravda, Hlas ľudu a noviny národnostních menšin - Die Rote Fahne, Głos robotniczy Ženský časopis Komunistka (později Rozsévačka), mládežnický Pravda mládeže i dětský Kohoutek Intelektuální Komunistická revue (Bedřich Václavek), Haló noviny (Záviš Kalandra), Tvorba ( Julius Fučík) apod.

Komunistické organizace a spolky Silná provázanost politických stran v ČSR s různými satelitními organizacemi - u KSČ byla potřeba sdružovat se, disciplinovat se a spolupracovat na internacionální bázi pod záštitou Kominterny ještě patrnější. Ústředí průmyslových svazů (tzv. Rudé odbory) - založeno r. 1930 v čele s Antonínem Zápotockým po vyloučení odpůrců bolševizace. Komunistická studentská frakce (Kostufra) – členy bylo velké množství výrazných komunistických politiků a intelektuálů (Ivan Sekanina, Eduard Goldstűcker, Kurt Konrad, Záviš Kalandra) Federace dělnických tělovýchovných jednot ( v r. 1922 přes 100 000 členů), později fúzující s dalšími tělovýchovnými organizacemi (Spartakovi skauti práce, Rudé hvězdy, Svaz dělnických cyklistů, Klub dělnických turistů) do Federace proletářské tělovýchovy; FDTJ pořádala tzv. Spartakiády Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení se sovětským Ruskem (Nejedlý) Charitativní a podpůrná Dělnická pomoc, Vzájemnost, Rudá pomoc Komunisté se rovněž silně angažují v organizacích na podporu německých antifašistů, španělských republikánů nebo i Svazu proletářských bezvěrců

KSČ měla také svou dětskou a mládežnickou organizaci: Mladí průkopníci, známí též jako Rudí průkopníci nebo Rudí pionýři Praha-Modřany; 1930 Komunistický svaz mládeže (Komsomol) – v čele se angažovali např. Jan Šverma, Bruno Kőhler, Jan Zika, Otto Synek, Augustin Schramm

S KSČ provázané organizace a spolky Prvorepubliková umělecká obec byla převážně levicová a liberální; s komunistickou stranou tak bylo těsně provázáno velké množství uměleckých sdružení, spolků a časopisů (Levá fronta, Proletkult, Devětsil, DAV, U Blok, Literární skupina atd.) Za účast v odboji je V. Vančura popraven nacisty. Komunisté si ale raději na místo národního hrdiny a mučedníka zvolí ortodoxnějšího a fotogeničtějšího Julia Fučíka. Revue Devětsilu Na obálce je uvedena část přispěvovatelů –hvězdná sestava meziválečných intelektuálů. Spisovatelé, malíři, literární teoretici, kritici, architekti, divadelníci, hudebníci, fotografové. Vladislav Vančura (1891 – 1942) lékař, spisovatel, dramatik a filmový režisér, spoluzakladatel Devětsilu

Karel Teige a Vítězslav Nezval Karel Teige (1900 – 1951) – kritik, teoretik umění, publicista, překladatel, spoluzakladatel Devětsilu. Průkopník proletářského umění, poetismu, surrealismu. Členem KSČ kupodivu není, definitivně se s ní rozejde v době stalinských čistek. Po hádce s ním rozpouští Nezval r. 1938 Surrealistickou skupinu. V době politických procesů, kdy jsou někteří jeho přátelé popravováni (Kalandra) a jiní volí sebevraždu (Biebl, Frejka), umírá uštvaný vůdce předválečné levicové avantgardy na infarkt. Vítězslav Nezval (1900 – 1958) - spisovatel a překladatel. Spoluzakladatel poetismu a vůdčí osobnost českého surrealismu. Hlásná trouba poúnorového režimu, ale také zastánce perzekuovaných umělců. „Aby si mohl na lehátku rozložit znavené údy, jásat, že šenkýř valí sudy, nemyslet na oprátku, zpívá zpěv míru.“ Dobová parodie na Nezvalův slavný devótní Zpěv míru; 1951

Sociální skladba členské základny KSČ Z hlediska sociální skladby mezi členy strany převažovali dělníci (kovodělní, textilní a stavební) a ženy v domácnosti. Řemeslníků, zemědělců a vysokoškolsky vzdělaných lidí bylo v KSČ nemnoho. „Vzhledem k počtu obyvatelstva a počtu dělníků byli bychom největší stranou Třetí internacionály, a to absolutně, podle počtu členů, následovali bychom hned za komunistickou stranou Ruska a Německa.“ (B. Šmeral v r. 1921) „Spotřební družstvo Včela“ v Praze – poměrně úspěšný pokus o vybudování vlastní stranické ekonomiky.

Vnitrostranický vývoj 1923 - 1929 Politická a ekonomická stabilizace v Evropě a ČSR („zlatá 20. léta“) Částečné vystřízlivění z víry v brzké vítězství „proletářské revoluce“ Polemické střety mezi různými frakcemi o míru podřízenosti KI, bolševizace a centralizace. Sloučení se zbytkem anarchistů kolem Bohumila Vrbenského, kteří se odštěpili i s poslaneckými mandáty od národních socialistů (1923). Odtržení stoupenců Josefa Bubníka (1925), kteří nesouhlasili s přebíráním „leninských norem stranické práce“. Jejich nově vzniklá Neodvislá strana komunistická v ČSR po neúspěchu ve volbách zaniká a členové se vracejí do sociální demokracie. Ve volbách r. 1925 obdrží KSČ přes 13% hlasů a je tak těsně po agrárnících druhou nejsilnější polickou stranou v ČSR.

PROGRAM KSČ „Komunistická strana Československa prohlašuje otevřeně, že jejích cílů může být dosaženo pouze násilným svržením dosavadní kapitalistické společnosti, ozbrojeným povstáním, nastolením diktatury proletariátu.“ Sjezdová rezoluce V. sjezdu 1929 Humoristické listy 1926

Oslavy 1. máje, podobně jako Spartakiády a výročí VŘSR byly oblíbenou demonstrací síly, sounáležitosti se SSSR a dělnickou třídou, už za první republiky

1929 - konečná bolševizace KSČ KSČ ve druhé polovině 20. let pod vedením B. Jílka zaujímá realističtější a smířlivější postoj k čs. státu a zachovává si i jistou míru autonomie vůči KI. J.V. Stalin, jehož moc ve vedení KSSS(b) se stále více upevňuje, vyzve na základě své nové strategie „třída proti třídě“ skupinu kolem Klementa Gottwalda (Slánský, Šverma, Kőhler, Kopecký, Guttman) k převzetí moci ve straně. Pod dohledem zástupců KI vytlačují v únoru 1929 na V. sjezdu KSČ tito tzv. karlínští kluci “sociáldemokratické reformisty a oportunisty pravicové úchylky“ a přebírají vedení strany. Totální podřízenost Moskvě je tak dovršena. K. Gottwald bude v průběhu několika následujících let zastávat tvrdou konfrontační linii, podle níž vývoj státu pod vedením Masaryka a za asistence sociální demokracie („sociálfašistů“) směřuje k fašismu: „Buržoasie se chystá provést fašistický převrat, aby mohla více vykořisťovat proletariát a chystat válku.“ (K. Gottwald 1929)

Klement Gottwald (1896 – 1953) Narozen jako nemanželské dítě v prostředí venkovského proletariátu v jihomoravských Dědicích. Vyučí se truhlářem a narukuje do první světové války. V rámci čs. armády se účastní bojů proti Maďarské republice rad (sic!). V r. 1921 vstupuje do KSČ, doplňuje si vzdělání a odjíždí jako řadový funkcionář strany na Slovensko, kde se stává redaktorem Pravdy chudoby. Stěhuje se do Ostravy, pak do Prahy (od r. 1926 člen vedení strany) a se skupinou věrných stoupenců KI převezme vedení KSČ. Po parlamentních volbách r. 1929 se stává poslancem. V průběhu 30. let mění několikrát dle direktiv KI rétoriku a vztah k ČSR. Po Mnichovu odchází do SSSR do exilu (1938-45). Mírně pozměněná vizáž z r. 1934, kdy se KG v Moskvě ukrývá před zatykačem.

Klement Gottwald V r. 1946 se stává ministerským předsedou a r. 1948 po únorovém komunistickém puči prezidentem a hlavním vykonavatelem komunistického teroru. Přestože je Stalinovi zcela oddán, má z něj strach a od podzimu 1948 odmítá všechna pozvání do Moskvy. K.Gottwald umírá zcela symbolicky, v březnu 1953, krátce po návratu z pohřbu J. V. Stalina (z řady pikantních příčin). Učitel a jeho nadaný žák na tribuně Mauzolea V.I. Lenina v r. 1946

Nechvalně známá parlamentní řeč K. Gottwalda 21.12. 1929: „Ve vězeních v Sovětském svazu sedí kontrarevolucionáři, sedí vrazi, právě tak, jako i vy budete jednou sedět ve vězeních československých.“… „Vy říkáte, že štveme a že rušíme klid. Ano! My štveme a rušíme váš klid. My budeme štvát hladové dělníky proti fabrikantům, my budeme štvát domkaře proti velkostatkářům, my budeme štvát utlačovaný národ proti utlačovatelům, my budeme štvát vojáky proti generálům a drobné státní zaměstnance proti ministrům. Zkrátka my budeme štvát a rušit váš klid.“……. Hlas: „Proč nejdete do Ruska?“ „Proto, abychom učinili z vašeho kapitalistického Československa republiku socialistickou! Říkáte, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preissům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě více než dosud.“

„A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk.“ „A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! Nás nekoupíte, nás nezlomíte, nás nerozvrátíte! Koupili jste si bandu zrádců, myslili jste si, že rozvrátíte komunistickou stranu, a pak jste stáli s otevřenou hubou, jak byli z komunistické strany ti vaši agenti vyházeni. My vyhlašujeme vám a vaší sociálfašistické vládě nejostřejší boj!“ Parlamentní řeč K. Gottwalda z 21.12. 1929, vydaná tiskem

Důsledky bolševizace po r. 1929 Členstvo strany se ze 100 000 členů scvrkne na čtvrtinu na 25 000 12 komunistických poslanců a 14 senátorů zakládá vlastní parlamentní klub (např. B. Jílek, A. Muna, V. Bolen, M. Čulen – ten je od té doby titulován jako „slovenský nacionalista“ ). Komunistické odbory (Mezinárodní všeodborový svaz) se rozštěpí. Volební propad o 200 000 hlasů (čtvrté místo za vítěznými agrárníky, sociálními demokraty a národními socialisty). Protestní dopis sedmi prominentních komunistických spisovatelů proti novému Gottwaldovu vedení - Jaroslav Seifert, Josef Hora, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht, Helena Malířová, Marie Majerová, Stanislav Kostka Neumann (až na Horu a Seiferta se časem všichni signatáři do KSČ vracejí). Jiní komunističtí intelektuálové se od „odpadlíků“ distancují: (Zdeněk Nejedlý, Vítězslav Nezval, Karel Teige, Vladimír Clementis, Ladislav Novomeský, Julius Fučík, František Halas, Bedřich Václavek, Jiří Weil a patrně i Konstantin Biebl a Vilém Závada)

Politika KSČ v době nástupu nacismu v Německu Strana, podobně jako NSDAP v Německu, těží z prohlubující se hospodářské krize a nárůstu počtu nezaměstnaných. Přejímá krátkozrakou taktiku boje KI proti nastupujícímu nacismu, podle níž německý proletariát po nástupu Hitlera k moci vystřízliví, nacisté budou svrženi a otevře se tak cesta k proletářské revoluci („Po fašismu nastoupíme my“.) Největšími nepřáteli tak i nadále zůstávají sociální demokraté – „sociálfašisté“. V roce 1933 je ze strany za kritiku této politiky vyloučen bývalý „karlínský kluk“, šéfredaktor Rudého práva Josef Guttman. „ Každý, kdo dal najevo pochybnosti o správnosti taktiky německých komunistů a každý, kdo mluvil o porážce Německa a protestoval proti nesmyslné a zhoubné teorii o sociálfašismu, byl tvrdě kritizován, obviněn z poraženectví a z trockismu a vyloučen ze strany.“ Stanislav Budín (Guttmanův nástupce na postu šéfredaktora, kterého čeká tentýž osud o dva roky později).

„Státotvorná KSČ“ (1935) Přiznání špatně zvolené strategie vůči nastupujícímu nacismu a konkurenční sociální demokracii. KI formuluje novou strategii boje proti fašismu: nutnost spojit všechny levicové síly (tzv. Lidové fronty mají dočasný úspěch ve Francii, Španělsku a Číně). K. Gottwald prchá do Moskvy, aby se vyhnul odsouzení za protistátní činnost, a stranu přebírá umírněnější Jan Šverma. ČSR podepisuje spojeneckou smlouvu se SSSR, doplňující obdobné smlouvy s Francií (Velká dohoda). Jan Šverma – stalinista „s lidskou tváří“; po návratu KG musí podstoupit „sebekritiku“. Vrcholem „státotvornosti“ jsou komunistické hlasy v parlamentě pro E. Beneše při volbě nového prezidenta. (Ještě rok před tím v prezidentských volbách proti T.G.Masarykovi kandiduje sám K. Gottwald, pod heslem „Ne Masaryk, nýbrž Lenin“). V posledních parlamentních volbách r. 1935 získává KSČ opět přes 10 % hlasů, silnější jsou jen henleinovci, agrárníci a sociální demokraté.

Komunistické hnutí a moskevské procesy (1935-8) Další kolo polemik, osočování a vylučování souvisí s kritikou stalinských čistek, tzv. moskevskými procesy, kdy se Stalin pod záminkou boje proti „trockistům, revizionistům a pravicovým úchylkářům“ zbavuje většiny svých oponentů i spojenců ve straně ( je popraveno na 80 – 90 % nejvyšších stranických a armádních představitelů). V evropském komunistickém hnutí to vede k odštěpení jen malé skupiny odpůrců, protože v čase blížící se války panuje nejen uvnitř KS všeobecné přesvědčení, že není vhodné kritizovat a jakkoliv oslabovat SSSR. V ČSR se zformuje nevelká skupina komunistických disidentů kolem časopisu Proletář ( Z. Kalandra, J. Guttman, F. Třešňák), na jehož stránkách procesy odsuzují i další komunističtí intelektuálové ( K. Teige, J. Weil, F. Halas, E.F. Burian, J. Noha, J. Krejcar). Lev Davidovič Trockij – Stalinův konkurent v boji o moc v Sovětském Rusku, zavražděný r. 1940 v mexickém exilu.

Záviš Kalandra (1902 – 1950) Historik, estetik, divadelní i filmový kritik, publicista, překladatel. Od mládí se angažuje v komunistických organizacích a tisku (v čele Kostufry, šéfredaktor Rudého práva apod.). Vydává několik publikací, v nichž kritizuje moskevské procesy, navazuje kontakt se IV. Internacionálou (trockistickou) a marně se snaží zformovat vnitrostranickou opozici; ze strany je vyloučen. Z.K. při procesu. Přímluvy A. Bretona a P. Eluarda soudruzi ignorují. V letech 1939 – 45 je vězněn v nacistických koncentračních táborech. Po osvobození se v politice neangažuje, věnuje se publicistice, stihne vydat stěžejní historické dílo České pohanství a ovlivnit skupinu mladých buřičů kolem Egona Bondyho. Jeho předváleční spolustraníci nezapomínají a Z. Kalandra je v r. 1950 odsouzen v procesu s Miladou Horákovu k trestu smrti.

KSČ a zánik ČSR V posledních svobodných volbách (komunálních) v květnu 1938 mezi českými Němci drtivě vítězí separatistická Sudetoněmecká strana a na Slovensku autonomistická Strana ľudová. Stupňuje se politika appeasementu západních spojenců i územní požadavky našich sousedů. SSSR pokrytecky proklamuje svoji ochotu ČSR vojensky pomoci. KSČ se opět tváří státotvorně a K. Gottwald ujišťuje E. Beneše svou podporou. Po Mnichovu je činnost KSČ zakázána a její vedení odchází převážně do moskevského exilu. „Není statečnějších lidí ..., než jsou úředníci Kominterny. Přiznávám, že jsem naplněna lítostí..., že muž, který je 3000 km daleko, hovoří větami tak papírovými, slovy tak neskutečnými, frázemi tak bombastickými, nemaje zřejmě o skutečné pravdě v Česko-Slovensku tušení…Nemluví k nám živý člověk, ale kominternský úředník. Nedotýkají se ho naše starosti, ale starosti moskevské Kominterny.“ Milena Jesenská, Přítomnost, 8.března 1939

Jaké byly jejich další osudy? Epilog Idylický výjev z dači poblíž Moskvy, 1936 Zleva horní řada: Marie Zápotocká, Bedřich Geminder, dcera Zápotockých Marie, Marta a Klement Gottwaldovi, Marie a Jan Švermovi Dole: Marta Gottwaldová ml., Bruno Kőhler, Rudolf Slánský Jaké byly jejich další osudy?

Jan Šverma (1901 - 1944) je po vypuknutí SNP vyslán spolu se Slánským exilovou KSČ na Slovensko. Po porážce povstání při přechodu Nízkých Tater umírá vysílením. Rudolf Slánský (1901 - 1952) se vypracuje až na generálního tajemníka KSČ. Poúnorový teror, který pomáhal rozpoutat, se obrátí i dovnitř strany a Slánský je spolu s Bedřichem Geminderem (1901 -1952) a dalšími devíti vysokými stranickými funkcionáři popraven. Žaloba jej bude mj. vinit, že vyčerpanému Švermovi při ústupu v horách ukradl boty. Stranickým čistkám neujde ani Marie Švermová (1902 - 1992). Organizuje sice petice na podporu politických procesů, ale sama je v jednom z nich odsouzena na doživotí. Odsedí si 5 let. Stihne ještě podepsat Chartu 77. Bruno Kőhler (1900 – 1989) je vedoucích pozic ve straně zbaven až v r. 1966. Zato je to poslední komunistický politik pietně pohřbený v mauzoleu na Vítkově. Marta Gottwaldová (1899 – 1953), přežije Stalina a svého muže jen o pár měsíců. Pověstné byly její kožichy v parném létě i způsob výdělku v mládí na Ostravsku. Jejich dcera Marta, kterou Gottwald uzná za svou až v jejích 16 letech, se provdá za Alexeje Čepičku. Marie Zápotocká (1890 – 1982), na rozdíl od své předchůdkyně v roli první dámy, stráví válku v koncentračním táboře a neosvojí si ani papalášské manýry. Přežije nemocnou dceru Marii o dvacet let a komunistickým normalizátorům přidělá vrásky svou podporou pražského jara a odmítnutím sovětské invaze.

Literatura Rupnik J.: Dějiny komunistické strany Československa; Academia 2002 Cabada L.: Intelektuálové a idea komunismu; Praha ISE 2000 Kárník Z., Kopeček M.: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu I-V; Dokořán 2003-6 Malíř J., Marek P. a kol.: Politické strany I; Doplněk 2005 Pečínka P.: Pod rudou vlajkou proti KSČ; Doplněk 1999 Klimek A.:Velké dějiny zemí Koruny české XIII; Paseka 2000 Pfaff I.: Česká levice proti Moskvě 1936-38; Naše vojsko 1993 Holubec S.: Kultura každodennosti pražské KSČ v letech 1921 – 1938; in: Kuděj 1-2/2008